SÍDLO KLANU KANA

First topic message reminder :


Sídlo klanu Kana je přísně střeženo, rostou kolem něj krystalické květiny, které v okamžiku umí reagovat na uživatele a vytvořit kolem hradu pevnou krystalickou bariéru. Pokud se jedna z nich zničí nebo se utrhne, naroste místo ní jiná. Lidé květiny běžně trhají, berou si ji jako symbol vlády Kana a je prostě krásná. V sídle je několik místností, pokojů, hlavní sál, ve kterém se pořádali i pořádají plesy a oslavy, přijímací salonek hned za vchodem do sídla, část sídla určená pro služebnictvo, zbrojovna, tréninková místnost a v nejvyšší části věže pokoj od kterého existují jen dva klíče. Jeden vlastní Reina a druhý ...?

"Naposledy, když jsem odešla ze sídla se mi to šeredně vymstilo. Takže je to na vás." pousměju se a otočím se na naši špionku. 
"Ruki půjdeš tady .... se mnou," ukážu na Kuroi Mibojin (nevím co z toho je jméno) za sebou, "Půjde jako moje podoba, aby si ostatní mysleli, že jsem pryč ze sídla, ale já budu tady, kdyby se to zvrtlo někdo musí celé město ubránit a jediný, kdo je toho schopný jsem já. Moru už vyrazil, následujte ho směrem k přístavišti. Pokud narazíte na ty záškodníky, dejte mi signál a já přiletím." podívám se na ty dva. Doufejme, že to dostatečně dobře pochopili.

"Rozkaz" jen jsem se uklonil na znamení pochopení a poté se otočil na Kuroi " Těším se na spolupráci " bože zase novej člověk co s tím mám dělat, Reina ví že nejraději dělám solo. , pak jsem si ale uvědomil, že nevím kam jít " A kam že to máme jít ? "

"Směrem na severozápadní přístav. Jestli jim šlo o poškození země a vytočení Daimyo tak půjdou směrem na hlavní město, takže se potkáte. Kdyby se to zvrtlo volat mě. Musím zůstat zde, kvůli lidem." bylo mi jasné, že jen co odejdou, budu muset posílit hlídky na bráně a kolem města i v jeho centru. Vyslat pár lidí jako návnadu znamenalo, že by to také mohlo být jen na oko, aby se někdo dostal zezadu dovnitř za mnou. Nebudu nic riskovat

Převalil jsem se na posteli a rozespale protáhl své krásné tělo. Ozvalo se tlumené křupání které doprovázelo mé nespokojené zamručení. Co chceš...jsi už starý
Je mi dvacet sedm, jsem v nejlepších letech. A jestli jsem starý já, tak jsi stará i ty. Otevřel jsem oči a zamžoural na bílou zeď, Fumiko se rozhodla po mé poznámce zůstat zatím potichu.
Vyhoupl jsem se z postele a pro jistotu se ještě jednou protáhl ve stoje, tentokrát v tichosti. Po mém ranním rituálu jsem ještě chvíli zůstal stát v koupelně před zrcadlem a prohlížel si zahojenou jizvu táhnoucí se přes levé oko. Necítil jsem žádnou zášť, byla to oběť v boji za něco čemu jsem věřil a nakonec se to vyplatilo. Vyhráli jsme a navíc jsem s ní vypadal ještě lépe a hustě.
Ale vyhráli jsme jen tady...jinde stále mocní utlačují chudé.
Já vím, říkáš mi to dokola poslední rok..téměř každý den Fumiko. Já to vím.
Promnul jsem si krk a vydal se ke dveřím mého pokoje.
A budu ti to říkat dál! Protože si všichni zaslouží to co jsme dokázali tady. Všichni.
Já vím...a my se o to postaráme. Chce to jen čas. Tohle jsme taky nedokázali za hodinu. Vyšel jsem na chodbu a rukou si nedbale rozcuchal vlasy. Zašel jsem za roh a uviděl Miyu, která si to někam štrádovala...zády ke mě.
Přidal jsem potichu do kroku a došel jí. "Snídaně? Když už tu musíme tvrdnout?" Navrhl jsem bez pozdravu a usmál se.

Možná bude Kostička trošku zklamaná, probudila jsem se již před pár hodinami, ale vysílená jak fyzicky, tak psychicky jsem opět usnula. Moc hezké sny jsem ale neměla. V hlavě se mi promítaly myšlenky, které ve snech dělaly opravdu neplechu. Ve chvíli, kdy se mi opět ve snu promítla poslední scéna, před kómatem, jsem prudce otevřela oči. Navzdory tomu, že moje tělo bylo těžce podchlazené, jsem na čele cítila kapičky potu. Ale kromě toho také ..... "Sakra!!!" cukla jsem sebou, když nade mnou byla právě Kostička. Proč ne Takumi?
"Ále přišla ses ... ani nevím co, vysmívat se? Vysvětlovat? nebo se pobavit?" pokoj, ve kterém jsem byla uvězněná mi vysával sílu i chakru zároveň a to málo co jsem měla, jsem musela použít na to, aby ze mě nebyl kus ledu, i když aspoň by to byla rychlá smrt a všem ostatním bych zkazila hru, což by mě těšilo. Ale chtěla jsem vysvětlení. Nemínila jsem se tu s kýmkoli vybavovat, kor ne s ní nebo těma dvěma zrádkyněma.

Mlčky jsem jí sledovala. Její chování je stále stejné. Od ní mě ta zrada až tak netrápila, vlastně jsem to mohla očekávat, ale ... podcenila jsem ji. Když mi sedla na nohy, myslela jsem, že ji zabiju vším co se dá, celkem to bolelo, ale neměla jsem ani sílu ji nakopnout, nebo ji z tý postele vystrčit. 
"Však ty si na něm nikdy nebyla." pronesu a vydechnu vyčerpaně. "Jenom se držíš těch co ten top zažívají a opouštíš ty co ho neudrží. Tomu se říká pijavice." Lehce se opřu o loktu a snažím se narovnat. 
"Docela to bolí, mohla bys prosím slézt?" nakloním hlavu směrem k mým nohám, na kterých sedí. To bude modřin zase. Hlava mě strašně bolela, mlčky jsem se rozhlédla kolem,jestli neuvidím sklenici s vodou.

Ani jsem neměla sílu být naštvaná, radovat se nebo cokoli jiného, ale byla jsem jí opravdu hodně vděčná, když mi slezla z nohou a následně mi ulevila, na chvíli jsem se mohla její chakrou zahřát a to bylo to nejhezčí co pro mě zatím někdo mohl udělat. Posadila jsem se a natáhla se na noční stolek pro sklenici  s vodou a napila se. 
"Bojím se zeptat, ale...co se teď děje s naší zemí?" postavím sklenici pomalu na stůl a chytnu se její ruky, která spočívá stále na mém břiše. Byla příjemně teplá, oproti té mé, tak jsem se chystala ukrást jí ještě trochu toho tepla, než se tu budu zase spoléhat na tu duchnu a spousty dek.

"Bojíš?" Bol to prekvapený tón. No skôr kvôli tomu "Naši". Bolo vidieť, že Reina sa ešte stále nezobudila z toho sna o rodine s Takumim, čo mohol byť problém, pretože podľa môjho názoru práve on nemal absolútne žiaden záujem. Nie po tom, čo mu spravila a určite nie počas toho, aké má teraz starosti.
"Hrozba Kamimari je zažehnaná a mladú princeznú sa teraz snažia vystopovať a chytiť tvoje dve kamarátky. Ale.." Na chvíľku som sa pousmiala. Kto vedel, odkiaľ tieto informácie mám ešte pred samotným Takumim.
".. nepodarí sa im to.. no pššt, to je tajomstvo." Zachichotala som sa a ruku som z nej nespúšťala. Nemala som síce obrovské zásoby chakry, tak ako ona, no tiež som jej nepredávala všetku v nejakom rýchlom slede. Dosť som si jej plánovala nechať pre seba.
"Páči sa ti to?" Zasmiala som sa, skôr tak provokačne, aj keď odpoveď som už poznala. "Nom.. užívaj kým to ide, nebude to nadlho. Máme pre teba pripravené prekvapenie." Žmurkla som na blondínu, no ostávala som sedieť. Nevyzeralo to tak, že plánujem niekam ísť. Mohlo to vyzerať tak, že mi na ňu Takumi nakázal dávať pozor. Keď už nič iné, aspoň "asi" rešpektoval jej silu.

"Mladá princezna mě tak nějak nezajímá a je to škoda, že jí nechytnou." Rozhodně jsem Kostičku nepouštěla, jestli měla v plánu jít pryč, ať i zbývá síly málo, hodlám se té teplé ruky držet. 
"Víš, že nesnáším překvapení." stejně, když jsem si vše znovu promítla, něco mi tam nesedělo, ale raději jsem se na to nechtěla ptát. 
"Jak hodně je to .... zlé?" podívala jsem se na ní s obavou v očích. Možná jsem se to chtěla vědět, na druhou stranu jsem se odpovědi hodně obávala. 
"A proč poslali tebe a není tady pan Ledový sám?" posměšně jsem si odfrkla.

Povzdychla jsem si, Kostička je Kostička, nic jí nerozladí. Neměla jsem sebemenší chuť tu s ní být, ale momentálně jsem byla ráda, že tady je. Že mě aspoň nutila přemýšlet nad něčím jiným. 
"Proč si byla s Takumim a proč ty dvě také?" zase jsem si lehla do postele, asi se mnou moc srandy nebude, neustále jsem měla pocit, že každou chvilku usnu. 
"Jak dlouho jste tohle spiknutí plánovali? A Akeno v tom jede taky, že ano? Byl to dobrej plán, nechat mě zachraňovat vesnici, zatímco jste si hráli na hrdiny." uznala jsem jejich snahu a lehla jsem si na bok směrem ke Kostičce a objala polštář, vedle sebe. 
"Ale na druhou stranu jste mi ulehčili. Přemýšlela jsem už delší dobu, že mě tahle funkce vlastně nebaví." šeptla jsem, začínala jsem zase usínat.

Moc dlouho jsem si s ní nevydržela povídat jen co je pravda, ale v mém případě to nešlo. Ten pokoj byl stavěn technikou pro Takumiho. Chlapa jak horu ne pro mě, která má proporce menší než on a jinak jsem stavěná. Čím víc chakry mám tím víc mě ten pokoj tlumí a tím míň chakry mi zbývá na oteplování. Zkrátka řečeno jsem si fakt naběhla. Ale tentokrát jsem spokojeně usnula. Doufám, že až se probudím příště budu tu sama, abych

"ha piki piki Satoru" pravila jsem a uvědomila jsem si, že možná nakonec nehledám já, ale jsem hledaná já. Což znamenalo, že jsem prohrála. Fakt blbá hra, na slepou babu by se hrálo lépe, i když jediná baba byla zavřená v celé, tedy pokoji, říkejte si tomu jak chcete. Musím říct, že boží mlýny melou pomalu a jistě. Ani jsem si nebyla jistá, zda v této zemi nějaké mlýny jsou. To teď není podstatné. Důležité teď bylo abychom našli nějaké papu pro mého svalouše.
"Taky mám Hladík" povedla jsem a přitom mi zakručelo v bříšku. Mohl by mě Satoru vzít na záda a dost mě tam. To by bylo boží. Popravdě jsem nevěděla kde tu jídlo seženeme. Jediné co jsem věděla byla spousta informací a poznatků, které jsem chtěla říct. Na to je zatím čas a milí čtenáři si budou muset ještě chvilku počkat.

"Fajn, tak s tím pojďme něco udělat." Pobídl jsem ji a pokračoval k východu. Po pár metrech jsem se ale zastavil a otočil se čelem k ní. "Mám fakt hlad takže.." sehnul jsem se k ní "..jdeme takhle." Narovnal jsem se s Miyou v náručí a vydal se dál rychlejším tempem. "Jak to vypadá s naším odchodem?" Já poskytoval svaly a Miya byla mozek, předpokládal jsem tedy, že bude vědět co dál. Vyšel jsem s ní ze sídla a zamířil dál do ulic. Já věděl přesně, kam tady na jídlo!
-přesun-

Měl jsem unikátní schopnosti, které mi dovolovaly komunikovat s lidmi na dlouhé vzdálenosti. Nemusel jsem nikam chodit a tak jsem "navštívil" našeho Daimyo Takumiho v jeho hlavním sále. Mé mysli se na chvíli zmocnil Akio. Možná i dobrovolně, přeci jen, tohle mu šlo daleko lépe.
"Je po něm.." oznámil jsem mu teatrálně. "Bylo to bolestné, plné utrpení a mučení. Poté přišlo kýžené vysvobození a rovnost. Rovnost smrti.." dodal jsem téměř až poeticky mírně ztišeným hlasem.
"No.." dal jsem si ruce v bok a přemýšlel.
"Chtěl jsem s tebou ještě probrat pár věcí. Mám plán s Tetsu no kuni. Chci polovinu země připojit k našemu impériu a polovinu země vazalizovat..Potřebuji k tomu naší tajnou zbraň, která je v domácím vězení. A taky nějakou armádu." dodal jsem na rovinu. Nemělo smysl nic zatajovat, Takumi byl jako můj obchodní partner.

"Yosh!" zvolala jsem a mířila jsem za mým svaloušem, který se otočil. A Popadl mě jako princeznu a utíkal se mnou, jak by zazady měl velkyho draka, který nás chtěl sníst. I když by to nejspíše bylo naopak, Satoru by ho zbil a potom úplně celého by snědl a ještě by chtěl dortík jako dezert.
Samozřejmě jsem se nebránila, ráda jsem se nechala tahat. Kor když on udělal krok já musel udělat tak 5.Hold malý lidé to mají těžké s tím se nedá nic dělat. Bohužel.
"Úplně všechno ti řeknu, ale prvně se musíš napapat" odpověděla jsem mu na otázku a nechala se nést do one restaurace/hospody/pajzlu. Prostě tam kde bylo hodně jídla.
//přesun

Přikyvoval jsem hlavou a radoval se z konce Kaminari no kuni.
"Ano, nic nám nebrání v tom okupovat její rozbité území." Pořádně jsem se porozhlédl po místnosti, kde jsme se nacházeli. Buď se mi to zdálo, nebo to tak působilo díky prostředí, ale Takumi působil výrazně temněji než dřív.
"Bavíme se o armádě několika čítající několik stovek mužů. Možná by stačilo, kdybys poslal ty nejlepší. Postaral jsem se o odříznutí jižní hranice, poslal jsem tam toho samého, který zlikvidoval Daimyo Kaminari no kuni. Výsledek je zaručený. Taky disponujeme docela velkou armádou shinobi z naší země, navíc když k tomu všemu připočtu sílu naší tajné zbraně a chci se také zapojit do samotného obléhání, tak máme dost slušné šance. Navíc samurajové nic takového nečekají, už vůbec ne z naší strany, blietzkrieg. Jestli si rozumíme.."  

pohodil jsem vlasama a podíval se mu zpříma do očí.
"Takumi, nezapomeň, že taky neseš zodpovědnost za naše impérium.."