Nemocnice

First topic message reminder :

Nemocnice

Logistická podpora a lékařská divize

Nová nemocnice sloužící všem lidem z Yu no Kuni. Večer chodí vypomáhat lord Hashiru a přes den je zde přítomen jeho osobní summon Katsuyu.
Hlavní lékař: Ugai, vedoucí nemocnice: Yune Uzumaki

Z původní polikliniky jsou ruiny. Provizorně byla postavené  stany a veškeré zařízení bylo nakoupeno a přestěhováno na toto místo.  

Jojo to by nebyla Yune, aby se na své pacienty nezaměřila. Logicky musel Akiro očekávat reakci svého “útěku”, že když utekl sestrám tak mě rozhodně ne. Naštěstí se zdržel s kamarádkou na chodbě a já měla tak možnost k němu dojít.
“Tady někdo nedodržuje nemocniční předpisy? A ještě se jedná l shinobiho, který by měl jít příkladem? Co by na to řekl sensei, co?” Promnu si bradu a čapnu ho za loket a odvádím ho zpět do jeho pokoje a jen hlavou naznačím slečně, že může jít s námi.
“Sice jídlo tu není nic moc, ale pracujeme na tom nicméně ty nejsi ve stavu procházet se po nemocnici. Víš jaký je tu za to trest?” Zeptá se ho a mezitím ho dovedu na marodku, kde ho donutím lehnout si zpět na lůžko a projít si jeho záznamy. Ze všeho nejvíc miluju neposedné děti notabene shinobi, kteří jsou nejchytřejší na světě a zvládnou se vyléčit sami.

Jelikož jsem se při svých slovech rovnou zamyslel a zrak odvrátil kamsi ke stropu snažíc se přijít na to, kde nakonec katana mohla skončit, nevšiml jsem si zprvu, jak ji návrh uvedl do rozpaků. Bambus? Došlo mi rázem, co vlastně růžovláska řekla, přimhouřil jsem oči a shlédl zpátky do její načervenalé zamyšlené tváře, ruce opřel v bok. To už ale téma posunula dále, měla pravdu, novou katanu sehnat nebude problém, ale sehnat takovou, která mi bude vyhovovat...

"Hmm, určitě se tu někdo takový najde. Vlastně se mi nakonec i zamlouvá myšlenka, že své staré zbraně ponechám minulosti," odpověděl jsem jí se souhlasným pokývnutím na mě neobvykle pozitivním tónem, symbolismus v tomto činu se mi opravdu zamlouval. Poté mi navrhla vypůjčení své katany, to jsem považoval za obrovitou laskavost. Tam, kde jsem vyrůstal se tradovalo striktní pravidlo: Jsou dvě věci, které se nikdy nepůjčují, katana a bič.

"Děkuju za nabídku, ale raději se podívám po nějaké provizorní, nechci se připravit o možnost opět pozorovat tvůj tanec v plné eleganci," zdvořile jsem odmítl její nabídku a s hřejivým pocitem na srdci a rty do mírného přirozeného úsměvu doplnil, "už jsem na tom byl hůř..."

"Oddychu se nebráním, ale všeho moc škodí, musím se co nejdřív vrátit do kondice. Abych pravdu řekl, lidi tady jsou celkem příjem--" udeřil jsem při svém sdělení odhodlaně pěstí do otevřené dlaně, ale než jsem stihl doříct větu, objevil se u mě rudovlasý přízrak zdejší nemocnice a začal mi sypat bídu. Ani jsem se nenadál a už mě odváděla za loket zpět na marodku, na lůžko. Jen jsem vyjeveně sledoval, jak se okolo Sakury kdosi ochomýtl a bezmocně prohmátl vzduch. Z nějakého důvodu bylo nemožné se její rázné heretické nátuře ubránit. Přehlcení informací z její strany mi rozřinčelo bubínky víc než jashinistova exploze. Než jsem se stihl rozkoukat, ležel jsem opět na lůžku a čelil jejímu soudícímu pohledu.

"Trest? Klidně pětadvacet bičem, ale já odcházím!" pronesl jsem lhostejně hned potom, co jsem se z této události pořádně vzpamatoval a uvědomil si, do jakého postavení mě ona rudovlasá žena dostala. Vstal jsem z lůžka zpět do stoje, předkročil před rozhořčenou doktorku na sotva pár centimetrů a shlédl jí chladně do očí, jelikož nás dělil rozdíl ve výšce zhruba jedné hlavy. Zahmatal jsem kamsi za svým opaskem a vytáhl bič, který jsem ji z té blízkosti vrazil do ruky. Otočil jsem se k ní zády a svlékl vrchní část svého úboru čekajíc na trest, abych už odsud mohl konečně vypadnout.

Uprela som na Akiru taký nevinný kukuč, keď si tak vtipne založil ruky v bok. Zrejme pochopil, čo som tým bambusom myslela. Mne však táto situácia nedala a začala som sa chichotať, pôsobila som ozaj pobavene.
"Hai. Budeš mať novú zbraň s čistým registrom. Ako sa vraví, nová zbraň...nový ja?" zamyslela som sa, nejako mi to nesedelo, určite to pôvodne znelo inak. Avšak napokon, bolo to jedno, pretože na túto situáciu tento upravený výrok sedel perfektne. Pri jeho komplimente sa mi znova líčka sfarbili do červena.
"Mám ich osem, potrebujem sedem, v našom klanovom sídle si ich môžem dať znova vyrobiť," ubezpečila som ho, avšak nechcela som ho nútiť. Moje katany boli kvalitné, vyrobené na zákazku špeciálne pre môj štýl boja, avšak ktokoľvek skúsený by si s nimi vedel poradiť, aj keď nie využiť ich plný potenciál. Rozhovor ďalej pokračoval zase v inom duchu a ja som súhlasne prikyvovala. Akira však nestihol dokončiť svoju myšlienku, ozval sa niečí hlas. Autoritatívny. Zježili sa mi všetky vlasy na hlave.
Predpisy? Sensei? AAAAA! spanikárila som, keď ho červemovláska čapla a pokynula mi, aby som šla za ňou. Aj som mienila vykročiť, keď ma takmer ovalil nejaký mladík, od pohľadu...netradične vyzerajúci. A samozrejme, ako snáď každý chlap v tejto dedine, pomaly dvakrát taký vysoký ako ja. Prehliadla som si ho od hlavy po päty, a keď som si uvedomila, že sa nechovám zrovna slušne, začervenala som sa.
"Gomen, gomen, gomen!" ospravedlnila som sa nepravidelne vysokým, až piskľavým tónom, a rýchlo odbehla za medičkou, ktorá odviedla Akiru.
Bože môj, Sakura, ty vieš, ako sa trápne chovať v každej situácii, vydýchla som si, stratiac sa mladíkovi rýchlo z dohľadu.

Zaregistrovala som niečo o treste, zrak mi padol na Akirov bič v rukách, a potom naspäť na jeho tvár. Jeho výraz vo mne vyvolal jednu z reakcií na krátky moment.
To by mohol robiť častejšie, okomentovala som v duchu, avšak krátko potom, až v mojom mozgu konečne zapracovali lenivé mozgové bunky, som si konečne uvedomila, čo vlastne pred chvíľkou povedal. A čo by to mohlo znamenať. Rýchlosťou blesku som k Akirovi priskočila a zakryla bič v ruke vlastným telom.
"A-Akira vám chcel povedať, že si v-veľmi rád odpočinie a nechá sa preliečiť, p-prípadne si vziať Shinobi dovolenku!" vypadlo zo mňa tak rýchlo, že mi sotva bolo rozumieť, pričom na mojej tvári stáel pretrvávala výrazná červeň. Nechcela som vedieť, čo si červenovláska pomyslí, a či z nás duše nevymláti. Vyzerala tak, že by nám bola schopná urobiť klystír.

Jeho stav byl v pořádku nicméně předpisy byly předpisy a tenhle mladík už jednou ignoroval moje otázky tak mou léčbu ignorovat nebude. Vrátila jsem desky zpět na místo a zadívala se na dívku, která se snažila vše uklidnit. Proto jsem jí vzala sebou.
“Tresty za neuposlechnutí je klystýr. A věřte mi, že ho dělám velmi ráda a náruživě. Nicméně dovolenka ho nemine ani odpočinek tady. Nerada používám násilí ale máš tři možnosti, buď ti píchnu včelku, která tě donutí si dát klidný ničím nerušený spánek dle předpisů do zítřejšího rána, nebo tě připoután chakrovými řetězy k posteli s klystýrem jako bonus a nebo tu zůstaneš dobrovolně, počkáš si na ranní vizitu a tvoje kámoška tu může zůstat s tebou a dělat ti společnost. Co si vybereš?” Pousměju se a dám si ruce v bok, mě tu bordel nikdo dělat nebude a určitě ne malej kluk, co si myslí bůh ví jaký není hrdina

Sakura byla jediným člověkem, u kterého mi nedělalo problém usmívat se tak, aby to lidi kolem spíše neděsilo. Těžko říct, jestli to byly účinky její na mě silněji působící vůně, její nakažlivou pozitivitou a rozjařeností nebo mi prostě a jednoduše v její společnosti bylo dobře. Ani tentokrát tomu nebylo výjimkou, dokud nezasáhla kapitánka rudovlas.

Když nás Sakura doběhla a vtěsnala se mezi mě a kazatelku, zkoumavě jsem si ji prohlížel, zatímco se rozhodla vyřešit tuto nepříjemnost za mě. Nezlobil jsem se, za tu dobu, co jsme spolu putovali, tohle byla běžná praxe. Důvěřoval jsem jí ve všech rozhodnutích, o to víc v případech, kdy šlo o řešení sociálních problémů. Vrchní část oblečení jsem si tedy opět oblékl a bič odložil na noční stolek. Lékařka potom prozradila, jaký oblíbený trest zde za neuposlechnutí používá. Usoudil jsem, že to je jen záminka k tomu, aby se mohla hereticky ukájet svými praktikami. Před několika měsíci bych se ji od těchto myšlenek snažil jednoduchým precizním řezem očistit, ale dneska ne, ne v přítomnosti Sakury a zároveň v mírném očarování ze zdejší jinak přívětivé pohostinnosti.

"Myslím si, že by ode mě nebylo správné, abych vás podporoval v těchto hříšných choutkách, a tak raději poslechnu a zůstanu dobrovolně, uhm... vaše jméno?" pronesl jsem neutrálně a posadil se tedy s unaveným oddychem zpět na lůžko, zrak mi spočinul na odloženém biči. Pak jsem pohlédl zase na lékařku, bič, lékařku, bič, lékařku a nakonec na Sakuru. Chtěl jsem rudovlásce doporučit, ať si taky pořídí bič, hodil by se jí. Ale vyhodnotil jsem, že to je špatný nápad. Namísto toho jsem tázavě pohlédl na Sakuru, jestli nabídku zde zůstat také přijme.

“Tak je hodný a moje jméno je Yune.” Rozzářím se a otočím se směrem k východu.
“Za hodinu se zastavím a přijde vám svačina.” Zvednu výhružně prst, že opravdu nemá cenu utíkat.
“Dávej na něj pozor.” Mrknu na Sakuru a odcházím na pohotovost, kde jsem měla dnes vizitu a tento vzbouřenec mi připomněl, že tu mám ještě 30 takových, který musím zkontrolovat, a pak se vydat znovu do laboratoře kvůli těm jedům.

Reťaze k posteli? Vyvalila som vystrašene oči. Z tej predstavy sa mi zješili všetky chĺpy na tebe, a po chrbte mi prebehol mráz. Yune-san bola ozaj desivá žena, ak stretla niekoho, kto chcel nejakým spôsobom obísť predpisy nemocnice.
"Hai, Yune-san!" energicky som prikývla, nedovolila som si nejako odporovať, ešte by pripútala k posteli mňa a vyklistýrovala! Desivá predstava. Keď odišla, vydýchla som si a posadila sa na kraj postele.
"Prečo v každej nemocnici pracujú tak desivé ženy?" položila som viacmenej len rečnícku otázku, pochybovala som, že na ňu existuje nejaká racionálna odpoveď. Pootočila som sa k Akirovi.
"Teraz mi úprimne povedz, ako sa cítiš," venovala som mu vážny pohľad, pričom som začala skladať jednotlivé katany dole. Nebudem tu v nich predsa posedávať a zaťažovať sa, aj keď som si už zvykla na to ich mať neustále pri sebe. Bez nich som sa cítila neprirodzene ľahká a...nahá?
"A o tomto," ukázala som prstom na bič. "Ani neuvažuj. Ešte sem príde niektorá zo sestričiek a bude to brať ako pozvánku na...spoločné bičovanie," uchechtla som sa.

"Yune-san, hm, největšího smilníka téhle nemocnice si budu pamatovat dobře," zamumlal jsem si spíše pro sebe mírně otráveně, když rudovlasá hříšnice odešla, jelikož mě pro dnešek pokořila. Na Sakuřina slova o její děsivosti jsem musel pokývat hlavou, cosi na ní působilo vážně hrůzně, a to už bylo něco, když jsem takovou myšlenku sdílel zrovna já.
"Sakura-san, nemusíš se se strachovat, už se cítím vážně v pořád-" mou odpověď přerušil výhružný výraz jedné ze sester, která opodál čekala na reakci, její pohled hovořil za vše - budeš dělat hrdinu a volám zpátky klystýrpaní. Pusu jsem tedy sklapl a poslušně si v hbitosti udělal pohodlí na lůžku tak, aby Sakura mohla pořád na jeho kraji posedávat. "Trochu odpočinku bych si asi ještě dopřát mohl," pronesl jsem důrazně, aby to slyšela ona sestra a pak v tichosti už jen Sakuře dodal, "bezvěrce bych lovit nešel, ale odsud bych nejradši utekl."
Z mých slov bylo cítit, že to myslím smrtelně vážně a síly, které mám by na takový útěk stačily, ale nechat se dopadnout místním postrachem bylo moc velké riziko. Následoval jsem pak směr, na který ukazoval Sakuřin prst.
"Některé by si určitě zasloužily zbičovat," zamračil jsem se k již zády otočené sestřičce, která měla v plánu mě naprášit, "i když si začínám uvědomovat, že zdejšímu personálu by se to zřejmě líbilo." Pak se mi však víčka sevřely úplně a já to během pár vteřin zalomil nevnímajíc Sakuřinu poslední odpověď, únava mě uspala až do dalšího dne. Možná jsem přeci jenom nebyl ještě tak úplně fit anebo mě jen vyčerpaly zdejší eskapády...

"Neboj sa, aj ona raz uzrie svetlo viery. Možno," pokrčila som ramenami. Rozhodne som ju však nechcela nejako poučovať alebo ju naštvať, v jej prítomnosti som radšej ani nedýchala. Možno by ju to dokázalo vytočiť a pripútala by ma reťazami k posteli. Pobavene som sledovala interakciu medzi Akirom a sestričkou, ktorá naňho hádzala krivé pohľady kedykoľvek, keď zrejme podcenil svoj stav. Bolo až neuveriteľné, aký rešpekt voči týmto ženám mal.
"Pri tomto tempe ťa sem donesiem polomŕtveho po každej misii a budeš tu musieť trpieť výhražky klystýrom a reťazami," uchechtla som sa tak...démonicky a škodoradostne.

Možno som ho len chcela inšpirovať k tomu, aby sa snažil minimalizovať používanie Hachimonu. Nebolo to prvýkrát, čo skončil úplne rozložený po tej technike, a obávala som sa toho, aký by to mohlo mať vplyv.
"Stavím sa, že keby sa dozvedeli o tvojom zvyku s bičom, najskôr by si tu mal veľa nápadníčok, ktoré by sa zrazu chceli nechať za svoje hriechy zbičovať priamo od teba," uchechtla som sa. Akira si krátko potom ľahol a zaspal. Pousmiala som sa. Vždy pôsobil tak nevinne. Prikryla som ho s dekou, sama som ostala hore ešte nejaký čas, ktorý som strávila leštením katán. Následne som sa presunula do nejakej malej sedačky, kde ma zmohla únava tiež a dalo by sa povedať, že som skrátka odpadla.

Vstala som však zrejme skôr než Akira, nebola som zvyknutá dlho spať, čo vo mne zanechala samurajská výchova. Doniesla som preto Akirovi malú svačinku a horúcu čokoládu, ktorú som zakúpila v stánku, neďaleko nemocnice. Nechcela som však Akiru budiť, zaslúžil si poriadne sa vyspať, a tak som si naspäť navliekala svoj postroj s katanami, aby som bola pripravená vyraziť, až sa zobudí.

K ránu jsem si s nějakým vstáváním dal na čas, ne ani tak já jako spíš moje tělo. Následky hachimonu přeci jen byly znát, i když jsem si to nechtěl přiznat. Bolest se sice vydržet dala, oslabení těla bylo ale zákonitě přítomno. Spal sice tvrdě, ale místo příjemných snů mě tímto nepřítomným stavem doprovázela rudovlasá noční můra, sám si už nerozpomenu, co přesně se dělo, možná lépe. I ve snu jsem však věděl, že mi je Sakura na blízku a napospas klystýru mě nevydá.

Po probuzení jsem byl nezvykle rozespalý, ale potěšila mě snídaně s nádherně vonící horkou čokoládou, kterou jsem měl teprve chuťově objevit. Nejdřív jsem se pustil do jídla a tzv. startoval organismus, ruch okolo mě v tu chvíli vůbec nevzrušoval, ani přítomnost sester, soustředil jsem se na hlavní úkol, doplnit energii. Že je od Sakury jsem netušil.


Pomohlo to, vstal jsem protahujíc si záda a vůbec všechny končetiny k tomu, dlouze jsem si zívl a rozhlédl se po místnosti. Sakuru nebylo těžké najít, nedaleko ode mě si zrovna upravovala svoji výstroj. S úsměvem jsem jí mávnul na pozdrav, dovybavil se vším, co se mi okolo lůžka válelo a s horkou čokoládou v ruce vyrazil za Sakurou. Odmítal jsem komunikovat s personálem, zdálo se, že si mě dnes ještě pořádně nestihli všimnout, čehož jsem hodlal náležitě využít.

Zběžně jsem nepozorovaně docupital k Sakuře a rázem ji začal tlačit volnou rukou pryč z místnosti. "Dobré ráno, Sakura-san, mizíme odsud," hlesl jsem v rychlosti, na chodbě chytl růžovlásku za ruku a nenápadně začal rychlochůzí utíkat z tohohle přívětivého, ale zároveň děsivého komplexu. Za dobu útěku jsem raději neřekl ani slovo, každá pozornost navíc nám v tu chvíli neprospívala.

"Phew," upřímně jsem si oddychl, když už jsme kráčeli dostatečně daleko od nemocniční budovy, abychom nepozorovaně zapadli mezi procházející se lidi, "mohl jsem jim aspoň poděkovat za péči a snídani, vážím si jejich péče, přestože šlo o bezvěrce." Kupodivu moje slova doprovázel mírný úsměv namísto obvyklého chladného pohledu. Příjemně mě naladil čerstvý vzduch, ale hlavně horká čokoláda a její aroma i chuť. Sakura si mohla všimnout, že se nad nápojem rozplývám podobně jako naposledy nad zmrzlinou. "Objevovat tyhle pochoutky je můj nový oblíbený hřích," pronesl jsem po usrknutí z kelímku a druhou rukou se poklepal na biči. Za každý hřích musí přijít i trest.

Skoro jsem usínala, občasná práce pro zemi znamenala ztráty pro mou práci v nemocnici a tak doháním i po nocích. Proto i návštěva Hashira mě opět vyvedla ze stereotipu dokumentování, což jsem vítala.
“Zdravím Hradní pane, jdete na inspekci? Nebo potřebujete ošetřit?” Pousměju se a postavím se, abych mu nabídla místo na křesle před stolem.

No konečně nějaká sranda.
“To zní zajímavě, za co mám jít? Chlapa jsem ještě nezkoušela.” Založím si s úsměvem ruce na prsou. Zajímalo mě, kam mě pošle a co tam budu dělat.
“Když to je inkognito, tak to bude hodně vážné, o co jde?”

Úsměv mi trochu ztvrdnul na rtech. Nepřátelské území. Tedy Kyosanto. Klan Kana. Tedy jde o Reinu? To těžko…
Dám si nohu přes nohu a opřu se o křeslo.
“Bojím se zeptat, ale vy jste s nimi něco měl? Něco o čem nevím?” zadumaně skoro až s mateřským káráním se ho optám

Teď jsem mohla připomínat sochu. Aniž bych mrkla dívala jsem se na něj asi minutu bez sebemenší známky další emoce. Řekněme, že jsem přemýšlela. Setkat se s klanem Kana a Reinou samotnou. Tušila jsem, že půjde o ní, ale i tak mě to dost překvapilo.
“Opravdu jste si jistý, že nám pomůžou, když dám do kupy jednoho z nejnebezpečnějších lidí notabene žen … tedy až po mě?” Vsadila bych se, že ze mě tu mají větší větry než z Reiny.

Už už jsem ho chtěla zastavit, ale byl tak náruživě rychlý, že to ani nešlo.
Zřejmě mu utekla informace, že to Reina je tu borec přes jedy a že ty moje na ní taky nemusí účinkovat. Tady by spíš bylo namístě vzít borce přes genjutsu jestli se jí chce zbavit. Ale i tak jsem si sbalila své věci a potřebný materiál, jelikož jsem nevěděla, co pacientovi je.
V přijímací hale jsem dala pokyny a vydala rozpis směn a úkolů za dobu mé nepřítomnosti.
A jde se zase do akce!

Přesun

Den po dni ubíhal dál a dál. Každý den se zdál být delší a delší, a já jsem seděl na židli vedle velkého lorda Hashira z Měsíční země obklopen strážnými. Nedivil jsem se, byl jsem zločinec třídy S a donesl jsem jim zakrváceného Daimya a krabici plnou zlověstné čakry.
...
"Tys to dokázal!" zahalekal jsem nadšeně a šel k truhle. Hashiru se však skácel k zemi. Nestačil jsem ho zachytit a tak dopadl tvrdě na zem. Není divu...pomyslel jsem si, když jsem ho prohlédl, jestli stále dýchá. Katsuyu se starostlivě podívala po Hashirovi a nehnula se od něj ani na krok. Bylo třeba vše zkontrolovat a konečně se odsud dostat pryč. Naštěstí se otevřel portál a z něj vyšel červenovlasý muž. Po krátkém vysvětlení přidal na truhlu několik dalších pečetí a obalil ji čakrovým řetězem. Poté nás všechny přenesl do nemocnice, včetně dalších zachráněných. Byl to velmi náročný den a já jsem sám měl v nemocnici strávit minimálně týden, nicméně jsem se po prvním vyšetření stáhl a vyžádal jsem si být osobní stráž Hashira. Zachránil mě a společně jsme zapečetili nestvůru, která terorizovala město. Tato skutečnost mě změnila a já jsem se cítil být jiný. Dokonce dorazila i Rin..Chtěla být teda s Hashirem sama, ale podívala se na mě a prohodili pár slov.
...
Promnul jsem si oči a podíval se na mělké pohupování Hashirova hrudníku. Všichni o něj měli takovou starost, ale jen já jsem ve skutečnosti viděl, čím vším si v tomhle boji prošel. Bylo to neskutečné, kolik síly se skrývá v klanu Senju. Když jsem to viděl na vlastní oči, tak naprosto chápu to, proč jsou tak ceněni válečníci a dokážou rozprášit i klan Uchiha. Vzpomínal jsem na ten hororový výjev, když se spojil  a naprosto celý zregeneroval. Jeho schopnosti byli naprosto užasné. Lékařský ninja, který neumře a dokáže zachránit spoustu lidí. Génius klanu Senju...Nicméně...Pohlédl jsem na jeho zavázanou hlavu bílým obvazem. Jeho oko už se zachránit nepodařilo...Zvláštní..chvíli jsem měl pocit, že se tam něco pohnulo a nebyla tam jen prázdná oční jamka.
S tím divným pocitem jsem cítil jak mé vlastní víčka těžknou a uložil jsem se ke spánku. Přeci jenom, pokud by nás někdo chtěl zabít, musel by projít extrémní ochranou kolem.