Hrad Tsuki no Hikari (Měsíční svit /月の光/)

Tak jsem se teda posadil. Už jsem slyšel nějaké to mávání rukou, asi po mě chtěl, abych se posadil. Na to už jsem si zvykl, že takto se mnou lidé běžně jednají.

"Hashiru-sama..." následovala dlouhá odmlka.

"Chci se vrátit zpátky do služby." řekl jsem po chvíli.

"Jsem připraven a určitě pro mě máte něco speciálního.."

"Chci nějak uplatnit můj talent, mé schopnosti a svaly jsou ve vašich rukách."

Na dnes jsem objednal tesaře, který mi konečně po několika hodinách tvrdé práce vytvořil dveře. Ach..Jak já bych si přál vyměnit Shokuton za Mokuton.. Postěžoval jsem si v duchu a slepě hleděl na tesaře. Hmm..

V jednu chvíli jsem málem upadl do malého mikrospánku, když v to mě vyrušilo jemné klepání zobáku do skleněné tabulky v okně. Vstal jsem a sovu pustil. Aha, Kuroi Mibojin. Usmál jsem se a svitek rozevřel. Pustil jsem se do čtení, některé informace mě moc nezajímaly, jiné jsem doslova hltal. Po hodině repetitivního čtení jsem svitek uzavřel a znovu přelepil pečetí.

V podstatě jsem plánoval své budoucí kroky, které určí náš další směr. Doufal jsem, že se příští region Azuma podvolí dobrovolně a s lordem Hoozukim bude mnohem snažší řeč. 

Seděli jsme v narychlo uspořádané konferenční místnosti s vedením regionu Minami a především s hlavou klanu Konjiki Kajurou. Měla hlavní slovo a nikdo prakticky dlouhou dobu nepromluvil. Druhý ve vedení byl o tolik starší manžel Konjiki Kentaro.

"Kamkoliv přijdete, přinášíte sebou zkázu Hashiru-dono.." začala jako první hovořit Kajura. Na to jak byla mladá hovořila klidně a rozvážně. Byla studovaná v umění diplomacie po dlouhou dobu svého života. "Vaše přítomnost zde působí příliš mnoho nešťastných náhod a úmrtí. Započalo to feudálním pánem, společně s ním zahynul můj děd a teď i můj otec a to Vaší rukou. Vaší ninjové zaútočili a otce porazili. A objevují se zprávy o tom, že můžete za rozpad Shimo no Kuni." Hashiru chtěl něco namítnout, ale zvednutou rukou ho zastavila. Začal jím lomcovat vztek.
"Nevím, kolik je toho na tom pravdy, ale za Minami, můžete vy.." odmlčela se. Podívala se na svého manžela, který ji přikývnutím vybídl, aby pokračovala.
"Já Kajura Konjiki nová vůdkyně klanu Konjiki jsem se Vám vzdala, abych zabránila masakru a zbytečného prolití drahocenné krve. Je to válka a já Vám to nemůžu mít za zlé. Kdyby ano, započala by krvavá válka a ztratili bychom spoustu dalších životů. Můj otec měl také na výběr a ten se rozhodl s vámi vést přetahovanou o moc, a já nejsem jako on," čím déle Kajura hovořila, tím víc vypadala dospěleji a sebevědoměji.
"A já chci to nejlepší pro můj lid. Za ten rok, co jste Tsukiyamu koupil se toho tady mnoho změnilo. Vše se opravuje, lidé jsou šťastnější a region vzkvétá. To se nedalo říci o předešlé vládě. Jsem ochotná zakopat válečnou sekyru a pozvednout meč klanu Konjiki a Minami regionu pro Vás a bojovat na Vaší straně. Jen za předpokladu, že formálně ponecháte klanu Konjiki město Minami, budeme Vám odvádět daně a přenecháme Tsukiyamě veškeré rozhodovací pravomoci. Chceme alespoň formální samostatnost, Konjiki je spjaté s městem Minami po celá desetiletí!" Kajura dokončila svůj dlouhý monolog a v očích se jí zračilo čiré odhodlání se postavit celému světu, aby to tak zůstalo.
________________________________
Vyslechl jsem si celou řeč naprosto v klidu. Udržoval jsem totální pokerface, ačkoliv jsem uvnitř první polovinu projevu zuřil. Takže já můžu za Shimo no Kuni? Vždycky když se někde ukážu tak zuří občanská válka, to je čirá náhoda! Prohlížel jsem si celou delegaci z Minami, doslova jsem je probodával pohledem. Muselo to vypadat děsivě.
"Dobrá, vaše požadavky jsou přijatelné. Sepíšeme dohodu a uzavřeme to jednou provždy.." promluvil jsem a podíval se na mou asistentku Sayuri sedící opodál a ta začala sepisovat.

Netrvalo ji to dlouho. Celá místnost se však ponořila do trapného mlčení a hledění do stolu či před sebe do prázdna. Sayuri vstala a dohodu mi podala. Bylo tam vyjmenované vše, na čem jsme se "dohodli". Ještě chvíli dohoda kolovala kolem, až nakonec došla ke Kajuře a ta jí podepsala. Poté ji podepsal její manžel Kentaro a nakonec i já.
"Tak, vítám Vás v Tsukiyamě, Kajuro Konjiki.." řekl jsem nakonec s mírným úšklebkem. Vstal jsem a přešel jsem k oknu. Byla to má oblíbená činnost, sledovat dění venku a přitom přemýšlet. Tímto jsem dal také najevo, že jednání považuji za ukončené a že by se měli zvednout a odejít. Netrvalo to dlouho a také to tak pochopili a odešli. Já jsem se odebral do své kanceláře a chvíli sledoval jak delegace odchází z hradu. Konečně jsme dosáhli něčeho významného. Bylo to však hořké vítězství vykoupené kómatem mého bratra.

Po dlouhé době jsem nic nedělal. Respektive tělo odpočívalo, ale má mysl jela na plné obrátky dál.
Stále jsem měl v mysli svého bratra ležícího v kómatu v nemocnici a neschopného se probudit. Vyvolávalo to ve mě spousta emocí, především negativní.
Snažil jsem se o meditaci, ta mě na chvíli uklidnila, abych mohl dál pracovat.Tobiru by to určitě chtěl...
Napadlo mě, že bychom mohli události trochu poposunout kupředu. Azuma-gai a lord Hoozuki.. zamyšleně jsem vytáhl svitek, namočil pero do inkoustu a začal psát. V půlce jsem se rozmyslel a svitek roztrhal a vyhodil.
Nakonec jsem se rozhodl vytasit další svitek, znovu se dát do psaní. Svitek jsem sroloval a uschoval.
Zamýšlel jsem se nad slovy Kajuri Konjiki. Její slova se mi zařezávala hluboko do mysli a srdce. Byla ochotná se vzdát, i když jsem nepřítel. Byla ochotná se spojit pro dobrou věc a svěřila mi své državy.
"Je neuvěřitelná..." pronesl jsem do ticha a opřel se o sedadlo.

Mé cesty byly nevyzpytatelné. Znova jsem se ztratil na cestě 涼味 Ryōmi, což je cesta jak být nejvíc cool. Spěšně jsem vběhl do hradu a no schodišti jsem málem vrazil do delegace s Minami. Omluvil jsem se, ale zůstal jsem stát zírající s otevřenou pusou na hrudník stříbrovlasé ženy z klanu Konjiki.
Naprosto konsternován krásou ženy jsem na schodišti zamrzl a tváře jsem měl tak rudé, jako mé vlasy.
"EH.." zatřásl jsem hlavou a párkrát si povyskočil, abych se uklidnil. Pak jsem vyběhl schody až nahoru a zaklepal na dveře.
Drze jsem vstoupil dovnitř, aniž bych čekal odpověď.
"Hashiru-sama," uklonil jsem se.