Hlavní brána

Brána do samotného města. Je přísně střežena, na cimbuří jsou umístěni lukostřelci a bez povolení nikdo nesmí vstoupit.

Když jsem vyšla z lesa docourala jsem se až před bránu města. "Tak.." Zastavila jsem se a pokynula dramaticky rukou k bráně. "..jsme tady. A neohryzaný." Před bránou mi došlo, že já jsem musela prvně ukazovat povolení když jsem chtěla vstupit. A já ho měla..sice nebylo moje, protože jsem žádný obchodník nebyla ale kdo to pozná hm? Přejela jsem očima stráže a s jedním se střetla pohledem. Mávla jsem na toho chudáka a otočila se zpět k mému doprovodu. "No tak..třeba se někdy potkáme. A dovol mi vyjádřit ještě jednou mé díky za jídlo." Rozpřáhla jsem ruce a objala ho. Pořádně jsem se na něj přitiskla a bradou se opřela o jeho rameno. Jednou rukou jsem ho poplácala po zádech zatímco druhá zkušeně a bez problému čapla měšec. Když to člověk nějakou dobu tak to jde samo. A já v tom byla sakra dobrá. "Díky..pokud budeš mít problém se vstupem tak řekni tomu zrzkovi, že mu to tehdy na ulici slušelo." Odtáhla jsem se a spojila ruce za zády i s jeho měšcem. "Věř mi...nebude si myslet, že ho balíš." Zářivě jsem se usmála, otočila jsem se na patě a během pohybu jsem pro změnu ruce plynule spojila před sebou aby na ně neviděl.
Než jsem došla k zrzkovi minula mě dvojice, která akorát odcházela z města a o něčem se dohadovala. Na okamžik jsem se zastavila, protože jsem zaslechla útržek rozhovoru. "Kana? Reina Kana?..Oh Ren..nebo to byl Dom? Tak tady jsem!" Plácla jsme se do čela a došla k zrzkovi. "To jsem já. Váš obchodník pane..nebo snad mám říct paní?" Ušklíbla jsem se na něj a bez problému prošla dál. Měla jsem prostě jednou štěstí a nááhodou jsem viděla tohoto mladíka jak se o půlnoci prochází po ulici v ženských šatech. Za bránou jsem rozpojila ruce protože to bylo už fuk a pohodila si měšcem v ruce. No to jsem si to uvědomila brzy teda. Musela jsem být fakt neustále namol..

Tento krát som za ňou kráčal ja. S rukami prekríženými na hrudi, som sa zastavil až kúsok od brány kde.. no neprijímali každého. Videl som mnoho potulných, ktorý sa snažili dohadovať so strážnikmi, pokojne aj na cene. Podplatiť strážnika na vstup dovnútra, to by pravdepodobne šlo. Síce som nevedel, či mám dosť peňazí, ale neveril som na reči o nejakej extra hrdosti. Časy boli zlé a extra ryo sa mohlo zísť každému. 
"Hmm?" Spýtal som sa trocha nepríjemne Sayi, ktorá začala hovoriť niečo o nejakom poďakovaní za jedlo. 
"Tu?" Spýtal som sa trocha podivne. Takmer som si začal rozopínať opasok na nohaviciach. Nerobil som nič. Objatie som jej nevenoval a skôr som sa bránil nutkaniu ju od seba veľmi nepríjemne odtiahnuť. Nemal som rad takýto fyzický kontakt.. bolo to nebezpečné, hlavne pre mňa.
"Ah.. ahoj, snáď sa ešte niekedy uvidíme Saya. Davaj na seba pozor!" Zamával som jej už tak zdiaľky.. keď v tom.. si pohadzovala mešec. Prišlo mi to srandovné, mal som úplne rovnaké. So znakom zeme ohňa, hnedý.. Ruka mi zašla k môjmu opasku a ja som v moemnte zbledol.
"Ty suka.." Precedil som pomedzi zuby, na čo som sa rozbehol za ňou.
"Hej stoj ! Kradnúť ťa to ťa je však počkaj! Natrem ti na holú uprostred ulíc pred všetkými!" Začal som nadávať, na čo sa predo mňa postavili strážnici. 
"Bez povolenia...." Ani to nedopovedali, na čo sa moje oči na malý zlomok sekundy zlovestne zaleskly.  Zažiarili rudou farbou a tri tomoe sa roztočili po svojej osy, okolo taktiež čiernej zorničky. 
"Ah.. mali ste povedať, že máte povolenie pane, nech sa páči..." Odstúpili mi z cesty, na čo som sharingan deaktivoval pred tým, než by niekto začal byť extra zvedavý. Rozbehol som sa za tou lasicou! Ja jej dám.. okrádať ma.

(Presun)

Spěšně jsem přešla ve své staré uniformě k bráně. Rika tu musela být co nevidět a já čekala na zbytek jednotky. Bylo mi úplně jedno, že město je rozdělené na dva podporovatele Yamada a Kana a mě tím pádem z té druhé strany hrozilo nebezpečí, ale čert to vem. Jestli tam venku je nějaký masochysta, může přijít i do města a co bych to byla za Daymio, kdybych neochránila vlastní město?

Otráveně jsem se dívala na Riku, jak si to kráčí nadšeně. 
"Děkuju, to je ona, jinou mi nikdo nikdy nenechal ušít a já jsem na tuhle zvyklá." odsekla jsem jí a založila si ruce na prsou. Potom mi podala lízátko. Dobře tím si to vylepšila. 
"Počkáme ještě ne Rukiho je na cestě." pronesla jsem a podívala se tam za bránu. Nelíbilo se mi to, ale jdu si s želízkama pro toho, kdo to udělal.

Ještě že se ta jejich skupinka vlekla jako smrad a nikam se zatím nedovlekla. K jejich hloučku přiklusal jeden ze samuraiů, který hlídkoval v ulicích a schytal tenhle úkol. Hrát si na pošťáka. "Má paní." Uklonil se před Reinou jak se patří a podal jí můj svitek. Teda cár svitku. Celej jsem posílat nechtěla. Byly drahý.

Pro Reinu:

Převzala jsem svitek od samuraje. Výborně. Přečetla jsem si ho. 
Skvěle, tady někdo nechce, abych odešla. Ruki za námi dorazí, nechala jsem mu u brány instrukce, kde budeme. 
Naštvaně zmuchlám vzkaz od Mili a vyhodím ho a vykročím směrem z města. 
"Odcházíme. Já tu malou potvoru dostanu." 

(přesun)

Cesta zpět byla v tichosti. Kdybych totiž promluvila, tak bych musela vyhladit půlku světa. Ano tak naštvaná jsem byla. To bylo neuvěřitelné, co se stalo. Tak já si beru elitní samuraje na misi zneškodnit to zvíře, co požírá lidi a oni nejen, že překazí jediný možný plán, jak ho zastavit a donutí ho zdrhnout, ale ještě se schovají a nechají mě trčet uprostřed samotnou s nepřítelem. Hrdinové. No to jsem ještě vážně nezažila. Kdyby byla mise úspěšná, tak by mě ani neštvalo, že jsem všude odřená s modřinami. Ale teď, když ta mise nebyla úspěšná tak mě to štvalo o to víc. A měla jsem chuť si dát něco ostrýho an nervy. Zcela bezohledně jsem na nikoho nečekala. Nezasloužili si to. Nemohla jsem se dočkat až budu v sídle. A na výcvik samurajů si dohlídnu sama. 

(přesun)

Přišla jsem k bráně a rovnou zamířila ke střážím "Zdravíčko, jdu za prací. Slyšela jsem, že jsou tu hlídky nic moc." Zazubila jsem se na něj a zamrkala jako andílek. "Jdu nabídnout své služby." Strážného se moje prohlášení o hlídkách dotklo ale asi mu došlo, že je to pravda, protože mě pustil dovnitř. Což teda mimo jiné dokázalo, že jsou fakt na nic. "Díky" Poděkovala jsem jako slušná dáma a pokračovala ve své cestě dál.

____
16.7.18 19:33
Prošla jsem branou a cestou si krabičku s penízky schovala do menšího pytlíčku. Takže tohle by bylo hotové. Provedla jsem kontrolu, jestli je znak města na svém místě a zmizela pryč.
-přesun-

Musím říci, že jsem najednou byla nadšená a zvedla se mi nálada. Zase na misi, snad to neskončí jako minule, to by mě šlak trefil už, doufala jsem, že tentokrát přijdu s nějakými informace kde ta malá holka je. U brány jsem vyřídila nějaké věci předala rozkazy a čekala na ty dva.

Dorazil jsem hned za Reinou. Nijak jsem se neflákal a tak jakmile se otočila tak jsem tam stál já, div mě nepraštila hlavou do nosu když se otáčela. Nepočítal jsem, že zrovna v tu chvíli zastaví. Ještě by se tu stala nějaká nehoda a stráže by mě zatkli za ublížení na zdraví představitelce klanu. Znělo to trochu i vtipně, ale pro mě i trochu nebezpečně. " To bude zajímavá mise. Schválně za jak dlouho se sem zase vrátíme "

"Tak .... mise je jednoduchá. Jdeme na návštěvu do hostince. Vzhledem k tomu, že můj obličej je všude, já budu mít kápy. Jde o to zjistit od hostinského či jiných lidí informace o princezně Kotomi. Chovat se nenápadně, nevykat mi, tykat. Nikdo nesmí mít podezření, že jsem to já. Chovejte se nenápadně a zcela spontáně." Kývnu ba oba. Dám si kápy na hlavu a ukážu směr Hostinec u Zlatého oka.

(Presun)

" Tykat ti? To bude hračka. Budu ti říkat ..... ehm.... co třeba ..... Letty? " Nebyl jsem zas nějaký mistr ve vymýšlení jmen, ale snad to nikdo neprokoukne. Byl čas vyrazit a nic nás momentálně nedrželo, jen doufám, jestli si vůbec ještě pamatuju cestu do toho hostince. Jednou jsem tam snad i byl ubytovanej na noc. Vím, že tam maj pokoje, ten můj byl sice takový menší, ale dalo se tam vyspat na noc. Snad bude hostinskej výřečnej, abychom to měli rychle hotové. Ne že bych se chtěl téhle mise zbavit, ale ušetří to čas. Odešel jsem se svými kolegyněmi k hostinci.

/přesun

Po cestě se jsem se převlekl do "normálního". Měl jsem radši svůj neopren obleček ve kterém jsem cítil prostě
lepé. Šli jsme pomalu, aby si moje kolegyně něco nepřivodila. Přemýšlel jsem, co tam vlastně u Reiny řeknu. Nejspíše jen o práci, uvidíme.
Zastavili jsme se několik metru, před hlavní bránou. Pohledl jsem na ní. "Nijak na sebe ve městě nebudeme na sebe upozorňovat. Před Reinou mě oslovuj Moru a neprozrazuj svoje schopnosti" pověděl jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšela jenom ona. Možná jsem byl paranoidní, ale opravdu jsem nechtěl v budoucnu stát proti někomu, kdo bude vědět moje tajemství.

"Hodná holka" pověděl jsem a pousmál jsem se. Kdyby to bylo zvířátko, tak bych jí poplácal po hlavičce.
"Nikdy nevíš na které straně se ocitneš " odpověděl jsem jí. Hrozná či nikoliv, své tajemství a techniky jsem si hodlal vzít do hrobu. "Dobrá či zlá, dokud platí a nechce mě zabít, jsme v pohodě" dodal jsem. Pomalu jsem se rozešel směrem k sídlu Kana. Všiml jsem si, že poblíž brány se nějak až moc kouří, ale nevypadalo, že to někdo řeší.

//přesun