Nemocnice

First topic message reminder :

Nemocnice

Logistická podpora a lékařská divize

Nová nemocnice sloužící všem lidem z Yu no Kuni. Večer chodí vypomáhat lord Hashiru a přes den je zde přítomen jeho osobní summon Katsuyu.
Hlavní lékař: Ugai, vedoucí nemocnice: Yune Uzumaki

Z původní polikliniky jsou ruiny. Provizorně byla postavené  stany a veškeré zařízení bylo nakoupeno a přestěhováno na toto místo.  

“Být to ženy, tak kvůli tobě vstanou z mrtvých.” Ujela mi poznámka na jeho úsměv, což jsem se hned snažila zakecat.
“Chci teda jen říct, že budu za hodinku očkovat.” Raději jsem zůstala v bezpečné vzdálenosti.
“Za dnešek jsme ztratili dva lidi, shinobi a civilistu. A nelíbí se mi okolnosti té smrti. Chci to projednat s hradním pánem, co si o tom myslíš?” Dala jsem si ruce do kapes pláště a nějak jsem si musela přiznat, že den bez Eddiho byl zvláštní.

Usmál jsem se a mrknul na ni. "Takhle to bohužel nechodí, nikdo se ještě neprobudil.."
Pokrčil jsem rameny. Ne každému to tady voní a cítí se v pohodě. Mě to nevadilo.
"Nevím, je to přeci jenom smrt způsobena válečným konfliktem. Dokud se země nesjednotí, tak to v pořádku nikdy nebude a podobných úmrtí bude přibývat..Bohužel.."

Povzdychla jsem si, na to mu nešlo nic říct, jen souhlasit a sundala si gumičku z vlasů a trochu je načechrala, musím si je nechat zastřihnout, jsou moc dlouhý. Přehodím si je přes rameno připravená být zase akční.
“Tak já tě už nebudu dál vyrušovat, půjdu dodělat vakcíny a zhruba za tu hodinu mi začni posílat ostatní.” Otočím se na podpatku a odcházím, u dveří se zastavím a ještě si neodpustím jedno rýpnutí: “ale kdyby sis chtěl popovídat s někým, kdo ti bude odpovídat a má tep, tak jsem v laborce.” Usměju se a zmizím za plentou.

Dodělal jsem základní vyšetření a zavřel za sebou. Porozhlédl se kolem areálu. Vypadalo to tu mnohem lépe, než kdy předtím. Rozhodně méně chaosu.
Vzal jsem si v administrativním stanu soupis všech zaměstnanců a dobrovolníků a začal je postupně posílat za Yune pro včeličku. Bylo jich poměrně dost, tak jsem je rozdělil do skupin podle věku. První věková skupina si nastoupila před stan, vešel jsem dovnitř za Yune ji to oznámit.
"Tak venku čeká první věková skupinka na včeličku," dodal jsem s mírným úsměvem. To bude sakra bolet.

Akorát jsem dodělávala poslední vakcínu, když vstoupil Ugai. Vzhlédla jsem od stolu a najednou jsem byla plná energie po jeho oznámení. Jde se pí...očkovat. Vstanu a připravím si jehly, tamponky, dezinfekci a roztok.
“Tak první prosím.” Křiknu a opět si udělám culík. Známka nekompromisnosti.
“Postav se ke stolu, předkloň se a uvolnit, bude to rychlá včelička.” Promluvím na prvního statečného a naberu do injekce vakcínu, poklepu na ní a jdu k tomu chlapci. Tamponek smočím v dezinfekci. Pak mu mírně stáhnu kalhoty a po potření dezinfekce, mu ji tam rychle píchnu. Chlapec se zarděl, ale ani nepípnul. Jsem asi fakt sadistka, protože se mi to líbilo. Vytáhnu jehlu, místo mu znovu potřu polštářkem a vytáhnu kalhoty.
“Tak hotovo, další prosím!” A celý tenhle rituál opakuji i u ostatních.

Sledoval jsem sadistickou Yune při očkování. Jakmile naočkovala posledního, sám jsem si před ní stoupl a předklonil se.
"Teď nebo nikdy!" zatnul jsem všechny zuby a zavřel oči očekávající neuvěřitelnou bolest. Měl bych jít příkladem a tohle byl přesně ten případ, kdy jsem měl jít první, ale očividně strach mi to nedovolil. Venku už se štosovalo několik dalších lidí z druhé skupiny.

Otočila jsem se připravená dát další pigáro, ale přístup Ugaie mě pobavil.
“Tak vás pane kolego, vás si vychutnám.” Pohrozím pobaveně a ťuknu do stříkačky, mírně mu stáhnu kalhoty a vydezinfikuju místo a rozmýšlím se zda rychle či pomalu, tvrdě nebo něžně mu vpravím vakcínu do těla. Ale jelikož před ním jsem automaticky střílela, aby to odsejpalo, tak to dostal stejně jako ostatní.
“Tak hotovo ani to nebolelo no ne?” Usmívám se vážně pobaveně a říkala jsem si jak hodně budu přemlouvat pak Hashira

Snažil jsem se působit, co nejstatečněji to šlo. Není přece možné, aby se ninjové nebáli bojů na život a na smrt, ale báli se jedné malé včeličky. No, co si budeme povídat, bolí to tak jako tak. Zatvářil jsem se co nejvíc spokojeně to šlo. Nicméně můj obličej lemovaly krůpěje potu. Na prázdno jsem polkl a radši vyběhl ven se nadýchat čerstvého vzduchu. Můj výstup vystrašil další skupinku, která se najednou nechtěla nechat. Podíval jsem se na ně vražedným pohledem a už se radši začali pomalu soukat do stanu po jednotlivcích.

Povytáhla jsem obočí a pro změnu jsem já měla co dělat, abych se nerozesmála, tak jsem šla k plentě a odhrnula ji. Naskytl se mi pohled na vystrašené kolegy.
“Ale no tak, kolega přehání, je to rychlé a bezbolestné, pojďte další. Slibuji, že další bude zase až za rok.”usměju se a vejdu dovnitř s dalším. Ach tohle mě bavilo, přišla jsem si jako ďábel sám.

Během hodiny jsem naočkovala zbytek personálu včetně pradlen, uklízečů a jiných. Unavená jsem se složila v laborce na gaučíku a přemýšlela, co ještě dneska bude třeba udělat. Ach vlastně schůzka se šéfem. Ale nechtělo se mi a pomalu jsem usínala.

Jakmile byli všichni proočkovaní tak jsem se odhodlal zajít do stanu za Yune a poděkovat ji. Nicméně už spala. Potichu jsem vešel za ní a jemně ji přikryl dekou. Vypadala roztomile.
Hleděl jsem na ní malou chviličku a pak odešel. Čekali mě závažné případy a další chvíle léčení.

Katsuyu se proplazila k hlavnímu stanu a mířila přímo k Yune. Šlo ji to blbě, ale nakonec se tam dostala. Nechtěla ji budit, ale musela.
"Yune-sama, Hashiru-sama potřebuje vaší pomoc. Jde o dva zajatce..máte nějaký jed nebo něco, který je udrží na uzdě? Hashiru-sama vás očekává,"  řekla Katsuyu a pak se odplazila pryč.

Něco slizkého po mě lezloooooo..., prudce jsem se posadila div jsem to maličké slizké neshodila.
“Usnula jsem, proboha, neomluvitelné, hned tam budu.” Promnula jsem si čelo a zbystřila deku na sobě. Že by Ugai? No každopádně jsem se zvedla a mrkla ještě rychle do své zásoby co tam mám a pelášila za Hashirem.

Ještě jsem se samozřejmě musela vrátit pro papíry, abych mohla pak vyřídit schůzku.
(Přesun)

Společně s Yune jsme došli do nemocničního areálu. Měl bych být schopen tamtu techniku, která nám dost pomůže. Tohle by mělo být dostatečně demonstrativní.
Po poskládání několika pečetí jsem se postavil čelem k rozestavěnému areálu. Šlo to pomalu, zbytečně moc pomalu.
"Shokuton: Renchūtake no Jutsu!!" použil jsem silnější verzi techniky, abych postavil víc budov než jen jednu, navíc jsem potřeboval mohutnější.
Ze země začaly vyrůstat bambusové výhonky, které se začaly spojovat a navzájem zaplétat. Před našimi zraky zde vyrostl nemocniční areál, přesně takový, jaký si zasloužíme.

Zůstala jsem ohromeně stát na místě a zírala na to všechno.
“Já.... asi budu plakat.” Pronesla jsem nad tou krásou a stejně jako já tak zírali všichni ostatní. Pohledem jsem vyhledávala Ugaie.
“Jestli stačila jedna injekce k tomu, abych vás přesvědčila, že potřebuju víc místa, co do vás musím vrazit, abych měla i více personálu?” Stále jsem vykuleně zírala co udělal.

Musel jsem se zasmát. Na moje první použití to bylo docela úspěšné.
"To nechcete vědět..věřte mi," otočil jsem se na podpatku a mířil do města. Začalo stavitelské období a bylo třeba postavit mnohem víc domů.
"Personál bude, ale ne hned.." zamával jsem jí a přesunul se do jiné části města.

Včera jsem si vzal půldne volno, zatímco byla Yune u Hashira. Volno jsem prospal a probudil jsem se večer. Vyšel jsem ze stanu a myslel jsem, že dál spím. Místo ruin tam byla NEMOCNICE!
Nevěřícně jsem hleděl ven. Radši jsem se štípnul a profackal, ale akorát to bolelo. Nemocnice tam pořád byla.
Povolal jsem všechny dobrovolníky i ty, co tu byli za trest a vrhli jsme se na stěhování. Yune jsme vyhradili tu největší a nejslunnější kancelář, která tu byla a celou noc jsme pilně makali.
Skončili jsme někdy kolem poledne, to už se začali stěhovat i pacienti. V tom chaosu jsem potřeboval najít Yune, ale nějak se nepodařilo. Tak jsem trochu poodešel a vrátil se zpátky do stanové části, jestli tam náhodou někde nebude.

Stěhování začalo okamžitě, od postavení nemocnice a to já už měla proběhlou nemocnici takovým způsobem, že už všude byli cedulky s popisem kde co má být. Na svou kancelář jsem v tom zmatku ani nepomyslela a ve finále jsem šla rovnou dělat inventarizaci léků, což se mělo dělat na konci týdne ale tak se to urychlí a já je rovnou balila do krabic a posílala je do nemocnice.

Nakonec se mi Yune podařilo najít. Opatrně jsem vešel do stanu a uklonil se.
"Yune-san, zdravím tě. Kdo zařídil ten zázrak a přes noc postavil nemocnici??" zeptal jsem se zvědavě. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit.
"A co nás čeká teď?? A kam jsi zmizela?"

“Ugaii! No věřil bys tomu, že k tomu aby byla nová nemocnice musíš člověka opí... chci teda říct, že jsem byla očkovat hradního pána a při té příležitosti mu ukázala plány s rozpočtem, které je třeba pro tento areál. Evidentně se mu zdálo, že 4 stany navíc jsou drahý a myšlenka že bych se o stan dělila s personálem, tak šel nemocnici postavit sám, no a taky jsem mu tak trochu rozbila dveře.” Pousmála jsem se a zalepila poslední krabici a postavila se.
“A předtím jsem byla povolaná k jednomu případu se zajatci. Časem budu muset do terénu, budeš to tu muset zvládnout pak sám.” Opráším si kalhoty.
“Mám přislíbeno časem i více personálu a jednala jsem také o misích geninů a nedobrovolných dobrovolníků u nás.” Popadla jsem krabici a zamířila k němu, že půjdem do nemocnice to omrknout spolu.

"Výborně!" obličej se mi rozzářil nadšením. Ohnul jsem se a popadl nějaké další krabice. Při tom ohnutí mě trochu zabolelo místo, kde mě Yune opíchala. Nedal jsem na sobě nic znát, už tak jsem se styděl za to poslední představení.

"Jsi moc šikovná, jsem moc rád, že jsi sem dorazila a něco s tím provedla.. přestal jsem mít naději, že se to tady někdy zlepší, poslední dny mi změnili život.

Usmála jsem se. “Technicky vzato jsem nic neudělala jen mluvím, někdy až moc.” Poznamenán a vyjdu ze stanu a mířím si to do nemocnice.
“Měli bychom to oslavit, dáme drink večer?” Podívám se na něj a zase rychle zpět, abych se nezačala smát.
“Ehm a je celkem vtipné pozorovat personál, jak se snaží zakrýt následky očkování, zmínila jsem se, že svalstvo kolem vpichu může až 12 hodin bolet?” Pronesla jsem sladce. Miluju svou práci.

Začal jsem se trochu rosit. Možná se mi objevila krůpěj potu na čele, čehož jsem doufal, že si nevšimla.
"No, nezmínila," dal jsem ruku za hlavu a nervózně se zasmál.
Jak jako dvanáct hodin???! zděšení jsem snad nedal najevo. Chtěl jsem zahnat všechny myšlenky a vzpomínky na to proklaté očkování a spíš se soustředil na drink s Yune.
"Jasně! Budu moc rád, už je to věčnost, co jsem odešel z nemocnice.. a užíval si volna.."

“Pochop, že kdybych se zmínila nikdo by to nechtěl.” Ušklíbla jsem se a zamířila si to do skladů, kde jsme odevzdali krabice dívce, která to měla na starost.
“A jelikož jedu už skoro 24 hodin v kuse, jdem hned.” Zavelím, protože ostatní se stihli na směny vystřídat ale já ne a taky jsem už dlouho nejedla a Eddi bude potřeboval společnost.

Pokrčil jsem rameny. Rozkaz vedoucí nemocnice se přece nemůže odmítnout. S trochu provinilým pocitem jsem se usmál.
"Tak jo, ale nech mě se převléct a umýt.." pokrčil jsem rameny a utekl do nových šaten pro zaměstnance v nové budově. Svléknul jsem všechno oblečení skoro jako had. Leželo na zemi a já šel do sprchy. Dal jsem si velmi rychlou sprchu, usušil se, vzal si na sebe něco čistého a neutrálního a špinavé hadry hodil do koše na prádlo. Seběhl jsem dolů, kde už čekala Yune.
"Dobře..tak jdeme.." byl jsem trochu zadýchaný z toho spěchu.

I další den byl v pořádku bez chaosů a bordelu. Byla jsem nadšená. Zprávy a dokumenty vyřídím večer, teď byla moje směna, a tak jsem zamířila rovnou na pohotovost, kde už mi hlásily sestry, co se děje. Nový den začal...