Nemocnice

First topic message reminder :

Nemocnice

Logistická podpora a lékařská divize

Nová nemocnice sloužící všem lidem z Yu no Kuni. Večer chodí vypomáhat lord Hashiru a přes den je zde přítomen jeho osobní summon Katsuyu.
Hlavní lékař: Ugai, vedoucí nemocnice: Yune Uzumaki

Z původní polikliniky jsou ruiny. Provizorně byla postavené  stany a veškeré zařízení bylo nakoupeno a přestěhováno na toto místo.  

"Jako že mě někdo probodl skrz naskrz," pokusila jsem se pokrčit rameny, ale v současné chvíli žádný pohyb nebyl úplně příjemný. "Konnichiwa."
Neznala jsem její jméno, musela jsem tak jen doufat, že pozdrav bez oslovení nevezme jako urážku. V mém hlase neznělo nic než upřímnost, neuměla jsem své pocity za poslední den popsat nijak jinak než tím, co se stalo.
"Už to tolik nebolí a přestala se mi točit hlava," dodala jsem ve snaze to alespoň trochu rozvést a dostat se z bolestivých vzpomínek, které mi stále zvyšovaly tep. Slíbila jsem ale senseiovi, že se budu snažit, snažila jsem se tak i maximálně potlačit všechny příznaky, které na mě předchozí stres mohl zanechat. V myšlenkách jsem se při hledání jiného opěrného bodu začala zabývat porovnáváním jejich barvy vlasů, zdálo se mi, že jsou si Yune a můj sensei v něčem trochu podobní.

Pousmála jsem se a odhrnula přikrývku u nohou. Ležel tam lenochod. Spal. Úplně vyčerpaný.
“Stabilizoval tě, ztratila si hodně krve, naštěstí tě tvůj sensei přivedl rychle.” Zapíšu si to do desek a lenochoda jako miminko opatrně vezmu do náručí, ten se mě chytí kolem krku a spal dál. 
“Večer ti ho přinesu až nasbírá síly a když budeš odpočívat, tsk bych tě mohla zítra odpoledne pustit, ale žádné posilování ani mise minimálně ještě týden. Rozumíme?” Podívám se na oba a hlavně na Yukihira obzvlášť varovně. 
“Za neuposlechnutí rozkazu dávám klistýry.” Varuju je předem.

Maličká Katsuyu se přeci jen dostavila do nemocnice, kde dřív běžně ordinovala. Za tak krátký čas, co zde Yune byla, dokázala celou nemocnici zorganizovat, sehnat a proškolit personál a celkově toto místo zvelebit a povýšit. Katsuyu se doplazila do kanceláře Yune a vyplivla svitek se vzkazem, pak se s jemným pufnutím odráčela do svého lesa Shikkotsurin.

naléhavá prosba:

Zkontrolovala jsem po Inemuri ještě pár pacientů a pak se vrátila zpět do kanceláře. Tam už na mě čekala zpráva. Po přečtení vydechnu. “Můžu jś mít nějakou misi v klidu?” Ne. Vyvolám lenochoda a pošlu jej ať najde Ayumu, sama se vydám  hledat Ugaie, půjde taky, potřebuje se socializovat a já mít někoho, kdo mi zabrání tomu Hyugovi dát klistýr.

“Ugaii, ráda tě vidím, tak si představ, že se mnou půjdeš na misi.” Pousměju se a čekám jeho reakci.  Posunu k němu svitek od Hashira. 
“Na to bude třeba víc hlav a taky potřebuju někoho, kdo mi zabrání dát Hyugovi násilný klistýr, potom co tu provedl.” Mrknu na něj. 
“Sbal vše potřebné, nějaké protijedy, léky apod. Sejdeme se u brány.”

Uznale jsem kývla, snad byl rád. I já si pobrala svou výbavu a Eddiho na záda a šla k bráně.

Přesun

Ugai šel vpředu takže se skvěle postaral o přijetí.
“Pane Hyugo, pomozte nám vyložit pacienty a jestli Vás mohu poprosit, podáte hlášení hradnímu pánovi? Děkuji vám za pomoc.” Předávám desky personálu, který byl určený předem k této misi.
“Ugaii máš to tu na povel a já se jdu podívat na rozbor toho jedu a najít vhodnou léčbu.”

"Hai" Rekl jsem a prehodil pres sebe plast a kdyz jsem deaktivoval svuj Byakugan. A Do pr... Zanadaval jsem v duchu videl jsem absolutni kulove. Pretahl jsem si kapuci pred hlavu a A uklonil se Yune a po te se vydal smerem ven z nemocnice. Nastesti jsem si dobre pamatoval cestu ven. Pred nemocnici jsem aktivoval svou techniku Chakra Detection field No ale v mirnem rozahu jenom kolem 5 metru okolo me preci jenom jsem se nechtel prozradit a vrazit do nekoho.
(Presunn)

V priebehu pár momentov sme sa presunuli z môjho domova na mne neznáme miesto. Bol to pre mňa šok, predsa len, udialo sa veľa vecí naraz. A okrem toho, nemala som ani možnosť aspoň pochovať svojich rodičov a Mitsukiho. A Hana...pochybovala som, že tej telo by sa vôbec našlo. Patrilo Nanabimu. Privrela som oči, premáhajúc plač. Zachovala som si akúsi neutrálnu tvár, avšak v mojom vnútri sa všetko rútilo. Hashiru mi podal akéhosi maličkého slimáčika, zrejme summon, podobne ako mala moja sestra. Jemne som sa pousmiala, opatrne ho pohladila prstami a položila si ho na rameno, nech má dobrý výhľad na všetko, čo sa deje. Jeho objatie som opätovala, nakoľko aspoň na chvíľu vyplnil ten pocit prázdnoty, ktorý mnou lomcoval a zmizol. Otočila som sa k Yukihirovi, vyzeral vyčerpane.
"Mali by ste si ísť odpočinúť, vyzeráte veľmi vyčerpane," na tvári sa mi objavil ustaraný výraz. Predsa len, nejakým mne neznámym spôsobom sa mu podarilo spútať Nanabiho tak, aby sa hodnú chvíľu nemohol hýbať. Boli to mocní ľudia.
"Ďakujem vám veľmi za pomoc," uklonila som sa mu úctivo, venovala som mu milý úsmev a následne som odišla. Nešla som sa však nechať preliečiť, ako mi to Hashiru prikázal, ale skôr som sa opýtala sestričiek, kde leží veľký svalnatý pán so žiarivými blonďatými vlasmi, ovládajúci blesky samotné. Vedeli o koho ide, nevedela som jeho meno, ale zrejme bol známy svojimi nevídanými schopnosťami. Zaviedli ma k miestnosti, kde ho liečili, avšak nemohla som vstúpiť dnu, a tak som si sadla na lavičku naproti a čakala. Do ruky mi skĺzla malá Katsuyu, ktorú som jemne hladila prstami, avšak myšlienkami som bola niekde inde. Dívala som sa niekam naproti s takým nič nehovoriacim výrazom.

Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do nemocnice, tak se na mě seběhlo hned několik pracovníků, byla jsem dlouho pryč a teď tu byl mírný chaos.
“Ano řekla jsem, že si shinobi ošetřím sama, ne, nedávejte je na pohotovost, ano léky vyzvednout…” zastavila jsem se a nadechla se.
“Fajn, tohle odneste do laboratoře, chci rozbor toho jedu a případné návrhy na jeho protiléčbu, pohotovost teď zvládne paní Ching a ti shinobi jsou kde?” Doufala jsem, že to nebude nic složitého ať se můžu jít věnovat karavaně. Sestřička ukázala na Raijina a Yoko sedící na lavičce. Kývnu, předám jim informace a dojdu k nim.
“Zdravím mládeži jsem doktorka Yune, mám na starosti shinobi, takže kdo je na řadě může jít se mnou!” Řeknu rychle k nim a vejdu do ordinace vedle.

Neviem, ako dlho som čakala. Hlavou mi vírilo mnoho myšlienok, spomienok, chaotických, avšak malá Katsuyu na mňa pôsobila antistresovo. Mala som čas konečne si uvedomiť, čo všetko sa vlastne stalo a tak nejak prijať fakt, že môj domov je nenávratne preč. A všetko s nimi, okrem Nanabiho, okolo ktorého sa točil celý môj život. Zaklonila som hlavu a zadívala sa do stropu.
Ako si dokázala tú masku udržať tak dlho? položila som si rečnícku otázku, spomínajúc na momenty mojej sestry, keď ju povýšili, keď viedla davy k Nanabimu, keď trénovala, keď sa mi venovala.
Prečo mám pocit, ako keby to bolo tak dávno...? privrela som oči.
Ten chlad..., z myšlienok ma vytrhol známy hlas. Spokojne som sa usmiala, keď som videla Raijina znova ako tak v poriadku, a hlavne pri vedomí. Bola som rada, že sa nikomu nič nestalo, aj keď som mala pocit, že Hashiru aj Yukihiro...niečo s nimi nebolo v poriadku. Vyzerali byť, avšak cítila som, že ich niečo trápi.
"Popravde, nevidela som z neho ešte nič, ja...ani neviem, kde to vlastne sme," zatvárila som sa trocha rozpačito, pričom som si rukou zastrčila prameň vlasov za ucho, spoločne s kvetinou Astrou, ktorú som dostala. Prehovorila k nám nejaká pani, ktorá ma už od pohľadu zaujala výraznými červenými vlasmi. Pôsobila na mňa vznešene. Okamžite som sa postavila a uklonila sa jej zo slušnosti.
"Inak, asi to bolo odo mňa trocha neúctivé, nikomu som sa nepredstavila. Moje meno je Takemura Yoko," prehodila som ešte k Raijinovi.
"A asi by som mala predsa len zájsť na tú obhliadku, nech mu urobím radosť a nerobí si starosti," poškrabkala som sa zamyslene za hlavou a trocha nesmelým krokom vstúpila za doktorkou Yune. Zaklopala som a vošla.
"Dobrý deň prajem, um...pán Hashiru apeloval na to, že by som sa mala nechať skontrolovať kvôli prípadným zraneniam po našej...uplynulej misii," nevedela som ani, ako to formulovať. Nechcela som nikoho strašiť ani zaťažovať zbytočnými rečami, snažila som sa pôsobiť milo. Všetko tu bolo iné, než to bolo u nás, také inovatívne. Každopádne, nezdalo sa mi, že by som bola zranená, cítila som len nejaké obyčajné odreniny.

“V pořádku, prohlédneme, nic strašného to nebude, když jste schopná dojít sem sama. Jsou na tom z misí i hůř. Lehněte si, vyhrňte si triko… nějaké bolesti máme? Případně dýchá se vám dobře nebo sama máte pocit, kromě únavy, že by Vám něco bylo?” Zeptám se jí, zatím co nadepisuju složku pacientky. Bude asi velmi důležitá, když ji Hashiru posílá na prohlídku po misi, když jí na prvni pohled nic není.

Povedzme, že pani Yune pôsobila veľmi...priamo a úprimne. Tým, že spomenula, že ľudia chodia v omnoho horších stavoch, som len sťažka prehĺtla. V živote som nemala nejaké väčšie zranenia, nikdy som nebojovala a ani nechodila na žiadne misie. Letmo som prikývla a presunula sa na lôžko, kde som si uvoľnila kimono. Nemusela som nič vyhrňovať, pod kimonom som mala jednoduchý crop-top. Pohľad mi padol na obrovskú pečať, ktorú som mala vykreslenú v oblasti brucha. Vyvalila som oči, zrejme zmätená tým, čo vidím. Malá Katsuyu sa mi vyštverala na hlavu.
"Nie, nemám, myslím, že to sú len nejaké malé odreniny, spôsobené nárazmi," a tým, že ma takmer pochoval hrad, dodala som už v mysli. Trochu viac som to kimono uvoľnila, aby som odhalila miesta, odkiaľ sa šírila nie príliš veľká bolesť, a zaregistrovala som, že mám hneď niekoľko rezných rán, ktoré som utŕžila, podľa zaschnutej krvi pred pár dňami, ale rany vyzerali, že nie sú ešte zahojené a na niektorých miestach ani zacelené. Neboli však hlboké, a zrejme ani vážne. K tomu pár odrenín, keď som spadla alebo do niečoho narazila.
Ani som si ich nevšimla...? Nie, bola som príliš v šoku a v strese. Incident netrval pár hodín, ale niekoľko dlhých dní. Povzdychla som si.

“Dobrá tedy.” Zvednu se a přejdu k ní, i já si všimnu pečetě a malé Katsuyi, která jen potvrzovala, že už vím, proč chtěl Hashiru prohlídku. Řezné rány hluboké nebyly, to snadno vyléčíme, ale psychiku už moc ne. Nicméně jsem ji prohmatala břicho a boky, zda se ona neprojeví, nebo zda já něco nekalého nenahmatám. Ale vypadalo to dobře. Vezmu si tampónky s dezinfekcí a začnu obvyklý postup při čištění ran.
“Jen pro informaci, nejsem zrovna zastánce léčení chakrou obyčejných povrchových zranění, a vy vypadáte, že potřebujete odpočinek, takže buď si vás tady nechám přes noc a nebo mi slíbíte, že si dáte alespoň den v posteli.” A přišla řada na mou oblíbenou činnost, tedy injekce.
“Dáme malou včeličku, to jen pro případ, kdyby se těmi ranami dostala do těla infekce.” Pousměju se a píchnu ji injekci do ramene, ani stopa po ní nebyla. Opřu se o lehátko a zadívám se na ni.
“Kdyby jste se necítila dobře, měla pocit těla v jednom ohni nebo cokoli po fyzické stránce ihned vyhledejte mě nebo Hradního pána, rozumíte?” Podívám se na ní vážně.

Pohľadom som preskakovala z nej niekam inam. Fascinovali ma jej dlhé červené vlasy, ale nechcela som zazerať, nebolo to slušné. Prehliadla ma, vyčistila ma rany, štípalo to, ale silné ženy neplačú, takže som to pretrpela. Keď mi dala injekciu a nazvala včeličkou, jemne som sa začervenala a pobavene usmiala. Nemala som strach z injekcií.
"Nerobte si starosti, poriadne sa vyspím a ak sa čokoľvek stane, okamžite sa sem dostavím," ubezpečila som ju. Rozhodne som ju nechcela nahnevať. Posadila som sa, naspäť si navliekla kimono a ladne zoskočila z lehátka.
"Ďakujem, Yune-san," milo som sa usmiala, premiestňujúc malú Katsuyu späť na svoje rameno. "Nechcem vás už ďalej zdržiavať od vašich povinností, preto už radšej pôjdem. Prajem vám pekný zvyšok dňa," zdvorilo som sa jej uklonila a vrátila sa späť na chodbu, kde ešte stále sedel Raijin. Čakal na mňa.
"Chmm, dostala som včeličku, takže budem zdravá ako rybička," pobavene som sa usmiala, avšak neprisadla som už. Mala som ten pocit, že bude chcieť odtiaľ odísť.

Pobavene som sa usmiala, on vážne nevedel, čo včelička znamená! Sám nevyzeral ako typ, ktorý by rád extra dlho v nemocnici pretrvával alebo tam chodil dobrovoľne, o čom svedčilo aj to, že sotva ho dali dohromady, tak sa rozhodol odtiaľ odísť. Aj napriek hlasným protestom sestričky.
"Gomen, gomen," zamávala som na sestričku. Keď mi Raijim položil otázku, uvedomila som si, že som nejedla...dlho. Konflikt, ktorý sa udial. Povedzme, že bolo len málo priestoru na to sa vôbec najesť. Aj napriek tomu som však hlad necítila, vplyvom toho všetkého, čo sa vlastne stalo a čo všetko som sa snažila skryť. Nesúhlasne som pokrútila hlavou.
"Mohli by sme sa ísť radšej prejsť, chcela by som vidieť, ako to tu vlastne vyzerá," navrhla som nesmelo.
"Ak to nevadí," dodala som ešte.