Hospůdka ,,Zlaté oko"

First topic message reminder :




Hospoda ,,Zlaté oko" je nenavštěvovanější místo v Shimo no Kuni. Ačkoliv je tu hospod více, tahle s přehledem vyhrává. Už proto tu kromě nejrůznějších druhů vín a saké, najdete i širokou sť informací. Schází se tu zvědové, samuraiové, obchodníci, shinobi i prostí občané. Z toho přehršle lidí nějaká informace vyklouznout musí. A té se pak dá náležitě využít.

Neváhejte a navštivte nás! Otevřeno máme celý den i noc. Je tu možnost noclehu i zapůčení si stájí pro svého oře.

Většinu času tu šéfuje Chiha Yakintaro, která Vám bude k dispozici, pakliže ji zaujmete anebo budete potřebovat něco vyřešit.

"To asi ano." Odsouhlasila jsem poznámku o pití a to mi připomnělo, že nemáme co pít! No tak to teda ne. Mávla jsem na znamení, že chci další. Mohla jsem si to dovolit. Právě jsme pili za peníze Reiny. A jinak ano, moje prsa často zírají na ostatní. Jsou docela nezbedná, co se dá dělat. "Hmm no tak přesně tak to tu nějak je. Dá se říct, že město versus jedna princezna." Pokrčila jsem rameny a natáhla k němu ruku s panáčkem. "Já tu jsem jen tak. Pro zábavu." Odpověděla jsem mu neurčitě a usmála se. Ťukla jsem si s ním a opět do sebe hodila panáka. Vypadalo to, že Reizo tu pořád není. Kotomi tluče špačky a o nikom jiném jsem nevěděla. Možná k ní přecejen patří i ten druhý týpeček co klepal na dveře a tady siláka chtějí naverbovat. Pořád je to málo. Malo lidí bez plánu. Stáhla jsem si gumičku z vlasů a nechala si je rozpuštěné. Volnooost. Opět jsem zabloudila pohledem k hodinám a zpět na něj. "Tori." Představila jsem se z ničeho nic a objednala další alkohol i když jsem na sobě začínala cítit účinek.

Pozorně jsem ho sledovala, jakmile se okolí rozjiskřilo a na jeho tváři se usadil šílený výraz překvapeně jsem zamrkala. Tohle jsem opravdu nečekala ale ve vteřině zaujal mou pozornost. Bez kompromisně! V očích mi téměř zaplanulo a můj na tváři se mi objevil dravý a šílený úsměv. Museli jsme vypadat jako totální magoři.
Dlouho jsem nepotkala někoho kdo by u mě vyvolal tuhle reakci. "Ano..bude to velmi zábavné." Zavrněla jsem a prohrábla si vlasy. "Velmi." Zopakovala jsem. Ještě kdyby věděl to co vím já. "V pořádku. Těší mě." Můj úsměv dravce ale nemizel a tak jsem tam seděla, sledovala ho pronikavýma očima a usmívala se tak jak jsem to uměla jen já. "Už se těším na to, jakou roli v tomto šílenství zaujmeš."

Líně jsem se protáhla a otevřela oči. Vzbudilo mě ťukání na dveře. Zamračila jsem se a ruka mi vystřelila k čelu. Ačkoliv jsem měla pouze jeden čaj, hlava mě i tak pobolívala. Kitsu a Kitsune cítily pohyb a obě nastražily uši. Pohladila jsem je po srsti a ony se znovu stočily do klubíčka. Zacítila jsem dvě známé chakry. Tori byla opět v hospodě, pousmála jsem se. Zvedla jsem se z postele a rozhlédla se. Reizo tu stále nebyl. Zato za dveřmi stál Hashiru.
Plouživým krokem jsem došla ke dveřím. Byla jsem fakt ráda, že jsem byla bledá i normálně, takže to nemusel ani poznat. S úsměvem jsem otevřela dveře.
,,Vítej zpátky." odstoupila jsem ode dveří, aby mohl vejít dovnitř.

"Je toho víc co bych chtěla vidět." Odpověděla jsem mu stále s psycho úsměvem lovce a zvedla oči ke stropu. Vypadlo to, že Kotomi se konečně vzbudila. Po jeho otázce jsem se vyhoupla na nohy. "Ale jistě." Chtěla jsem zaplatit z toho co jsem dostala ve městě ale on hodil na stůl měšec který teda obsahoval víc než bylo potřeba zaplatit! Jestli mi předtím oči nehořely zájmem tak teď teda určitě ano! A ještě jsem ušetřila. Ha! "Máš flašku, jinou možnost nemám." Zazubila jsem se a nijak nekomentovala fakt, že pozval neznámou osobu za další pro něj neznámou osobu. Svým kočičím krokem jsem se vydala ke schodům a pomalu vystoupala nahoru, kde Kotomi pouštěla druhého neznámého dovnitř. "Nějaká párty tady nahoře?" Prohodila jsem a upřela oči na Hashira. Nutno dodat, že jsem na sobě stááále měla znak, který zmanenal, že pracuji pro město. Pro Reinu.

Už je to nějkaý čas co jsem tady byl naposledy. Po zotavující době, kterou jsem musel podstoupit jsem trénoval abych byl schopný se sem vrátit. Musím najít princeznu a chránit ji. Možná by se hodilo získat i nějaké informace, ale jak přesně tady. Moc lidí jsem neznal, protože jsem trávil většinu času jen s Kotomi a Takumim. Prozatím jsem si sedl k nějakému volnému stolu a vyčkával na nějakou obsluhu. Měl jsem i docela hlad, protože jsem dlouho nic nejedl. Zatím jsem přemýšlel nad tím kam by mohly směřovat mé další kroky a jak z téhle šlamastiky vyváznout ještě dobře. Možná by se hodilo udělat si takové opáčko některých technik, abych nevyšel ze cviku. Každodenní trénink je důležitý pro tělo i mysl.

Chvíli po Hashirovi se ve dveřích objevil obličej usměvavé dívky, ve které jsem poznala Tori. A hned za ní blonďatý obr, vzápětí jsem si všimla Toriina znaku města. A nakonec jsem na oba vykulila oči. Nevěděla jsem, z čeho být v šoku víc. Potlačila jsem chuť píchnout do golema prstem a zaklonila hlavu, abych mu viděla do obličeje.
Zhluboka jsem se nadechla, abych zase vydechla. ,,Asi jsem pořád opilá." promnula jsem si spánky unaveně.

Zatímco se odehrávala sešlost u dveří, Kitsune zavětřila a nastražila uši. Seskočila se z postele, proběhla kolem nás a z nějakého důvodu utekla. Seběhla do haly, rozhlédla se a jakmile Katara zbystřila, za běhu mu vyskočila na klín a olízla to. Mávala huňatým ocáskem, jakou měla radost, že ho vidí.

Jak jsem tak čekal na obsluhu, najednou se ke mě vyřítilo takové roztomilé zvířátko, které mi bylo neskutečně povědomé a po jejím olíznutí mi to bylo hned jasné. " Jééé, co ty tu děláš holka? Tebe bych tu nečekal. Kde máš Kotomi? Je tu někde? " Ve tváři jsem měl úsměv. Měl jsem neskutečnou radost, že jsem tu Kitsune viděl. Často jsme si s ní hrávali, má moc ráda drbání za ušima, což jsem taktéž udělal. To že tu je znamená, že je tu i Kotomi, ale kde. Bylo tu až moc lidí na to, abych ji v tom davu lokalizoval. Škoda, že nejsem zrovna obdařený senzibil, bylo by to mnohem snažší. Možná mě k ní zavede sama Kitsune.

Nechtěl jsem se opít a zůstal jsem radši stát u dveří. Jako poslušný pejsek jsem čekal než Kotomi otevře. Tak se i stalo.
"Zdravím," uklonil jsem se a pousmál. Konečně došlo na naše shledání.
"Někoho ti chci představit..Někoho jsem sehnal.." mezitím sem naběhla Tori s Raijinem.
Tori jsem prozatím ignoroval. Pravděpodobně nebyla nepřítel, když o Kotomi věděla a Kotomi na ni nijak zvlášt nereagovala.
"Ten velký obr je Raijin, můj nový kamarád, hledá práci.."

Zářivě jsem se na Kotomi usmála a nic nekomentovala. Ovšem bylo tu celkem těsno, očividně to ale nikomu dalšímu nevadilo. A ani jim nevadilo, že stojíme jen tak hala bala na chodbě. Amatéři..fakt. Zakroutila jsem hlavou a zamračila se. Vykročila jsem první a prošla kolem Kotomi do pokoje. Tam jsem si sedla na stoleček a dál jen mlčky přihlížela. Teda až do té doby, než ten týpek představil Raijin jako svého kamaráda. Něco takového jsem naposledy slyšela u dětí, kteří potkaly nové děcko a hned to byl jejich kamarááád. Nahlas jsem se uchechtla.. a pak ještě jednou když jsem si to v hlavě po něm zopakovala.

S podivným výrazom v tvári som sledoval celú túto scénku, než sa mi podarilo nahliadnuť do vnútra jej izby. Tam kde sa ako prvá napchala Tori a hneď ako mi tam spočinul zrak som pochopil prečo tak urobila. Len s údivom som zvrátil svoj pohľad späť na Kotomi, následne som ho uprel na Hashira, dúfajúc že na mňa skočí s výkrikom "To je vtip!" ale bohužiaľ sa tak nestalo. Teraz keď som stál nad Kotomi som si ju dokázal lepšie prezrieť, no musel som si trochu čupnúť, aby sme boli zarovno.
"To je ona?" Spýtal som sa Hashira s neurčitým výrazom prekvapenia na tvári, následne čoho som prešiel rukou po Kotorinej hlave a odtiahol sa.
"Teší ma, Raijin Dreyar a ako už Hash povedal, hodila by sa nejaká práca.." Predstavil som sa celým svojím menom, konečne nejako hovoriac i o svojom prezvisku a klane pod ktorý som patril. Zahľadel som sa dlho do očí Kotomi, premeriavajúc si ju ako svojho možného budúceho zamestnávateľa.
"Nežiadam však žiadnu platbu.. Ale o malú láskavosť, za ktorú som ochotný vám k mojím službám prihodiť i isté financovanie." Prehodil som akoby len tak medzi rečou. Bol to holý fakt, peniaze som naozaj nepotreboval a keď som prešiel pohľadom po miestnosti kde sme sa skrývali, oni áno. Len čo nás pustila do vnútra, vedel som že to bude holý boj o miesto v tak malej miestnosti tak som chvátal ako najrýchlejšie to šlo, neuvedomujúc si že svojím činom tak trochu rozbíjam dvere ktoré sa okamžite rozleteli do všetkých strán a len so smutným výrazom a slovami:
"Zaplatím ich," som sa postavil neďaleko Torinej stoličky, pričom som jemne ukázal prstom na fľašu skrytú v kabáte a čakal či sa bude ďalej niečo diať, pretože, zdalo sa, bolo nejaké zvláštne stretnutie.

Většinu cesty mě provázely myšlenky týkající se našeho náhodného setkání s Gashadokuro, tedy, alespoň jsem si myslel, že se opravdu jednalo o ni. Vše tomu tak nasvědčovalo. Znamenalo to tedy, že příběh je skutečný a v této malé zemi se objevilo nové nebezpečí v podobě Jorogumo? Mělo však cenu se něčím takovým v tuto chvíli zaobírat? Ne, naše priority byly momentálně jinde. Ve městě jsem se optal, kde mohu nechat doručit dopis, nakonec mě poslali za místním chovatelem poštovních orlů a já mohl konečně odeslat před pár dny dodělané psaní své rodině. Odtud už jsem si to namířil přímo do hostince, předchozích myšlenek se zbavil a začal uvažovat nad naší současnou situací s Kotomi. Vzpomněl jsem si na Hashira, který se snad měl co nevidět vrátit, také na Tori, se kterou bych již pravděpodobně měl uzavřít dohodu nebo mi pláchne za penězi jinam, psíček jeden. Jak jsem se přibližoval blíže k hostinci, zasáhly mě i drobné výčitky, že jsem tuhle tak náhle odešel. Zkoncentroval jsem své cítění a zaměřil Kotomi chakru. Tori, Hashiru a...? Mírně jsem znervózněl, přidal do kroku, pak se rozklusal a nakonec se v napětí rozeběhl. Od hostince nebyl slyšet žádný hluk, nezdálo se, že by došlo k boji a jejich chakry byly v klidu, stejně mi to ale nedalo, stále jsem zrychloval. Když už byl hostinec na dohled a vše se v okolí zdálo v normě, tempo jsem zvolnil. Zvědavost mne však neopustila, a tak jsem se rozhodl pro kratší cestu než skrz lokál, pro lidi venku jsem nepozorovaně proskočil oknem do místnosti, kde se aktuálně odehrávala "velkolepá" sešlost. Jen co jsem dopadl do stoje, přelétl jsem pokoj očima. Prvně mi pohled na okamžik utkvěl na mohutném muži, připomněl mi jednoho starého známého, dobráka s velkým srdcem. Dále Kotomi, živá a zdravá, i když překvapená asi tak jako já, na tváři se mi začal objevovat menší úsměv. Hashiru stál ve dveřích, pokynul jsem mu na pozdrav. Nakonec jsem několikrát začuchal směrem do prostoru místnosti. Á, psíček! Tori seděla z mého pohledu schovaná za horou svalů, tak jsem si ji zprvu nevšiml. Její alkoholový smrádek však poznám vždy. Navrhnu ji, ať si zaskočí do lázní.
Usoudil jsem, že se toho za tu dobu stalo hodně a zde panovala přátelská atmosféra, bylo nejlepší tedy jen pozdravit a nechat se vtáhnout do dění. "Zdravím ve spolek," nakonec jsem mávl rukou na pozdrav a usmál se stojíc stále u okna tak, abych na všechny viděl.

Golem mě poplácal po hlavě a já byla pořád dost v šoku z toho, jak je obrovský. Přišla jsem si oproti němu jako mravenec. Z téhle skupinky jsem rozhodně byla nejmenší. I Tori byla vyšší...Geeez, k vzteku! Postupně se mi všichni nakvartýrovali do pokoje a já teprve potom mohla reagovat na Raijina. A taky rozbité dveře.
,,No..." mlaskla jsem. ,,Kde začít. Těší mě. O tvém klaně jsem něco slyšela. Sice ne mnoho, ale vím o něm." pousmála jsem se. ,,Já jsem Yamada Kotomi. A momentálně ta, která potřebuje pomoct proti vůdkyni klanu Kana a manželce mého bratra, nynějšího feudálního pána Shimo no Kuni." naklonila jsem hlavu na stranu. ,,Co ode mě budeš chtít, když budu chtít tvé služby?" zeptala jsem se na rovinu. V tu chvíli se v okně objevil Reizo. Otočila jsem se na něj, usmála se a v duchu si oddechla, že je v pořádku. Konečně jsem se mohla cítit více uvolněně.

Kitsune se nechala Katarem vymazlit. Miluje škrábání za ušima i jemně hlazení chundelaté srsti. Když se Kataro zeptal na Kotomi, místo, aby mu odpověděla, seskočila mu z klína a rovnou ho vedla do místnosti bez dveří, kde se nacházela celá ta sešlost.

Chvilku jsem se tu mazlil s Kitsune když mi pak náhle vyskočila z klína, zřejmě na reakci kvůli Kotomi. Řekl jsem si, že by mě mohla zavést až k ní. Dlouho jsem ji neviděl, takže by to mohlo být i docela příjemné shledání, ale co by zrovna dělala tady. Nemám dostatek informací, musím se jí zeptat přesně co se stalo. Nikdo mi nic neřekl, vím jen o tom jak se mě pokusil někdo z paláce zabít. Následoval jsem proto Kitsune až do jakéhosi prostoru bez dveří. Když jsem vešel tak jsem uviděl spoustu lidí namačkaných v jedné místnosti, a proto jsem zůstal opřený o futra. Zahlédl jsem i Kotomi. " Vyrostla si Kotomi " řekl jsem docela milým tónem a usmál se.

A znova jsem se zasmála když ten obr poplácal Kotomi po hlavě. No to snad ne. Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji a když poukázal na flašku a zároveň nabídl Kotomi, že to bude financovat úsměv mi zmizel. Nadzvedla jsem zvědavě obočí a přelétla pohledem k princezně. Která mi mimochodem ještě nezaplatila!! Pak přišel Reizo. Zamračila jsem se na něj i na Kotomi. PENÍZE VY DVA!! Snažila jsem se jim to telepaticky připomenout. A jen tak mimochodem to co Reizo cítil byl jeho dech. Protože si funěl pod rypáček. Nepozdravila jsem ho a začínala jsem se cítit dost nesvá když tu bylo tolik lidí v malém pokojíku. Poposedla jsem si na stolečku a začala se mračit na podlahu. Vlastně jsem se i začala nudit..a já nesnáším když se nudím. "Já vím přesně co jsem chtěla za své služby." Poznamenala jsem nakonec.

Začalo se to tady plnit. Navíc nám evidentně docházel kyslík, jinak jsem si nemohl vysvětlit blábolení Tori. Pokývl jsem pozdrav Reizovi s úsměvem, když dorazil a poté, když dorazil i Kataro, tak jsem složil pečeť a místo dveří zaplnily růže a všelijaké rostliny.
"Musíme si okamžitě najít novou skrýš.." poznamenal jsem mimoděk a pohodil rukama. Všechny přítomné jsem si prohlédl a přemýšlel, kam bychom mohli. Napadl mě Mizu no tera, místo, kde se setkávám s bratrem.

Kdybych věděl, že stačí na den zmizet a rázem nás bude třikrát tolik, udělal bych to dřív. Ušklíbl jsem se nad svými myšlenkami. Najednou věci nabraly úplně nový spád a já se cítil klidněji, i když tu byli i lidi, o kterých jsem věděl velmi málo, nevypadalo to, že by kdokoliv z nich měl zlé úmysly. Už jen to, že se zde všichni takhle dobrovolně namačkali, se dalo považovat za důkaz spojenectví. Pak se vyjádřil i urostlý chlapík a vysvětlil své úmysly. Poslednímu bělovlasému příchozímu jsem věnoval zkoumavý pohled, i pro Kotomi byl totiž překvapením a pro mě pak zůstával poslední záhadou. Ozvala se Tori, k té jsem jen mrkl pravým okem a ukázal vztyčený palec s usměvavým výrazem, že se nemusí o svou odměnu bát... o to spíš s naším novým přírůstkem v chlupatém kabátě. Na Hashirovu poznámku o novém místě působení jsem přikývl, takovou skvadru už lidé jen tak nepřehlídnou a hostinec plný lidí rázem není nejlepším místem ke skrývání. "Jsem Reizo, pro ty, se kterými jsem ještě neměl tu čest," pronesl jsem s úsměvem, abych předcházel zbytečným otázkám. Přešel jsem pak několika kroky ke skříni v rohu místnosti a opřel se o ni. Kotomi, Hashiru, Tori, bělovlásek, hora a já. Přemítal jsem si naše složení v duchu, zatímco jsem sledoval hravé lištičky. Um, jak ty se tu vlastně vzaly?

V jednu chvíli se toho odehrálo prostě moc. Tori mě očima zaříkávala. Bylo mi jasné, o co jí jde, ale já na ni vyplázla jazyk a ukázala na její znak, který si z města odnesla. Požadovala jsem vysvětlení. Ale přímo jsem se hodlala vyjádřit až později. A to z toho důvodu, že.....se objevila nečekaná návštěva, se kterou nás Hashiru uzamkl v přelidněném pokoji. Naprázdno jsem otevřela pusu a zase ji zavřela, ve snaze něco říct. Vyhrkly mi slzy do očí. Byla jsem tak ráda, že Katara vidím. Konečně někdo z rodiny. Je živý a zdravý.
,,Vítej doma." zaskřehotala jsem nakonec s úsměvem. Posilnění alkoholem bylo rázem pryč. Moooc moc věcí najednou. Nejradši bych se Katarovi vrhla do náruče, ale teď tu bylo hodně lidu. Abych se uklidnila, zvedla jsem Kitsune do náruče, a pár vteřin zabořila obličej do jejího kožíšku a pak ji pohladila. Věděla, že ji chválím za to, že přivedla Katara až ke mně.
,,Tohle je Yamada Kataro, můj bratranec." představila jsem ho a rozhlédla se po ostatních a postupně vyjmenovala jejich jména: ,,Hashiru, Raijin." kývla jsem hlavou k těm dvěma blonďáčkům. ,,A kočičí růžovláska je Tori." otočila jsem se krátce na dívku a pak zpět ke Katarovi. Reizo se představil sám. Teď jsem se mohla věnovat zbytku.
,,Myslím, že s námi se nudit nebudeš. Situaci tvého klanu a tvou sestru beru na vědomí. Až nastane správná příležitost, určitě se o to postarám." pokývala jsem hlavou. ,,Do té doby bych byla velice vděčná, kdybys mi poskytl tvou pomoc, tvé služby a bojoval po mém boku, Raijine Dreyare." natáhla jsem k němu ruku, načež jsem si uvědomila, že na rukou stále držím Kitsune. Obratně mi seskočila z náručí a běžela za Kitsune, která si chtěla hrát a jako parťáka si vybrala Reiza. Kitsune ho zatím jen zvědavě očichávala.

Naše malé společenstvo se začalo rozrustat. Měl jsem radost. O to větší, když jsou tady lidé různého původu a různých cílů. Každého z nich jsem si prohlédl.
"Vsichni víme proč jsme tady..." Odmlčel jsem se a každého si znovu prohlédl a pohlédl jim do očí. Nebyl jsem na proslovy. Nicméně jsem chtěl říci, co jsem měl na srdci.
"Jako shinobi pocházíme z různých klanu, zemí, podmínek a máme za sebou každý jinou minulost. A přesto jsme zde. V této prohnile době plné nelitostnych bojů se nebojíme předstoupit před jineho a odkrýt mu svůj záměr. Dovedeme odkrýt i své nitro a navázat přátelství? Každý z nás by měl říct něco ze své minulosti a říct, čim může přispět..Abychom posílili důvěru..já začnu." Na chvíli jsem se Odmlčel.
"Jsem Hashiru Senju. Odešel jsem z klanu Senju, který o sobě tvrdí, že je to klan lásky...odešel jsem, protože nesouhlasím s tím, že bychom měli posílat na frontu proti Uchihum 5 leté děti. Je to špatně! Ztratil jsem celou rodinu, až na mladšího bratra...Jinak mým zaměřením jsou lékařské ninjutsu. Jsem prvotřídní medik, dokážu vytvořit protijed na každou látku a vyléčit téměř všechna zranění. Také posilují svou čakrou sílu, vládnutí tedy monstrózní sílou. Také jsem vytvořil Kekkei Tota Shokuton, element rostlin..Mohu naučit...naučil jsem se tvrdé bojovat, protože Uchihove a ostatní ninja klany razí taktiku zab medika.." Dokončil jsem svůj projev a nedočkavě očekával až se ostatní prozradí.
" A mimochodem, byl jsem to já, kdo zjistil, že Kotomina otce otravil klan Kana "

Dál jsem mlčela a znuděně přesouvala pohled z jednoho na druhého. Na dalšího Yamadu jsem se jen zamračila a odvrátila od něj hlavu. Vážně tu sakra bylo moc lidí! V jednom malém pokojíčku, a mě to začala doslova dusit. Kotomi vyplázla jazyk a ukázala na znak města a moje krev se začínala pomalu ale jistě vařit. Nebyla jsem její poskok, nebyla jsem její zaměstanec a už vůbec jsem nebyla její kamarádka. Nehodlala jsem své jednání vysvětlovat zadarmo. Prostě ne! Sevřela jsem v dlaních hranu stolu na kterém jsem seděla a přesunula pohled na Reiza a na jeho palec. Zatnula jsem zuby a zkusila se teda podívat na toho Hashira, který promluvil a moje trpělivost přetekla. Prudce jsem si stoupla na nohy. "K smíchu..celé to tu je k smíchu. Až se dokamarádíčkujete tak se laskavě přesuňte někam jinam." Zavrčela jsem a pochodovala z pokoje pryč. "Uhni." Vyprskla jsem na Katara, krerý se opíral o futra. Vyšla jsem z toho zatraceného pokoje a seběhla schody dolů. Cestou jsem stále zatínala zuby a zmizela v lese.

--přesun--