Severní brána

First topic message reminder :

Severní brána

Jedna z možností jak se dostat do města je skrze tuto bránu. Brána je hlídaná a stráže se střídají neustále.
Za branou začíná život ve městě a napojuje se zde hlavní třída.

2 Hyuugove prisly k brane a oznamyly svuj prichod. "Doprovazime clenku naseho klanu ktera zde mela namireno bohuzel jsme se po ceste nejak rozdelily." Rekly no vice ani nemusely jelikoz uz od pohledu bylo jasne k jakemu klanu patri. A pouze cekaly zda je straz pusti do mesta.

Hyuugover se uklonily a vydali se vyhledat Yui ktera se jim ztratila no nebo spise zdrhla a modlili se aby se tato informace nedonesla domu.
(presun)

"Oooooh, Akira-kuuuuun, aké je to tu všetko prenádherné! Tá príroda, tie kvety nádherne voňajú! Jar je tak nádherné ročné obdobie!" ozýval sa môj ujačaný, ale príjemný hlas poloprázdnou ulicou, vedúcou priamo k bráne. Ktokoľvek strážil pri bráne, určite ho môj piskľavý hlas zaujal, a následne mohol v diaľke zbadať žiarivú ružovú kôpku, kráčajúcu vedľa poniekiaľ ponurého chalana. Prvé, čo by ľuďom mohlo podľa prvého dojmu napadnúť, je, že Akira je chodiaca depresia a ja optimizmus.
"Akira-kuuuuun!" zakričala som nadšene, rozžiarene sa okolo seba obzerajúc, obdivujúc každú maličkosť. Ako keby to bolo prvýkrát, čo niečo také vidím. Veď aby nie, vyrastala som v inom prostredí. Za tie dva roky som síce čoto precestovala a videla rôzne divy sveta, každý jeden kút však bol iný, niečím výnimočný, a v Tsukiyame som bola prvýkrát v živote.
"Sleduj tú bránu! To je...nádhera," zasnene som sa pousmiala na mohutnú bránu, ktorá mi pripomínala domov. Niečo podobné stálo pred naším sídlom, len samozrejme, v omnoho kompaktnejšej verzii. Staré dobré časy strávene s mojou matkou a všetkými sestrami.
"Nádherný boží deň!" vyhlásila som, smelo vykračujúc k bráne, kde však, nikto nebol? Teda bol, len som naňho musela zavolať?
"Haló? Je tu nejaká dobrá duša?" Zvolala som, očividne nadšene, značne napätá. Bola to nová skúsenosť. Nový život, možno. Rýchlo som natiahla k Akirovi ruky, oprášila ho, rukou mu upravila vlasy, čo muselo vyzerať veľmi komicky, pretože som pritom poskakovala. Vzhľadom k môjmu malému vzrastu som málokedy dočiahla tam, kam som chcela, ale s Akirom som si vždy vedela poradiť!
"Taaaaak, vidíš, hneď vyzeráš sympatickejšie!" mrkla som naňho a pousmiala sa.

Pochodovali jsme už několik dní, cíl naší cesty vybrala přirozeně Sakura, v místech tohoto kontinentu se vyznala daleko lépe než já. Mně tu bylo téměř všechno cizí. Naše dlouhá pouť mi nedělala problémy, na nekončící tažení jsem byl ostatně zvyklý. Dnes jsem ho absolvoval v daleko lepší společnosti, alespoň tak jsem si přesvědčoval, že to vnímám. Přesvědčovala mě i Sakura svým energickým hopsáním a radostným komentováním každé maličkosti, kterou mi s rozjařeným výrazem v tváři ukazovala.

"Uhm... tyhle květy?" sehnul jsem se k barevnému záhonu, který lemoval cestu do městečka. Měla pravdu, voněly krásně, ale než jsem stihl vyjádřit jakýkoliv souhlas, Sakura odhopsala zase daleko pryč a čichala k jiným květinám, hleděla na jiné stromy a ukazovala na různé veverky a jim podobné obludy. Na tváři mi visel stále stejně nepřítomný výraz, který však na okamžik narušil mírný úsměv, když jsem pohlédl do dálky na hopsající cukrovou vatu, podrbal jsem se nervózně na zátylku a přidal do kroku, abych svou společnici dohnal. Blížili jsme se do civilizace mezi typ lidí, které bych obyčejně bez emocí očišťoval. Díky Sakuře jsem však byl schopný přirozený pud držet na uzdě. I když na mém postoji a gestech bylo evidentní, že nejsem zrovna ve své kůži.
Konečně jsem ji dohnal zrovna ve chvíli, kdy nadšeně máchala rukama na vstupní bránu do města. Na to, abych ocenil její krásu, jsem ještě nebyl dostatečně nadopovanej Sakuřiným optimismem ani její vůní. Prohlédl jsem si však stavení z taktického důvodu a neopomněl jsem ani na hradby táhnoucí se do obou směrů. Toto analytické myšlení mě uklidňovalo od skutečnosti, že mě brzy čeká nutný kontakt s bezvěrci. Putovali jsme dlouho sami...
"Sakura-san," ozvalo se z mých úst nejistě, "jsi si jistá, že je to dobrý náp---..." Snažil jsem se tomu ještě zabránit nebo celou tuhle akci alespoň trošku oddálit, vyjádřit svou nervozitu, ale marně. Nezbylo mi nic jiného než jen promáchnout do prostoru za opět hopsající růžovkou. Nádherný boží den? Pohlédl jsem letmo k nebi a vzápětí se z toho raději oklepal.
Opět mi tedy nezbývalo nic jiného než poraženě nakročit za Sakurou, která už zvídavě vyzývala kohokoliv, kdo tu hlídal. Ještě naposledy jsem se rozhodl oponovat, stále byl čas odtud zmizet, zhluboka jsem se nadechl. V tom se však hbitě otočila a začala mě energicky a dokonce by se dalo říct vzhledem k výskokům i atleticky oprašovat a upravovat. V této chvíli jsem opravdu nevěděl jak se zachovat, ale její starost ve mně vyvolávala příjemné pocity. Ohlédl jsem se do strany, jelikož mi tikal šestý smysl, že na nás někdo hledí. Blonďatý neobvykle stavěný muž. S neutrálním výrazem jsem si ho prohlížel, dokud mi nedošlo, při jaké příležitosti na sebe vlastně hledíme. Do tváří se mi vlilo horko. Instinktivně jsem Sakuru po posledním výskoku, kdy zrovna komentovala mé lepší vzezření, pravou rukou přes její čelo odsunul kousek od sebe a sklopil pohled od svalnatého muže zpátky k ní. V tom mě polilo horko i na jiných lících než těch obličejových, když mi došlo, jak na můj krok bude asi Sakura reagovat.
Naštěstí nás z ničeho nic zaskočila pozdravem velmi konzervativně oděná žena, úplný kontrast "růžového kvítku". Prohlédl jsem si ji.
"Hm?" zaskočil mě způsob jejího pozdravu, pohled jsem stočil zpět na Sakuru. Znali se? Pozdrav pán Bůh?

Ako som tak Akiru upravovala, odtlačil ma. Rukou na čele. Taká malá a ľahká som bola!
"Akira-kuuuuun ma odmietaaaa!" znela som mierne depresívne, komicky máchajúc rúk do strán, snažiac sa ho čo i len dotknúť, a potom striasť tú jeho z čela, lenže aj na to som bola príliš krátka! Preto som to vzdala, založila ruky na hrudi, vytočila hlavu do strany a čudesne sa zatvárila. Pôsobilo to, ako keby mi z hlavy fučala para. Bola som značne urazená! Alebooooo...?
"Alebo aj nie, lebo nemá na výber, že?" otočila som naňho pohľad, usmievajúc sa potmehútsky. Bolo viac než jasné, že to bolo len malé divadielko. Ja a v depresii? Neexistuje!
"Ooooooooo...," zrak mi padol na okoloidúceho muža, ktor bol snáď vyšší ešte než Akira. A dvakrát taký široký. Šiel z neho strach. Raijin zároveň, ako okolo nás prešiel, mohol cítiť veľmi príjemnú vôňu, ktorá sa vznášala okolo mňa.
"Sugoooooi!" zapišťala som, značne nadšená tým, ako ten človek na mňa pôsobil. Možno trocha vážne, ale vyzeral zaujímavo, tak silne, tak...ako pravý crusader! Ako som sebou poskakovala a hádzala, zvonček pripnutý na jednej z mojich siedmich katán, ktoré som aktuálne so sebou v rôznych púzdrach, zacinkala.
"Neboj sa, Akira-kun, som si istá, že tu nájdeme, čo hľadáme," ubezpečila som ho ešte raz. Vedela som, že to bude preňho boj, ale aj skúška, ktorú isto zvládne ľavou zadnou. Vyrušil nás nejaký pozdrav. Pozrela som za Akiru na mladú ženskú. A preskočila som späť na Akiru. Toto bola jeho parketa, nie? Poznali sa?
"Pochválen buď liehus špiritus...nie?" poškrabala som sa nervózne za hlavou, pričom som sa usmievala, nedokázala som si spomenúť na presné znenie, väčšinou som používala len jednoduché "Deus Vult" a riadila sa vlastnými pravidlami vymetaním zla a špíny z týchto zemí! Zdalo sa, že tá ženská prišla priamo za nami. To sme snáď takí známi v tejto zemi? Ako to už samozrejme ale býva, nestihla som ani poriadne povyzvedať, o čo ide, nejaký muž ná spustil dnu. Miesto ženskej, ktorá sa zrejme od sexappealu toho svalovca, ako aj Akiru, takmer utopila vo vlastnej krvi. Zdalo sa, že aj napriek všetkým našim zbraniam, podivnému vybaveniu, vzhľadu, pochybnej minulosti sme neboli považovaní za dostatočne podozrivých a bolo nám dovolené vstúpiť.
"Ďakujeme, prajeme pekný boží deň!" zašvitorila som, ťahajúc oboch za sebou a usmievajúc sa ako mesiačik na hnoji.
"Nájdime si lepšie miesto na diskusiu, huh?" mrkla som na oboch, miznúc niekde v dave.

Sakura sice chvíli soptila, ale vlivem tvrdé drogy zvané optimismus, na které téměř každý den ujížděla, jí to nevydrželo až tak dlouho. Po odfrknutí a zabručení mi dokonce věnovala její přirozeně poťouchlý úsměv a ještě si stihla rýpnout. Pravdou bylo, že ať už byla situace jakákoliv, nepřál bych si, aby mě Sakura v důsledku mého nevhodného chování opustila... potřeboval jsem ji. Namísto slovné odpovědi jsem jen odevzdaně pokýval souhlasně hlavou. Pozornost příliš dlouho neudržela a opět se nakrucovala sledujíc toho urostlého muže. Prohlížel jsem si ji a sledoval její poblázněné pohyby i pištivé skřeky. Pokud beru v potaz i její předchozí zdánlivě zoufalou snahu se ke mně zpátky natlačit po tom, co jsem ji od sebe odsunul, bylo těžké si připustit, že jde ve skutečnosti o zbraň hromadného ničení.
Povzdychl jsem naznačujíc jasnou prohru v této diskuzi. "Jak jsi říkala, Sakura-san, nemám na výběr," dodal jsem nevýrazným tónem, který rozhodně neznačil mé přesvědčení v toto rozhodnutí. Vědom si toho, že zním tak zoufale, vycenil jsem zuby ve falešném pokřiveném úsměvu, abych to napravil. Odpozoroval jsem, že tohle lidé často dělávali.
Evidentně ani Sakura nevěděla, co je to za dívku. Nad jejím opětovaným pozdravem se mi na tváři objevil udivený výraz, načež jsem se poškrábal na zátylku. Snaha rozklíčovat její slova se mi v hlavě držela natolik, že jsem příliš nevnímal setkání se strážnými. Jakmile nám bylo umožněno projít do města, Sakura v jejím klasickém hyperaktivním stylu vyrazila jak neřízená střela do ulic. Cukla se mnou, ale neudržela mě.
"Ehh?" moje reakce byla velmi podobná té, kterou před chvilkou užila zahalená dívka. Jenže to už obě mizely mezi davy lidí, nemohl jsem si dovolit v tomhle prostředí Sakuru ztratit, teď ještě ne.
"Liehus Špiritus!" zvolal jsem bez většího přemýšlení na stráže a rozběhl se za oběma dívkami.

přesun

Toshio se mi neobtěžoval odpovědět, ale zdálo se, že mě to spíše pobavilo. Navíc působil celou cestu natolik ve střehu, že já sama jsem mohla oddechnout a pro jednou si procházku (nebo spíš proběhnutí) užít. Sem tam jsem si dovolila i zavřít oči a jen si užívat vítr, který mi při běhu příjemně pročísl vlasy. Díky tomu jsem do Tsukiyamy dorazila odpočatá a v dobré duševním rozpoložení. Jelikož jsem stále běžela alespoň o kousek před ním, kus před bránou jsem zpomalila, až jsem se zastavila přímo před ní a s nicneříkajícím výrazem jsem ho nechala jít prvního. Skoro jako kdybych měla něco v plánu.

Zatímco jsem ho nechala nás důležitě představit, dusila jsem v sobě smích.
"Konnichiwa, Naoto-kun, Naomi-chan," zvedla jsem ruku na znamení pozdravu a pohledem jsem se střetla s Toshiem. Kun? Chan? "Vidím, že Tsukiyama prospívá, to mě těší. Nějací fešní noví příchozí, o kterých bych měla vědět, Naomi-chan?" 
Potlačovaný smích se mi promítl do tónu hlasu. Neznělo to ani trochu nadřazeně, spíš jako že jsem měla skvělý pocit z dobře provedeného triku.
"A co si myslel? Že "spolužačka" Hashira nikdy nebyla v Tsukiyamě?!"
Koneckonců jsem to před ním nezatajila, tady byla jeho vina, že dal přednos svým předsudkům a předpokladům před získáním pravdivých informací, obzvláště, když tolik dbal na to, aby byl do puntíku perfektním shinobi.

"Aby naše atypické pouto bylo naplněné zcela standardním způsobem?"
"Hm." Ještě, že jsem mohla ze zčervenalých tváří vinit dlouhou cestu plnou větru a nebezpečí. Ačkoli se nezdálo, že bych v tomto ohledu měla příliš zábran. Z téhle blízkosti mi prakticky dýchal na krk. "To by možná platilo, kdybyste mi nelichotil dřív, než jste ve mě objevil objekt své mise, a-na-ta." 
Od-samohláskovala jsem roztomilé oslovení. Když mi neřekl své jméno, vlastně mi nedal na výběr.


@note: "Married couples sometimes use "anata" - which is the same word as "you" and can be confusing - normally it's a woman's way of calling her husband dear or darling."

Po konverzaci s dvojčaty jsem se chtěla vydat směrem k hradu, ale Toshio mi to ještě neumožnil. Ne, že bych si stěžovala, naše zvláštní pošťuchování mi dodávalo pocit dobrodružství, který mi už delší dobu na monotónních cestách chyběl. O to víc, že mi byl schopný vrátit každou ránu, toho jsem si cenila víc než falešných komplimentů. Naklonil se ke mně blíž, než jsem čekala, že se odváží.
"Hai," odsouhlasila jsem jeho slova po pečlivém promyšlení. "Jinak bych sem s Vámi přece nešla." 
Ani kapka ironie. I moje zásoby sarkasmu byly po dnešku téměř vyčerpané a navíc nezněly tak vesele, když se nacházel pár centimetrů od mého obličeje. Antracitovýma očima jsem si ho prohlédla, poprvé takto zblízka. Objekt mých zájmů momentálně rozhodně byl, byť těžko říct, jestli těch, na které narážel. Na to jsem neměla čas. "Hashiru volá." Ale ještě si o tom popovídáme. Nebyla jsem si jistá ani mě moc nezajímalo, jestli mě doprovodí až k hradu, cestu jsem znala a úkol přivést mě do Tsukiyamy splnil. Přesunula jsem tak svou pozornost na vidinu setkání s dávným přítelem a bez dalších cavyků a navíc bez rozloučení (byť jsem se na něj otočila a přece jen jsem mu věnovala menší úsměv) jsem se ztratila v davu.

// Přesun

Zastavila som sa až pri bráne. Zadýchaná, červená som sa oprela chrbtom o stenu a zaklonila hlavu. Akosi som nemohla uveriť tomu, čo sa pred chvíľou stalo, avšak aj napriek tomu, že som sa najprv cítila celkom trápne, teraz som sa pobavene usmievala.
Hashiru-sama musí mať krásnu mienku o nás, vytiahla som zvitok, počkala na tých dvoch a keď dorazili, hodila som im ho.
"Máme šancu očistiť hriešnikov od ich hriechov," zaškerila som sa a prešla som si prstom po krku, čím som im veľmi viditeľne naznačila, akým spôsobom by tá očista mala prebiehať.
"Myslím, že je to celkom vhodná situácia na to utužiť vzťahy medzi nami, že, Moya-chan? Spoločne čistiť svet od tejto pliagy a vrátiť tomu spomenutému miesto jeho čistotu," pousmiala som sa, avšak oči mi horeli. Zdalo sa, že som bola voči tejto činnosti veľmi zapálená. Skontrolovala som si svoje katany, mala som všetky pri sebe. Založila som si ruky na hrudi a čakala na ich reakcie.

Nezbývalo nám než za Sakurou běžet, mě to těšilo, krásně mi tenhle sprint navazoval na kliky z kanceláře a téměř kompletoval adekvátní trénink. Po cestě jsem se několikrát ohlédl za Moyou, která podle jejího ufuněného výrazu vypadala, že se každou chvíli na naše aktivní duo vykašle. Ale nebylo tomu tak, zvládla udržet tempo a neztratit nás. To ji skutečně natolik poháněla touha za poznáním víry? Podle předchozích slov z čekárny byla ovečkou čekající na pastýře, ale odhodlanou ovečkou. Určitě měla potenciál očišťovat tenhle svět, Hijiri Jūjika no Shinja by ji zřejmě ušetřili, kdyby se zavázala k službě Bohu a nechala se osvětit. Jenže já se k nim už nechtěl vracet. Ale moje fanatické zvyky a Sakuřina chuť svým způsobem očišťovat hříšníky dost možná tvořily ideální ideologii, kterou mohla Moya následovat. Každopádně jsem byl ochoten si s ní promluvit a zodpovědět případné otázky.

Sakuřiny tváře byly růžovější než její vlasy a bylo jasné, že to nebylo jen od běhu, na to měla až příliš dobrou fyzickou kondici. Navíc se takhle přesně poťouchle tvářila ještě před pár hodinami potom, co Moye umazala róbu. Takhle podivně se chová od chvíle, co jsem začal klikovat... V ten moment si převzala zadání mise... Takže... je z toho nejspíš nervózní nebo nadšená. Usoudil jsem nakonec.
Konečně doběhla i Moya a Sakura spustila svůj proslov, zachytil jsem svitek se zadáním mise jako první. Sakura zanedlouho vybledla, přičemž začala působit odhodlaně a natěšeně. Jasným gestem podpořila můj názor o její šílenosti, v očích se jí pomalu začala objevovat ta cukrová krvežíznivost jako v den našeho střetu. Já nečisté a nevěřící celý život zabíjel bez emocí, ona se v takovém konání naprosto vyžívala. Oceňoval jsem to na ní, byla energická při každém svém kroku. Pohlédl jsem na Moyu, zajímala mě její reakce na Sakuřina slova, poté se mi pohled stočil zpět k první společnici upravující si svou výzbroj. Konečně mám možnost se odvděčit. Nakročil jsem k ní klidným tempem a následně opatrně poupravil od větru rozcuchané vlasy po předcházejícím běhu. "Sakura-san, hned vypadáš sympatičtěji," utrousil jsem zběžně a pousmál se více přirozeně než obvykle. Když šlo o ni, mé úsměvy byly často upřímné. Poté jsem ukročil kousek vedle, rozevřel svitek a při čtení začal vytrvale dřepovat.
"Devět, deset... Až budete připraveny, budu i já," pronesl jsem soustředěně provádějíc cvičení. Nepokoje v rozmarýnové vesnici na troskách jashinistického kláštera, hmm. Po dočtení jsem hvízdnul na Moyu a hodil ji svitek s instrukcemi k misi.

Akurát som si kontrolovala v malej kapsičke zásoby jedov, ktoré som používala, než som pocítila ruku vo svojich vlasoch.
"Eh?" spýtavo som zdvihla pohľad k Akirovi a po jeho slovách sa žiarivo usmiala. Vracial mi moju láskavosť, keď som mala potrebu ho upraviť a očistiť od drobných špiniek, aby vyzeral ako normálna ľudská osoba.
"Ja vyzerám stále sympaticky, pretože ľudia sa nedívajú na moju tvár, ale sem," ukazala som si prstom do výstrihu. Nebolo to tak, že by som sa potrebovala ľuďom ukazovať, avšak bolo omnoho jednoduchšie ľuďmi manipulovať a následne si ich zotročovať pod efektom mojej najsilnejšej ilúziotvornej techniky. Mrkla som na Akiru a zaškerila sa. Po klikovaní v kancelárii pred hlavou dediny som sa ani nedivila, že tu odrazu začal drepovať. Začínala som to brať úplne prirodzene.
"Ooh, to je ožitočná technika," okomentovala som udivene Moyasinu techniku, s pomocou ktorej si zo zvitku vytiahla niekoľko zbraní. Možno ju neskôr poprosím o to, aby ma naučila, nie že by nosiť toľko katán bolo nejako zaťažujúce pre mňa, ale bolo to rozhodne praktickejšie. Na to, že je ready, som kývla hlavou, uistila som sa, že Akira tiež.
"Tak, vyrážame na našu prvú spoločnú výpravu!" zovrela som dlaň v päsť a s rukou vystredou dohora som si poskočila, dalo by sa povedať, že aj od radosti. Tešila som sa na sekanú! Potom som sa otočila smerom, ktorým sme mali vyraziť a uvedomila si, že vlastne netuším, kadiaľ sa tam ide.
"Eh, eh," odkašľala som si, "kadiaľ to je do rozmarínovej dediny?" opýtala som sa trocha zahanbene stráží, ktoré nám ukázali smer, a s popriatím príjemného božieho dňa som tým smerom vykročila.

Zdálo se, že mé oplacení laskavosti mělo úspěch, rozzářila se. Toho, že Sakura poutala pozornost nejen svou vůní a roztomilou tváří, ale také nabušeným dekoltem jsem si byl plně vědom. Po návštěvě vesnice plné hříšníků dvakrát tolik. "Stihl jsem si všimnout," potvrdil jsem letmo její domněnku sledujíc prst, kterým ukázala na své přednosti. Při dřepování jsem také ocenil Moyinu techniku, Sakuře by se náramně hodila při "běžném provozu". Obě byly plné odhodlání a nadšení se vypořádat s naší misí. Krátký trénink i ony na mě měly dobrý vliv, sám jsem se totiž začal pociťovat nedočkavost. Dodělal jsem sérii, když Sakura zjistila, kudy se máme vydat, dlouze si protáhl záda a vyrazil směrem, který nám stráž ukázala.

Přesun