SÍDLO KLANU KANA

Sídlo klanu Kana je přísně střeženo, rostou kolem něj krystalické květiny, které v okamžiku umí reagovat na uživatele a vytvořit kolem hradu pevnou krystalickou bariéru. Pokud se jedna z nich zničí nebo se utrhne, naroste místo ní jiná. Lidé květiny běžně trhají, berou si ji jako symbol vlády Kana a je prostě krásná. V sídle je několik místností, pokojů, hlavní sál, ve kterém se pořádali i pořádají plesy a oslavy, přijímací salonek hned za vchodem do sídla, část sídla určená pro služebnictvo, zbrojovna, tréninková místnost a v nejvyšší části věže pokoj od kterého existují jen dva klíče. Jeden vlastní Reina a druhý ...?

Události se sehrály strašně rychle. Moje matka byla eskortována do venkovského sídla. Nechtěla jsem, aby zde zůstávala. Postávala jsem stále ještě v korunovačních šatech u okna. Částečně se dívala z okna a částečně na to kotě uprostřed ložnice pohrávající si s flákem masa. Založila jsem si ruce na prsou. Na svatební dar jsem ani nepomyslela. On však věděl, co mi udělá radost, i když teď jsem se nějak neměla k tomu, se s tím kotětem pomazlit. Tam venku bylo pěkně hnusně. Schylovalo se k dešti. Služebnictvo uklízelo po oslavách a všichni mí shinobi hlídkovali ve městě i na hradě. Přímo nade mnou byla místnost, kde nyní byl král. Tížily mě moje šaty, účes, všechno. Pomalu jsem se začala převlékat jak z korunovačního roucha, tak ze všeho ostatního. Položila jsem to na postel a rozpustila si i vlasy. Nesnáším stažené vlasy. To kotě na zemi si mě stále nevšímalo. Maso bylo důležitější. Dopis, který mi k němu předali jsem doteď neotevřela. Zajímalo mě, kam zmizela ta rádoby princeznička. Neschová se mi. Najdu ji. Převléknu se do obyčejných šatů. Vezmu kotě cestou do náruče a jdu do otcovi pracovny. Sednu si ke stolu a spěšně jsem napsala dopis. Zavolala jsem si k sobě jednoho ze shinobi a dopis mu dala.
"Rychle to odešlete spěchá to." na takovou akci a vládnutí přeci potřebuju psychickou oporu a byla jsem si jistá, že moje pozvání rozhodně neodmítne. Malá puma seděla na stole a dívala se na mě. Já se pak zahleděla na ní. 
"Dobře, jsi nádherná, stačí ti to?" pohladím ji po hlavičce, čímž jsem jí dala jasný signál k tomu,že si může se mnou hrát. Z dekoltu jsem vyndala onen dopis a otevřela ho. 

Mé manželce Reině, jako svatební dar. Snad se ti Xayah bude líbit.  
                    TY. 


Datované to bylo v den svatby. Tak proč dárek přišel až teď? Nicméně snad mí špehové přijdou s dobrou zprávou.

Dnes jsem neměl na sobě svůj oblek, nechtěl jsem dělat zbytečnou pozornost na mou osůbku. Musel jsem se nad tím zamyslet, jestli můj způsob využívání obleku v daných situacích je správný či nikoliv. Mno z mých myšlenek jsem byl natolik zmaten, že jsem nevěděl kam jsem se to vůbec dostal. Koukl jsem se okolo sebe a již jsem věděl, kde jsem. Nejvíce mě fascinovali ty krystaly v podobě květin. Sedl jsem si poblíž na lavičku s výhledem na onen "hrad". Pozoroval jsem okolí a přemýšlel. Zbystřil jsem, že lidé trhají květiny a ony opět dorostou. Bylo to...divné? Ano, divné, to je to správné slovo, které bych řekl. Musel jsem to prozkoumat! Vzhledem k tomu, že kolemjdoucí to trhali jako kdyby jím to patřilo, tak i já jsem se odvážil si jednu vzít . Vstal jsem a šel jsem k těm krystalům. Nějak jsem doufal, že mě to nepropíchne, či neuvězní. Byl jsem lehce nevzorní, nebudu lhát. Natáhl jsem ruku a jednu jsem utrhl. Měl jsem trochu heart attack, ale vše bylo okey. Spadl mi kamen ze srdce. Jakmile jsem jsem krystal držel v rukou, šel jsem si opět sednou, teď už na jinou lavičku. Chvilku jsem to pozoroval. Nakonec jsem ty květinu schoval mezi mé broučky Kikaichū, pokud v tom je chakra, jak si myslím já, tak z toho budou mít větší radost než já. Usadil jsem se pohodlně a užíval si sluníčka a přemýšlel, co budu dělat dále v tento krasný den.

Po napsání dost vyčerpávajícího proslovu na den spojenectví jsem se protáhla. Xayah spala na stole schoulená do klubíčka. Zřejmě jí hrátky se mnou vyčerpávali nebo to prostě bylo jen malé kotě, které potřebuje spát. Nicméně jakmile jsem se zvedla od stolu, tak se probudila. Je to ale potvůrka. Tak jsem ji vzala do náruče a šla k oknu. Nějaký mladík zrovna utrhl mou květinu. Nebyl jediný, lidem se moje květiny líbily. Pomalu jsem se vydala ke vstupní hale a z ní k bráně sídla. Opustila jsem i přes všechna varování zeď a zamířila k tomu mladíkovi. Ani jsem se nějak nestarala o to, jestli mě spatří či ne, ale na drzouna jsem se posadila k němu a Xayah pustila na volno, ať si hraje. Také ji zaujaly ony krystalické květina. 
"Jsou krásné že?" promluvím do toho ticha sledujíc to malé kotě.

Mé myšlenky měly volný průcod, ale stejně pořád skončily alkoho, drogy a sex. Hlavně u toho posledního jsem se musel pořádně zamyslet, protože nebyl možný, což mě vedlo, že budu asexual a to zase k tomu, že ych se přidal do nějaké sekty. Slyšel jsem, že jsou tu někteří, kteří jsou nesmrtelní, ale nejspíše to byla jen fáma. Každopadně moje myšlenky od sekty se zase přesunuly k alkoholu, co když najdu sektu, kde bych musel abstinovat. Byl to začarovaný kruh. Z tohohle cyklu přemyšleni mně vyrušil ženský hlas. Pozvedl jsem jedno obočí a svým pohledem jsem koukl na onu ženu a poté na tu kočku. "Vskutku ano, zajímalo mě jak rostou" odvětil jsem té slečně/dámě/paní. Těžko říct jak jí označit, když jsem jí neznal. Každopádně jsem byl zvědavý, protože tenhle svět byl zahalen velkými tajemství a znalosti mají neskutečnou moc.

Xayah se drápala po jednom z květu, když zjistila, že onen povrch klouže, škrábala více a více. Vskutku ano moc mě bavila. A já si stále pokládala otázku, co vedlo Tokumiho k tomu, aby mi dal právě kotě pumy. Proč? Ani jednou mě neviděl, neví jaké mám zájmy a přesto se trefil. Zajímavé. Nicméně jsem hodlala odpověď na otázku onoho muže, který se zdá se byl trochu laxnější. 
"Nerostou, nejsou živé. Vyvíjejí se. Nezmizí dokud, jejich uživatel zůstane při vědomí nebo je sám neodstraní." odvětím prostou odpověď. Ty květiny byly též mé mistrovské dílo. Tenkrát jsem to učila i své bratry. 
"Pokud si květinu ponecháváš u sebe znamená to, že chce někomu udělat radost, mít doma krásný suvenýr a nebo máš víru v klan Kana." pronesu nakonec a podívám se na něj. Očekávala jsem jednu z odpovědí, které jsem mu teď naservírovala.

"Vyvíjejí se? Spojen s uživatelem? Zajímavé" pomyslel jsem si, když mi řekla, co ve skutečnosti je to zač. Řekla mi víc než by možná chtěla. Byla snad tak sebejistá? Těžko říct. Ženy byly a jsou pro mě velice komplikované. Její "kotě" si hralo s kytičkami, bylo to vtipné, ale velkou pozornost jsem to nedal. Překvapilo mě, že vzít si ten krystal znamenalo něco víc než jen suvenýr. Z jejich slov jsem usoudil, že odpověď dát to broukům, aby z toho vysály byť jen kapku chakry, by nebylo nejlepší. "Chtěl jsem si udělat radost" nakonec odpovím a usmějí se. Na rozdíl od ženy já jsem jí svůj pohled nevěnoval, díval jsem se pořád před sebou a díval se na dav, který tu procházel.

Mohl si všimnout, že lidé si květinu mezi sebou darují, nebo s ní odcházejí a místo ní se vytvoří nová. Hlavní důvod těchto květin pro něj stejně jako pro zbytek veřejnosti zůstane utajen. Nemusí tamní lidí vědět všechno. Bylo mi úplně jasné, že kecal. Ta květina byla celkem velká a v kapse od bundy by ji jistě neunesl. Takže se jí musel nějak šikovně zbavit. 
"Jsi odsud?" zeptala jsem se ho a opřela se o lavičku. Stále jsem si udržovala klidnou tvář. Na mě až nezvykle klidnou a hlavně vlídnou tvář.

Pozoroval jsem oné lidi, co brali kytky, které opět dorostly. Fascinovalo mě, že to tak dlouho vydrží. Zajímalo mě, co ten uživatel musel udělat, že dokáže udržovat hodiny, možná dny, ba dokonce měsíce. Věděl jsem, co obnáší udržovat něco na chakru náročné. Možná to dělá více lidi, kdo ví. Druhá věc byla k čemu to vlastně je. Možná chtěli propagovat klan Kana přes krasnou věc, spoustu otázek málo odpovědí. Usoudil jsem, že mi tohle může být jedno, prozatím.
"Cestují a poznávám svět" odpovím s úsměvem. Použil jsem více diplomatickou odpověď. Mohl jsem použít slovo ano, ale to mi přišlo takové strohé. Ptát se na stejnou otázku mi přišlo velmi zbytečné. Došlo mi, že je místní, jak by jinak věděla co s tou kytkou dělají? Mohla by se vymluvit, že tu žije dlouho, ale jak by mohla vědět, že je to spojené s uživatelem.
"Smím se zeptat na Váše jméno?" zeptal jsem se. Byl jsem více formálnější než ona žena, která mi již od začátku tykala.

Přemýšlela jsem nad jeho otázkou., Jeho odpověď mě nepřekvapila, lidí vědí co se tu děje. Říkat mu ale kdo jsem bylo také riskantní, kor když jsem venku bez strážců. 
"Jsem Reina. A Vy?" optala jsem se tedy vykáním, když  mi došlo jak špatně jsem se zachovala. Přišlo mi to v té chvíli jako fajn, když jsme si tu jen tak seděli a povídali si. Moje chyba. Napravila jsem to vzápětí. Také jsem svěsila volně ruku dolů a zakmitala prsty. Xayah si toho všimla a nadšeně přiběhla k mé ruce a sápala se po ní svými tlapkami. Zvedla jsem jí na klín a usadila ji. Natočila se směrem na onoho cizince. Evidentně jí něco zaujalo.

"Moru, těší mě" odvětím a přitom se usmějí. Neřekl jsem své pravé jméno, chtěl jsem si zachovat svojí identitu. Většinou jsem přezdívku používal, takže jestli poznat, že lžu by mohlo být těžké. Pravdou je, že kdybych měl svůj oblek bylo by to mnohém lehčí a proto jsem si musel dávat na svůj neverbální projev. Její kočička musela být velký mazlík, že dokázala takhle přijít. "Maté pěknou kočičku" povím a s úsměvem se na to kotě kouknu. Nebudu lhát byla to pěkná kočička, ale její zájem o mou osůbku nebylo zrovna nejlepší. Bylo to dosti nechtěné, protože kdyby se chtěla například lísat a dotkla by se mé kůže, tak by nedopadla dobře. Musel jsem se připravit na tuhle situaci a zasáhnout se svými druhými broučky.

"Děkuji, byl to dar, kotě černé pumy." sama jsem se divila, jak lísavá byla, nicméně onen cizinec jí stále připadal zajímavý a tak tlapkou udělala pohyb dopředu jakoby se chtěla normálně rozejít, jen jí nedošlo, že sedí na klíně a její pohyb byl pohyb do prázdna, takže po hlavě spadla na lavičku mezi nás. V tu chvíli jsem rychle zareagovala a chytila ji a pohladila po hlavě, když jsem zjistila, že je v pořádku a dál se vydává k Moruovi. Sedne si k němu a packu mu položí na jeho stehno a sleduje ho. I já ji sledovala, co bude dělat. Zatím nedělala nic špatného, ale bylo to zajímavé.

"Takové větší koťatko" povím a zasmějí se. Její pohyby mě dosti deptaly, protože jsem nevěděla, co se bude dít. Její první pohyby naštěstí dopadlo dobře, pro mě. Ona se spadla na hlavičku. Ulevilo se mi, ale pořad jí to nedalo. Bla nejspíše tvrdohlavá. Stejně přišla a položila packu na stehno. Ruce jsem dal výše. "Víte, já jsem alergický na srst" odvětil jsem nejistě. Ano, vždy se to dalo zahrát na alergii. Alergie byla jistotka, jak se vyvarovat kontaktu s lidmi a také vymlouvá proč mám černý oblek s maskou.

"Ou omlouvám se." rychle zareaguji a uchopím Xayah a vezmu si jí zase zpět na klín. Čirou náhodou jsem u sebe měla ampulku, která neutralizovala alergické reakce, tak mu jí podám. 
"Tady kdyby náhodou, je to proti alergii." usmála jsem se. Neškodný lék, vlastně jeden z mých prvních experimentů. Dom byl alergický na psy. Xayah mi seskočí zase z klína a opět se jde věnovat kytičkám. 
"Když takhle cestujete, víte o tom , co se stalo v hlavním městě?" zajímám se a dám si nohu přes nohu a vlasy si shrnu dozadu na záda.

"Nic se neděje, nemohla jste o tom vědět" povím se smíchem a poškrabu se na hlavě. V duchu jsem si oddechl. Byl jsem rád, že si jí vzala zpět. Problém byl zažehnán.
Naskytl jse další problém, který jsem musel vyřešit. "Nezlobte se, ale budu muset odmítnout" odvětím milé. Přeci jen si vzít něco od cizího člověka je jako být dítě a vzít si od muže lízátko. Hold dnešní svět jsem neviděl růžově a důvěra byla dráha.
"Jsem tu pár dní, no a řekněme, že si toho moc nepamatují" povím a potom se zasmějí. Hold místní hospody mi daly trošku více zabrat než jsem čekal. Něco jsem slyšel, ale jsou to spíše útržky.

"Nevadí, chápu, opatrnosti není nikdy nazbyt." schovám tedy ampulku zpět a jen pokývnu hlavou nad jeho odpovědí. Moc výřečný tedy nebyl, a z jeho slov to byl zřejmě ochlasta. No nevadí. 
"A co máte v plánu tady ve městě?" zeptala jsem se ho, "Pokud to tedy není tajné." pousměji se a poposednu na místě. Dlouho jsem si takhle nudně s nikým nepokecala.

"Vidím, že mě chápete" povím s úsměvem. Byl jsem rád, že chápala mé důvody, zaroveň to byla i dobrá výmluva, jak se vyhnout dotyku. "Netuším, najdu práci, a potom zase půjdu dal do světa" odpovím na její otázku. Musel jsem našetřit, přeci jen moc peněz nemám, tak akorat na jídlo.

"Mohla bych Vám dát tip na velmi dobře placenou práci." řekla jsem jen tak jako by se nechumelilo, potřebovala jsem lidi, co nejvíc lidí, válka stále ještě nebyla vyhraná a já potřebovala mít u sebe co možná nejvíce vojenské síly a hlavně cenné informace o protichůdné straně. Nedovolím, aby mi vzali i to poslední, co mi ještě zbylo .

Nějaký tip od místní by se šikl a ještě k tomu dobře placený. "A co by to mělo být?" zeptám se. Vážně mě to zajímalo, co může tahle žena nabídnout. Snad to nebude hodinový manžel, protože to bych asi nepřežil.

Ukázala jsem rukou na ten hrad. 
"Vidíš to sídlo? Tam nabízejí velmi dobře placenou práci ve službách tamního klanu a feudálního pána." řeknu jen prostě, víc vědět nepotřeboval. 
"Co umíš, co by je mohlo zajímat? Potřebují vojáky i špiona, či ochranku." vyjmenovala jsem mu několik různých profesí. Takovéto informace jsem mohla mít přímo z hlavního sídla, mohl si možná myslet, přes mé prosté šaty, že tam třeba dělám služebnou nebo tak něco a mám to jen naposlouchané.

Koukl jsem směrem, kam ukázala. A poté jsem jí vyslechl. Přitom jsem pozvedl obočí. "Přímo pro město" zopakoval jsem si. Bylo to zajímavé a ještě k tomu mi vyjmenovala co vše musím být. "Špionáž by byla okey" povím a hned položím otázku "Jak to vůbec víte?" Její oblečení bylo prosté, ale mohla být jenom skromná, kdo ví.

"Řekněme, že vím, že naše vedení potřebuje spolehlivé lidi, kteří odvedou svou práci na výbornou. A všude mají uši stěny." mrknu na něj. Nahlodala jsem ho bylo na čase zmizet. 
"Tak já Vás opustím. Zdejší páni jsou velmi štědří a oddanost a skvěle odvedenou práci umí náležitě finančně i jinak ocenit." ještě řeknu. Vstanu a dojdu si pro Xayah, poté vyrazím zpět do sídla. Ano naštěstí si klan Kana mohl dovolit zaplatit kde koho, aby byl v jeho službách problém bylo, že nikdo neuměl rozpoznat myšlení lidí a tudíž nikomu jsem nehodlala věřit až na pár lidí mě velmi blízkých. 
"Kdybyste se přeci jenom rozhodl tak řekněte, že to víte ode mne." a s těmi slovy zahnu za roh a přímo do sídla.

Pousmějí se při jejích slovech. Peněz není nikdy nazbyt, protože chlast v dnešní není zrovna levný! Ale vůbec mi to neulehčila. Mohla rovnou říct za kým jít a mohl jsem tam jít, dostat práci a dělat svou práci hned. V duchu jsem si povzdechl jsem si. "Dobře" jediné co odvětím. Počkal jsem než odešla. Chvilku to trvalo, mezitím jsem si nasadil rukavice. Až mi zmizla z dohledu, vstal jsem a odešel jsem do ulic.

//přesun

Při vstupu do sídla jsem ihned vydala povel, aby informovali Rukiho a přivedli ho ke mě. Chtěla jsem vidět vojenskou přehlídku, jak velkou a schopnou armádu mám. Jestli nějakou vůbec taky mám že jo. 

(shinobu přesun)

Po delší době jsem dorazil do sídla, rád bych řekl, že cesta byla dlouhá, ale částečně jsem se ztratil a nachvilku jsem se zamyslel tím způsobem, že jsem zapomněl na rozkaz přijít k Daimyo Snad se nebude zlobit je pěkný počasí Stráž mě ihned poznala zasalutovala a sami zaklepali na dveře a čekali na povel od Reiny. Mezitím co jsem stál před dvěřmi jsem se podíval z okna a přistoupil k němu. Díval jsem se na oblohu a jednou rukou se natáhl, chtěl jsem dosáhnout na ty mraky, chtěl jsem být tím mrakem, chtěl jsem na tom mraku ležet a spát, nechat se unášet.