Nemocnice

First topic message reminder :

Nemocnice

Logistická podpora a lékařská divize

Nová nemocnice sloužící všem lidem z Yu no Kuni. Večer chodí vypomáhat lord Hashiru a přes den je zde přítomen jeho osobní summon Katsuyu.
Hlavní lékař: Ugai, vedoucí nemocnice: Yune Uzumaki

Z původní polikliniky jsou ruiny. Provizorně byla postavené  stany a veškeré zařízení bylo nakoupeno a přestěhováno na toto místo.  

"Výborně, budu se těšit," ukloním se ještě jednou a vystoupil jsem ze dveří.
Měl jsem z toho všeho dobrý pocit. Konečně se to hnulo. Místo toho, abych odešel, tak jsem se rozhodl jít za bratrem. Už jsem ho dlouho neviděl. Před dveřmi jsem se zastavil. Bušilo mi srdce jako o závod. Nevěděl jsem, co mám dělat. Co vlastně očekávat? Už jsem viděl tolik mrtvých, ale na tohle jsem připravený nebyl. Uklidnil jsem se několika hlubokými nádechy a vstoupil dovnitř. Tobiru byl v pokoji sám. Vypadal klidně, jako kdyby spal. Přistoupil jsem k němu a chytil ho za ruku.
"Ahoj Tobiru, jsem tady,," řekl jsem těžce a polknul na prázdno. Cítil jsem obrovské horko a knedlík v krku se nadouval. Najednou sebou Tobiru začal cukat, vypadalo to, že se už už probudí, ale nic. Tep mu poskočil a určitě vnímal, že jsem tady, ale nic z toho nepomohlo.
"Kdybych mohl něco udělat...tak to udělám. I kdybych měl vyrvat někomu srdce z hrudi a mělo to pomoc.." pak jsem si na něco vzpomněl. Sanbiho dráp tenkrát probodl Kotomi skrz naskrz a málem by umřela, kdybychom do ní nezapečetili bijuu. Zamračil jsem se. To nejdezavrtěl jsem hlavou, rozloučil se a udělal PUF, protože jsem byl jen klon.

Poklidím v kanceláři a připravím informace k poradě. Po obědě jsem se vrhla do všech odděleni se zprávou o ubytování a že pro dnešek to přebírá Ugai. Případy se trochu snížili a vypadalo to na klid a tak jsem se unavená sebrala a šla do hostince pro své věci a Eddiho a do nového bytečku.

Přesun

Už tu pomalu začínám být jako doma. S Ugaiem už jsem se dva dny neviděla, naše směny byli rozdělené, aby vždy každý den byl vedoucí doktor v nemocnici a přeci jenom já měla teď dost práce s papírovaním a schvalováním léčiv, operací a spousty dalších, do toho jsem ještě prováděla prohlídky shinobi před a po misích.

Po tom všem lítání a zařizování, vztekání a otravování všech kolem jsem opět vytvořil klona, ten si to mířil zpět do kanceláře a já jsem šel do nemocnice. Proběhl jsem přes recepci a nenapadlo mě se ani ohlásit. Ignoroval jsem překvapenou slečnu a namířil si to přímo do pokoje k Tobirovi. Rozevřel jsem dveře a zabouchl je za sebou. Vzal jsem si k němu židli a položil mu ruku na hlavu.
"Ahoj Tobiru," šeptl jsem a sedl si vedle něj. Stav byl pořád stejný, nelepšil se, ani nehoršil.
"Byl tady Ken, chtěl mě napadnout, ale byl to jen klon.." ušklíbl jsem se nad vzpomínkou, jak jsem ho neúmyslně převezl.
"Už se prosím probuď, brzo tě budu potřebovat,"      opřel jsem se o židli a dál s ním rozmlouval o běžných věcech...
...
Po chvíli jsem se dostal k tomu, co se mi stalo na cvičišti. Jako kdyby mým tělem projel elektrický šok, vstal jsem s očima doširoka rozevřenýma.
Potřebuji zesílit...
S tímto jsem se na chvíli vydal pryč.
/PŘESUN KNIHOVNA

Po dlouem premysleni jsem se rozhodl ze se pokusim pomoct Tobirovi. Preci jen jsem si uz davno vsiml ze se lecim rychleji nez ostatni I kdyz jsem si nebyl jist ale musel jsem neco delat. Cim abych nemusel resit co se odehralo v kancelari a u brany. Nemel jsem to Hashirovi za zle ze tak vyletel bylo toho moc, a ja to chapal. Nepozorovane jsem se proplizil kolem sestricek a doktoru az do tobirova pokoje no tohle me nikdy nenapadlo ze udelam. Prilozil jsem ruce k jeho hrudi a zacal mu predavat svou cakru. Nemel jsem tuseni zdali to lomuze ale proste jseme musel neco zkusit. I kdyz to bude marne alespon to nebude bez boje.

Pár dní bez mého šefování. Byla jsem zvědavá, jak tu všichni válčili. Ale moje obavy byly zbytečné, nemocnice šlapala jak měla. 
Zrovna jsem procházela kolem lůžkového oddělení, když jsem si všimla, že zrovna u našeho Vipka byla nepovolaná osoba. Zamračila jsem se a sestře vnutila desky se zprávou a spěšně otevřela dveře do Tobirova pokoje.
“Co to děláte? Jak se opovažujete?” Vtrhnu dovnitř a prudce Ayuma odstrčím od Tobirova těla. Zkontrolovala jsem, zda je vše v pořádku a jestli mu neublížil, a pak se na Ayumu vražedně podívala. 
“Vypadněte hned, nebo vás vyvedu sama v zubech a s dvojitým klystýrem!!!” Ukážu naštvaně ke dveřím.

Po nejake dobe Co jsem Tobirovy Predaval svou cakru Dovnitr vtrhla Yune. No trosku jsem to nedomyslel ale na to bylo trochu pozde. Kdyz me odstrcila jenom jsem rekl:" Nemusite se bat nic jsem mu neudelal Jenom me napadlo neco co by mohlo pomoct tot vse. Kdybych mel v planu mu neco udelat tak si tu v klidu nestojim." Vysvetlovat ji proc jsem se najak nedohodl z Hashiru byl jednoduchy Zrovna ted jsme byly na noze. pomalu jsem se vydal ke dverim a rekl: "Jedine co jsem udelal bylo to ze jsem mu predal cast sve cakry. Ktera by mohla pomoct jeho telu se prirozene zotavit." Rekl jsem a pomalym krokem opostil pokoj. Preci jen bych mohl byt lekrkym ninjou preci jen Manipulace cakry a me videni Byakuganu by bylo uzitecne ale koho by to napadlo. Nejak jsem nikdy nad timhle nepremyslel. A opustil nemocnici.
(presun)

Nevěřícně jsem se za ním dívala a pro jistotu ukázala na ošetřovatele, aby se ujistil že opravdu odejde. Za jak velký blbce nás tady měl? To si jako myslel, že jsme to nezkoušeli? Že dva nejvýše postavené mediky nenapadlo léčit chakrou? Chakra je všude stejná a samozřejmě, že léčit může každý, ale trvá to roky než se to člověk naučí správně využívat. 
Jak jsem se vrátila s dobrou náladou, tak už bych zase někam nejradši šla. 
Do pokoje doběhla vrchní sestra a moc se mi omlouvala a podávala mi nanuka. No aspoň někdo ví, jak mě uklidnit. Ale naprosto jsem jí chápala. Co zmůže obyčejný personál proti shinobi? Nic. Ani si ho nevšimnou, když bude shinobi chtít. Nakázala jsem zvýšit bezpečnost na lůžkovém oddělení a v oblasti skladu léčiv. Neměla jsem na výběr, musela jsem o tomto informovat Hasshira. Odešla jsem proto do kanceláře, kde jsem sestrojila dopis a opět poslala svého lenochoda. Poté jsem se pustila do práce.

V nemocnici se otevřel portál a z něj vyrazila velmi netradiční skupinka Shinobi, velký rudovlasý muž táhnoucí na své hrudi polomrtvou a vykrvácenou dívku, bledolící chlapec potřísněný krví a otřesený stařec stydící se za své chování, který momentálně nic neříkal.
Vešel jsem do volné ordinace, položil jsem Inemuri na lehátko a zavolal na sestru, aby šla hledat doktora/doktorku.

Sestra rychle stabilizovala Inemuri ihned ji napíchla na kapačku a zjistila stav a v té chvíli přišla i doktorka. Zhodnotila vše, poranění, tlak a zavelela ať pošlou pro řídící. 
“Připravte sál a vy mi řekněte, jak se to stalo, vypadá to na čistý řez a jak dlouho v to hle stavu je?” Chtěla vědět doktorka, aby měla informace pro operační.

"J..Já nevím, co se stalo," řekl jsem. Určitou představu jsem měl, ale to jsem tady nechtěl rozmazávat. Nebylo to důležité.
"Právě jdeme z mise, Inemuri se ošklivě zranila, obyčejné bodné zranění," zhluboka jsem se nadechl. Nevěděl jsem, co k tomu víc zmiňovat. Nebyl jsem medik, tak jsem nevěděl, jestli to stačí takto. Podíval jsem se pak na Hirugetsa, na něj si brousím zuby později. Jakmile viděl můj naštvaný výraz, sklapl a podíval se do země.

Z pracovní vytíženosti nebo spíš prudících papírů mě vyrušila sestra, že je pohotovost na shinobi vracející se z mise a je tam ošklivé bodnutí do břicha a jedná se o dítě. Ihned jsem vstala a  spěšně šla na pohotovost, tam už stála skupinka a dívku převáželi pod anestezií na sál. 
“Zdravím bratránku.” Mrknu na něj a už si přebírám desky a zacházím do sálu kde mě již oblékají. Sestry oznámí Yukihirovi, aby počkal venku a pro jistotu se zeptá jestli ostatní jsou v pořádku. 

Řezná rána byla čistý průřez, naštěstí bez jedu, takže jsme začali rutinní operaci, při které asistoval i jeden z mých lenochodů, který stabilizovával mladou kunoichi. Tím, že ztratila dost krve, tak jsme museli podat krev jako dospělému, ale vzala to dobře. Po hodině byla operace úspěšně ukončená. Vyšla jsem ze sálu a namířila si to k bratránkovi. 
“Jste v pořádku vy ostatní?”

Přikývl jsem na pozdrav a pak se vydal čekat do čekárny. Celou dobu nikdo nic neříkal, ani jsem se na sebe nepodívali do doby, než přišla Yune.
Znovu jsem přikývl. Neměl jsem chuť cokoliv říkat. Uklonil jsem, pořádně hluboko, skoro jsem se dotýkal nosu podlahy.
"Děkuji, snad bude v pořádku,"
Zamumlal jsem.

Vstal jsem, neuvědomil jsem si, že na hrudi mám Inemurinu krev a vypadám docela děsivě. Otočil jsem se a když procházel kolem, tak chytil Hirugetsua za límec a táhl ho sebou do hradu.

“Je v pořádku teď je třeba jen odpočívat, ztratila hodně krve.” Pověděla jsem jim a Inemuri zrovna odváželi na pokoj, byla v pořádku, rána byla zašitá a Inemuri stabilizovaná, přesto přes její ránu na břiše ležel můj lenochod, který měl zajistit klid na lůžku. Teď už se jen čekalo až se vzbudí. Já se dívala za Yukihirem, jako sesnseie ho to muselo dostat, nicméně mi tam nechal ještě jedno dítě, ke kterému jsem přišla a sedla si vedle. 
“Povíš mi, co se stalo?” Zeptám se mile, potřebovala jsem to mimo jiné i vědět kvůli zápisu.

Pootevřela jsem jantarové oči. Zdálo se mi, že mi nějak ztěžkla víčka. Ale co mě to vzbudilo? Soustředila jsem rozostřené vidění na strop nad sebou. Bílo. Takhle můj pokoj nevypadal, tam byl strop dřevěný. Zamrkala jsem, že se mi to nezdá, a rozhodla jsem se vstát a jít to prozkoumat, jakmile jsem ale dala ruku dolů, abych ze sebe stáhla peřinu, nahmatala jsem srst lenochoda, který na mě ležel. 

Oči se mi rozšířily šokem a všechny vjemy a vzpomínky v jednu a tu samou chvíli doputovaly do mé zmatené, blonďaté hlavy. Vykřikla jsem a pokusila jsem se prudce posadit - další v řadě mých skvělých nápadů.

Poté, co jsem doprovodil Hozukiho k Hashirovi a následně ho poslal portálem domů, tak jsem se potuloval po městě. Nemohl jsem v klidu usnout, protože mě vnitřně trápilo, co se vlastně stalo, jak se ta mise mohla takhle pokazit? Byl to přeci jen úděl Shinobi. Napadlo mě, že se zajdu podívat za Inemuri, cestou jsem nakoupil zmrzlinu a pořádnou kytici. Objevil jsem se samozřejmě na okně pokoje, kde byla Inemuri, v momentě kdy se pokoušela posadit, zaklepal jsem na okno a zvedl ho.
"Domo!"

Mou sebevražednou snahu se po takové operaci posadit naštěstí přerušilo otevření okna, ve kterém jsem už podle rudých vlasů poznala senseie. Chvíli jsem se na něj jen dívala ublíženýma očima. Obvykle vyzařovaly světlo a dobrou náladu, dneska byly chladnější než led. Prohlížela jsem si ho od hlavy až k patě jako kdybych přemýšlela, jestli náhodou nepřišel dokončit, co Shigure začal. Zmrzlina a kytice ale naznačovaly, že ne. 
"Konnichiwa," šeptla jsem nakonec.
Ani můj hlas nezněl úplně jako já a hlavně bylo nad slunce jasné, že moje bezhlavá důvěra je ta tam. Zavrtěla jsem se v posteli, jak jsem se snažila odhadnout, jestli s sebou náhodou nemá ještě nějaké svitky s technikami. 
"Musím se stát silnější. Mnohem, mnohem silnější."
Shigure s ním nebyl. Ještě, že tak.

Nehybně jsem ho sledovala, jediný můj pohyb bylo občasné zamrkání.
"Huh?"
Nedávalo mi smysl, že by nevěděl, co se dělo. Měla jsem bodnou ránu skrz naskrz celém tělem, břichem dovnitř, zády ven, a Shijin ani Mikomi nepoužívaly dlouhé bodné zbraně. Jediná možnost, která mi v tu chvíli přišla na mysl, byla víc, než jsem byla ochotná snést.
"To chcete, abych předstírala, že se nic nestalo?" snad poprvé mě viděl rozčilenou. Mluvila jsem stále spíš tiše, jak jsem byla po operaci vyčerpaná a v bolestech, ale rozhodně jsem zrudla v obličeji a drobné ruce jsem zatnula v pěsti tak silně, až mi zbělely klouby.
"Jak to po mně může chtít?! Oba jsme jeho studenti a tak chrání Shigureho, aby Tsukiyma nepřišla o žádného shinobi. Nehledě na to, že se mě vlastně pokusil zabít!"
Utéct jsem nemohla, tak jsem od něj alespoň otočila hlavu na druhou stranu a zatvrzele upírala pohled do stěny. Že by opravdu nevěděl, co se stalo, mě ani nenapadlo.

Chtěla jsem mu věřit, opravdu jsem chtěla. Pomalu jsem se otočila zpět k němu a jemně jsem skousla spodní ret. Poprvé v mém životě se ve mě něco vzpíralo instinktu absolutní důvěry. Co když mi lže? Co když mu to řeknu a on si přece jen vybere Shigureho? Ani bych se teď nemohla bránit. Byla jsem přesvědčená, že už mu nemůžu věřit. 
"Ale i kdyby mi měl ublížit... nechci lhát..."
Přece jen mě rodiče vychovali k tomu, abych měla nějakou hrdost, i když zrovna teď mě stála všechny síle a rychle bušící srdéčko, které si asi myslelo, že by nám nějaký ten infarkt mohl pomoct se z téhle situace dostat, když to jinak fyzicky není možné.

Pokusila jsem se uklidni, ale přece jen mi ještě chvíli trvalo, než jsem začala mluvit. Musel ze mě tahat každé slovo.
"Já... jsem měla plán," začala jsem hezky od začátku. Z nějakého důvodu jsem cítila potřebu slyšet, jestli můj plán ocení. "Mikomi vůbec nebojovala na blízko, všimla jsem si, že se vůbec nehýbe. Místo toho ovládala svou loutku a Shigureho, takže musela zůstat nehybně stát."
Byl to dobrý plán. Riskantní, ale byla jsem na něj pyšná.
"Došlo mi, že když to zařídím tak, aby si myslela, že se nechystám útočit na ni, ale bránit Shigureho útoku, budu ji moct chytit v Shintenshinu. Musela jsem to naplánovat na vteřinu přesně, tak aby Shigureho přestala ovládat dřív, než mě probodne."

Zarazila jsem se a v očích se mi opět objevil ten zoufalý, nevěřícný pohled, jak jsem si vzpomněla, co se stalo.
"Fungovalo to, na poslední chvíli, když se na mě Shigure řítil, jsem se otočila na ni a použila Shintenshin. Na člověka! Poprvé..." 
To jsem ještě nevěděla, že mi pýcha nemá vydržet moc dlouho.
"Shigure byl uvolněný z její techniky a já jsem ovládala ji, dala jsem jí nůž ke krku a chystala jsem se zavolat na Shijin, aby přestala bojovat a místo toho zachránila svou sestru, ale v tu chvíli..."
Ruka mi sjela na břicho na místo, přes které jsem teď měla vrstvu obvazů. Ne každému se poštěstí takovou bodnou ránu cítit hned dvakrát - jednou v těle Mikomi a potom i v mém vlastním, když jsem se do něj v šoku přenesla. Začala jsem opět rychleji dýchat, tohle nebyla příjemná vzpomínka, a najednou jsem prostě nedokázala pokračovat v příběhu. Naprázdno jsem otevřela ústa, abych to zkusila, ale nakonec jsem jen prudce vydechla a v mém obličeji se střídal jeden zoufalý výraz za druhým.
"Co jsem mu udělala?"

Uhm, moment? Jeho slova mě poslala z mého obláčku oběti celého světa, proti které se všichni spikli a všichni jí ubližovali, volným pádem zpět na zem. Myslela jsem jen a jen na sebe a svoji motivaci a svoji bolest, i když jsem mu slíbila, že se stanu kunoichi, když mě vzal doTsukiyami. To naivní štěně plné ideálů, které ještě netušilo, co ho ve velkém, zlém světě čeká.
"Ty květiny se mi líbí," šeptla jsem nečekaně. "Arigato, sensei."
Chtěla jsem být kunoichi. To byla celá moje motivace pro poslední roky mého života. Dostala jsem vlastní byt a plat a mise... a senseie. 
"...a spolužáka."
Ale. ALE! Nebyla jsem si ale až tak jistá, jestli chci být kunoichi i v případě, že mě může zranit i přítel, nejen nepřátelé. Něco mi říkalo, že nechci vědět, co se vlastně s našimi nepřáteli stalo, teď jsem musela dát do pořádku sama sebe. 

Ve všech věcech, kterými jsem si najednou nebyla jistá, zářila jediná jasná stoprocentní jistota. O senseie jsem nechtěla přijít, uznal přece jako první, že bych vůbec mohla ve svém snu uspět.
"Tak jestli vyžaduje, abych vytrvala... tak já vytrvám."
Ze všech sil jsem se zapřela a pořádně jsem se posadila. Shinobi necítí bolest.  
"Nemáte s sebou náhodou svitek nějaké techniky, kterou bych se mohla naučit?" zvedla jsem k němu místo odpovědi stále ublížený, nicméně nyní i odhodlaný pohled. 
"Mohl by mít třeba Mizu no Shuriken, ta je jednoduchá a neměla by mě moc vyčerpat, nu ne?"
V jeho upřímnosti vůči mě pro mě nebyl žádný instantní dobrý pocit, žádná spokojenost, jenom vidina tvrdé práce a překážek a ztracené důvěry. Ale sám to řekl, tohle je cesta shinobi. A já jedním budu i kdybych pro to měla zbořit svět, i kdybych neměla nikdy věřit nikomu kromě vlastní rodiny.
"Ty květiny se mi doopravdy líbí..."

Sestry mě informovaly, že pacientka s bodnutím se probudila a tak bylo na čase ji navštívit a dopsat onu zprávu. Vešla jsem do jejího pokoje ve chvíli, kdy jsem uslyšela otázku ohledně učení techniky.
“Tak to jsem jako neslyšela.” Mírně se zamračím a dojdu až k posteli. Kývnu na Yukihira a podívám se na Inemuri. 
“Jak se cítíš?” Zeptám se jí s obejdu postel, abych se jí mohla podívat na ránu. Nejprve jsem jí ale dotykem ruky na čelo zjistila, zda náhodou nemá teplotu.