Hrad Tsuki no Hikari (Měsíční svit /月の光/)

"OOO, Raijin-kun!" přivítal jsem ho, jak se patří a rozzářil se. Vždycky mi udělalo radost, když jsem zahlédl starou známou tvář a ještě takovou, se kterou jsme dokázali toho tolik. Dodnes si pamatuji na náš legendární souboj se Sanbim.
"Díky," pohodil jsem skromně rukama. Byla to opravdová poklona od tohoto extrémního velikána, před kterým ženy poklekávaly a muži se třásli strachy a utíkali.

"Jak se ti daří starý brachu?" zeptal jsem se a prohlédl si ho. Vypadal pořád stejně.

Přitakal jsem, jeho slova byla pravdivá, území, starosti a vojny byly na denním chlebu. Není však nic strašlivějšího než naštvaná žena.
"Shimo bude navždy můj spojenec a součástí mé identity," usmál jsem se. Sakra musím jít..
"Zachlastat taky, ale teď se budeš muset spokojit s mým klonem," vytvořil jsem kage bunshin a originál se vypařil oknem.
"Omlouvám se," dal jsem ruku za hlavu a zasmál se nervózně. "No, jde o to, že potřebuju pomoci, na západě země se usídlil klan Hagoromo a začínají s výboji, údajně se chystají na válku," unaveně jsem vydechl.

"Taky tam chci zajít, spíš bych ale byl radši, kdyby oni zašli sem," uchechtl jsem se. "Navíc si můžou odpočinout a zajít do horkých pramenů, moc dobře si pamatuji na to koupání ve studených jezerech," zatvářil jsem se mírně znechuceně.
"Co se týče té mise, no.." odmlčel jsem se, ruce jsem si založil na hrudi a pokračoval, "Teď jsem tam poslal průzkumné jednotky, počkáme, až se ozvou, asi bych pak chtěl nějak vyjednat příměří, než se pustíme do války, ale obávám se, že to není možné," chtěl jsem se vyhnout další krvavé válce, ale klan Hagoromo jsem znal moc dobře, ještě když jsem byl v klanu Senju, tak to byli častí nepřátelé a operovali společně s Uchihy. Jejich řady prořídly a to, že se nastěhovali sem nebylo dobré znamení.

Ozvalo sa rinčanie skla. Cez okno preletel na drzovku orol s pripnutým odkazom na nohe. Niečo s ním však nebolo v poriadku. Padol na stôl a zmizol v obláčiku dymu. Správa vo forme zvitku, zapečateného symbolom typickým pre vysoko postavených v Umi no Kuni, však ostala ležať na stole. Jeho obsah bol písaný veľmi stručne, písmo bolo neúhľadné, krivé, ako keby bolo písané pod tlakom, v nervozite, strachu.

Správa:

Nebolo jasné, kto tú správu vôbec písal. Vzhľadom k pečati sa však dalo očakávať, že šlo ozaj o niekoho vysoko postaveného, a teda nešlo o žiaden vtip.

Pomalym krokem jsem se dostal az k hradu no tedy k tomu co z nej zbylo. Nakonec jsem se dostal az pred kancelar ale nekdo tu uz byl takze jsem se oprel a cekal az se to tu vyprazdni. No musel jsem vipadat divne v tom plasti a kapuci pres hlavu ale to mi bylo celkem jedno. Preci jen jsem mel v planu si odpocinout az to tu viridim. A to by nemelo byt tak dloho tedy ne v mem pripade.

S přimhouřenýma očima jsem si všiml meče, který mi byl velmi povědomí.
"S tím mečem jsem se již setkal, asi budete původní vlastník a zřejmě i výrobce," poznamenal jsem. Bylo to velmi příjemné zjištění, třeba ten šmejd umřel. Pak jsem změnil výraz a byl nadšený.
"Kováře jsme potřebovali! Super! Prostory určitě najdeme. Pokud si dobře pamatuji, tak na hlavní třídě je na čísle 20 by měl být ještě volný stánek.." byl jsem potěšen, nová katana by se mi hodila.

Chvili jsem cekal po tom co odesla ona slecna tedy alespon jsem typoval podle zvuku chuze chvili jsem poslouchal a zaklepal na dvere a vyckal na vyzvani.

Prechádzali sme sa ulicami mesta. Snažila som sa tváriť pozitívne, to mesto bolo ozaj krásne a sympatické, ale vo svojom vnútri som cítila, že tam skrátka nepatrím. Bolo iné, tváre, ktoré sme stretávali, mi neboli známe. Všetko bolo cudzie. Iné. A hlavne, nebol tu nik mne blízky, žiadna rodina. Len ja sama. Raijin mi kúpil cukrovú vatu. Žiadala som ho, aby to nerobil, ale trval na tom. Chcela som však dve, jednu pre Hashira. Raijin vzal okrem toho hromadu ešte ďalších sladkostí.
"Chmmm...no, pokiaľ sú vo vašom meste takto stavaní chlapi ako vy, potom to tam musí byť dosť na nože, nie?" pousmiala som sa. Vošli sme do nejakej menšej útulnej budovy.
"Je to pekné mesto, páči sa mi, že pôsobí takým pozitívnym dojmom a ľudia tu vyzerajú byť spokojní a šťastní," odvetila som na jeho otázku. Stále som však nevidela všetko.
Ako to bývalo u nás, huh? preletela mi mysľou myšlienka, pri ktorej som si sadla na lavičku a odkusla z cukrovej vaty. Ponúkla som aj malej Katsuyu, nevedela som, či taký summon slimák nemá náhodou iný apetít. Odmietla zdvorilo.
"Myslím, že vaša prítomnosť musí brániť komukoľvek zlému, aby sa čo i len priblížil," pousmiala som sa naňho povzbudivo. Zrak mi padol na prívesok, ktorý držal v ruke. Nechcela som byť nezdvorilá alebo príliš zvedavá, no nedalo mi to.
"Čo je ten prívesok...zač?" opýtala som sa napokon.