Řídící středisko

Došel jsem k řídícímu středisku. Hlavou mi vrtali různé myšlenky a strategie, jak na to. Asi to udělám jako posledně, když to teda vyšlo jednou, může i podruhé.

Dospěl jsem k názoru, že bude lepší, když si stoupnu před vrata a začnu řvát.

"NORI TADAO, VYLEZ VEN!!!" neměl jsem chuť ho hledat po celé budově.

Měl jsem nějakou podivnou náladu, byl jsem naježený a brzo možná začnu střílet senbony automaticky.

Pilně jsem pracoval a se svým týmem študoval nové bariéry. Určitě to za chvíli zvládneme spustit. Problémem bylo, že nemáme lidi, které se budou snažit najít a eliminovat hrozbu, která sem vtrhne. Hmm. Pracovali jsme společně jako tým nerdů, pojídali japonskou pizzu (xD) a popíjeli švestkové víno.
Byl jsem slepý, ale ne hluchý. Z práce mě vyrušil ohromný křik. Vyskočil jsem do vzduchu jako při výstřelu a vyrazil rychle ven.
"Co se to stalo?!" hlavu jsem otáčel ze strany na stranu.
"Jsem tady.." čekal jsem, než se křikloun ozve.

Konečně vylezl. To byla snad věčnost. Přiblížil jsem se a podal mu ruku.
"Jsem Tobiru, bratr Hashira. Poslal nás na misi s cílem dobýt minami. Podrobnosti ti sdělím cestou. Okamžitě se sbal! Počkám u brány," řekl jsem rázně. Možná rázněji než bych si býval přál.

Z počátečního nadšení jsem zůstal podivně rozladěný. Měl jsem z toho všeho divný pocit. Z touto podivnou náladou jsem pomalu šel k bráně.
//PŘESUN

"A..Ale já teď na něčem pracuji," protestoval jsem, ale úplně zbytečně. Tobiru si zavelel a já musel poslechnout. Nelíbil se mi, ale ten jeho tón.
Vrátil jsem se dovnitř, svému týmu řekl, že musím odejít a hluboce se omluvil. Vzal jsem si sebou medical kit, nunchaky a hůl.
Doufal jsem, že se sem vrátím ve zdravý, nehodlal jsem opouštět tento svět, ne prozatím.
PŘESUN BRÁNA

Nasupeně jsem vstoupil do budovy, která sloužila dvoum strategickým týmům. Vkládal jsem do ně obrovské naděje, ale stále se nic nedělo. Byl jsem z nich nehorázně zklamaný a tak jsem si přišel vyřídit účty, jako správný šéf.
Mé kroky směřovaly k bariérovému týmu. Rozevřel jsem dveře a viděl je v poměrně ne zrovna pracovním nasazení, alespoň ne takovém, v jakém jsem očekával, že je uvidím.
"Co to má být?!" byl jsem snad ještě vzteklejší než předtím.
"Je mi jasné, že zrovna pauzujete, ale do města vtrhl nebezpečný shinobi a pokusil se mě napadnout. Naštěstí jsem tam měl klona. Chci, abyste bariéru spustili ještě dnes! To je rozkaz!"

Zavelel jsem a odešel. Možná jsem na ně byl trochu přísný, ale bylo potřeba trochu utáhnout kohoutky.

Náš tým pracoval ve dne v noci, no, když Hashiru přišel tak jsme pojídali Pizzu a hráli karty, protože jsme věděli, že máme techniku zmáknutou, jen jsme potřebovali trochu víc času. Odpočinek nám taky přece neublíží. Zmýlili jsme se.

Hashiru nás všechny slovně zpacifikoval a my jen byli tiše, skoro jako myšky. Bylo to pro mě zvláštní, slyšet všechen ten hlasitý a zrychlený tlukot srdce. Hashiru byl evidentně dost rozhořčený, tak jsem v rychlosti vstal a uklonil se.
"Summasen, Hashiru-sama. Bariéra bude dnes večer spuštěna!" řekl jsem v úkloně. Jen co práskl dveřmi, tak jsem se otočil na svůj tým.
"Víte, co máte dělat. Musíme pracovat ještě víc a dokončit to!" sedl jsem si doprostřed obrovské místnosti rozevřel kolem sebe svitky a začal skládat pečetě. Další čtyři kolegové si sedli kolem mě a opakovali stejné pečetě jako já s menším zpožděním. Jakmile jsme dokončili první sérii pečetí, tak se kolem nás zvedla malá bariérová kupole. Kupole se čím dál víc zvětšovala, nejdřív pronikla k místnosti a pak celou budovu. Pokud takto budeme pokračovat, tak jistě pokryje celé město Tsukiyama.
Další skupina o čtyřech lidech se chystali kolem speciálně vytvořeného místa. Nejdřív společně vylili vodu do menší propasti, už se však buduje trvalý přívod vody, který je pro tuto techniku potřebný.
Díky našemu společnému úsilí, kdy jsme tady byli skoro 14 dní zavření jsme spustili obě bariéry a začali zaznamenávat všechny čakry v Tsukiyamě.

No tak tady jsem snad v životě ani nebyla. Bylo to tu …. No divně klidné? To není jako nemocnice, kde je chaos 24/7. Shinobi mě navedli do zasedací místnosti a já se před ní ještě rychle upravila, ponechala jsem si vysoký culík, to aby mi to dodalo více kuráže a otevřu dveře. No jéje a zase ten chlapík. Už bylo na čase. 
“Ooouu zdravím Vás Tsukimaru-sama, ráda Vás opět vidím a přivedl jste si i doprovod, jsem Yune Uzumaki,” představila jsem se doprovodu a pozitivně naladěná,  “vítáme vás tady.” A vše obdařila úsměvem a posadila se vedle Hashira.

Úsměv na tváři mi neslezl ani potom, co jsem si vyslechla tu absurditu ze slov obou, i když to bylo neskutečně těžké. Tsubaki, o které jsem neslyšela jelikož náš klan, vlastně každý klan má svých starostí dost. A když vás denně zaměstnává zdraví společnosti není čas řešit konflikty. 
Nicméně po očku sledujíc Hashira a jeho reakce, jsem usoudila, že je podobného názoru i potom co vlastně řekl a když vyzval i mě, prohla jsem se v zádech a spojila si ruce na stole před sebou. 
Můj názor… no… tak snad nedostanu padáka. 

“No … abych se vyjádřila s dovolením nejdříve k dámě. Jak řekl pan Senju, vaší situace je nám velice líto. Ale nejste jediní. Vím, je to složité, ale takto s prosíkem jste už několikátí, ale takto s … řekněme nevyhnutelnou žádostí jste první, což je bonus pro vás. Nevím ale zda zrovna pozitivní. I já musím znovu důrazně položit dotaz: vyjmenovala jste několik klanů co po vás jdou… co když i my po vás jdeme?” Podívala jsem se na ní stále se svým úsměvem, protože opět nastala situace, která mě začala bavit. 
“Podle vašich slov si představme, že jsou tedy teď všechny vyjmenované klany na cestě k nám, aby vás zničili a teď …” otočím svůj pohled na Tsukimara, “… jak za této situace máme dodržet podmínky okolních zemí, zůstat neutrální? A jsem úplně stejného názoru jako pan Senju, ani jeden z vás není momentálně v postavení si klást požadavky. Něco jiného je obchod, ale vy jste nás postavili před hotovou věc a jste si jistí, že před Krvavou princeznou řekneme jedinou možnou odpověď a to Ano. Trochu jste mě zklamal, Tsukimaru-sama. Ale jsme tu celkem ve vyvážené společnosti, tak o tom pojďme diskutovat, protože jak jsem řekla, nejste jediní a přijít k hotovému umí každý, ale přidat ruku k dílu?” Podívám se při posledních slovech zase na Tsubaki, ta mě určitě nejmíň pohřbí za živa, ale což může, takhle hrozivě dokážu vypadat taky. Mě strach nenažene. 
“Konečné rozhodnutí stejně padne na Vás, pane, ale dokud nám nezodpoví oba naše otázky, tak já jsem teď za těchto podmínek striktně proti, což jsem vám Tsukimaru naznačovala už na naší první schůzce.” Pokrčila jsem rameny a vykouzlila grimasu posmutnělosti.

Moje další vyjednávání již nemělo smysl, Hashiru byl rozhodnutý a já musela souhlasit, v tuto chvíli mě již nepotřeboval tedy kromě případného jemnějšího vykázání Tsukimara. Jen doufám, že když mu obchod nedopadl dobře, tak ten můj dotáhne do konce, ty léky opravdu potřebuji.

I já si všimla Tsukimarovi slabosti. Tak nebylo se čemu divit, dopadlo to pro něj hůř než čekal. Počkala jsem až se za nimi zavřou dveře a vyslechla si Hashira, a prudce se na něj otočila a rozhodila rukama.
“No vy jste dobrej blázen… ta ženská co to jako bylo? Znáte ji tak dobře, že jí můžete takto věřit? A ten chlap? Toho jsme vůbec neměli odsud pustit už teď má plán jak nás potopit.” Postavila jsem se a začala přecházet ze strany na stranu. 
“Víte Hradní pane, možná by bylo fajn mě občas zasvětit do Vašich plánů, já vám ráda pomůžu i Vás zastupovat, ale nejde to stoprocentně, když nevím, jaké jsou Vaše plány, já jednám intuitivně.” Zastavila se před ním a dám si ruce v bok. 
“A jen tak mimochodem, mě se ta ženská nelíbí.” Řeknu s obavou v hlase.