SÍDLO KLANU KANA

First topic message reminder :


Sídlo klanu Kana je přísně střeženo, rostou kolem něj krystalické květiny, které v okamžiku umí reagovat na uživatele a vytvořit kolem hradu pevnou krystalickou bariéru. Pokud se jedna z nich zničí nebo se utrhne, naroste místo ní jiná. Lidé květiny běžně trhají, berou si ji jako symbol vlády Kana a je prostě krásná. V sídle je několik místností, pokojů, hlavní sál, ve kterém se pořádali i pořádají plesy a oslavy, přijímací salonek hned za vchodem do sídla, část sídla určená pro služebnictvo, zbrojovna, tréninková místnost a v nejvyšší části věže pokoj od kterého existují jen dva klíče. Jeden vlastní Reina a druhý ...?

Tak jsem jsem mohl čekat, že někdo, kdo má kočičí oči, nosí tu divnou čelenku a prohlašuje o sobě, že je kočka bude mít i drápy, které se nebude ostýchat použít, ale... v tom zápalu nadšení nad blížící se akcí jsem takový fakt zcela ignoroval a prostě si jí na ty záda hodil div ne jako batoh. Problém byl v tom, že to batoh nebyl, takže se neměla jak jinak zachytit, než se mi prsty a hlavně těmi sakra ostrými drápy zaseknout do ramen! A aby toho nebylo málo, jednou rukou mi drápy sklouzla po krku a při tom škubnutí mi tam nechala dost nepěkný škrábanec, který dokonce začal i celkem slušně krvácet. Nebylo to sice nic, co by mě složilo, ale... po mém skákání ohněm jsem měl kůži přeci jen trošku citlivější, takže ta rána pálila a štípala, až jsem z toho musel zatnout zuby a bolestně zavrčet. Měl jsem chuť jí z té střechy shodit v ten okamžik, ale... to bych pak neměl, co Reině předhodit před nohy... navíc, asi jí chtěla v celku, což byla škoda... minimálně ty prstíky s drápky bych jí milerád okousal!
Když jsme ale doběhli až k samotnému sídlu a jeho branám, prudce jsem se při doskoku zastavil, div jsem jí nenechal mi přepadnout přes hlavu. I když.... i tak si moc nepomohla, jelikož jsem jí hned v následující chvíli ze sebe shodil, ať už chtěla, nebo ne. Bylo mi to jedno. "Ah..." rozmrzele jsem zkřivil tvář, když jsem si jednou rukou promnul svůj krk, na kterém mi zanechala onen moc pěkný suvenýr. Krev už z toho sice tekla jen minimálně, ale pořád to pálilo, nemluvě o tom, že z toho bude určitě aspoň malinkatá jizva. Až jsem se styděl, že mi jí způsobilo něco takového! Zrovna u téhle myšlenky jsem se na ní i přes rameno ohlédl lehce přimhouřeným pohledem, který jasně reflektoval mé zamyšlení nad tím, co s ní udělat... a že se mi hlavou nehonily zrovna pěkné věci. "Chmm..." zamručel jsem, přičemž jsem se na ní otočil celý a opět se k ní tak předklonil, abych byl tváří někde na její úrovni... a že jsem se musel předklánět opravdu dost. "Takže... kočičko..." ušklíbnul jsem se, zatímco se v mých očích opět objevily ony plamínky, které nikdy nevěstily nic dobrého, minimálně ne pro ty, kteří je viděli. "Je potřeba dorovnat účty, než tě vrátím paničce" můj úšklebek nabral skoro až zlověstný nádech. Popravdě, nemohla přece čekat, že jí všechny ty kecy o rybě a hlavně to poškrábání beztrestně projde... to že patřila Reině jí pomohlo leda tak zůstat naživu, ale... bez trestu jsem jí nechat jít nemohl! "Dám ti na výběr... buďto ti teď nehezky ublížím a nebo..." nahnul jsem se ještě blíž až k jejímu uchu, div jsem se jí u toho neotřel svou tváří a žábrami o tu její. "Přesvědčíš paničku, aby pro mě něco udělala" při těchto slovech mohla doslova cítit, jak se má tvář roztáhla do potulného úsměvua pak... nic. Zkrátka jsem se narovnal a upřel na ní svůj zvídavý pohled, který doplňoval moc pěkný šibalský úsměv. Co se stráží a shinobi týče, nikdo nám nevěnoval příliš mnoho pozornosti, jelikož hlavně stráže moc dobře věděli, že jim do mých záležitostí nic není a... kdo nic nevidí, nic neprozradí. A že za tuto slepotu byli velice dobře placení.

Čekali jsme tu docela dlouho a nuda tu byla neskutečná. Nevěděl jsem co bych tu měl dělat, byl jsem opilej a nechtěl jsem způsobit nějaké problémy. Potřeboval jsem se jen na pár hodin vyspat, pak budu ready. Něco mi ale říkalo, že nás zas hned někam pošlou bez odpočinku. Mikoto vypadala taky dost unaveně. Všichni jsme si potřebovali už trochu dáchnout. Vyčkával jsem tedy na svém místě jestli se stane alespoň něco zajímavého co by upoutalo mou pozornost.
Stalo se tak po nějaké době co jsem zde čekal a konečně se vrátila Reina s Kenjim do sálu. No hurá, byly zpět a mohli jsme se trochu pohnout z místa. Přistoupil jsem trochu blíž pokud se nám chystala něco říct a vyčkával dál na nějaké rozkazy nebo volno.

Zamířila jsem si to bez váhání ke stupínku, kde bylo křeslo. Líbila se mi ta nová vizáž sálu. Samý krystal. Nádhera. Otočila jsem se na ně a přeměřila je pohledem. 
"Jsme tu tak nějak všichni, kromě hlídek a špionů." podívám se na Kenjiho a pak na zbytek včetně našeho dalšího maskota. 
"Máme problém. Napadli nás. Nevíme, kdo, nevíme proč. Víme, že je to banda pěti shinobi dvě ženy a tři muži. Každý z nich má evidentně své specifické zaměření a připluli lodí do Severozápadního přístavu, který zničili. Podle posledního svědka tento přístav opustili už v tuto chvíli jsou naši medici a jednotka samurajů na cestě tam, aby se postarali o civilisty. My se postaráme o tu skupinu, která nám tu dělá bordel. Rozdělíme se do skupin, budeme od sebe vzdáleni natolik, abychom se případně mohli rychle dostat k sobě. Oni jsou tým, my musíme spolupracovat stejně tak a je rozdělit. Naše návštěva ovládá dotonové a katonové techniky, jedna z těch žen je travička. Z toho důvodu si všichni teď hned aplikujete tuhle ampuli." ukážu jim ampulku se zelenou tekutinou, mohlo to vypadat jako jed, ale byl to základní protijed proti několika základním jedů. Jakmile jsem to dořekla do místnosti přišla jedna z mých traviček s tácem plných injekčních stříkaček a oněch ampulek. 
"Všichni si nezapomeňte vzít sebou masky na obličej. První útok byl vedený jedovým plynem. Stačí mi.... jeden nebo dva zajatci. Chci tu jedovou ženu a jednoho muže živý. Zbytek... zabít. Prioritně zjišťujeme, odkud jsou, kdo je poslal a proč." podívám se na všechny jestli tomu rozuměli. 
"Kenji má své povinnosti o kterých jsme mluvili, až je doděláš přidáš se k nám. Teď bych ráda slyšela Vaše návrhy na rozdělení do týmů." vyzvu je ke spolupráci.

Upřímně, její olíznutí mého krku jsem prakticky skoro ani nezaregistroval. Nebýt jemného zašimrání na jinak pálivé ráně, ani bych si toho nevšiml. Takhle jsem se zmohl na menší ošití, jelikož to zkrátka šimralo! Nebylo to nijak nepříjemné, vlastně... naopak, ale pořád! Měl jsem tendenci se po té ráně ohnat rukou, jako kdyby mi na ni sedla moucha nebo komár!
Pak ale došlo na mou krásnou zastrašovací řeč, která se setkala s požadovaným účinkem, když jsem jí donutil zhluboka polknout. Bylo vidět, že v ní přeci jen nějaký ten strach byl! Jenomže, zřejmě ne tolik, aby ze mě měla zdravý respekt... kdyby ho měla, nepokusila by se mi takhle utéct! Měla jediné štěstí, že jsem byl její přeměnou natolik zaskočený, že jsem udělal krok zpět a hbitě sáhl po kataně a div s ní i nesekl! Její vzhled mě ale natolik udivil a uchvátil, že jsem na krátkou chvíli doslova strnul při pohledu na její uši a ocas, se kterým vážně zvládla mrskat! Trošku zaskočeně jsem zamrkal, když na mě vyplázla jazyk a hned v další chvíli už po čtyřech utíkala dovnitř. Když jsem se následně prudce ohlédl, stráže u vchodu byly v úplně stejné situaci jako já a tak jí nikterak nebránili v průchodu. Ono taky, když se člověk naschvál dívá jinam a najednou kolem něj proběhne cosi s čakrovým ocasem a ušima, tak moc prostoru na rozumnější reakci než zírání ani nemá. Co se mé osoby týče, zmohl jsem se jen na zmatené a lehce vytočené "He... heej!!" načež jsem se rozeběhl za ní. Mít všechny zuby, už bych je o sebe dřel, až by se drolily! Tak moc jsem byl vytočený! Nejen, že se mě nebála, ale ona mě zesměšnila! Před mýma vlastníma lidma! Dobře, hry skončily! Je načase kočičce okousat drápky!
Jakmile jsem ale vběhl do hlavní síně, tak jsem zcela odignoroval jak Reinu, tak i všechny přítomné. Měl jsem před očima rudo! Teda... měl jsem, až do chvíle, než se mi před očima objevil Kenji, který se s tou kočkou jednu chvíli div nemazlil a v tu další mi jí už házel! Můj nepříčetný výraz opět vystřídalo zmatení a lehce vytřeštěné oči, jak se ke mě vzdušnou čarou ono stvoření blížilo. Upřímně... měl jsem takovou chuť jí ve vzduchu přeseknout jak špalek... nebo jí alespoň srazit na zem, ale... z nějakého důvodu jsem jí namísto toho jednoduše chytl div ne do náruče. Ještě jednou jsem trošku zmateně zamrkal na Kenjiho a následně i na stvoření v mých rukou, načež jsem jí zkrátka pustil. Jen tak, jako kdyby to byl pytel brambor. Ale, dával jsem si na ní pozor! Jeden špatný pohyb a už bych jí čapl klidně i za vlasy! Takhle jsem jí ale jen párkrát ne zrovna jemně poplácal po hlavě v gestu, aby zůstala. Co se Kenjiho týče, tomu jsem pak věnoval jen velice lehké, skoro až neznatelné přikývnutí, že beru na vědomí, ale dál už mu žádnou pozornost nevěnoval. O tom, že spolu něco plánujeme nemusel nikdo vědět přece.
Hned v následující chvíli se na svém stupínku objevila i Reina, čímž si tak trochu získala pozornost všech přítomných a vlastně i tu mojí. Jen, mě upřímně nezajímala ta její řeč... mě stačilo říct, kde je nepřítel a že musí umřít a on umřel. Žádné blbosti okolo, žádné braní zajatců, natož tahání zbytečné masky. A už vůbec jsem neměl chuť si píchat nějaký její koktejl... obzvlášť ne po tom, jak dopadlo předchozí vedení... ne díky, vystačím si sám! No a když svou řeč dokončila, neodolal jsem sakrakstickému potlesku, který se síní nesl v ozvěně, která doslova bušila do uší všech přítomných. "Já mám jeden" pronesl jsem skoro až s hravou pobaveností, zatímco jsem se tak rozhlédl po všech okolo. "Vy si buďte ve svém týmu a mě nechte dělat mojí práci. Když se mi tihle nebudou plést do cesty, dotáhnu vám klidně i ty zajatce" upřel jsem na Reinu svůj provokativní zrak, přičemž na mé tváři tancoval drze samolibý úsměv. Pracoval jsem rád sám, spoléhání se na ostatní bylo... nebezpečné. Nikomu jsem nevěřil natolik, abych mu svěřil svůj život... stejně jako by nikdo neměl věřit mě, natož mi svěřovat ten svůj. Tak to prostě bylo, akorát by se mi pletli pod nohy. A jak se zdálo, tak běloočko na tom bylo velice podobně, co se týmové práce týče, jen... ona to oznámila tak zdvořile, až se mi z toho chtělo vrhnout... neměl jsem rád patolízaly!

Vyslechl jsem si Reinin proslov, který si nejspíš nacvičovala někde ve sklepení a potom sledoval jak Kenji je zrovna na odchodu. Cestou ven se ještě nejdřív stavil za Mikoto a něco jí dal, přičemž pak ještě ke mě a dal mi láhev nějakého sajrajtu. Po něčem takovém se zřejmě pobleju, ale doufám, že až později. Proto jsem si ho nechal až na odchod, abych to popřípadě hodil venku a ne tady. Zdálo se, že nikomu se moc nechce do týmu, takže to bude velmi zajímavé, nikdo nechce do týmu, ale všichni budeme na stejném místě, to je logika. Pousmál jsem se. " Mě je jedno s kým budu v týmu když splnímě misi. " Dodal jsem já a čekal na vyjádření ostatních a na případné přiřazení.

Vyslechla jsem si všechny a jistě čekala jsem všechny takové odpovědi. Panečku, já to jdu zabalit. Proč vždycky takový egoisty musím mít já? Povzdychnu si a pousměju. Do pěti počítat ještě nikomu neuškodilo. Yui jsem sice zaregistrovala, ale na mazlení jsem rozhodně náladu neměla. Vím, že mi mohla pomoct jako medik, ale musí se naučit dělat i jiné věci, než tohle. 
"Samozřejmě, všichni běžte sólo. Sejdem se pak všichni dole v sólo kotli v pekle. Vy jste mě neposlouchali asi, že? Těchto pět shinobi zničilo celý přístav  a všechny jednotky společně, co tam byly. Asi vím, co dělám, když vás nechci posílat sólo. Sama z toho mám jisté obavy. Nehrajte si tady na hrdiny. Jediný kdo půjde sólo půjde kapitán Hoshigaki, protože si to může dovolit. Ostatní půjdou v týmu, ještě vás budu potřebovat a nechci, abyste skapali hned v prvním možném boji. Rozumíme si? Mikoto půjde s Renem, Yui půjde se mnou, abych jí byla vždy schopná dostat tam, kde bude potřeba a rychle. Mikoto s Renem půjdou první, byakugan se bude hodit k pročesávání okolí, kapitán se jich bude držet v postranní a my s Yui půjdeme jako poslední, kdyby se cokoli semlelo nebo by je napadlo nás zezadu překvapit...nebo někdo jiný. Jednotky 1, 3 a 4 půjdou s námi (15 shinobi) rozptýlí se kolem nás a my jsme střed. Všichni si vemte vysílačky za 10 minut odchod od brány." zavelím a pohladím Yui to slyšet asi nechtěla, když si kapitána tak oblíbila, ale jinak to nešlo. Radši si ji vezmu na triko já než on. 
"S kapitánem se uvidíš později neboj se a upaluj si sbalit vše potřebné." plácnu ji po zadku a přejdu k Mikoto. 
"Nevím, co ti dal můj úžasný bratranec, ale vem si to i ode mě. Slibuju ti, že až to skončí dostaneš volno, jednu si dej teď a jednu tak za dvě hodiny." podám ji ty samé pilulky co dostala od Kenjiho. Na povzbuzení samozřejmě.

Reinina reakce byla více než očekáváná po všech těch odpovědích. Já jsem tam tak stál a rozhodoval jsem se jestli opravdu vypít to co mi dal Kenji. Nejdřív jsem si vzal ampulku s protijedem rovnou jak nám nařídila Reina a potom jsem si připnul k pasu i tu plynovou masku pro bezpečnost především. Je možné, že kdyby tam bylo velké množství plynu, že bych ho svým alkoholickým plameným dechem zapálil a bylo by po problému. Je tam dost vody, takže by se to i dobře spláchlo jakmile by bylo po všem, ale to si nechejme až v nouzovém případě. Potřeboval jsem ten alkohol nějak dostat ze sebe a ta mise mi to moc neusnadňovala. Vypadalo to, že pro mě Reina nemá dalších slov a proto jsem se trochu upravil, abych nevypadal jak totální alkoholik ve tři ráno a vypil jsem obsah flašky od Kenjiho. Doufal jsem, že to začne brzy účinkovat, popřípadě hodím šavli při cestě když se Mikoto nebude koukat a bude mi mnohem líp. Už aby bylo po všem a lehl jsem si do své měkké postele. Přijal jsem taktéž nějakou mastičku od Mikoto, která ke mě přišla blíž a podala mi ji s menší instruktáží. " Děkuji, jsi moc hodná Mikoto. " Usmál jsem se. Za tu starost ji po misi něco koupím jako kompenzaci.

Všechny cesty vedou do hradu, ale taky někdy taky do pr*ele. Tentokrát byla správná první varianta. Naštěstí.
Před hradem jsem zůstala chvíli stát. Překvapena tou nevídanou krásou krystalických květin jsem šla k jedné blíž. Opatrně ji nadzvedla a zůstal mi v dlani růžový květ.
"Krása.." zašeptala jsem. I když jsem byla bezohledný a bezcitelný vrah, dokázala jsem ocenit krásu a umění. S tímto zvláštním pocitem jsem se dostala do útrob hradu. Neušlo mi, jak květ opět dorostl.
Ohlásila jsem se stráži, že hledám práci. Ti mě podle všeho dovedli do přijimacího salonku a čekala jsem na Reinu.

Reina na moje tulení nereagovala. Mrzelo mě to, ale když nechtěla, tak nechtěla. Pustila jsem ji a poslouchala její plán. Na chvíli jsem zvážnila. Určila mě do týmu s ní. Trošičku mě zamrzelo, že rybu nebudu moct provokovat i při souboji, ale určitě jsem neodmlouvala. Vlastně jsem s Reinou měla být v týmu poprvé. Moc jsem se na to těšila. A zároveň jsem se bála, abych ji nezdržovala. Na rozdíl od ostatních, byla jsem z nich všech nejslabší. Tolik jsem to neřešila. Když Reina řekla, že mám jít s ní do boje, prostě půjdu.
Plácla mě pozadku, až jsem se naježila. Neměla jsem si co balit, přišla jsem sem takto. Byla jsem připravena vyrazit, čekala jsem na ni a ostatní.

Tak nějak jsem se neubránil pozornějšímu prohlédnutí si všech přítomných, jelikož nás bez sirky nebylo zas tak moc. Sice jsem nesnášel ten jeho krystal, ale... oheň měl slušný. Tak slušný, že budil menší respekt i u mé osoby a to už je co říct! Co se toho zbytku týče... až na tu Hyuugu nic zajímavého. Reina sice byla silná, ale... měla ten hrozný krystal. Ten chlápek byl namol a poslední členka naší výpravy byla kočka, která si mě pletla s večeří... pokud byl tohle výkvět naší armády, asi by stálo za to zvážit odchod do důchodu... nebo ještě líp, do jiné země. Tak jako tak jsem se ale o ostatní moc nestaral, bylo mi jedno, jestli tam všichni zařvou nebo ne, já se hodlal vrátit a pokračovat si ve svých záležitostech. Nemínil jsem pro nikoho z nich riskovat svůj život, nebo se o ně jakkoliv zajímat na bojišti. Akorát by mě brzdili. A žralok, který se zastaví je mrtvý žralok!
Nakonec jsem ani nijak neřešil, když se naše kočičí slečna vydala ke své paničce, teda... chtěl jsem po ní sáhnout a za vlasy jí stáhnout k sobě, ale nakonec jsem si to rozmyslel a nechal jí jít... prozatím. Takhle jsem jí svým pohybem rukou maximálně tak pročísl vlasy, než jsem ji zas ležérně položil na rukojeť své katany.
Musel jsem se škodolibě ušklíbnout, když naší velevážené vůdkyni tak trochu ruply nervy. Holt, podřízené si člověk občas nevybere a že tohle byla vážně sebranka! Skoro jsem měl chuť jít s Kenjim, určitě měl zajímavější úkol... ale tak, akce jako akce. Vlastně jsem se těšil i na tuhle misi... shinobi z jiných zemí byli vždycky zajímavou kořistí. Natož takhle silní! Takže... pusťte mě na ně! A když nám nakonec dala rozkaz k rozchodu, zůstal jsem stát na místě. Neměl jsem se k shánění vysílačky, ani k pospíchání k bráně... vysílačku vezmu strážným u brány a deset minut bylo dost času... vlastně, čemu by vadilo, kdyby to bylo třeba jedenáct nebo dvanáct? Nikomu. Namísto k bráně jsem se ale vydal k naší velevážené vůdkyni, za kterou jsem se postavil v momentě, kdy zrovna něco předávalo běločce. Nic jsem neříkal, ani o sobě nedával znát... tedy, až do chvíle, kdy se hodlala otočit nebo ohlédnout, to jsem jí věnoval svůj klasický úšklebek, který... no, pořád nebyl dokonalý... "Opět vynikající řeč, jako vždy" neodpustil jsem si lehce štiplavou poznámku na začátek, než jsem na ni pořádně upřel svůj pobavený zrak. "Neměla byste své věci nechávat pobíhat po ulicích... nebýt zrovna okolo, kdo ví, kde by skončila" šibalsky jsem se pousmál, přičemž jsem se ještě ohlédl do míst, kde ono stvoření postávalo. "A vůbec... co je to zač?" pozvedl jsem lehce zvídavě své obočí, když jsem se pohledem opět vrátil na Reinu v očekávání její odpovědi. Byl jsem vážně zvědavý, co byla ta kočka zač. Doteď jsem žil v domnění, že tu jsem jediná zrůdička sakra!

"Jsme tady" pověděl jsem směrem své kolegyni. Pousmál jsem se a šel směrem k braně. Onou technikou jsem již fascinovan nebyl, ovšem moje partnerka se nejspíše nechá unést tou krásou.
"Reina nás očekává" řekl jsem prostě a poškrabal jsem se ve vlasech. Minule mi tyhle slova vyšla, tak jsem doufal, že dnes nebude jinak. Ještě jsem nevěděl, co jí řeknu, protože mě se společnici ještě neviděla a ani jsem o ni nemluvil. Uvidíme, něco vymyslíme, Bude to v pohodě.

Po předání léků jsem se na chvíli zamyslela, Mikoto by možná na misi jít neměla. Je unavená, chci toho po ní moc. Ale zase její schopnosti jsou na tuhle misi perfektní. S těmi myšlenkami jsem se otočila, a málem dostala šok, když za mnou stál Kazuki. Cukla jsem sebou a podívala se jinam, a pak na něj. 
"Ano, kapitáne, děkuji, evidentně se vám nezavděčím nikdy, že?" pousměju se a vzhlédnu k němu tam nahoru. V tu chvíli pro mě přišel jeden ze strážců, že tu mám hned dvě návštěvy a jedna čeká již v salonku. 
"Hned přijdu a toho druhého tam uveďte také." poté se podívám na kapitán a zpět. 
"No řekněme, že je osvojená," neubráním se úsměvu. "Yui je moje kamarádka. Dostala jsem jí od otce, kdybych ji odmítla skončila by bůh ví kde, otec neměl rád chudinky." poté pohladím Yui po vlasech. 
"Je přítulná že?" mrknu na Kazukiho. 

Stráže Benjirovi řekli, že má počkat v salonku, kde teď byla i druhá návštěva.

Vypadalo to jako bychom mohli už konečně vyrazit. Po vypití té podivné kapaliny od Kenjiho a přichystání výstroje jsem byl připraven vyrazit. Mikoto byla už také připravené a zavelela k odchodu. " Tak tedy vyrážíme. Mikoto-san " Bez dalších slov jsem se sebral a následoval jsem Mikoto. Nejspíš na téhle misi bude mít ona velící pozici, protože v mém stavu by to nebyl dobrý nápad. Normálně bych se zhostil velící pozice sám, ale takhle to nepůjde. Přenechám to raději Mikoto, která se ukázala jako schopná a důvěryhodná. Plnila své rozkazy a snažila se i vycházet se členy týmu. Ještě jednou jsem se poohlídnul při odchodu na ostatní a dveřmi jsem vyrazil společně s ní pryč.

/přesun

"Ano" pověděl jsem Tsuhi a pousmál jsem se. Pak ke mě přišel jeden strážník a řekl mi, kde mám čekat. Ustoupili a nechali nás dva vejít dovnitř. "Tady se ničeho nemusíš bát" prohodil jsem, snad jí to uklidnilo. Cestou do salonku se mi z kabátu vyrojilo několik brouku, kteří již věděli, co mají dělat. Rozletěli se do okolí, aby zjistili něco nového. Především to, jestli tu je ještě zamčený ten Yamada, který byl u proslovu. To jsem ještě nevěděl, že někteří broučci skončí jako krmení pro pavouky.
Došli jsme do salonku a na onu ženu jsem jen přikývl.Otočil jsem se k Tsuchi,: "Jak se citíš?" , šeptl jsem, aby mě slyšela jenom ona. Doufal jsem, že se její stav zlepšil.

"Chmm.." Poškrabala som sa na vlasoch. Ak som vyzerala nejak, určite to nebolo nervózne a ani bojazlivo. "Chaaa? Kto sa tu bojí baka?" Trucovito som si založula ruky na hruď a vyhodila som bradu smerom hore, aby som ukázala, že sa naozaj, naozaj nebojím. Samuraiovia nás pustili dovnútra a ja som spolus Benjirom vośla do nejakého salónika. Bolo tu zopár ľudí no.. už sa pomaly strácali. Po jeho ďalšej otázke, mi v podstate zaskrčalo v bruchu. Chytila som sa za neho a trocha nespokojne som sa na môjho kolegu pozrela.
"Ako to vyzerá?" Uchechtla som sa. Bola som hladná, fakt že hej.. no ja som bola hladná stále.

Jak to tak vypadalo, tak se ostatní celkem rychle smířili s tím, že budou umírat ve dvojici. Upřímně? Nezáviděl jsem jim, umírat s koulí u nohy, která vás víc potápí, než vám pomáhá není dozajista zrovna způsob, jakým by chtěl člověk z tohohle světa odejít. I když... někdo šikovný by tu kouli mohl využít a nepřítele s ní umlátit, jen... ti dva na to nevypadali.
Když se však Reina následně otočila a div z mé přítomnosti nevyskočila z kůže, neubránil jsem se škodolibému pousmání, kterým jsem se nikterak netajil. Dokonce jsem se i postavil tak ležérně, jako kdybych právě mluvit s nějakou servírku v baru. "To říkáte vy, já ve vás pořád mám naději, že jednoho dne dokážete poskládat smysluplnou řeč" prohodil jsem s nutným pobavením v hlase, zatímco jsem svou ruku na rukojeti katany posunul o kus níž a prakticky tak držel spíš pouzdro, než samotnou rukojeť. A než jsem stačil utrousit další štiplavou poznámku, přiběhly k nám stráže, které naší velevážené vůdkyni cosi oznámili. Samozřejmě jsem pozorně poslouchal, ale nedal to na sobě nikterak znát, jako kdyby mi to bylo naprosto ukradený... i když, vlastně i bylo. Od informací jsem měl přece lidi, proč bych se měl namáhat já! Každopádně, stráže jsem obdaroval velice pěkným pohledem, který jim dal jasně najevo, že jestli se rychle nezpakujou, tak je čeká horší věc, než strhnutí prémií.
Poté se však konečně dostalo k odpovědi na mou otázku a že... to bylo děsné zklamání! Čekal jsem něco víc, než jen... naši mi koupili zvířátko... to mi neodpovědělo na to, co to stvoření je vlastně zač! A já to potřeboval sakra vědět! Tohle město nebylo pro dvě stvůry dost velké! Musel jsem se nespokojeně a možná i lehce zamyšleně zamračit nad její odpovědí a se stejným pohledem jsem se zahleděl i na naší kočičí slečnu, která byla jako Reiny ocásek, div kolem ní neposkakovala... "Tak bych jí zrovna nenazval..." podrážděně jsem zamručel, zatímco jsem se pohledem opět vrátil k Reině. "Má velké štěstí, že jsem si jí nedal k večeři..." pronesl jsem s takovým chladem a zamyšlením, že se těžko odhadovalo, jestli jsem to myslel vážně, či nikoliv, ale... pokud měla aspoň potuchy o mé pověsti, měla by se o své zvířátko bát. "Ještě jednou to necháte pobíhat po ulicích a budete si muset kupovat nového mazlíka" s těmahle ne zrovna přátelskýma slovama jsem se div ne na patě otočil a pomalou chůzí, jako kdybych ani nespěchal se vydal ven z paláce, přičemž jsem při cestě jednomu ze strážných z ucha strhl jeho vysílačku, čímž jsem ho prakticky poslal k zemi a on se tu tak zmateně válel po podlaze. Nebyl jsem zrovna dobře naladěný. Měl jsem chuť konečně něco zabít!

-Přesun-

Mlčky jsem ho s úsměvem pozorovala. Asi se konečně našla jeho nervová slabina. Počkala jsem si, až odejde, a pak jsem se podívala na Yui a mrkla na ní. 
"Dobrá práce maličká, naštvat našeho kapitána umím jenom já a teď i ty. Příště si ho dej k večeři. Myslím, že si to říká o malou pomstu, jestli tuhle akce přežijeme, tak na něj musíme něco vymyslet." poškádlím ji po vlasech. 
"Tamhle jdi za mým týmem, ať ti píchnout protilátky a dají ti i vysílačku. Pak přijď za mnou do salonku." usměju se ní, což byl momentálně jediný člověk, co si můj úsměv zasloužil. Pak jsem se otočila a zamířila právě do zmíněného salonku. 


Návštěva, která na mě čekala, byla pro mě překvapení, rozhodně si uměla vybrat čas. Doufejme, že to nebude někdo, koho bych zabila na první dobrou. Dneska k tomu náladu opravdu nemám. Vstoupila jsem dovnitř a pohled mi spočinul nejdříve na známé osobě Benjira, vedle něj nějaká dívka a na druhé straně ještě úplně jiná. Benjirovi jsem pokynula, aby ještě chvíli počkal, s ním to totiž možná bude na dlouho a zamířila jsem k mladé slečně. 
"Zdravím, prý jste se mnou chtěla mluvit." pousmála jsem se, ano překonávala jsem se, už to pro mě bylo náročné, přesto jsem jí podala ruku jako znak dobré pohostinnosti.