Hrad Tsuki no Hikari (Měsíční svit /月の光/)

Vedel o peceti ale kdo vi co to mohlo znamenat ze vi oklanu vic nez jsem si myslel ale na druhou stranu jsem nevedel kolik toho lide vedi o klanu takze jsem  si nebyl jist. Sundal jsem si satek ktey zakryval me celo a odhalil proklatou pecet. a deaktivoval Byakugan a po chvili opet dal satek zpet pres celo a zakryl pecet.
"Pecet mi byla dana na mou zadost jelikoz  me oci ani vzhled nenapovidaji nic o mem puvodu. Dokud nepouziju sve Dojutsu tak nikdo netusi kdo jsem. No a ti co to zjistili uz o tom nikomu nepovi pokud je nekdo neozivi."
rekl jsem v naprostem klidu kdyz jsem zminil ze jsem nekolik lidi zabil. Ale na druhou stranu jsem nemel na vyber. "Tudis rozhodnuti je na vas pokud se rozhodnete ze zde nejsem vitan pujdu jinam, muj klan nema rad misence a ja jsem jeden proto jsem odesel, abych nepusobil potize pro klan. Nebudu to brat osobne ale mate v rukou zivoty svych poddanych takze pochopim kdyz zde nebudu vitan." Tri roky jsem prezival putovanim a pomahanim po farmach mlynech a podobnych mistech takze jsem si nedelal staroti o svuj zpusom obzivy. Nakonec je to jeho mesto takze konecne slovo ma on a ja jeho rozhodnuti budu respektovat.

"Takhle já svět nevidím," pousmála jsem se a něco v tom úsměvu působilo vyspěleji než celé mé jednání předtím, bez ohledu na to, jak naivně to muselo znít. "Je mi patnáct. Umím Shintenshin, klanové Jutsu, které mi umožňuje přenést svou mysl do těla libovolného zvířete či člověka a ovládat je tak, a Kanashibari. Pointa Kanashibari byla cíl Shintenshinu znehybnit, protože kdybych se s ním netrefila, může se stát, že se do svého těla nevrátím po dobu několika minut. Jsem rychlá, zvládám pečetě, základy Taijutsu zaměřené na obranu a umím dobře s kunaii a shurikeny."
Mluvila jsem pomaleji než obvykle, snad abych měla jistotu, že jsem ve své roztěkanosti vyjádřila vše přesně tak, jak jsem chtěla, a především důkladně. Měla bys k němu být upřímná, Inemuri. Studovala jsem jeho obličej před větou, která mi pravděpodobně nepřinese žádné body k dobru.
"Nikdy jsem nepoužila Shintenshin na člověka," vydechla jsem konečně. "Nikdy jsem se nesetkala se smrtí, tím myslím lidskou. Ani přirozenou. Nemyslím si, že mi bude nějak zvlášť... vadit? To je hrozné slovo, ale strávila jsem dětství na samotě v horách a s tátou jsme často chodili na lov a myslím, že mám silný žaludek. Důvod, proč chci být shinobi, je jeden, hm, asi byl nukenin, člověk, zkrátka člověk, který byl kdysi ninjou, ale když jsem se s ním setkala já, nechtěl ostatní chránit, chtěl jim ublížit. Shinobi jsem vždy viděla, jako nezlomné a přitom tenhle člověk byl zlomený a... A já si musím projít tím, čím prošel i on, abych pochopila proč."
Protože svět není zlý. Lidé nejsou zlí. A já mu to jednou budu umět dokázat.
Až teď jsem si uvědomila, že před Yukihirem v průběhu svého vášnivého monologu přecházím tam a zpátky, a zarazila jsem se. Nádech. Výdech. Posadila jsem se na židli vedle něj.
"Jestli to nezjistím, celý můj život až doposud byl jenom lež," přiznala jsem nakonec.
Zase bych to s tou upřímností nemusela až tak přehánět, huh.

Přikývl jsem, jakmile jsem viděl tu prokletou pečeť. Za svůj život jsem ji už několikrát viděl. Náš klan s Hyuugama občas spolupracoval.
"Já ti taky sdělím tajemství...Mé pravé jméno je Hashiru Senju. Jsem taky odešel z klanu. Nesnášel jsem to pokrytectví, které v klanu Senju je. Zanechal jsem na svém místě falešné tělo a utekl pryč. Občas udržuji styky se svým bratrancem Tobiramou, ten to chápe. Možná to ví i Hashirama, kdo ví.." pokrčil jsem rameny.
"Tvé tajemství je v bezpečí. Když bude třeba promluvím s klanem Hyuuga, mám tam své známé..." podíval jsem se na něj zpříma. Tak už vím, co mi tady nesedělo. Hyuuga se hodí a nebyl to jediný důvod, proč jsem ho chtěl přesvědčit, aby zůstal.
"Jak už jsem říkal jednomu shinobimu, chci tady vybudovat komunitu, která bude v bezpečí a v míru. Chci aby se děti dožívali, alespoň svých dětí ne-li vnoučat..."

"Super, takže máš určité schopnosti a dokážeš ovládat čakru. To jde, to je dobrý začátek," povzbudivě jsem na ni zamrkal. Taky jsem vstal a opřel se o zeď.
"Hmm...Shinobi jsou jen nástroje mocných. V poslední době si to však přestávám myslet..My jsme Shinobi a jsme nástroji toho pána, co sedí v kanceláří, ale on je taky shinobi a ničí nástroj není. Navíc za to dostáváme zaplaceno. Je tedy kuchař v hostinci taky náš nástroj? Není. Také dostává za svou práci zaplaceno.. Možná, že to vše má větší význam, než to ve skutečnosti vypadá.." promnul jsem si bradu a zahleděl se, zasnil se.

Jak slo videt vedel o klanu Hyuuga vic nez se zdalo a navic to byl Senju slysel jsem o jednom ktery zemrel nez jsem se narodil ale to bylo vse vedel jsem ze obcas polupracovali ale tot vse. "Zda se ze nase duvody jsou rozdilne proc jsme se oddelily. Kdyz jsem byl jeste dite jeden z clenu rady se me pokusil zabit, ma matka obetovala zivot abych ja mohl zit. Aby me ochranily pred podobnymi incidenty byl domluven snatek mezi mnou a dcerou z hlavni vetve. Asi pred tremi lety me nekdo vyzval na souboj a ja jej zabil. Neumyslne ale lide se na me divne divaly jeste hure nez normalne. Zrusil jsem sve zasnoubeni a odesel z klanu pred mym odchodem jsem sam zazadal o proklatou pecet. Ale jeden z duvodu proc sem neustale v pohybu je aby ma snoubenka me nenasla. Je to jediny clovek ktery zije na kterem mi zalezi a ja odesel aby ona mohla zit v klidu kdybych zustal nevim jak by to ovlivnilo jeji postaveni. A Navic je to jedina osoba ktera nevedela ze odchazim. nikdy jsem ji to nerekl." Ale to jsem rekl vice nez jsem chtel ale nase situace byla jina. "Pokud i pres to vsechno stojite o me sluzby tak jsem vam k dispozici. Mate vzneseny cil." Rekl jsem a natahl k nemu ruku a cekal zdali prijme nebo ne.

Nataženou ruku jsem bez okolků přijal.
"Mrzí mě, co všechno sis musel prožít, ale jsou daleko horší věci, které se můžou stát a které nás čekají..Tady tě čeká nový začátek.."
konečně jsem změnil výraz mé tváře a mírně jsem se usmál.
Nebudu lhát, že mě to nešokovalo.
"Díky za důvěru..Pokusím se nezklamat, Vás všechny.."

Potrasly jsme si rukou mozna to byla empatie nebo neco ale v momente kdy jsem si potrasl jehou rukou. mnou projelo neco jako sok. Nevedel jsem zdali jsem to byl jen ja nebo i on ale nechal jsme to tak. "Pokud me budete potrebovat tak prebyvam na jedne farme ktera je co nejdale od mesta." Rekl jsem uklonil se a odesel drive nez neco stihl rict. Cestou jsem se umirne poklonil Yukihirovi a Inemuri a opustil hrad a vudal se zpet na farmu.
(presun)

"Nástroje mocných." Jeho slova mi nějak nešla přes rty. "Oba moji rodiče jsou shinobi a přesto celý život strávili léčením a pomáháním ostatním. Taková kunoichi bych chtěla být já. Nejenom pro peníze nebo pro mocné, i když je obojí svým způsobem přitažlivé, ale proto, že svět zní nějak lépe, když ho víc lidí žije pro ostatní. I kdyby někdo mocný z nějaké kanceláře vedl jejich ruku, pořád mohou pomáhat." 
Pokrčila jsem rameny. "Ale můžu se plést." A proto si to musím zkusit.
Yukihiro vypadal zamyšleně a já jsem opět pocítila potřebu rozumět, co si lidé vlastně myslí. Nefiltrovaná řeč, tabula rasa, to, co by neřekli nahlas. 
Existuje vlastně nějaké Jutsu, které by mi to umožnilo? Jenom bych se podívala, co lidem v minulosti ublížilo, a hned by bylo jednodušší je přesvědčit, že to nestojí za ubližování ostatním. Pokud neubližují čistě pro dobrý pocit z ubližování, takoví lidé určitě existují taky. O důvod víc pro existenci shinobi.
Naklonila jsem hlavu na stranu. To mi připomíná... "Proč jste se tedy stal shinobim vy?"

"Možná, že je změna víc než možná," pousmál jsem se. Její myšlenkové pochody se mi líbili, ale nevím jestli ji svět nezmění k horšímu, až uvidí tu smrt na bojišti.
"To je dobrá otázka.." zamyslel jsem se ještě víc. Už jsem nemohl být víc zamyšlenější a myšlení bolí.
"To je dobrá otázka, ani rodiče ani sourozenci nebyli shinobi, jen prostí farmáři. Jednou za čas vůdce klanu Uzumaki obcházel zemi a hledal talenty. Našel mě a já odešel. Rodinu jsem od té doby neviděl a když jsem se po letech vrátil, byli pryč, mrtví..Ani jsem o tom nepřemýšlel, prostě jsem se shinobim stal, rozvíjel svůj talent a bojoval, jak si mocní přáli. Po smrti rodiny jsem se změnil a odešel. Už jsem nechtěl bojovat v klanu kvůli válkám nějakých podivných feudálních pánů.." nějak jsem se rozpovídal, bylo to divné, to ano. Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlel.
"Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlel, proč jsem se stal Shinobim. Je to asi osud, možná jsme předurčeni velkým věcem. Cítím to, stejně tak jasně, jako jsem tě vzal sem.." Ayumu odešel a byla to příležitost tam vklouznout. Přeběhl jsem ke dveřím a otevřel je.
"Až po vás slečno.."

Visela jsem na každém jeho slově jako kdyby na nich závisel můj život. 
Celá jeho rodina... je prostě pryč?
Zamrkala jsem a natočila hlavu na stranu, jako kdybych se chtěla podívat z okna. Přece mě nerozbrečí, že je ochotný se mi svěřit! Váha jen představy, že bych se po tréninku vrátila domů a nikdo by mě nečekal, mě přišpendlila k mému místo, až dokud nezakončil svá slova zmínkou, že i potkat mě byl vlastně jeho (náš?) osud.
Cítím to stejně jasně, jako jsem tě vzal sem... Tak to řekl. Ozvěna jeho slov mi duněla blonďatou hlavinkou a neuměla jsem si s nimi poradit.
"Já si myslím, že si osud volíme. Nemůžeme si vybrat karty, které máme v rukou, ale co s nimi uděláme, to už je na nás..." stihla jsem ještě dodat, než se nám otevřely dveře k další kapitole mého života. A jsem moc ráda, že si jako další kartu vybral mě.


Vklouzla jsem do dveří, které mi podržel otevřené, a pokusila jsem se o svůj nejlepší, nejreprezentativnější úsměv. "Dobrý den!" doplnila jsem pozdrav o poklonu.

"Přesně tak, přesně tak to je.." přikývl jsem a vklouzl jsem hned za ní. Uklonil jsem se a položil na stůl dva svitky.
"Splnil jsem úkol, který jste mi zadal..Tohle jsou dva svitky, kanchi kekkai a kanchi suikyu. Společně vytvoříme mocný ochranný prvek, který zaštítí naše město. Místo neustálých kontrol, vytvoříme skupinu, která bude bariéry udržovat. Budeme vědět, když přijde někdo nepovolaný a budeme vědět, kde se nachází.." rozvášnil jsem se trochu a pak se podíval na Inemuri.
"Vůdce klanu Yamanaka, Kohan -san mi nabídl, že můžu vzít sebou Inemuri Yamanaka, chce se stát kunoichi, ale něco už umí. Podle všeho se dá zařadit jako D-rank. Myslím, že bychom mohli...že bych mohl s ní vytvořit tým a něco ji naučit.." nervozně jsem se začal kousat do rtů. Ani nevím, proč jsem to udělal.

Najednou jsem se rozzářil, když jsem uviděl další návštěvu.
"První úkol je úspěšně splněn! Děkuji.." vzal jsem si oba svitky a už plánoval jak to použijeme a kdo to bude řídit..
"Šikovné techniky. Pokud to dokážeme úspěšně použít a zkombinovat, budeme neporazitelní..Snad to použijeme, co nejdříve."usmál jsem se. Můj pohled se stočil na Inemuri.
"Hm..proč ne, taky by se to dalo zařadit mezi dobré nápady. Navíc, Yamanaka jsou dost užiteční. Když bude ve tvém týmu, budeš ji moci chránit a něco se i naučí.." kýval jsem hlavou a samým nadšením vstal.
"Inemuri, jmenuji se Hashiru a jsem místní lord.." mírně jsem se uklonil, jak se sluší a patří.

"Ráda vás poznávám, Hashiru-sama." 
Je to něco, co by řekla kunoichi? A oslovuji ho správně?
Byla jsem příliš zaměstnaná pozorováním svého přece-jen-senseie. Dívala jsem se na něm po každé své větě nebo činu jako kdybych se ujišťovala, že dělám vše správně. Teď, když k němu patřím, mu nesmím dělat ostudu. Odhodlaně jsem se otočila na lorda Hashiru.
"Nezklamu vás," dodala jsem.
Uznávají mě. Můj cíl, potenciál ho dosáhnout. 
Hrdě jsem vypnula hruď a možná se zdálo, že ještě úplně nevím, co se sebou, když mi do blonďaté hlavy vklouzne sebejistota a jsem na sebe pyšná, protože se přede mnou konečně rýsuje má cesta ninji.

Otočil jsem se k oknu a na malý moment vyhlédl ven.
"Dobrá tedy, můžete jít. Nechám vám pár dnů na prozkoušení a zkombinování vašich schopnosti, poté se ozvěte, mám pro vás zakázku," řekl jsem poměrně autoritativně. Asi se dostávám do role. Chtěl bych vyhrát alespoň jednu občanskou válku.

Pod oknem lorda Hashiru přistála žába. Otevřela ústa a vyplivla dva svázaný muže. Já jsem stál na žábě a tvářil se jako největší borec na Světě.
"Heeej, HASHIRU!" zakřičel jsem zplna hrdla. Seskočil jsem ze žáby a ukázal na dva zajatce.
Snad to bylo to, co potřeboval. Teď je třeba najít někoho, kdo se jim pohrabe v hlavě.

Můj stupidní bratr právě dorazil a udělal show, tak jako to dělá vždy. Položil jsem ruku na čelo a zakroutil hlavou. 
Alespoň se mu podařilo unést dva lidi. Doufám, že nenechal žádnou stopu. 
Nechci tady mít žádné narušitele, ne dřív, než bude bariéra zvednutá.
"Pošlete pro Kuroi Mibojin," řekl jsem a otevřel okno. Vyskočil jsem za svým bratrem, i když udělal takové divadlo.
"Výborně Tobiru, děkuji.." ohnul jsem se, abych se přesvědčil, jestli žijí. Byli v pořádku, jen trochu mimo vědomí. To hrálo do našich karet.
"Musíme je zavřít do sklepení a začít je konstantně vyslýchat.." 

Šlo to jako po másle, až na to, že mi oficiálně přidělil Inemuri.
Sakra, tomuhle jsem se chtěl vyhnout, ale co už. Možná je to vážně součástí osudu.
Vydechl jsem. Najednou se událo nějaké haló a já měl nutkání chránit Inemuri. Někdo snad zaútočil?
Přeběhl jsem oknu hned co Hashiru vyskočil. Bylo to v pořádku. Oddechl jsem si a poodešel k Inemuri.
"Měli bychom se ubytovat v hostinci a pak skočit na cvičiště" pošeptal jsem jí.
"Víš co, počkám rovnou na cvičišti. Ubytuj se sama a pak přijď.." ušklíbl se a odešel.

Sotva jsem stihla poděkovat a vstřebat, že mě brzy čeká první zakázka, když za oknem přistála... obrovská žába? Sensei se postavil přede mě rychleji, než jsem stihla zareagovat. Zaujatě jsem vykoukla zpoza jeho zad. Ne, že bych byla tak pomalá, ale stále jsem si nedokázala spojit, že bych měla očekávat nebezpečí. 
Na tohle bych si asi jako kunoichi měla zvyknout.
"Rozkaz!" zareagovala jsem na šeptání hlasitěji, než jsem měla v úmyslu. Nějak jsem se nedokázala soustředit na tichý pokyn, když se kolem mě odehrával veškerý ten křik a...
Zavřít do sklepení a konstantně vyslýchat? Cože?
Uklonila jsem se, rozloučila s Hashirem-sama i svým novým učitelem a vyrazila jsem směrem k hostinci. 

// Přesun

"Do sklepení," řekl jsem bez okolků. Její reakce jsem ignoroval a oba dva si vzal na záda. 
"Pojď se mnou, Kuroi-san," otočil jsem se na podpatku a vzal je z nádvoří. Sešel jsem dolů po schodech. Sklepení bylo prostorné, vlhké, bez jakéhokoliv světla. Dva strážní šli se mnou a začali rozsvěcovat svíce. Já jsem je položil na zem a rozhlídl se.
"Doton: Shinjuu zanshu no jutsu!" vzal jsem je za nohy a pomocí dotonové techniky je uvěznil v zemi, až jim čouhaly jen hlavy. 
"Pokud budeš něco potřebovat, víš kde mě najít. Zkus od nich zjistit všechno, co ví o Minami regionu." řekl jsem a odešel nahoru.

Na stole jsem měl konstantně malou Katsuyu. Pohladil jsem ji po hlavě a zašeptal vzkaz pro Yune.

Přiběhla jsem spěšně do hradu a schody brala po dvou. Rozrazila jsem dveře kanclu až se vyhodily z pantů.
“Ježiši moc se omlouvám, já to pak spravím.” Zčervenala jsem a uhladila si vlasy, stále jsem měla na sobě lékařský plášť a zelený operační oblek.
“Normálně chodím na schůzky řádně oblečená, ale znělo to naléhavě.”

"To je v pořádku," ušklíbl jsem se. "Stejně sem pořád někdo chodí, ty dveře tam být ani nemusí.." řekl jsem a vstal.
"Pojďte semnou.." ukázal jsem jí, aby odešla ze dveří. Já jsem šel první a vedl jsem ji do sklepení.
"Tobiru byl na infiltrační misi a přivedl dva ninji ze sousedního města. Právě se jim hrabe v hlavě Kuroi Mibojin, nevím, jestli jste o ní někdy slyšela, ale je to specialistka.. NO, jde o to, že potřebuji z nich dostat, co nejvíc informací to jde.." otevřel jsem dveře a přidržel je, aby mohla vstoupit do sklepení.
"Chtělo by to nějaký jed, toxin nebo cokoliv, co by je udrželo na uzdě, aby se v nich mohla pohrabat Kuroi.," trochu jsem ztišil hlas a ukázal na ty dva nebohé chlapce uvězněné až po krk v zemi.

“Dobrá.” Poslouchala jsem ho a musela na to utrousit poznámku: “A co je prostě jen zmlátit? Budou pak v klidu.” Namítnu, samozřejmě jsem to myslela jako žert a věděla jsem, co jim píchnu, aby se uklidnili. Ale když jsme došli do sklepení a oni v zemi, tak jehla nepřicházela v úvahu. Vytáhnu tedy z kabely nafouknutý pytlík s inhalátorem.
“Zdravím, kolegyně... jsou dvě varianty, buď budou jako opilí nebo nebudou cítit nic.” Dala jsem jim na výběr.