Hrad Tsuki no Hikari (Měsíční svit /月の光/)

Preskakovala som pohľadom z Raijina na Hashira, a späť. Interakcia medzi nimi mi prišla poniekiaľ zábavná a veľmi taká...rodinná. Ako keď do seba rýpu bratia navzájom. Hashiru sa napokon predsa len otvoril a prezradil nám, čo ho tak nejako trápilo. Nevedela som, čo je Mokuton, ale už z prekladu sa dalo usúdiť, že to bude nejaká schopnosť, s pomocou ktorej dokázal vytvoriť toho obrovského dreveného draka. Zarazilo ma to. U nás sa takéto veci nediali, resp. nebykonávali sme žiadne takéto pokusy s DNA. Tak nejako mi to šlo proti srsti, muselo to byť ozaj...nebezpečné.
Senju Hashirama? v živote som to meno nepočula.
"Nech sa už stalo čokoľvek, minulosť je minulosť, a...koniec koncov, práve vaše činy, aj chyby a... pokusy, z vás robia to, kým dnes ste," pousmiala som sa povzbudivo. Natiahla som sa po malú Katsuyu na ramene, aby som ju pohladila, a pomaličky dopíjala tento lahodný čaj. Aj napriek slovám som však chápala, prečo sa možno Hashiru cíti, ako sa cíti. Rozhodne nie je príjemné dozvedieť sa, že bol súčasťou nejakých experimentov, o to viac, keď to bolo zo strany jeho rodiny. Povzdychla som si.

Usmievala som sa, Hashiru si naše slová vzal zrejme k srdcu. Nerada by som, aby som kohokoľvek z nich videla nejako skľúčeného. Neušlo mi, že si čosi šepkali, ale nepýtala som sa. To, že som tu, neznamená, že ma do toho niečo je, došlo mi, že sa jednalo o záležitosti, ktoré sa ma netýkali. Hashiru nám prezradil víziu mesta, ktorú by chcel dosiahnuť. Už tak mi prišlo veľmi príjemné, čo sa atmosféry aj vizuálu týka. Rozhodne sa na to nik nemohol sťažovať. Na chvíľu som sa ponorila do toku myšlienok, jeho oslovenie som však zaregistrovala a prudko sebou trhla. Zamrkala som, a po jeho otázke len sklopila pohľad už k prázdnemu poháru, ktorý som vrátila späť na stôl.
"Uhm, pamätám si, že sa zriedkavo, ale predsa zúčastňovala takýchto jednaní, ale nikdy mi neprezradila nič bližšie," pokývala som súhlasne hlavou, s neutrálnym výrazom.
"Volám sa Takemura Yoko, mám štrnásť rokov, takmer pätnásť," na chvíľu som sa odmĺčala. Nebolo to tak, že by som nechcela im o sebe prezradiť viac, avšak tie spomienky ma ťažili. Zaslúžili si však vedieť o mne viac. "Hana ako prvorodená dcéra bola predurčená k tomu byť najvyššou kňažkou, ja ako jej sestra som ju sprevádzala pri rôznych ceremóniách, udalostiach, obe sme vyrastali v prísnej hierarchii a pod prísnou výchovou. Žili sme v súlade s Nanabim a každý rok sme sledovali, ako sa prebúdza. Bola to nádhera," pousmiala som sa. "Ummm, milujem čítať knihy, vzdelávať sa a učiť sa novým veciam," naklonila som hlavu jemne na stranu.
"A sladkosti," dodala som ešte, len tak v skratke.

Zrak mi padol na nejakého leňochoda, list, následne na klona, ktorého si Hashiru vytvoril. Pôsobila som zaujato. Netušila som, že existujú aj také techniky, ktoré dovoľujú niečo takéto. Raijin predtým použil podobnú techniku.
"Teší ma, Senju Hashiru," pousmiala som sa pri našom oficiálnom predstavení. Úprimne ma potešilo, že zdieľa moje hobby, nejaké ďalšie tam ešte boli, ale boli nepodstatné.
"Predpokladali sme, že má, avšak neboli sme schopní s ním komunikovať. Prvým človekom, ktorý mal prepojiť obe naše svety, bola Hana, aj to len krátko, čiže...ak jej to meno prezradil, buď ho nechcela s nami zdieľať alebo to nestihla," zľahka som sa oprela o stôl. "My sme o Nanabim takisto vedeli len málo, považovali sme ho za požehnanie a symbol šťastia a prosperity vzhľadom k počtu jeho krídel a chvostu, a keďže bol pre nás bytosťou, ktorú nám podľa legiend zanechali samotní bohovia, nerobili sme nič, čo by ho mohlo rozzúriť, avšak...obávam sa, že časy prosperity by skončili tak či tak," povzdychla som si. "Keďže sme neboli schopní komunikovať medzi sebou, boh vie, či toto prepojenie s ľuďmi bolo ozaj niečo, čo si sám želal," uprela som pohľad na Raijina, a potom späť na Hashira. Netušila som, ako ľudia tuná berú tieto bytosti, avšak pre mňa Nanabi nebol hrozbou. Mala som možnosť zahliadnuť ho mnohokrát, nikdy nie veľmi zblízka, ale nikdy na mňa nepôsobil ako bytosť, ktorá nedokáže myslieť. Vedela som, že cíti, a to sa mi potvrdilo, aj keď jeho sila pohltila moju sestru a začal sa brániť.
"Myslíte, že ak je teraz tu," na chvíľu som sa odmĺčala a rukou sa dotkla miesta s pečaťou, "bude možné s ním komunikovať?" opýtala som sa. Nezdálo sa, že by som sa toho, čím som sa stala, nejako obávala. Brala som to ako dar a povinnosť, najmä keď bol tak dôležitým symbolom pre môj ľud a moju rodinu.

Naše konverzace o možné budoucnosti ANBU prozatím musela skončit, když jsme se od Toshiova sídla přesunuli do ulic a poté i do Hashirovy kanceláře. Zkoumala jsem jeho pohled a měla jsem pocit, že se mu hlavou honí podobné myšlenky jako mně -  pokus o vraždu, rozbořený hrad, to vše a mnohem víc v pouhých pár týdnech. 
"Ale od toho tu jsme a přesně proto nemáme čas zahálet."
Přede dveřmi do kanceláře jsem se zarazila a zaposlouchala, zdálo se mi, že jsou zevnitř slyšet hlasy. Opřela jsem se proto o zeď před kanceláří, aniž bych klepala, a tiše jsem vyčkávala, až na nás přijde řada. Neměla jsem potřebu v mezičase navazovat konverzaci. Jsme shinobi, trpělivost by měla být jednou z našich silných stránek, a oba rozhodně máme o čem přemýšlet.

Víte, jak se dá efektivně projít kolem dvou A-rankových shinobi za hradními dveřmi? Nedá. 

...jak ostatně Sayoku zjistil, když jsem ho před zaklepáním a vtrhnutím do Hashirových dveří chytila za límec a stáhla zpátky, přičemž jsem se posunula o krok dál a zablokovala tak dveře navíc vlastním tělem.
"A vychování jsme zapomněli kde?" přeměřila jsem si ho pobaveným pohledem temně, až nepřirozeně černých očí a založila jsem ruce na hrudi. 
Ta dnešní mládež. Žádný respekt ke starším a k autoritě. Nehádala bych, že mezi moje povinnosti elitní kunoichi bude patřit práce bodyguarda, ale vlastně jsme s Toshiem při čekání neměli nic moc lepšího na práci.

Pozorně jsem sledovala jeho reakci. Sotva jsem pustila jeho límec, hned ho kontroloval, a poté si ještě chvíli rozmýšlel, jak na mě reagovat. Jeho následující omluva tak v mých antracitových očích nedosáhla dostačující upřímnosti.
"Neomlouvá se, vyhýbá se konfliktu."
Toshio reagoval, jak bych předpokládala, že bude. Spíš jsem byla překvapená, že se Sayoku ještě nekoupal v nějakém impromtu vytvořeném lávovém jezírku. 

Jak jsem stála přede dveřmi, měl šanci si mě pořádně prohlédnout - pokud tedy mluvil pravdu a předtím si mě nevšiml. Měla jsem na sobě praktické kimono, zjevně upravené pro potřeby boje. Střih by vcelku jednoduchý, ale látka sama o sobě zjevně jedna z těch dražších. Podobně jako zdobená tsuka (rukojeť) mé katany prozrazovala vyšší původ nebo minimálně dobře vydobyté místo v hierarchii Tsukiyami. Můj postoj i chování jasně dávaly najevo, že mi tyto prostory zdaleka nejsou cizí a přestože mi ještě nemohlo být ani třicet, v kariéře kunoichi už jsem toho dle sebevědomí a lehkosti, s jakou jsem ho zastavila, měla nejspíš dost za sebou.

"Copak tak spěchá?" rozhodla jsem se přeskočit všechny morální poučky, které by pravděpodobně jen pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. O neupřímné přikyvování a omluvy jsem nestála a pokud by měl opravdu důležitý důvod, možná bych ho i pustila dál.

"A přesně to bychom udělali," odpověděla jsem na jeho oficiální žádost o prohození toho nebohého chlapce dveřmi. "...kdyby to nebyly dveře našeho přímého nadřízeného, jehož soukromí je důležitější než veškeré zásady společnosti."
Zdálo se mi, že má na Toshia společnost mladších shinobi poměrně zvláštní efekt. Nejprve Shigure, teď tenhle. Stačila chvilka a už by je házel do lávy. V tomto případě tedy alespoň ne do lávy, "jenom" dveřmi. Tiše jsem povzdechla. Možná bych mu to i dovolila, kdyby nešlo o Hashira, jen jako lehkou výchovnou lekci, ale v tomhle konkrétním případě by se mnou nehnul ani bijuu. Dveřmi v mé přítomnosti rozhodně nikdo neprojde (ani neproletí). 

Neměla jsem ale to srdce Toshia zcela připravit o zábavu. 
"Nicméně," pohlédla jsem opět na Sayoka. "Když nejsi zvyklý na nic čekat, co bychom to byli za kolegy, kdybychom tě čekat nechali. Jistě ale chápeš, že nemůžeme pustit jen tak někoho. Ne kvůli jeho klanu, ne kvůli penězům, kvůli ničemu kromě zájmů Tsukiyami a tvrdě vydobytých vlastních schopností."
Postoupila jsem o krok blíž k němu, tón hlasu napovídal, že se jedná o významnou, životní příležitost, kterou se mu chystám nabídnout. Koutky úst se mi stáhly do liščího úsměvu.
"Jestliže dokážeš mého kolegu položit na lopatky," ledabyle jsem ukázala na Toshia. "...sama tě vezmu dovnitř, hned bez čekání."
Nedokázala jsem si představit scénář, kdy by se mu to povedlo. A navíc...
"Povolené je pouze Taijutsu, žádné zbraně a běda Vám oběma, pokud by se něco stalo hradu," kývla jsem směrem k oknu. "Případně se pro jistotu můžete přesunout na nádvoří."
Položila jsem pravou ruku na svou katanu.
"Nuže, děti, hrajte si. Nemáte zač."

Pokrčila som ramenami.
"Možno sme si to len zle vyložili, ale to nezistím, kým neprehodíme reč," usmiala som sa jemne. Prežívala som zvláštne pocity, v mojom vnútri sa ich bilo viacero a ja som sa snažila čo najviac ukľudniť. Zvonku sa ozývali podivné hlasy, pravdepodobne od ďalších troch ľudí, a nezneli priveľmi...pokojne. Sotva som však nad tým stihla nejako viac porozmýšľať, keď náš rozhovor prerušil ešte aj nejaký zvitok. Niečo sa dialo. Zdvihla som pohľad k Hashirovi, a na jeho žiadosť prikývla. Predtým, než sme však opustili priestory jeho kancelárie, podal mi ešte mapu s adresou.
"Budem sa na vás tešiť, Hashiru-sama," rozlúčila som sa s milým úsmevom a vytrepala sa za Raijinom. Cestou mi padol zrak na dvoch dospelých ľudí a jedného chalana, približne v mojom veku od pohľadu. Rýchlo som sa im všetkým uklonila na znak úcty a pozdravu, a s otvorenou mapou v ruke vyrazila za Raijinom.
"Noooo, Hashiru-sama mi čosi podal a zdá sa, že máme ísť...tým smerom?" ukázala som niekde do prdele.
"Jaj, počkať, opačne to mám," poznamenala som s úsmevom a mapu otočila. Stále som ju však mala otočenú zle, preto, boh vie, či sme sa vôbec dostali tam, kam sme mali.

"Ale ne..."
Sayoku ani nevěděl, jaké měl štěstí.
"A musíme jít," zamířila jsem dovnitř do kanceláře, aniž bych Toshiovi dala byť jen vteřinu na rozmyšlenou, a doufala jsem, že jeho smysl pro povinnost zvítězí nad jakýmkoli osudem, který si u něj Sayoku zcela jistě vysloužil. Sama jsem byla ráda, že mě kancelář vysvobodila z nutnosti se s ním vypořádat sama. 
"To Hashirovi každopádně nezávidím."

Zavřela jsem za námi dveře a uklonila jsem se.
"Konnichiwa!" pozdravila jsem. "Mám pro tebe hned několik novinek."
Jednu lepší než druhou.
"Narazila jsem na jednu věc, která se mi nezdá. Tsukiyamou kolují příběhy, které jsem nejdříve považovala za pohádky pro děti, aby se v noci netoulaly, ale vypadá to, že na nic něco bude. Netroufám si říci, kdo nebo co, ale myslím, že jsem našla, odkud se to do vesnice dostává..." významně jsem se odmlčela. "Z podzemí. Musí existovat víc vstupů, já našla jen jeden. Není možné, že pod Tsukiyamou existují nějaké staré kanály, sklepení nebo možná věznice? Ráda bych to prověřila sama, respektive s Toshiem."
A tím jsem se dostala k druhé věci, kterou jsem měla na srdci. Jak ostatně mohl tušit už dle toho, že sem Toshio přišel se mnou.
"Toshio byl tak laskav a přijal naši nabídku přidat se do naší nové tajné organizace," pousmála jsem se a nechala jsem mu prostor, zda k tomu nebude chtít něco říct sám.