Minami

Minami - gai

Minami - gai se nachází na jihu Yu no Kuni. Hraničí s Tsukiyamou a s Uzu no kuni. Jsou to věční rivalové, Minami -gai usiluje o nadvládu na celém jihu a o prohlášení samostatnosti. Celý region Minami je pod nadvládou Takahira Konjikiho.

Schoval jsem se do malé žáby a proplul jsem skrz stráže přes řeku až do centra. Tenhle trik jsem miloval. Bylo to poměrně užitečné.
Žába vyplavala na povrch a já vylezl ven.

Zalezl jsem do stínu mezi uličkami a přeměnil se na sexy kočku.


Vyšel jsem ze stínu ulice a přešel na hlavní. Muži ze mě šíleli a prohlíželi si mě očima. Tak takovýhle to je, když si muži prohlížejí ženy? Nosil jsem se jako princezna a taky si muže prohlížel. Pak jsem došel do místního baru a nechal si otevířt dveře. Laškovně jsem mrkl na nějakýho svalouše u baru Sedl jsem si k prázdnému stolu a čekal.

Kolem šel jeden z poměrně dobře situovaných ninjů, dalo se to poznat podle nadité peněženky, kterou sem přišel utrácet. Šel jsem za ním a flirtovně jsem se na něj podíval.
"Pozveš dámu na skleničku?" zamrkal jsem. Šlo to dobře, objednal mi pití a opětoval mou náklonnost. Bože, musel jsem být fakt dobrý herec, aby tohle zabralo.
Po chvíli povídání jsem ho opil a společně jsme vyšli ven. Obejmul ho a vešel do budovy. Vypadalo to na vášnivé vyměňování tělních tekutin a polibků, místo toho jsem zrušil přeměnu a odkopl ho ke stěně. Najednou se místo začalo proměňovat.
"Kuchiyose: Gamakuchi shibari no jutsu...úspěšně provedeno!" chlapec byl přivázán ke zdi pevně přivolaným žaludkem. Nemohl se hnout.
"Odsud se nedostaneš, možná jen když mi pomůžeš...Chci informace...Kdo je vůdcem města??" zeptal jsem se a v očích mi nebezpečně zajiskřilo.

Ninja mi nechtěl ani za nic sdělit, co jsem potřeboval vědět. Byl to problém. Hleděl jsem na něj, ve tváři se mu zračilo odhodlání nezradit svého pána.
"Dobře, já teda udělám něco, co jsem měl udělat už dříve!" vytáhl jsem z brašničky velké pero, se kterým jsem občas psával.
"Použiju tajné a mega mocné s-rankové lechtací jutsu!" strhl jsem mu z těla triko a začal ho šimrat, nejdříve v podpaží a poté jsem pokračoval na pupík a po celém torzu. Je pravda, že se neustále smál, ale nic neřekl. Možná si i čúrl..
"Ok, tohle mě už nebaví, zbavím se tě navždy a přeměním tě na žábu! Kaeru Kaeru no jutsu!!" chlapík zakřičel a během mžiku byl přeměněn na žábu. Vzal jsem ji pořádně do ruky a zrušil techniku žabího žaludku. Přivolal jsem jinou žábu a tuhle jsem do ní schoval.
"Odnes to Hashirovi, bude vědět, co dělat.." sám jsem se přeměnil na toho ninju, kterého jsem přeměnil na žábu.
Vykouzl jsem z rohu a rychlým úderem uzemnil nějakého dalšího pocestného.
"Gamadaira — Kageayatsuri no Jutsu!" vešel jsem do jeho stínu a začal ho ovládat jako loutka. Hashiru měl pravdu, opravdu se na tohle infiltrování hodím!
Vyšel jsem na ulici a šel jakoby nic. Chtěl jsem se jít podívat na kloub tomu, co se tady děje. Dělal jsem, že sem patřím, ten člověk, koho jsem ovládal, sem patřil. Producíroval jsem se po ulici a mířil k nejvyšší budově. Celkově tohle město bylo moc pěkné, doufal jsem, že až přijde čas útoku, tak to bude rychlé a moc toho nezničíme..Došel jsem k budově a hleděl na obří vrata. Ok, tohle vypadá zajímavě...Vrata se otevřely a já šel dovnitř. Přijímací hala byla obrovská a vypadala podivně zanedbaně. Nikdo nikde nebyl.

Hashiru měl pravdu, že nikdo nikde nebyl. Takahiro Konjiki byl však ve svém sídle doma a celý dům působil jako velké loutkové divadlo. Nevěděl však nic o tom, že by jeho dům navštívil někdo jiný.. Takahiro Konjiki vládce místního regionu sestoupil dolů do přijímací haly a pohlédl na svého návštěvníka. "Přejete si?"

Ukázal se vůdce klanu. Chvíli mě zaskočil, nevěděl jsem, co udělat. Nehodlal jsem riskovat a prozradit se, protože příště už by to tak snadné být nemohlo.
"Ano, chtěl bych se zeptat, jestli pro mě nemáte prácičku.." nervózně jsem se zasmál. Bylo to skvělé, konečně vím, jak vypadá a máme i rukojmí. Škoda, že ho nemůžu jen tak sejmout.

Podíval jsem se do jeho očích a začal přecházet sem tam.
"Takahiro Konjiki má pro tebe práci..Myslím, že bys měl brzo vyjít ven a sledovat chvíli, co se děje ve městě Tsukiyama. Ti šmejdi, mě už opravu vadí..." prokřupal prsty.
"Ano, uděláš to, klidně přitom zemři, je mi to jedno.." zašeptal jsem a zmizel.

Měl jsem sto chutí zaútočit a něco mu provést, ale nechtěl jsem příliš provokovat. Nechtěl jsem mu vyhlásit válku předčasně, i když bych chtěl ten jeho samolibý obličej rozmáznout rasenganem po jeho paláci. Objevil jsem však, že se tady dá infiltrovat. No, svoji oběť jsem měl, tak je načase se vrátit zatím nezraněný. Přešel jsem ke vchodu a vyklouzl ven. Rozběhl jsem se k řece, odkud jsem připlaval. Rozhlédl jsem se na obě strany, kousl se do prstu a přivolal žábu. V ten moment jsem vylezl z jeho stínu. Byl to podivný okamžik. Unesený ninja spadl na všechny čtyři a já toho využil a praštil ho do temena hlavy. Okamžitě sebou skácel. Přivolal jsem žábu a pomocí Gamagakure no jutsu se oba skryli v jejich útrobách.

Stalo se to přesně jako předtím, když jsem tu byl poprvé. Zřejmě nic nezjistili, ani to, že jim chybí dva ninjové. Jeden z nich dost pil, tak se tomu nikdo nedivil.
Celou cestu jsem mlčel a doufal, že oni budou taky. Žába konečně doplavala na místo.


Mezitím jsem si chytil nějakého pocestného a pomocí Gamadaira — Kageayatsuri no Jutsu jsem vlezl do jeho stínu a ovládl jeho postavu.
"Jste ready?" řekl jsem jako náhodný kolemjdoucí.

Žabka byla moc šikovná a dokázala nás dopravit na místo, aniž by si nás někdo všiml. Byla to super technika a já začal Tobira obdivovat.

Mnohem lepší by to bylo, kdybych viděl, ale nějak se mi podařilo vylézt ven, sice to trvalo třikrát než jsem se trefil do správné díry, ale podařilo se.

Přikývl jsem a pomocí Henge jsem se přeměnil v našeho jednoho ze zajatců. Doufal jsem, že Tobiru ví, co dělá.

Norimu to trvalo trochu dele nez bych cekal ale to mi odhalilo to ze je slepy. "Teda doufam ze se umi bojovat lepe nez si myslim." Rekl jsem si v duchu nakonec jsem vylezl z zaby i ja a byl pripraven. pomoci Henge jsem se promenil na druheho ze zajatcu a pripravil se na misi a na to ze mozna budu muset hlidat vice lidi nez sebe. Nakone jsem prikyvl Tobirovi a nasledoval jej.

Cestou k hradu nikdo nic neříkal. Snažil jsem se působit co nejvíc věrohodněji. Společně jsme vešli do obřího hradu, nebo spíše věže. Pohlédl jsem nahoru a viděl několik metrů dlouhou věž. Zajímalo mě, kde jsou teda místnosti a kde Takahiro spí. No, tohle mě ani zajímat nemělo, spíš to, jak ho zlikvidujeme. Asi ho nejdřív vylákáme a budeme se snažit to udělat rychle. Problém bude to, že neznáme schopnosti jeden druhé. Sice jsme si nějaké info řekli, ale praxe je praxe.
Kso, Hashiru, měl si mě pustit sám...

"Takahiro-sama??" promluvil jsem jako první a očekával, že ti dva budou zticha.

Tak tohle tím myslel, že je to jeho ocelová pevnost. Kdybychom nebyli v bitevní vřavě, tak bych byl velmi zvědavý a ohromený úžasem. Jenže tohle byla bitva na život a na smrt. Buď o nás vědí, nebo je senzibil a vycítil ty dva. Opatrně jsem vylezl ze stínu kolemjdoucího a shromáždil ve svých plicích ohnivou čakru.
"Katon: Endan!"



Bylo mi jasné, že ho tím nedostanu, ale nějak jsem začít musel. Teď jsem si uvědomil, že jsem udělal ohromnou chybu, když jsem si nenechal venku klony, kteří by mi čerpali senjutsu čakru. No, ještě že je nás tu víc.

Jakmile Tobiru Zautocil Mylo mi jesen ze tohle jen tak nebude stacit. vyhodil jsem nekolik Shurikenu ktere se jsem obladal pomoci Sho shuriken no jutsu Z Zabranit mu na chvili v pohybu Ale nejak jsem vedel ze tohle byl Chaby pokus neco udelat Ale Nechtel jsem se pprozradit hned na zacatku boje. Mozna to byla blbost ale Na druhou stranu nam to muze dat okamzik prekvapeni az to bude potreba. Preci jen Byakugan mi umoznuje zablokovat cakru a to muze byt rozhodujic v takove bytve.

Já s mým taijutsu skillem a genjutsu skillem jsem si zatím dával pohov. Byl jsem však připravený se k němu skokem dostat. Soustředil jsem čakru a připravil se na útok.
Napínal jsem všechny smysly až do uchihovských kvalit a doufal, že to bude stačit.
Cítil jsem, jak Ayumu zaútočil a já se svým taijutsu skillem jsem nechtěl skákat do bitvy.

Takahiro se držel zásady rozděl a panuj. Tuhle techniku jsem viděl už předtím. Pokud se dozví, že jsem mu zabil příbuzného, nejspíš otce, tak bude určitě zuřit.
Naše výhoda byla pryč. Nejdřív jsem musel porazit klona, než se dostanu k originálu. Jak teď načerpám sennin mód?
Poskládal jsem pečetě a nedal jsem mu šanci, aby něco udělal.
"Ranjishigami no jutsu!"
Technika se vytvořila z mých vlasů, které si budu muset nechat narůst.

Zaregistroval jsem změny, které udělal v zemi. Mě se to však netýkalo. Překvapeně jsem zamrkal a najednou jsem ucítil poryv čakry a uslyšel hvizd kovu. Pár projektilů jsem se vyhnul, některé mě škrábly, když jsem dělal různé přemety. Nakonec jsem vyskočil do vzduchu a vytáhl moje nunchaky.
Roztočil jsem je a různě se otáčel, abych vykryl všechny jeho kovové projektily.



Doufal, jsem, že to bude stačit, protože jsem se objevil u něj a začal útočit na blízko.

Tosil jsem ze tohle bude uplne neco jineho ale tohle me prekvapilo. Klon se na me vrhnul a ten druhy na Tobiru Vedel jsem ze jsem ve velke nevyhode a zacal jsem pouzivat Taijutsu Hyuuga klanu nez pouziti Byakuganu nemohl vedet zdali jsem jej nekde odkoukal nebo jsem z klanu. Udery a kopy nasledovaly vetsina technik Byakuganu by mi ted moc nepomohla preci jenom ocel nemyla jenom tak neco s cim si clovek mohl zahravat.  Nebyl jsem si jisty zdali by me utoky Juukenu byly neco platne.

Styl jakým se Nori pohyboval byl zajímavý. Byl ladný a přitom drsný. Vyhýbal se mým střelám a útokům jako kdyby měl sharingan. Jediné, co jsem dokázal, bylo ho škrábnout. Vypadalo to skoro jako tanec. Jakmile vyskočil a začal útočit nunchaky, vystřelil jsem kovová lanka z mých předloktí a začal útočit technikou ocelového biče.

V jednom momentu se mi podařilo zaháknout a obmotat kolem nohy. Mrštil jsem ho do vzduchu a praštil o zem.

Ocelové brnění mělo tu výhodu, že dokázalo pohlcovat nárazy způsobené juukenem. Musel by se vytasit s technikou daleko převyšující brnění. Byla to forma ultimátní obrany. Ayumu byl sice rychlý a jeho údery měly šťávu, ale pořád to nestačilo. Jen se vždy ozýval prázdný náraz na kov, který pohltil onu energii vloženou do úderu.
Takahiro Konjiki máchl rukou a z předloktí vytáhl ocelovou tyč.



Co se týče Tobira, tak tomu jedinému se podařilo na chvíli imobilizovat protivníka. Bylo to skutečně jen na chvíli, protože v tom momentu kolem Takahira vyrostly ocelové špičky, ostré jako meče a jeho vlasy přeřezaly. V tom momentu se klon Takahira začal otáčet a vystřelil ocelové biče na protivníka.

Moje technika nezabrala. To bylo, ale ošklivé překvapení. Ocelové biče byly silné. Cítil jsem jejich tlak na kůži a to jsem se snažil uhýbat. V jednu chvíli jsem se nechal zasáhnout, jenom proto, abych je obě pevně uchytil a omotal si je kolem ruky.
Rychlým pohybem ruky jsem si ho přitáhl k sobě a ve druhé ruce se mi začal tvořit rasengan.
Využil jsem přitažlivé síly a oba jsme se k sobě blížili.

Jakmile jsme k sobě byli blízko, udeřil jsem ho rasenganem do břicha. Doufal jsem, že to pomůže a zničí jeho ocelové brnění na břiše.

Vedel jsem ze jsem v maleru ale preci jenom jsem se ocitl v situaci kdy neslo pouze o muj zivot ale i zivoty ostatnich. "Omlouvam se Takehito-Sama" Rekl jsme v duchu a udelal to co jsem nechtel delat a aktivoval svuj Byakugan
A po te aktivoval techniku kterou jsem nemel tu cest pouzit jeste nikdy v boji Jūho Sōshiken A Zautocil jsem na nej se vsim pokud jej zasahl bid jediny uder nasal cas jeho cakry kterou mu vratil zpet v jeho vlastni silou v podobe uderu.

Takahirovi se podařilo mě zachytit a odhodit na zem. Bolest mě ještě víc nadopovala a motivovala. Genjutsu v tuhle chvíli nepřipadalo v úvahu, tak jsem použil to jediné, co teď bylo myslitelné.
"Hachimon, Kaimon...KAI!" v momentě jsem cítil nárůst energie, rychlosti a síly. A to jsem pouze otevřel první bránu.
"Konoha senpu!" vyskočil jsem do vzduchu, otočil jsem se a udeřil pravým kopem z otočky.
Věděl jsem, že se to nepodaří. Tak jsem rychle zaútočil zezadu a vykopl ho nahoru.



Na konci manévru jsem se roztočil a vrazil vší silou do země. Odskočil jsem a těžce oddechoval. Už otevření první brány způsobí silnou bolest těla, doufal jsem, že jsem ho alespoň trochu sundal.