Nemocnice

First topic message reminder :

Nemocnice

Logistická podpora a lékařská divize

Nová nemocnice sloužící všem lidem z Yu no Kuni. Večer chodí vypomáhat lord Hashiru a přes den je zde přítomen jeho osobní summon Katsuyu.
Hlavní lékař: Ugai, vedoucí nemocnice: Yune Uzumaki

Z původní polikliniky jsou ruiny. Provizorně byla postavené  stany a veškeré zařízení bylo nakoupeno a přestěhováno na toto místo.  

Hashiru přiběhl do nemocnice hned, jakmile se dozvěděl, že je tu jeho bratr a Nori.
Nori zatím počkal, největší starost mu dělal jeho bratr. Okamžitě jsem přiběhl za Yune, naštěstí byla na místě.
"Yune-san, postarejte se o raněného. Je po následcích Hachimonu. Potřebuje okamžitou pomoc!! Je na pokoji č. 1..Pak přijďte za mnou na dvojku, leží tam můj bratr!" vyhrkl jsem úplně bledý a třískl jsem dveřma. Hned v pokoji jsem poslal všechny felčaře a sestřičky pryč.
"Tohle zvládnu sám!" a pustil jsem se do diagnostiky.

Vzhlédla jsem rychle od desek jednoho pacienta s omotanou hlavou, rychle jsem rozdala pokyny, co s ním mají dělat a já odběhla za pacientem a se mnou další dva lidé. Značné popáleniny třetího stupně skoro na 70% těla. Opět jsem všem rozdala jasné pokyny a začala chakrou léčit to nejhorší. 
“Tak nám vydrž chlapáku, vím, že to bolí, ale musíš to vydržet.” Dáme tě do kupy.” Stačilo mi deset minut, abych ho z nejhoršího dostala a pak dle pokynů jsme začali ostatní popáleniny léčit přirozenou cestou. 
“Hlídejte stav, kdyby náhodou nastal šok, víte co máte dělat teď je mimo nebezpečí.” Vyjdu z pokoje a zajdu za Hashirem, jak je na tom on.

Našel jsem několik míst v pichu po senbonech, zřejmě byl protivník mistr a hodil je do kritických míst. Okamžitě jsem je zahojil čakrou.

To zpravit půjde, ale proč je v tak špatném stavu? Položil jsem mu ruku na hlavu a zavřel oči. Má ruka začala zářit smaragdovou čakrou.
Soustředěně jsem svou čakru posílal do jeho čakrového oběhu, abych zjistil příčinu. Otevřel jsem ústa, vytáhl jazyk a prsty jsem o sebe třel sliny. Měly podivnou viskozitu. Odebral jsem vzorek a poté jsem pokračoval na vzorek krve.
Sklonil jsem hlavu a zaposlouchal se do rytmu srdce. Nepravidelný tep.. ruce se mi trochu třásly. Zhluboka se nadechl a uklidnil se.

Čakrovým skalpelem jsem mu otevřel kousek hrudi a stejně jako předtím, jsem pomocí techniky a trochou vody odstraňoval jed z těla.


Nejdřív jsem zkusil vypumpovat jed ze svalů v místě vpichu.
Pak jsem pokračoval na plíce, srdce, tam toho bylo obzvlášť hodně.
Dále střeva...Nakonec jsem našel jed i v mozku. Při vyndávání jedu z očí, to bolelo nejvíc. Tobiru se pořádně zapřel a řval bolestí. Nechtěl povolit, tak jsem ho musel rukou přimáčknout k posteli, možná by se i smýknul a spadl.

Preventivně jsem projel ještě jednou celé tělo, ale vypadalo to, že je to v pořádku, nikde jsem nic nenašel. Tobirův stav se nelepšil. Bylo v celku možné, že už bylo pozdě. Jed byl docela dost rozšířený po prakticky celém těle.
Budu muset připravit protijed, ale ze všeho nejdřív musím stabilizovat jeho stav!
Měl jsem chuť do něčeho praštit. Místo toho jsem sevřel ruku v pěst.

Už jsem ani neměl na kom se pomstít. Mstít se na nevinných lidech z klanu Konjiki jsem nechtěl, nebyl jsem přece Uchiha. Zbývala jen jediná možnost, ostatní možnosti by trvaly a jen zhoršovaly jeho stav. Chytil jsem ho za ruku a soustředil jsem čakru. Když dokážu spustit souzou saisei na jeho těle, možná se uzdraví.

To je nemožné...Aktivovat tuto techniku je obtížné i ve svém těle, natož v jeho. Kdybych měl opravit část těla, která je poškozená, možná by to zabralo, ale takto..


"Ninpou Souzou Saisei: Byakugou no jutsu!" pečeť na čele zazářila a začala se rozplétat po celém těle. Jelikož jsem se snažil předávat čakru Tobirovi, pečeť přešla i na jeho tělo. Soustředil jsem čakru a začal léčit takto. No, nedá se říct, že by to bylo to nejlepší řešení, ale zdá se, že se stav stabilizoval. Stále se však neprobouzel. Po zkontrolování zorniček, jsem akorát zjistil, že nejenže se neprobouzí, ale ani nereaguje.
Technika skončila a já se trochu zapotácel. Pečeť se zase smrskla na své původní místo.
"Musíme zkontrolovat jeho krev a najít protijed na ten vzorek, co jsem odebral.." odpověděl jsem Yune. Ukázal jsem na sebrané vzorky.
Byl jsem neuvěřitelně naštvaný na to, že mu nedokážu pomoci. Bezmoc byla strašná. Pyrrhovo vítězství.

Překvapeně jsem sledovala Hashirovo počínání. Ale rázně jsem k němu došla a to už mi bylo v patách tým mých sester. Vezmu mu vzorek jedu. 
“Jděte,” řeknu prostě a sestry už ho odvádí pryč a já začínám s diagnózou. Léčit ho chakrou už nemělo smysl, když se to Hashirovi nedařilo, tady už bude tělo pracovat samo.s ledovým klidem začneme podávat základní medikaci, vzhledem k tomu, že měl v sobě jed jsem automaticky ihned podala základní univerzální protijed. Trochu jsme ho zavalili chemií, ale měla by stačit dost na to, aby alespoň reagoval. Sestry stále hlásily stav. Museli jsme čekat, až to zabere. Kupodivu jsem stále byla klidná. Holt nemoc z povolání. 
“Máme pulz.” Řekne sestra. No výborně, ale tělo stále nereagovalo. Medikamenty, které jsme mu podali mu případně pomáhají od bolesti. 
“Udržujte ho tak, uvidíme zda se vzbudí.” Pronesu a jsu za Hashirem ven.
“Lékařské pravidlo kolego, ztratil jste hlavu. Je to někdo důležitý to chápu, ale vždy se musí zachovat klid,” položím mu ruku na rameno, čímž do něj vpravím nejen svou chakru ale i uklidňující teplo. 
“Je stabilizovaný, funkce jsou normální, teď je jen třeba přemluvit mozek, aby se chtěl probudit. Na ten jed se podívám, specializuju se na výrobu protilátek.” Mrknu na něj.

"Je to můj starší bratr. A poslal jsem ho na smrt, kdybych býval odešel s ním, tak by se to nestalo," řekl jsem po dlouhé době mlčení. Nejraději bych někam zalezl a neukazoval se. Nejraději bych se opil, zmlátil spoustu lidí a pak vyprovokoval rvačku s policií. Udělal bych spoustu věcí, ale teď to nešlo. Na mé práci a pozici záleželo spoustu lidí.

"Jeho oběť však nepřišla nazmar. Přeci jen jsme něčeho dosáhli, obsadili jsme sousedský region Minami a už nám nebudou napadat naše farmáře a pohraniční jednotky.." pokusil jsem se o úsměv, ale vypadalo to spíš jako děsivý škleb.
"Děkuji.." otočil jsem se a byl jsem na odchodu.

Znělo to jako dobrá zpráva. 
“Hashiru, kdyby jste šel s ním, tak se nevrátíte ani jeden. To známe. Je to naše práce obětovat život za mír a klid ostatních. Holt to někdo čas od času odnese. Ale Váš bratr žije a budeme se snažit ho tak i udržovat. Osobně na to dohlédnu.” Snažila jsem se ho ukonejšit, ale ještě ho nepouštěla. “Pojďte se mnou, hradní pane,” pokynu mu a dovedu ho do své kanceláře, která ještě nebyla hotová, ale v krabici s osobními věcmi se vždy našel panák něčeho tvrdšího, což jsem mu také nalila a podala. 
“Neptejte se co to je, ale nakopne vás to. Takže do dna.”

Nakonec jsem tedy nikam nešel. Yune mě přemluvila, abych šel k ní do kanceláře. Sedl jsem si a bez řečí to do sebe kopl.
"To chutná..jako škorpioní pálenka. Mají ji v Kaze no Kuni.." otřásl jsem se. Ale měla pravdu, cítil jsem jak se pomalu uvolňuji.
Na chvíli jsem zavřel oči a začal pro dýchávat stres. Zhluboka nádech a výdech. Takto jsem to zopakoval asi desetkrát.
"Pardon..." omluvil jsem se a vstal.
"Musím také jít pracovat. Čeká mě tam klan Konjiki z Minami."

“Samozřejmě, když budete chtít medicínu, jsem tady. Až budu vědět co je to za jed dám vědět.” Řeknu a odcházím z kanceláře s ním, protože stále mi neskončila směna a pohotovost praská ve švech. 
“A stále mi dlužíte ten drink.” Připomenu se z prvního dne a mávnutím se od něj odpojuji.

"Jasně, hned co to skončím s klanem Konjiki, tak to půjdeme rozbít," dodal jsem ještě a pak spěšným krokem odešel z nemocnice. Nedalo mi to a ještě jednou jsem se šel podívat na bratra.
"Neboj se Tobiru...Zjistíme, co ti je.." poté jsem se podíval na Noriho a skutečně odešel.
PŘESUN

Ja Jediny jsem byl rekneme bez skrabnuti bouhuzel me telo neustalo tolik ruznych technik v tak kratkem case. Po probuzeni se mi nejak povedlo zjistit jak jsou na tom ostatni a ja jediny byl v dobre kondici a s par pretazenymi svaly. Po nejake dobe zirani do stropu jsem se rozhodl ze si pujdu promluvit s Hashiru a zdelim mu me rozhodnuti. Citil jsem se zodpovedny za stavy tech dvou a to ze jsem vyvazl bez nejakeho zraneni mi moc nepomahalo. "Jeden z nejsilnejsich v me generaci to urcite." Rekl jsem si v duchu a vydal se z nemocnice ven. Namitaly a nechaly ME odejit. TAK JSEM si sedl zpet na postel a cucel na zed.

Sestřička, která ho nechtěla pustit došla pro medičku na příjmu, která Ayumu znovu prohlédla. 
“Vše v pořádku ale šetřete se, příště vás z nemocnice nepustíme tak rychle. Zdraví není hra. Tady máte recept na tabletky a do konce týdne užívat vždy ráno na lačno. Jsou regenerační” podá Ayumovi recept a odchází k dalšímu pacientovi. Sestřička mu ještě řekne, kde je lékárna a že s propouštěcím papírem může odcházet.

"Setrit se lepe se rika nez dela."pomyslel jsem v duchu a vydal se si pro leky do lekarny kde jsem si je vyzvedl. A sel  si  Pro propousteci zpravu posleze se vydal nekam pryc. (Presun)

Dorazil jsem do nemocnice s lepší náladou než předtím. Cestou jsem se stavil pro velkou flašku saké a koupil jsem i kilo zmrzliny. Snad to bude stačit, pomyslel jsem si, když jsem vstupoval do nemocnice a pak se vydával nahoru po schodech do kanceláře Yune. Zaklepal jsem a vešel.
"Tak jsem tady, mám flašku toho nejlepšího Saké z dovozu a zmrzlinu," řekl jsem a položil ji to na stůl.
"Tak, na co, jste přišla?"

Už jsem pomalu prováděla mikroskopický spánek u účtů za nové léky, když tam vtrhnul. Zmrzlina mě ihned probrala a vzala jsem si hned lžíci a krabici otevřela. Zároveň při ochutnání jsem k němu posunula zkumavku s tekutinou a zabalenou tabletku. Jen co jsem polkla jsem začala mluvit:
“Posaďte se, normálně nespím, ale celou noc jsem na tom dělala. Zmrzlina je výborná děkuji. Jed se mi podařilo vyrobit znovu, takže máme i vlastní zásoby, ale je to teda svinstvo na entou. Oproti tomu protijed byl horší. Jedná se o tabletku, kterou je třeba ihned po kontaktu s jedem zkonzumovat, obsahuje magnet. Pokud ten jed bude do těla vpraven orálně, tabletka udělá co má a nemusí se o nic starat, vyloučí se z těla sama, ale pokud se dostane do těla krví, přes otevřenou ránu nebo vpichem, je třeba tabletku vmáčknoit do rány, kde se rozpustí ale potom je nutný pozdější chirurgický zákrok, magnet v těle pochytá ocelové částice, které jsou v jedu na 60% a likviduje orgány a tkáně. Velice nepříjemné. Ve chvíli, kdy je magnet v těle stáhne vše k sobě a nepustí, ale tělo ho už také nevyloučí, proto má ochranou vrstvu, která do těla nepustí bakterie z magnetu. Pak je tedy nutné, aby se člověk dostavil do 12 hodin na vyndání chirurgicky.” Podívala jsem se na něj vyčerpaně. 
“Jinak to nešlo.” A dál se ládovala zmrzlinou.

Probudil jsem se v hostinci už před několika dny, možná hodinami, nevím. Všechno se mi slilo do jednoho podivného momentu.
Raději jsem se z hostince zdekoval oknem a přiběhl jsem rovnou do nemocnice v trenkách se srdíčky. Cítil jsem se trapně, tak jsem se Yune vyhýbal, co nejvíc to šlo. Strávil jsem poté polovinu pracovní doby na pitevně, věděl jsem, že se sem nepřijde podívat a pak jsem šel zkontrolovat pacienty, především Noriho a Tobira.
Tobiru měl stav pořád stejný, poškození zřejmě bylo dost rozsáhlé. Nori už ale vypadal lépe, tak jsem mu nachystal léky a přiložil ruku na čelo a začal léčit.

Od boje s Takahirem Konjiki uplynulo několik dní. Probudil jsem se až teď, mé tělo potřebovalo čas na úplnou regeneraci. Pořád mě vše bolelo, tak jsem něžně odstrčil Ugaiovu ruku a posadil se.


"Kde je moje oblečení? Jak dlouho jsem tu byl? Musím jít," s široce rozevřenýma očima jsem se snažil zorientovat. Bylo mi jasné, že jsem v nemocnici. Ten ošklivý pach dezinfekce by cítil i někdo bez zesílených smyslů. Ty se mi začaly pomalu aktivovat. Musel jsem odsud co nejdřív odejít.

Měl jsem pocit, že mě brzy zmlátí, pokud mu to oblečení nepřinesu. Nori nebyl ideální pacient, byl přesně takový, jako většina ninjů. Málem umřou, ale když se probudí, tak ani nepoděkují a utečou.
"Byl jste tu pár dní. Oblečení Vám hned donesu.." řekl jsem a přešel ke skřínce, vytáhl jsem Noriho oblečení, které bylo pospravované a vyprané. Přešel jsem k jeho posteli, oblečení položil vedle něj.
"Tu techniku, byste neměl používat. Je nebezpečná a vždy skončíte tady na pár dní. Pokud to přeženete, už nikdy nebudete ninja," řekl jsem zcela vážně. Hachimon není kinjutsu pro nic za nic. Jeho tělo už to nezvládá jako dřív, má spoustu jizev a je zázrak že se dožil 25.

"To já vím," odsekl jsem nepříjemně a pustil se do oblékání. Bylo mi to jedno, že se dívá, já ani nevěděl, že se dívá, byl jsem slepý. Navíc, je to doktor.
Oblékání mi šlo, věděl jsem, kam co patří snadno a měl jsem v tom zarytou praxi. Jako poslední kus oblečení bylo, že jsem si nasadil masku. Nechtěl jsem, aby lidi věděli, že jsem slepý a už vůbec ne, aby se ke mě chovali jako k někomu hendikepovanému.

"Arigatou, doktore," Uklonil jsem se jak nejhloubš to šlo. Takže jsem tu byl pár dní. Musím zjistit, jak jsou na tom ostatní, sepsat report a říct podrobnosti Hashirovi, měl by vědět, co se vlastně stalo.
Přešel jsem k oknu a vyskočil ven. Dopadl jsem ladně jako kocour a rozběhl se k Řídícímu centru.
PŘESUN

"Hmm.." poslouchal jsem Yune. Tak takhle to bylo. To jsem si myslel. Za to může to jejich proklaté Kekkei genkai. Proč teda otrávil jen bratra? Dozvěděl se to?
"Opravdu netradiční léčba, já bych se slušně zeptal klanu Konjiki, když jsme teď spřátelení, co do toho dávají, ale pravděpodobně je to výsledkem nějaké techniky," přikývl jsem.
"Skvělá práce, snad se bratr brzo probudí," řekl jsem nakonec a doufal, že to bude brzo.

Kývnu, ale jeho bratr se možná už neprobudí. Jed byl odstraněn z těla vše bylo v pořádku, ale říct mu to bylo teď nelidské. 
“No hradní pane, ještě o něco bych vás ráda požádala. Některý nemocniční personál jak jsem zjistila nemá kde bydlet a to vlastně včetně mě, když jsem v hostinci. A slyšela jsem, že už je plně funkční obytná zóna, napadlo mě zda by se tu nenašel objekt provizorního klanu Uzumaki, která by případně mohla poskytovat ubytování v jednom z křídel pro nemocniční personál.” A olíznu lžíci a mezitím vypíšu Hashirovi povolenku k vydání tabletek pro shinobi.

"To mi něco připomínáte. Na začátku obytné zóny je velký dům, který pojme většinu shinobi, které máme tady. Takže se ozvěte tam, na recepci už budou mít vaše jména, bude to takto prozatím. Až se ještě více rozrosteme, vytvoříme třeba klanové čtvrtě," usmál jsem se. Takhle to bude zatím nejlepší..
"Co se týče Vaší další činnosti, tak bych rád vytvořil radu města a byl bych poctěn, kdybyste přijala jedno místo. Čím víc se rozrůstáme, tím je to pro mě horší, řídit ho sám. Ještě jsem se nerozhodl kolik bude postů v radě, jedno bude věnované zdravotnictví a vy jako hlavní medik, máte právo zasednout do rady města," celou dobu jsem povídal s úsměvem na rtech. Byl jsem moc rád, mít někoho takového ve svých řadách.
"Určitě to bude hlavní medik, hlavní velitel, velitel policie, hlavy klanů, velitel Řídícího centra a velitel Hangetsubu, což bude naše měsíční stráž," zamyslím se a podrbu se na bradě.

Překvapeně jsem zamrkala, tolik postů? Čím víc lidí tím větší bordel. Ale uvidíme on to zvládne doufejme.
“Překvapuju tady já vás nebo vy mě? To není hezké přebít překvapení překvapením.” Pousměju se, ale postavím se a udělám pukrle.
“Bude mi ctí hradní pane.” A zase si sednu a dojím si zmrzlinu, jak já ji miluju, výbornej nakopávač. 
“Jen aby těch lidí v radě nebylo moc, víte moc hlav moc názorů rovná se těžké rozhodování.”  Vyjádřím své obavy.

"No to máte pravdu, ale nejedná se o radu jako ve smyslu rozhodovací. Jde spíš o to, abych neměl na starosti všechny ty činnosti. Když se tomu bude věnovat jeden člověk, tak to bude mnohem lepší, než když to budu mít vše já. Nemocnice je příklad sám za sebe," mrkl jsem na ni.
"Určitě Vás zdržuji, budu muset jít," vstal jsem a mírně se poklonil. Ještě jsem chvíli zůstal a prohlížel si kancelář. Ještě to neměla úplně uklizené, ale bude to tu vypadat docela dobře, až s tím skončí.

“No to byste ovšem nesměl být všude.” Upozorním ho lehkým vtipem a vstanu. 
“Určitě mě zdržujete jen od odpočinku, který jsem si chtěla dát, jelikož už jedu nonstop a to by lékař neměl a úklidu a zprávy. Dejte vědět až se ta rada bude konat.” A vyprovodím ho ke dveřím.