Nemocnice

First topic message reminder :

Nemocnice

Logistická podpora a lékařská divize

Nová nemocnice sloužící všem lidem z Yu no Kuni. Večer chodí vypomáhat lord Hashiru a přes den je zde přítomen jeho osobní summon Katsuyu.
Hlavní lékař: Ugai, vedoucí nemocnice: Yune Uzumaki

Z původní polikliniky jsou ruiny. Provizorně byla postavené  stany a veškeré zařízení bylo nakoupeno a přestěhováno na toto místo.  

Spokojeně jsem dopsala informace do složky Yoko a rychle ji založila mezi ostatní. Spěšně jsem pak vyrazila z ordinace přímo do lsboratoře, kde už pro mě byla připravena zpráva s rozborem toho jedu. Rychle jsem ji projela a jen zakroutila hlavou, takže obyčejná otrava kytkou. Někdo si dal tu práci sehnat si šťávu z téhle kytky a nacpat ji všem. Tím méně práce.
Takže opět rozdám úkoly a odcházím do stanového centra ke karavaně.
“Všem udělejte výplach žaludku a komu to nepomůže tak ještě klistýr, potom všichni dostanou černé uhlí, těm s horečkou udělejte studený zábal celého těla. Nadále je přestaňte léčit chakrou jedná se o obyčejnou otravu bylinnou šťávou, to půjde ven přirozeně po těchto zákrocích. Takže do práce.” Zavelím a vyčešu si vlasy do culíku. První kdo dostane výplach bude velitel…

Trénovala jsem "Relax no Jutsu", jak sensei i Yune-san nařídili. Rozhodnutí brát své zranění a jeho léčbu vážně i jaké další kroky chci podniknout už padlo, ale dodržet ho nebylo jednoduché. Byla jsem přece jen většinu času sama se svými myšlenkami a to stále nebyla ta nejlepší kombinace, protože byly černější než tma.
"Kdybych s sebou alespoň měla nějaký svitek s tím nejjednodušším Jutsu! Hned by to šlo lépe!"

Občas jsem zkoušela odposlouchávat, co se děje na chodbě nebo venku za oknem, spíš mě ale zaměstnávaly fiktivní scénáře, jak by mohlo jít moje příští setkání se Shigurem. 
"Ohayo, Shigure. Víš, jak jsi mě naposledy probodl skrz naskrz... voda pod mostem, ano? Jsme shinobi a to se prostě stává." 
Zamračila jsem se.
"Shigure... -kun? Chtěla bych vědět, proč jsi to udělal, protože bez odpovědi nevím, jak ti mám důvěřovat a naše spolupráce je důležitá, jsme přece tým. Ale ať už je důvod jakýkoli, chci, abys věděl, že... to zvládnu..." 
Natáhla jsem ruku do prázdna jako kdybych ji někomu podávala.
"No tak tohle mi neuvěří ani Shigure s jeho sociálním cítěním pod bodem mrazu."
Jantarovýma očima jsem zkoumala strop, který ovšem neodpovídal a tak jsem musela zkoušet další scénář.
"Konnichiwa. Pak k němu natáhnu ruku a vlastně nemusím nic říct. Je to jasné znamení, že jedeme dál."

Ne a ne a ne! Položila jsem se, zoufale jsem povzdechla a zakryla jsem si rukama oči.
"To je konec."

Zrovna jsem asistovala u výplachu žaludku jednoho z posledních pacientů, když se ozval překvapený jekot ze stran sestřiček, ten měl na svědomí polonahý muž. Hm… pěknej. To na své práci miluju. Odložím masku a předám věci sestřičce a dojdu k němu. 
“Jsem Yune Uzumaki, ředitelka nemocnice v Tsukiyamě, převezli jsme vás sem a nyní léčíme vás i vaše lidi z otravy. Jak se cítíte?”

Všimla jsem si jeho reakce, což bylo dost zvláštní. 
“Dobře. Chcete mluvit s panem Senju? Vaši lidé jsou v dobrých rukou, ale je třeba odpočívat.” Snažím se dál o milý tón. Snad neuteče, vypadá že by vzal nohy na ramena.

Pousmála jsem se, je roztomilejší než Ugai, když je v rozpacích. Hodím vlasy dozadu a pošlu lenochoda pro Hashira. 
“V tuto chvíli nevím, kde je, ale poslala jsem pro něj, vy se vraťte zase na lůžko, přijdu vás zkontrolovat.” Usměju se.

K oknu jsem se podívala dřív, než se ozvalo zaklepání. Měla jsem pocit, že se sensei objeví, který jsem si chvíli neuměla vysvětlit, než se přiblížil dost na to, abych si uvědomila, že vnímám jeho chakru. 
"Ha! Tak se to učení Kanchi přece jen vyplatilo..."
Ono uvědomění mě potěšilo natolik, že jsem na chvíli zapomněla na všechny chmurné myšlenky, a zářivě jsem se na něj usmála.
"Konnichiwa, sensei!" zaregistrovala jsem jeho krvavé oblečení, ale můj úsměv se mi z tváře nehnul, ani jsem sebou necukla. Nekomentovala jsem to.
"Jak řekl. Tohle je realita světa shinobi a já se s tím prostě musím smířit."
Vyhoupla jsem se do sedu, bylo vidět, že už jsem pod peřinou tajně byla oblečená - přece jen mi slíbili, že mě dnes pustí a já jsem zjevně byla absolutně odhodlaná toho využít. Pohybovala jsem se pomaleji nebo spíš opatrněji než obvykle, kromě odhodlání jsem Yukihirovi totiž slíbila, že vezmu i léčení svého zranění vážně.
"Můžeme jít!" vyhrkla jsem jen co jsem v rychlosti přehodila přes postel peřinu, aby alespoň vypadala úhledně, a popadla jsem ze stolku tašku se zbytkem svých věcí.

Věnovala jsem se zatím poslednímu pacientovi, vůdce těch divochů jsem zatím ignorovala, což se o sestřičkách říct nedá, takže jsem je musela několikrát napomínat. A hle kde se vzal tu se vzal Hashiru.
“Ach hradní pane, zdá se, že náš nově vyléčený host nemá zájem se mnou diskutovat takže, je váš.” Ukážu oběma rukama na meditující hordu svalů.

"Hai, to jsem," přikývla jsem na jeho otázku, opravdu jsem se nemohla dočkat. Že mi cesta z nemocnice umožní hlavně utéct od vlastních myšlenek jsem se nezmiňovala, začínala jsem se pomalu učit si své pocity nechávat pro sebe. 
"Jako správná kunoichi."
To by nebyl Yukihiro-sensei, aby mé hranice neposunul ještě o kousek dál, než jsem se je pokusila posunout já, když cesta z nemocnice vedla ne dveřmi, ale oknem, a navíc ne na zem, ale rovnou do jednoho z jeho portálů. 

Jakmile do něj skočil šipkou, vyhoupla jsem se do okna. Jako vždy jsem se před proskokem portálem ještě pořádně nadechla, trochu jsem se bála se nadechnout uvnitř. Narozdíl od něj jsem si ještě netroufla skákat do portálu šipku, ale nejdřív jsem spustila nohy na druhou stranu a pak jsem se rukama odstrčila od parapetu a propadla jsem se kamkoli si přál. 

// Přesun

Na první pohled ten rozhovor nevypadal moc dobře. Bylo zcela jasné, že Hashirem pohrdá. To se mi nelíbilo. Rozhodla jsem se zakročit. 
“Promiňte, že tak vstupuji do rozhovoru, ale v tuto chvíli nemáme čas, kapacity ani nálady na nějaké rituální souboje. Nezlobte se, ale zaslechla jsem něco o novém životě? Berte to jako výzvu. Tady si skutečně neměříme ego. Hashiru Senju je tu velmi vážený vůdce, a pokud toto nechcete přijmout pro jeho věk věřte, že ani vy nevypadáte nejmlaději.” Přeměřím si ho od hlavy k patě. 
“Pánové zdravotní stavy celého klanu je v pořádku všichni budou do zítřejšího rána normálně fungovat, ale pokud nepřijmete skutečného života v Tsukiyamě a vaší ošetřující lékařky, která osobně vedla karavanu, nasadila svoje zdraví pro neznámé lidi a ztrávila doslova dva dny bez spánku, aby zjistila, co vám je, budu nucena provést izolace všech pro bezpečí obyvatel, takže… je to na vás.” Usměju se andělsky, ale svá předešlá slova jsem říkala dost důrazně a vážně.

Dnes jsem obzvlášť měla chuť se hádat, škoda že to Hashiru zatrhnul. Nicméně jsem na jeho prosbu kývla a počkala až odejde. A že ho ještě dodělám. 
“Zítra ráno si přijdu pro odpověď. Jelikož je Pan Senju velmi zaneprázdněn komunikovat budete se mnou, tak se na to psychicky připravte a raději se vraťte na lůžko a odpočívejte…. Dokud můžete.” Dodám a jdu se odstrojit z lékařského, trochu se zkulturnit a pak honem do střediska. 


Přesun

Bránou sme doslova presvišťali a bez akejkoľvek zastávky sme zamierili priamo k nemocnici. Pamätala som si cestu k nej, nebolo to tak dávno, čo sme sa prechádzali mestom. Ľudia po nás hádzali podivné pohľady vzhľadom k stavu, v akom sme sa nachádzali, a predovšetkým Akira. Vstúpili sme dnu, posadila som Akiru do kresla a rýchlo sa kamsi rozbehla. Vrátila som sa po krátkej chvíli aj so skupinkou medikov, ktorí okamžite Akiru vzali so sebou a odviezli ho na jedno z oddelení. Vedela som, že bude určite v poriadku, nebolo to prvýkrát, čo túto techniku použil. Zakaždým som sa však naňho hnevala, a sám to veľmi dobre vedel. Sama som sa však nenechala prešetriť, narozdiel od Akiry mi ozaj stačilo sa len prespať, rany neboli hlboké ani vážne. Jediné, čo som bola ochotná, bolo ísť si preplachnúť tvár a zmyť zvyšky zaschnutej krvi. Cestou som sa zastavila v bufete pre šál horúceho čajíku a posadila sa na lavičku, čakajúc na Akiru. Čas som si krátila čistením katán od krvi, čím som si vyslúžila veľmi podivuhodné pohľady od okoloidúcich. Bola som však samuraj a nečistá čepeľ bola pre mňa doslova hriechom. Takisto som prišla na iné myšlienky.

Úsměv, který se mi objevil na tváři v moment, kdy mě před troskami Rozmarýnové vesnice pomáhala vstát za doprovodu starostlivých slov a grimas, byl konečně upřímný a přirozený. Těšil jsem se z toho, že o mě má někdo obavy, takový hřejivý pocit pro mě byl premiérou. Zároveň mě ale o to víc těšilo, že se mi podařilo dostat Sakuru pryč a dokonce i Moyu. Riskovat pro někoho blízkého se najednou zdálo neuvěřitelně odměňující, když jsme se vydali z vesnice pryč pod oporou dvou společnic, uklidnil jsem své vědomí na prostou chůzi a šetřil zbytky energie.

V Tsukiyamě jsem vnímal prakticky jen skutečnost, že se nacházíme zpět ve městě, upřímně se mi ulevilo navzdory tomu, že se po těchto ulicích potulovalo tolika bezvěrců. Sakura mě odvedla do nemocnice, kde se o mě náležitě postarali, z procedury si nic nepamatuji. Probral jsem se až druhý den ráno s tělem rozlámaným, ale okamžitě mě znervóznělo, že se na marodce nacházím sám. Medikové v nemocnici mě překvapili svou přátelskostí a snahou zpříjemnit mi tamější pobyt. I slova o tom, že Sakure je v pořádku, mě uklidnila. Jejich mně neznámá přívětivost si hrála s mými pocity, očarovali mě? Proč mé nutkání očistit každého bezvěrce sláblo...


"Ne, v žádném případě, takový heretický svinstvo neberu!" razantně jsem odmítl zakládajíc si ruce na hrudi nabízené chakrové pilulky. Snaha mediků přesvědčit mě o tom, že mi mohou jen prospět a donutit se cítit líp, nezabírala. Dokonce mě to tak znechutilo, že jsem se rozhodl z lůžka i přes protesty o mé špatné kondici vstát a připravit se k odchodu. Tělo mě bolelo, věděl jsem, že nějaké výkony se ode mě teď očekávat nedají, ale rozhodně mě to nedokázalo zastavit. Odstrčil jsem od sebe věšící se sestru, která se mě snažila zastavit a následně dovázal poslední kus oblečení kráčejíc pryč z místnosti. Ve futrech mě vnitřní nutkání donutilo se zastavit, otočil jsem se na nemocniční personál, uklonil se jako náznak uznání jejich schopností a vytasil ne zrovna povedený úsměv: "Arigato!" Za přibíhající sestrou jsem natvrdo zabouchl dveře před nosem definitivně uzavírajíc diskuzi o tom, zdali jsem nebo nejsem připraven odejít.

Stačilo vykročit z místnosti do chodby a můj čich okamžitě zasáhlo známé aroma. Mírně jsem se naklonil čuchajíc okolo jako vlk stopující svoji kořist a na základě toho směřoval svůj pohled ke zdroji příjemné vůně. Sakura si tradičně leštila... na lavičce nedaleko místa, kde jsem aktuálně stál.
"Uhm... jde ti to, asi ti ho dám taky vyleštit," pronesl jsem k prolomení ledu s podivným úsměvem. Případný dvojsmysl jsem v tom nenacházel, měl jsem na mysli svůj nástroj očisty, katanu, která dostala v boji také zabrat. Když nad tím přemýšlím, kde ji vlastně mám? Prohlédl jsem si opasek, který byl prázdný. "Aghh, musel jsem ji tam ztratit," zamumlal jsem otráveně s pohledem ke stropu drbajíc se na zátylku. Přijít o katanu, to už jsem rovnou mohl přijít o ruku a vyšlo by to na stejno.

Zo zamyslenia ma prebudil divý krik vychádzajúci šíriaci sa chodbou. Akirov hlas by som spoznala kdekoľvbek. Musela som sa uchechtnúť sama pre seba, pretože presne túto reakciu som čakala - odmietanie z jeho strany a urputný boj zo strany sestričiek. Zo všetkého najradšej som však bola rada, že je v poriadku, očividne plný energie ako vždy. Zdvihla som zrak od katán, keď som započula kroky, postavila sa a katanu ladne zasunula na svoje miesto. Pri jeho poznámke mi však stúpla červeň do tváre.
"P-p-prosím?" Zakoktala som sa. "Č-čo leštiť...B-bambus?" pohľad mi padol nižšie, následne som pohľadom vystrelila späť hore.
Zbrane, Doplo mi po chvíli. Alebo myslel niečo iné? Nahodila som zamyslený výraz, po chvíľke som sa Pousmiala sama pre seba pri zaujímavej predstave, pričom som si rukou odhrnula neposlušné vlasy. Nahlas som si odkašľala, čím som naznačila akýsi koniec tejto téme. Bude lepšie to skrátka nerozoberať.

Cítila som, že červeň postupne opadáva. Veď aby nie. Pristúpila som k Akirovi.
"Dobrý kováč sa pre dobrú katanu vždy nájde, verím, že aj tuná v Tsukiyame. Počula som, že vraj sa tu objavil nejaký nový špecialista, možno by sme ho mohli potom ísť pozrieť, čo ty na to?" venovala som mu milý úsmev. "Môžem ti požičať svoju dovtedy," navrhla som mu. Nosievala som spravidla osem katán, jedna na bežné používanie, kým zvyšných sedem práve na určitý spôsob boja. Rozhodnutie však bolo na ňom, tak či onak, šlo o kvalitnú prácu.
"Katana však nie je tak dôležitá ako to, že si v poriadku," nedalo sa tvrdiť, že by bol úplne fit a mohol ísť hneď na novú misiu. Možno tak bol zvyknutý počas svojich temných časov, avšak ja som tu bola od toho, aby som z neho urobila relatívne normálneho človeka. Jemne šmahnutého, jemne pripečeného, ako som bola sama, ale stále človeka.
"Mali by sme si dopriať zaslúžený oddych. Hlavne ty," uprela som naňho prísny, ale ustaraný pohľad. Myslela som to vážne.