Hrad Tsuki no Hikari (Měsíční svit /月の光/)

Nedalo se říct, že bych byla překvapená, když za mnou Toshio vešel s deštníkem. Alespoň jsem ale minimalizovala škody, když jsem mu nedala na vypořádání se se Sayokem víc času než na... prohození oknem? V duchu jsem zhodnotila, jak dlouhý byl jeho pád od prohození až do zvuku nárazu, a usoudila jsem, že kdyby si z takové výšky chtěl něco zlomit, musel by být absolutní nemehlo, měl by tak být v bezpečí. 

Pobaveně jsem povzdechla a chytila deštník, který mi Toshio s takovou teatrálností hodil jako dar. Ani já jsem ho ale netoužila mít v rukou příliš dlouho, přestože jsem s ním nakládala opatrně. 
"Respekt, to ho naučit určitě chceme, ale šikanovat ne."
Postoupila jsem dopředu a položila jsem ho Hashirovi na stůl.

"Obávám se, že od nás Tvůj příští návštěvník dostal menší výchovnou lekci," zaposlouchala jsem se do nadávek, které právě zněly pod oknem, a koutky úst mi cukly do ještě širšího úsměvu. Navíc jsem celou událost formulovala jako "kolektivní vinu," přestože bylo jasné, že ten, kdo ho vyhodil z okna, byl Toshio - přišel přece do kanceláře až po mně, těsně předtím, než začala ona litanie nadávek. "Tohle si u nás... zapomněl. Určitě mu udělá radost, až mu ho vrátíš." 
Náš svět se se shinobi nemazlí. Obzvláště s těmi, kteří Toshiovi řeknou, ať se k nim otočí zády a zmlkne. 

Ještě jsem chvíli vyčkávala, zda pro nás nebude mít nějaké další zprávy, nebo dostaneme zelenou k odchodu.
"Asi bychom raději měli jít oknem, aby se to štěně vůbec dožilo audience," pomyslela jsem si za hlasitého dupání, které ustalo až těsně za dveřmi do kanceláře.

Tohle bylo překvapení. Natáhla jsem ruku a svitek jsem od něj převzala, oči upřené na drobného hada na něm. Přejela jsem po hadím těle prstem druhé ruky, jako kdybych se ujišťovala, že je svitek skutečný. Ani já jsem o jeho rodině nevěděla vše, ani po letech našeho přátelství, těžko bych hledala těžší téma k nakousnutí.
"Budu, máš mé slovo," pronesla jsem. Hlas napovídal, že rozumím vážnosti této situace a vážím si, že mi svěřil něco takového. Těžko jsem hledala další slova. "Arigato."

Natočila jsem se tak, aby Toshio neviděl na mé ruce, ale Hashiru ano, a zatímco v jedné jsem tlustý svitek držela, druhou jsem nad ním vytvořila několik pečetí, při kterých kolem svitku začaly probleskovat výboje Kuroi Kaminari. Rozhodně jsem ho s sebou nehodlala nosit nezapečetěný, ani na chvíli a už vůbec ne na následující misi.
"Kumo-ryū: Raifūin," šeptla jsem, zatímco se kolem svitku, pár milimetrů nad jeho povrchem, začala rozvíjet blesková síť různých znaků. "První tři jsou heslo pro jeho odpečetění," dodala jsem pro jistotu, pokud by náhodou pravidla této mé techniky zapomněl. Symboly mezitím dál přibývaly dokud nedosáhly počtu sedmatřiceti. Pak jsem jej schovala v záhybech svého kimona.

Následovala hluboká úklona, se kterou jsem se otočila a vydala jsem se k oknu.
"Půjdeme," cestou jsem se Toshia jen lehce dotkla na rameni, abych ho taktéž nasměrovala k oknu, nikoli ke dveřím. Druhá poznámka patřila Hashirovi. "Ozvu se, jakmile zjistíme, co se skrývá v podzemí."
Přehoupla jsem se přes parapet, ladně seskočila a vyrazila směrem ke vstupu do katakomb.

// Přesun

Oprášil jsem se a sledoval jsem jak Hangetsu odchází. Já jsem ještě chvíli stál venku, poskládal pečeť typickou pro kage bunshin a vedle mě se objevil jeden klon. Ten jsem poslal do nové kanceláře a já jsem odešel domů, ke své nové rodině.