Hrad Tsuki no Hikari (Měsíční svit /月の光/)

"To je v pořádku, můžete jít, neváhejte se obrátit na stavitelskou četu, kterou najdete na hlavní třídě. Jistě vám rádi se vším pomůžou," pousmál jsem se. Snad je to všechno a na nic jsem nezapomněl.
"Dobrá, můžete jít," zamával jsem mu a dal najevo, že se potřebuji vrátit k práci.

Prošel jsem si celou hlavní třídu, až nakonec došel sem. Do obrovitánského hradu, který už byl tak poničený, že potřeboval opravu. Nikde nebyly směrové cedulky, tak jsem chvíli bloudil. Možná to byl záměr a podvědomě jsem oddaloval, co musí zákonitě přijít. Že bych měl svědomí a tížili mě staré vzpomínky na minulost? Pfffff, to asi těžko! zatřásl jsem hlavou a už skoro viděl jak ty ošklivé vzpomínky vypadávají z mé hlavy na koberec a představoval jsem si, jak je zadupávám do špinavého koberce. Pokrčil jsem rameny a vydal se dlouhou chodbou k samozvanému králi Hashirovi prvnímu, slimáčímu princovi. Zaklepal jsem, třikrát se zhluboka nadechl a vydechl a vešel dovnitř.
"Zdravím tě, Hashiru-chan," mrkl jsem na něj a prohrábnul si vlasy. Vypadal dospěleji, na čele měl nějaké znaménko, které tam dřív neměl a možná i o něco vyrostl a nebyl tak chibi jako posledně. Dalo by se říci, že ho i rád vidím, a možná bych si s ním vypil, i s Rin, kdybych tady nebyl pracovně.

Vytřeštil jsem překvapeně oči. Několikrát jsem zamrkal, jestli vidím dobře. Byl to jako přízrak, zlý, ne tak ošklivý přízrak, nebo spíš ďábel? Vytřeštěný a překvapený výraz se změnil a vypadal jsem spíš znechuceně. Naposledy jsem ho viděl před mnoha lety a nebylo to zrovna nic skvělého.
"Co ty tady děláš?" mírně jsem poodstoupil a blížil se nenápadně k oknu.
"Kdybych řekl, že tě rád vidím, lhal bych," ušklíbl jsem se a sevřel ruce v pěst.
Překvapil mě, příjemné to zrovna moc nebylo a nevěděl jsem, proč je tady. To ho sem sakra pustili? No, pak mi došlo, že ani neměli proč ho nevpouštět, nebyl na seznamu nežádoucích osob. Určitě ho tam brzo připíšu.

"Jasně, na návštěvě. To ti tak budu věřit! Zrádče!" křikl jsem na něj a já hloupý nezavřel oči. Nečekal jsem, že na mě použije své oči takto zkrátka.
Ken byl tak trochu v pytli. Sice mě do Genjutsu chytil, ale žádné muka jsem nezažíval. Klon si to tam odseděl a hned, co technika skončila udělal PUF.

Celou tu dobu byl pravý Hashiru na cvičišti, zatímco v kanceláři operoval stínový klon. Jistě bylo to nepříjemné a bolelo ho to, ale stále to byl jen klon.

Doběhl jsem do hradu jak nejrychleji to šlo. Ken už tady samozřejmě nebyl. Nedokázal jsem pochopit, jak se sem mohl jen tak dostat a zaútočit na mě. Kdybych tady seděl já, tak už mě dostane, protože z toho genjutsu se jen tak nedostanu. Posadil jsem se do křesla a hleděl na stůl.
Moc dobře jsem věděl, čeho všeho je schopný. Bylo načase ho najít a povolat kavalérii. Tenhle incident mi otevřel oči, je třeba udělat spoustu změn a hlavně začít řešit mou naivitu a bezpečí! Bouchl jsem vzteky do stolu, který se rázem rozpadl na třísky.
"A ještě budu muset řešit nový stůl!" křikl jsem a kousl se do prstu. Během mžiku jsem přivolal malou verzi Katsuyu.
"Katsuyu, najdi Toshia Toppu a vzkaž mu, že potřebuji najít Kagayaki Rin, měla by být v Oblačném údolí, na východě země u moře!" rozkázal jsem se zvýšeným hlasem a pohladil ji po hlavě, protože mi to bylo trochu líto. Já sám jsem z kanceláře nasupeně odešel a třískl dveřmi, kolem dveří se objevily praskliny a celá zeď mírně popraskala.

Z knihovny jsem se dostal rovnou sem. Klon seděl za stolem a dělal, že pracuje. Mě však bylo jasné, že se flákal. Zrušil jsem techniku a přemýšlel, jak se sakra naučím používat mokuton, když ani neznám rozsah svých schopností. Hodlal jsem však využívat jen skrze obranné útoky.
Sedl jsem si do křesla a rozevřel oba svitky. Hm...B ranky hned ze začátku? No, tak se pustíme hezky do studia..
Doufal jsem, že tentokrát bariérový tým vykoná svou práci, než dorazí kavalérie. Jestliže opět dorazí Ken a půjde po mě, musím být připravený. Na něj platí stejná taktika jako na boj proti Uchihům, nedívat se do očí.

Cesta sem pro mě byla známá, byť ne důvěrně. 
"To by se teď mohlo změnit."
Byla jsem si jistá, že má, oč mě požádat. Jinak by mě nehledal mimo náš obvyklý interval. O co, to mi bylo záhadou. Schody. Nádvoří. Jedna místnost za druhou. Přestože k hradu jsem doběhla, teď už jsem kráčela klidně, s hlavou hrdě zdviženou. Na sobě jsem měla tradiční oděv, přes rameno přehozené pouzdro se svou proslulou katanou, růžové vlasy svázané v jednoduchém drdolu. 

Antracitové oči mi při příchodu ke kanceláři padly na praskliny kolem dveří.
"To vypadá ještě vážněji, než jsem myslela."
Něco mě těsně před zaklepáním zarazilo a ještě jsem se před ním zhluboka nadechla. Měla jsem stejný pocit jako před každým okamžikem, který má navždy změnit váš život, nejistý a přece mě z nějakého důvodu plnil touhou ten krok do neznáma udělat co nejrychleji. Zaklepala jsem a po vyzvání vešla.

"Slyšela jsem, že si jistý lord Hashiru objednal únos své dávné spolužačky," založila jsem ruce na hrudi v předstíraném rozhořčení, na tváři se mi už na začátku věty rozzářil úsměv. "Máte k tomu, co říct, hm?!" 
Spustila jsem ruce podél těla, tohle mi nemohlo moc dlouho vydržet. 
"Hashiru-kun," zkusila jsem to znovu, tentokrát správně a bez vtipů. "Konnichiwa." 
Uklonila jsem se. Zasloužil si přece jen nejen mé přátelství, ale i můj respekt.

Dveře se otevřely a já už otráveně zvedal hlavu. Myslel jsem, že je to někdo pro misi nebo tak něco, ale místo toho jsem byl příjemně překvapen. Můj otrávený výraz se pozměnil na veselý a téměř šťastný.
"Rin! Jak rád tě vidím," vstal jsem, rychlým pohybem přeskočil stůl a objal ji. Vždy si potrpí na takové formality.
Rin byla jedna z mála lidí, které jsem naprosto důvěřoval a klidně bych ji svěřil svůj život, věděl bych, že se o něj dokáže postarat.
"Konnichiwa, Rin-chan," poodstoupil jsem a nakonec se přeci jen uklonil.
"Poslal jsem pro tebe, ale ne z toho důvodu, že bych tě chtěl unést," uchechtl jsem se. Vzápětí jsem rázem zvážněl.
"Jde o vážnou věc, byl tady náš drahý Ken. Vůbec se nezměnil a kdybych nebyl zrovna na cvičišti a nebyl tady můj klon, který to schytal za mě, tak už tady nejsem. Použil to svoje genjutsu a zdrhl. Nejspíš si někdo zaplatil mou smrt," vydedukoval jsem automaticky. Bylo to jasné, že si ho někdo zaplatil. Proč by jinak chtěl Ken mou smrt? Vždy jsem byl ten, kdo se ho snažil změnit, pochopit a podat mu pomocnou ruku.

"Rin-chan. Tak už mi dlouho nikdo neřekl."
Objetí jsem ráda opětovala se stejnou srdečností. 
"To jsi svému poslovi zapomněl zmínit," rozesmála jsem se. "Málem ti zněj zbyla jenom hromádka popela, měl dojem, že mi nesmí říct, kdo ho poslal."
Žertovala jsem, ale byl fakt, že naše střetnutí nemuselo dopadnout dobře, kdyby Toshio naprostou náhodou nezmínil jeho cílovou destinaci - Tsukiyamu. Posunula jsem si sayu (pouzdro své katany), která mi při objetí máslem sklouzla z ramen. Hashiru zatím zvážněl a já jsem v odpovědi na změnu atmosféry zanechala mluvení. 


Jeho další slova ve mně vyvolaly bouřku emocí, které jsem ani já neuměla zcela skrýt. Skoro se zdálo, že moje už tak tařka černé oči ještě ztemněly, a úsměv z tváře zcela zmizel.
"Ken-kun..." zarazila jsem se. I po těch letech bylo "-kun" první, k čemu má mysl automaticky směřovala. "Ken," opravila jsem se. Nezasloužil si ode mě žádnou čestnou příponu. "A ještě má tu drzost myslet si, že nás zabere stejná technika jako posledně!" 
Předmět konverzace, náš bývalý "spolužák", byl zpět. To by samo o sobě byla nepříjemná zkušenost, ale fakt, že byl ochotný nechat si zaplatit za Hashirovu smrt, bodal ještě hlouběji. 

Přecházela jsem po místnosti jako lvice zavřená v kleci - něco, co bych si dovolila pouze před někým, komu zcela důvěřuji. Ne s každým může shinobi být sám sebou.
"Dovol mi zůstat," ozvala jsem se nakonec. "Nenechám tě v tom samotného, samozřejmě že ne. Jsme už moc staří na to, aby po světě běhaly naše nekontrolovatelné noční můry."

Mírně jsem se pousmál, když řekla jak si Toshio vedl.
"Příště budu muset být konkrétní při zadávání mise," .
Během mého povídání o Kenovi jsem pozoroval její reakce. Byla to snad jediná věc, kterou jsme nikdy nezmiňovali, když jsme se náhodou někdy setkali. Bylo to pro nás jako tabu, není divu, že se takto rozohnila. Vzpomněl jsem si, jak jsem seřval všechny kolem v Řídícím středisku a díky tomu si pospíšili s bariérou.
"No, to je trochu důvod, proč jsem pro tebe poslal. Tobiru je teď po jedné misi v kómatu, nemám na koho se obrátit s tak delikátní záležitostí a přitom nechci ohrožovat nevinné životy ninjů Tsukiyami. Ken je naše starost," pohlédl jsem do těch antracitově černých očích.
"Prosím zůstaň tady, klidně sebou vezmi svého bratra a pomoz mi s Kenem i s Tsukiyamou.." sklonil jsem hlavu a uklonil se. Nebylo zvykem, aby shinobi před druhým skláněl hlavu při prosbě a ponižoval se. Já jsem byl však jiný.

"Kdo by byl tenkrát řekl, že dosáhne svého nesplnitelného cíle," pomyslela jsem si, zatímco jsem sledovala, jak se přede mnou Hashiru uklání. Pravda, tohle nebyla cesta shinobi, ale vesnice kolem nás byla důkazem, že pro něj to byl správný směr. Ne! Jediný možný směr.
Nenechávala jsem ho čekat a na jeho návrh jsem přikývla. "Bude mi ctí." 
Hlas mi protkalo dojetí. V duchu jsem okamžitě začala plánovat, co musím udělat. Projít jejich dosavadní bezpečnost. Napsat Shinovi, že naše setkání neproběhne, aby za mnou dorazil do Tsukiyami. 
"Můj nový domov."
Rozhlédla jsem se po místnosti, ale vypadalo to jako kdybych se spíš dívala skrze zdi a představovala si celou vesnici kolem nás. 

"Hashiru, jestli se Ken vrátí..." dala jsem si na svých následujících slovech záležet. Tohle byla delikátní záležitost, pro něj ještě víc než pro mě. "Nemůžeme... riskovat, že někdy ublíží někomu dalšímu." 
Nevyřčená implikace tohoto tvrzení byla jasná: Je moc nebezpečný na to, aby zůstal naživu. Uvěznění nestačí. Jestli se ještě někdy pokusí ohrozit Hashirův život, nebudu se držet zpátky a nesmí ani on. "Ken musí zemřít. Už nejsme děti."

Najvyššia budova, huh? Zaklonila som hlavu a rukou si zatienila oči, aby som videla až na vrch a zabránila slnku svietiť mi priamo do očí. Pocit hanby opadol, otriasla som sa z toho a asi päťkrát sa tejto dáme, ktorá sa znenazdajky priplietla ku nám, ospravedlnila. Bolo mi ozaj ľúto, že som jej to božské rúcho zašpinila svojou neiškovnosťou.
"Asi by sme sa predsa len mali ohlásiť. Možno ten pán Hashiru bude pre nás mať nejakú vhodnú prácu," spätne som sa narovnala a pohľadom skĺzla späť na svojich spoločníkov. Ruku som voľne položenú na rukoväti katany jednej z dvoch katán, ktoré mi viseli na boku, druhú som nechala voľnú.
"Inaaak, moje meno je Satake Sakura," mrkla som na našu spoločníčku. Od Akiru som očakávala, že sa predstaví sám, ako som ho učila. Nepoberal ešte veľa spoločenských pravidiel, ale tento základ si určite pamätal! Otočila som sa a vošla dnu. Či sa tá zlatá pani predstavila alebo nie, bolo už na nej. Ak s nami však chcela zostať, keď nás tak dlho hľadala z nejakého dôvodu, bolo by fajn aspoň jej meno vedieť. Vyrazila som po schodoch hore. Nemala som s nimi najmenší problém vzhľadom k mojej kondícii. Takýto pohyb bol pre mňa prirodzený.
"Zdá sa, že tam niekto je," okomentovala som viac menej pre seba, keď som sa konečne objavila pred dverami kancelárie, ktorá určite patrila vedúcemu. Počula som z nej tlmené hlasy, ktorým sa však nedalo nič vyrozumieť. Preto som sa oprela chrbtom o stenu, pohrávajúc sa prstom so zvončekom na rukoväti katany.

Jako vždy jdu rázným krokem do kanceláře hradního pána s finanční zprávou z nemocnice, která ho mic nepotěší, ale alespoň máme nové léky a více lůžek. Všimnu si, že před kanceláří někdo již stojí, tak se postavím do čekačky a s pozdravem k té dívce se opět zaměřím na desky z nemocnice a raději vše překontroluji.

"Arigatou, Rin-chan,"ještě jednou jsem se uklonil na znamení díku. Bylo toho příliš na jednu osobu. Pracoval jsem od rána do rána s maximálním nasazením a ještě řešil politické problémy země. S připojující se Azumou těch problémů bude ještě víc. Snad si brzy s lordem Hoozukim pospíší. Na chvíli jsem se zamyslel nad budoucími problémy a bylo to snad horší, než lepší.
"Ken...Máš pravdu, já se to ale snažím vyřešit po svém. Pracuji na jedné pečeti, která by mu mohla čakru potlačit. Snad to dokončím dřív, než ho najdeme.." Věděl jsem, co chce Rin říct. Bylo mi proti srsti ho zabíjet, po tom všem co jsme spolu zažili. I po všech těch letech nemám v úmyslu mu vzít život a postavit se k tomu čelem? Co to sakra znamená?

"Je to naše zodpovědnost. Nesmíme dopustit, aby ublížil někomu z Tsukiyami. Budu tuhle zemi chránit svým tělem, až do poslední chvíle. A ty," dramaticky jsem se podíval ven z okna a udělal si pauzu.
"Ty budeš chránit Tsukiyamu ze stínu. A mě samozřejmě.." dodal jsem. Nebylo třeba dodávat víc, takto si můžeme rozdělit naše role a společně toho dokážeme mnohem víc. Naše obě vize se spojí a vytvoří něco úžasného. Jen jsem si přál, aby Ken dostal rozum.

"Nejdřív ho musíme najít. Určitě neutekl daleko, po tom, co to použije, je na chvíli mimo. Máš nějaký plán??" vytáhl jsem mapu Tsukiyami a Yu no Kuni a rozložil je na stole.

Město Tsukiyama bylo poměrně odlišné od mého rodného města na ostrově, ulice byly živější a plné lidí, architektura působila jemněji, ale stále majestátně a nikde se nenacházely kříže, ani samostatně ani formou menších či větších dekorací. Ale na kříže jsem za dobu, co cestuji tímhle kontinentem, nenarazil nikde. Blížili jsme se k dominantě zdejšího města, hradu, který přestože nebyl zcela opraven, působil obdivuhodně. Sakura už mě netáhla, následoval jsem ji volným krokem s rukama podél těla oceňujíc fakt, že ulice zde nebyly tak rušné jako na hlavní třídě. Dívka v upatlané róbě kráčela s námi, svou tajemností u mě začala vzbuzovat zájem. Co po nás vlastně chtěla? Zdálo se, že nás hledala. Taky vypadala jako spořádaná žena, oděná velmi konzervativně jako ženy u nás v klanu a dokonce pronesla cosi o Bohu?
Hashiru měl být zdejší vůdce, co jsme už předtím společně se Sakurou zjistili. Moc informací mi o něm známo nebylo, o to víc ve mně vzbuzoval zvědavost.
"Tak práci, hm?" hlesl jsem spíše sám pro sebe. Věděl jsem, že předchozí práce Sakury byla mě zabít. Čekalo na nás podobný úkol?
"Ehm, Akira... moje jméno je Akira," představil jsem po vzoru Sakury jen krátkou chvíli po tom co ona a přidal k tomu opět svůj nucený nepodařený pokus o úsměv. Zlepšuju se. Zbývalo nám vyjít schody, nechal jsem obě dívky projít přede mnou a chytil se za nimi do závěsu. Když jsme se ocitli v místnosti před cílenou kanceláří, kývl jsem na znamení pochopení k Sakuřině poznámce, že teď budeme muset chvíli vyčkávat. Čas jsem tak trávil prohlížením obrazů a knih, které se tu nacházely. Zanedlouho dokráčela rudovlasá žena s deskami, letmo jsem si ji prohlédl a pokračoval v předchozí činnosti. I když na malý prostor, ve kterým jsme se nacházeli, nás tu bylo dost, začal jsem se více uvolňovat. Sakury vůně plnila místnost a zpříjemňovala zdlouhavou chvilku.
Vůni podpořený zrelaxovaný stav mi umožnil dojít za naší zahalenou společnicí a po oslovení jménem, kterým se nám představila, se konečně zeptat: "Proč nás sleduješ?" Při otázce jsem se postavil čelem jen kousek od ní a shora na ni pohlédl. Na tváři neutrální výraz a zcela vážný tón.

To by nebyl Hashiru, kdyby opět nevymyslel řešení, které by nám umožnilo jít jeho cestou. I v této záležitosti. Alespoň jsem nebyla sama, komu nešla myšlenka na vraždu bývalého spolužáka přes svědomí. 
"Pokud tu ta možnost bude, budu stát za tvým rozhodnutím," přikývla jsem. "V opačném případě nebo v případě, že by tě použití nové techniky moc ohrozilo..."
Tohle rozhodnutí mi svěřil do rukou a já jsem byla připravená nést jeho následky. Ken byl tím, kdo nám vrazil nůž do zad a ještě s ním chvíli otáčel. Moje priority byly Tsukiyama a Hashiru, ne on.
"Chránit ze stínu, to se mi líbí."

"Musím si Tsukiyamu prohlédnout, než budu schopná provést jakékoli závěry. Viděla jsem, že se od mé poslední návštěvy hodně změnilo," naklonila jsem se nad její mapu a vzápětí i nad mapu země. 
Vzala jsem svou novou roli velmi vážně. Ostatně to byly otázky života a smrti. 
"Předpokládám ale, že budu potřebovat alespoň jednoho, dva shinobi k ruce," zhodnotila jsem rozrůstající se vesnici. A ani já nemůžu být vzhůru dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.
"Hmm..." přes tvář mi přejel liščí úsměv. "Co ten shinobi, který mě sem přivedl?" 
"Ostatně ještě nemáme zcela vyřízené účty."

Za dveřmi se začínala hromadit pěkná fronta, alespoň podle tlumeného zvuku kroků a později i hlasů. Odpoutala jsem antracitově černé oči od map. 
"Neměla bych tě dál rušit, Hashiru-kun," podotkla jsem. "Mám, co dělat. Pokud bys mi někoho přidělil, jeho prvním úkolem může rovnou být si mě ve vesnici najít, nemělo by to být těžké."
Měla jsem ostatně v plánu si ji jít důkladně prohlédnout, možná se seznámit s bariérovým týmem, jehož označení jsem si na mapě Tsukiyami všimla.

Přikývl jsem a najednou jsem měl pocit, že mám v krku ohromný knedlík.
"V opačném případě ho zabijeme," polkl jsem na prázdno. Ta myšlenka se mi neuvěřitelné příčila, ale pochybuji, že bude jiná možnost, bylo bláhové si myslet, že by se Ken změnil a nevyhledával potíže.
"Samozřejmě, klidně ti postavím vlastní budovu a můžeš si vzít sebou do jednotky koho chceš. Toshio je možná dobrá volba, podle toho, co o něm zatím vím," přikývl jsem a zhluboka se nadechl.
Také jsem si byl vědom té fronty.
"Dobře Rin, moc děkuji, že jsi vyslyšela mou žádost. Budeme v kontaktu," kývl jsem hlavou na rozloučenou.
"A pošli sem další lidi," obešel jsem stůl a sedl si do prázdného pohodlného křesla. Přeci jen tu bylo spoustu misí na dokončení.

"Vlastní budova nezní špatně," zalichotila mi představa takové autority, přestože jsem už měla v plánu působit spíše tajemně - tak, aby to odpovídalo ochraně ze stínů. 
"Možná nějaký podzemní komplex. Klidně by mohl být tady pod hradem."
Své nápady jsem si zatím nechala pro sebe pro pozdější promýšlení a na jeho poslední slova jsem jen přikývla. Už jsem nechtěla zdržovat. Otevřela jsem ústa s přípravou na rozloučení, než mi došlo, že tentokrát je vše jinak. Tentokrát nebude naše další setkání vzdálené ani roky, ani měsíce, možná ani celých dvacet čtyři hodin. Nakonec jsem se místo něj jen uklonila (přece jen jsem teď oficiálně byla jeho podřízenou) a se rty zvlněnými do mírného úsměvu jsem otevřela dveře z kanceláře.

"Račte dál," přidržela jsem je nonšalantně komukoli, kdo byl na řadě, a pak už jsem se z hradu vytratila kamsi do ulic svého nového domova.

// Přesun

Náhodnej červenovláske som kývla hlavou na pozdrav a pozornosť znova presunula na svojich spoločníkov.
"Moyasa-chan," zopakovala som jej meno, aby som si ho zapamätala. Nemala som dobrú pamäť na mená a dátumy. Dúfala som, že nebudem mať rovnaký problém aj u nej. Zakaždým, keď som zabudla meno niekoho nového, cítila som sa hrozne trápne. Pousmiala som sa milo a naklonila hlavu na stranu.
"To je Akirova doména, hm?" poštuchla som doňho lakťom a provokačne sa zaškerila.
"Povedzme, že obaja veríme, že tento svet musí byť očistený od zla," odvetila som jej neurčito. Vyhýbala som sa priamej odpovedi, či verím v Boha alebo nie. Za to Akira by o tom vedel rozprávať. Zrazu z kancelárie vyšla nejaká ženská, ktorej som sa úctivo uklonila. Pôsobila veľmi...mocne. Povedzme, že som mala rešpekt. Vyzvala nás dnu, na čo som len kývla a vstúpila do kancelárie.
"Dobrý deň, Hashiru-sama," pozdravila som ho s milým úsmevom a jemne sa uklonila aj jemu. Kanceláriu zaliala príjemná vôňa.
"Volám sa Sakura Satake," predstavila som sa. "Toto sú moji spoločníci Akira a Moyasa," poukázala som na nich v poradí, v akom som vyslovila ich mená. Nechcela som však tento rozhovor veľmi naťahovať, aby sme nikoho ďalšieho zbytočne nezdržiavali.
"Pochádzame z ďalekých krajín, mnoho ďalších sme precestovali, až sme sa napokon zhodli na tom, že toto miesto je vhodné na usadenie sa, a takisto...," na chvíľu som sa odmlčala. Je pravdou, že Moyasu poznáme len chvíľku, ale tak nejako medzi nás zapadla takmer hneď. To bol znak! Pohliadla na Akiru, "...miesto, ktoré by mohlo využiť naše služby a to prečistiť tieto končiny od všetkého zlého a nesvätého," stíchla som a znova sa pousmiala.

Rin odešla a místo ní vešla další "růžovovláska", která navíc příjemně voněla. Usmál jsem se. Nějakým způsobem působila dost uklidňujícím dojmem, možná ta vůně.
Dal jsem si ruku pod bradu a zaujatě poslouchal. Přikývl jsem naznak pozdravu Akirovi a Moyase. Zaujala mě i obsah jejich slov, očistit tyto končiny od všeho zlého a nesvatého? Zajímavá skupinka...Mohl bych jim říkat...Shiren-butai.
"Dobrý den, Sakura-san, Moyasa-san, Akiro-san," opětoval jsem uctivý pozdrav.
"Pokud máte v plánu se zde usídlit, poskytneme vám střechu nad hlavou a pravidelné mise. Můžete vyplnit registrační formuláře a odevzdat je u brány. Zároveň Vás tam zvěční, ať máme jasnou představu, kdo u nás slouží. Jestli vás to neurazí, tak bych si otestoval vaše schopnosti jedou misí, která bude vhodná přímo pro vás," Vytáhl jsem černý svitek s velkým S a položil ho na stůl před toto trio. Opřel jsem se a hleděla na ně se zájmem, co řeknou na tuto misi.