Hospůdka ,,Zlaté oko"

First topic message reminder :




Hospoda ,,Zlaté oko" je nenavštěvovanější místo v Shimo no Kuni. Ačkoliv je tu hospod více, tahle s přehledem vyhrává. Už proto tu kromě nejrůznějších druhů vín a saké, najdete i širokou sť informací. Schází se tu zvědové, samuraiové, obchodníci, shinobi i prostí občané. Z toho přehršle lidí nějaká informace vyklouznout musí. A té se pak dá náležitě využít.

Neváhejte a navštivte nás! Otevřeno máme celý den i noc. Je tu možnost noclehu i zapůčení si stájí pro svého oře.

Většinu času tu šéfuje Chiha Yakintaro, která Vám bude k dispozici, pakliže ji zaujmete anebo budete potřebovat něco vyřešit.

Došel jsem zde doufajíc, že tu bude největší klid od lidi z klanu Kana. Měl jsem v úmyslu pracovat pro ně, ale důvěřovat jsem jím moc nechtěl, přeci jen by se mohli kdykoliv obrátit proti mě. Potřeboval jsem se bránit. Po cestě sem jsem si oblékl svůj oblek a plášť. Vešel jsem dovnitř, samozřejmě se strhly pohledy na mě, ale poté přestaly. Zašel jsem za hospodským a zeptal jsem se ho, jestli tu je volné místo v rohu, kde mě moc lidi neuvidí. Měl jsem štěstí, protože tu ještě nebyla špička. Zavedl mě na místo o které jsem si požádal. Pohodlně jsem si usedl a objednal vodu. Přikývl a odešel mezitím jsem vytáhl ze svitku jednu kytku a poslal na ní své broučky, které jsem pozoroval. Zkoumal jsem, jak se chovají a co s tím dělají. Snažil jsem se najít nějaké, kteří byli odlišní od těch ostatních. Mezitím přišel hospodský s vodou. Pod maskou jsem se jen usmal a dal před sebe prst a řekl: "Pšššt". Nejspíše mu došlo, že k tomu krystalu se nechovám nejlepé, možná i vytušil, že se ho snažím zničit.

Jeho poznámku jsem nechala bez komentáře, ovšem ušklíbla jsem se a vyplázla na něj jazyk. Zjevně jsem měla co dočinění s někým, kdo šlechtu moc nemusel. A hlavně jsem měla co dočinění s provokatérem! Rukou, místo hřebenu, který jsem po ruce neměla, jsem si prohrábla dlouhé vlasy. Mou pozornost upoutal zmíněný košík. Donutila jsem se tedy vstát z postele. Protáhla jsem se jako kočka a nasadila si zpět kimono, které mi sklouzlo z levého ramene.
,,Děkuji za donesení snídaně." hrábla jsem do košíku, vzala si kousek čerstvého chleba a sýru a požitkářsky se do něj pustila. Uvědomila jsem si, jaký jsem měla hlad. Za ty dva dny jsem snědla jen kousíček chleba. Se zbytkem chleba v ruce jsem přistoupila k oknu k Reizovi.
,,Hashiru se ještě nevrátil?" optala jsem se s pohledem upřeným za probouzející se ulici. Děti pobíhaly, kde se dalo, až je někteří dospělí naháněli. Ptáci štěbetali a sluneční paprsky hřály, jako kdyby se vůbec nic nezměnilo.

Přikývl jsem a nechal Kotomi klid na její ranní rituál, uvědomil jsem si, že si ji často prohlížím a pozoruji, až to mohlo být nepříjemné. Měl jsem takový zvyk sledovat lidi a někteří mi mé pohledy pak vyčítali, pravdou bylo, že spíše ženy. Vlastně jenom ženy, když nad tím tak přemýšlím, tak na muže takhle nehledím. Nad tímto tématem jsem se nakonec ztratil v myšlenkách, z kterých mě probrala až Mimi s otázkou o Hashirovi. "Nevrá-... Hm?" chtěl jsem odpovědět, ale přerušil mě teplý vlhký pocit na pravé ruce, jenž jsem měl opřenou zvenku pod parapetem. Ruku jsem zkoumavě zvedl a objevil něco nevídaného. Modro-bílý slimáček o velikosti právě mé dlaně. Od mala jsem měl přírodu nejen rád, ale i ji obdivoval a jelikož pro mě bylo setkání s tímto tvorem novinkou, zasáhla mě zvědavost. Slezl jsem z parapetu a poklekl tak, že jsem měl pohled srovnaný s jeho rovinou. Ozvalo se mlasknutí, když jsem ho druhou rukou odlepil a pak ještě jedno, když jsem slimáčka nechal zase přilepit na parapet pro podrobnější zkoumání. Na otázku Mimi jako bych zapomněl, slimáček mě zřejmě okouzlil víc než ona.

Reizo svou větu nedokončil. Podívala jsem se na něj, abych zjistila důvod. No, byl to šok....A znechucení. Po ruce se mu plazil slimák. Bílo-modrý slizský slimák. Zkřivila jsem obličej odporem a o krok odstoupila. Zatímco Reizo byl slimákem fascinovaný, já se snažila co nejnápadněji zmizet. Ovšem ve chvíli, kdy ho odložil z ruky na parapet, slimák promluvil: ,,Kotomi-hime," Zůstala jsem stát jako opařená, až mi v úžasu upadl zbytek chleba z ruky na zem. Neslušně jsem otevřela pusu.
,,Omlouvám se, že vás ruším, ale mám zprávu od Hashira pro vás." promluvilo to ženským hlasem. Dobře, já sama měla mluvící mazlíčky, ale mluvící slimák je prostě....divný. Přišla jsem k tomu blíž a píchla jsem Katsuyu do boku. Prst se mi do ní zabořil a zůstal mi na něm povlak slizu.
,,Jak je to možný..." vydechla jsem. Nebýt Reiza vedle mě, asi bych na ni zírala fakt dlouho.
,,Kotomi-hime." oslovila mě znovu a já zpozorněla.
,,Omlouvám se." vypadlo ze mě hned na to. Omluvila jsem se slimákovi. Být tu sama, lidi by si mysleli, že jsem blázen. Katsuyu byla neskutečně slušně...vychovaná? Nevypadalo to, že bych ji tím naštvala. ,,Hashiru vám vzkazuje, že posbíral nějaké informace. Vypadá to, že město je zmatené a neví, čemu věřit. Klan Kana stále nepřebral vládu nad celým městem a za vámi je ještě dostatek přívrženců." sdělila mi potěšující zprávu. Měla jsem stále možnost, jak svou reputaci napravit a zvýšit a hlavně jsem měla naději, že bych Reinu mohla sesadit a svého bratra osvobodit.
,,Kde je Hashiru teď?" zeptala jsem se jí.
,,Teď je na cestě směrem k hradu Matsumoto. Dozvěděl se, že právě tam by mohla uprchnout vaše matka." Tohle už tak potěšující nebylo. Za to mi ale naskočil nový nápad.
,,Řekni mu, ať je hlavně opatrný. Pokud to tak je, budou ji hlídat Reinini posluhovači." zamračila jsem se.
,,Spolehněte se. Brzy se zase ozve. A spoléhá na vás, Reizo-san, že se o princeznu postaráte." s tím udělala PUF a zmizela. Chvíli jsem se dívala na místo, kde před pár vteřinami seděla (či ležela? O.o) a pak jsem se podívala na Reiza.
,,Slyšíš, spoléhá na tebe." šťouchla jsem do něj. To, že Reina nepřevzala vládu kompletně, to mi celkem spravilo náladu.

Fascinace nabyla nového rázu, když slimáček promluvil roztomilým zdvořilým hlasem a z následné konverzace vzešlo, že šlo o Hashirovo Kuchiyose. Zajímalo mě, jaké skrývá tato obludka schopnosti, ale tyto otázky mi měly zřejmě zůstat nezodpovězeny, jelikož překvapení Mimi bylo snad ještě větší. Důkazem toho byly úsměvné výrazy, které se na Kotomi obličeji postupně střídaly a vše vyvrcholilo zkoumavým píchnutí do ubohého zvířátka. Budu se muset optat Hashira. Nebudu lhát, ďoubnout do té roztomilé oplzlosti se mi chtělo už od začátku, ale princezna měla přednost a udělat to podruhé mi přišlo vážně kruté. Poté se nám dostalo několika dobrým informacím, Hashiru nadále vykonává svou práci a princezna má stále své přívržence. Souhlasně jsem kývl ku slimáčkovi než se vypařil. Po šťouchanci jsem si otřel rameno, nevěděl jsem, jestli mě přátelsky popichuje nebo si jen utřela oslizlý prst, ale zasmál jsem se tak jako tak. Z kleče jsem vstal a hluboce se s umělým vážným výrazem uklonil. "Vaše přání je mi rozkazem!" Uvědomil jsem si, že se atmosféra tímto překvapením příjemně uvolnila a z očích Mimi na okamžik zmizel ustaraný pohled. Bylo to potřebné zpestření.

Sebrala jsem ze země spadnutý chleba a vyhodila ho do koše. Pak jsem si šla umýt ruce. Když jsem si je utírala, přemýšlela jsem nad tím, co nám Katsuyu na základě Hashirových informací, sdělila.
,,Upřímně....Jak velkou šanci mám, že se tohle celé obejde bez revoluce? Nebo hůř, bez občanské války?" zeptala jsem se zamyšleně. Bojovat tajně nepůjde. A dobrovolně už vůbec ne.
,,Pokud je schopna zabít feudálního pána a zbavit se možných následníků této pozice, jak velkou šanci vůbec mám?" zahleděla jsem se mu do očí.
,,Ačkoliv mám své přívržence, ve chvíli, kdy půjdu proti ní, manželce feudálního pána, půjdu i proti bratrovi. Důvěra lidí ve mě zmizí." vyslovila jsem svou obavu. Přimhouřila jsem oči v horečnatém přemýšlení. Ať jsem se ale snažila sebevíc, nenapadlo mě žádná dobrá možnost.
,,Včera jsi říkal, že musíme zvednout mou reputaci, ale...Když se lidé spojí se mnou proti ní....Nechci, aby zabíjela nevinné." ztišila jsem hlas. Všechny tyhle obavy mě trápily od chvíle, kdy jsem musela opustit hrad.

Naše konverzace opět zvážněla, když Kotomi začala nahlas pokládat otázky. Bylo ale správné o tom uvažovat. Opřel jsem se o kraj stěny u okna, založil ruce na hrudi a pokaždé dostatečně zvážil svou odpověď. "Když to vezmu z pohledu obyčejného člověka. Co se pro něj touto událostí změnilo? Má se stejně, má se hůře," odmlčel jsem se, "nebo lépe?" Ze zamyšleného pohledu k zemi jsem s posledním slovem pohlédl na Kotomi a pokračoval. "Co tebe žene kupředu? Křivda, nespravedlnost, pomsta, nebo něco jiného?"
Předložil jsem jejím ztrápeným myšlenkám ještě další otázky. "Obyčejný člověk v tvé situaci to má daleko jednodušší, jeho rozhodnutí totiž nemají následky ovlivňující celý stát a jeho obyvatelstvo, to máš pravdu," pohlédl jsem z okna do ulice a mé povídání na chvilku přerušil hluk. Shodou okolností se odtamtud ozývaly hlasité nadávky, kousek od našeho hostince se zrovna potulovala smečka několika psů okolo jednoho z domů, hledali potravu u tamějších popelnic a zřejmě majitel se rozhodl zasáhnout, vyběhl na ně s koštětem a několikrát jednoho z nich uhodil. Reakce zbytku smečky byla okamžitá, vyskočili na něj a za hrozivého vrčení se na něj vrhli, jen tak tak se mu podařilo utéct zpět do domu a smečka spokojeně probrala odpadky a opět zmizela za rohem.
"V našem světě už to holt tak funguje .Na úkor feudálních rodin a mocných pánu nakonec společnost utrpí častěji víc než oni samotní," odpověděl jsem neutrálně stále s pohledem namířeným do ulic. Tento fakt byl jedním z důvodů, se kterým jsem se pomalu začínal smiřovat. I přesto, že mé původní ideje hledaly odpověď na otázku, jak tento systém zvrátit, realita a zkušenost mě postupně sesadila na kolena. Naděje na změnu ve mne už téměř vyhasla, naše společnost neznala jiného fungování, ti, kteří měli moc, rozhodovali o osudu většiny. Zpět jsem se otočil k ní a svou řeč dokončil. "Dej lidem důvod tě následovat, dej lidem důvod Reinu nenávidět a oni pro tebe život položí. Ty jsi ta, která táhne s figurkami... Jak potáhneš?"

Čím víc jsem ho poslouchala, tím víc jsem si uvědomovala, že přemýšlím přesně tak, jak Reina chce, abych přemýšlela. Chtěla, abych se stala tou špatnou. A já se rozhodla pro pomstu. Když zabiju svou nevlastní matku, čeho dosáhnu? Když zabiju Reinu, vrátí mi otce? Odčiním, že jsem zabíjela, i když to bylo v sebeobraně? Oči se mi zalily slzami. Cítila jsem příval vzteku a zoufalství. Roztřásla se mi ramena a já poprvé od svých 5 let plakala. Neplakala jsem ani když otec zemřel, ani při jeho pohřbu. A teď to prostě padlo. Přišla jsem si bezmocná, nevěděla jsem, co mám dělat.
,,Já....Já chci jen....domů." dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. Dlaně jsem si dala přes obličej. Nápor emoce jsem teď zastavit nedokázala. Za ty dva dny jsem viděla rozdíl mezi mnou a ostatními občany. A když jsem se teď dostala na jejich úroveň, o to horší poznání to bylo. Ať byl otec jaký chtěl, Reina neměla právo brát mu život. Nemá brát život mně. Stejně jako nikdo, ani můj otec, neměl a nemá právo brát život komukoliv jinému. Tuhle veličinu neřídí lidi. Je to prostě nefér. Stejně jako je nefér ten rozdíl mezi vrstvami. Lidé mě měli rádi, ale pro nic. Přesně tohle poznání mě ničilo. A já se s tím neuměla smířit.

U Mimi po těch dvou předešlých dlouhých dnech nakonec přeci jenom všechny emoce vyšly na povrch. Když se z ničeho nic rozplakala, úplně jsem nevěděl jak reagovat a to jsem ji k tomu už sám minule podněcoval. Nezvykle to zasáhlo i mě. Zavládla ve mně lítost, ať už byla sebesilnějším ninjou nebo osobností, navenek působila tak křehce a nevinně, skoro jako dítě. Já mohl vždycky rozhodovat sám za sebe, život na mě nesvalil takovou tíhu jako na ni. I když byla z opačné společenské vrstvy, připomněla mi mou matku a Laviu. Všechny byly totiž vrženy do situace, kterou si samy nepřály. Život opravdu dokáže zasáhnout každého stejnou silou, nehledě na jeho postavení. Tato myšlenka mnou pohnula a ovlivnila mé smýšlení ohledně královských rodin a mocných lidí. Projel mnou chlad, který jak kdyby přicházel od Kotomi. Najednou jsem cítil nutnost jí pomoci více než předtím, přinést jí spravedlnost tak, jak jsem to neudělal pro svou matku. Ne, chtěl jsem se snad pomstít? Nakonec jsem se přemohl k tomu, abych Kotomi položil jemně ruku na rameno. "Dostaneme tě domů a očistíme tvé jméno i jméno tvé rodiny."

Ucítila jsem dotek na svém rameni. Hřál, po těle se mi rozlilo teplo. Když promluvil, znělo to jako pohlazení. Odkryla jsem si oči a uplakaný pohled upřela do jeho očí. Stále ještě s kanoucími slzami jsem přikývla. Plakala jsem pro matku, kterou jsem nepoznala. Pro otce, který si nezasloužil, aby byl zrazen. Pro bratra, pro kterého se domov stal vězením. Pro svou osobu, která ten domov ztratila.
,,Myslela jsem si, že pomsta je jediné možné řešení." stírala jsem si slzy, které mi stékaly po tváři do úst. ,,Ale asi by to jen zhoršilo úplně všechno." Pohled jsem stočila někam k zemi.
,,Kdybych někdy ztratila soudnost. Kdyby mě někdy pohltil vztek a já se přestat ovládat...Zastav mě." Tentokrát jsem se na něj podíval s pevným pohledem. ,,Zastav mě a připomeň mi tuhle chvíli. A to, že nikdo nemá právo brát nevinné životy."

Její upřený pohled do očí jsem opětoval, třpytivé slzy plné žalu jí stékaly po tvářích, tenhle moment mi měl utkvět v paměti. Rukou jsem sjel z ramene po její paži, u loktu stisk uvolnil a svěsil ji podél těla. Nechtělo se mi, ale něco mi říkalo, že to tak bude lepší. Její slova ve mne zase zhasla pomalu se rozpalující žár nerozumného vzteku. Vzala si mé povídání k srdci, nechtěla ubližovat, byla hluboko uvnitř tak čistá jako na pohled. Pak mě ale donutila se zamyslet, jak to vypadá, když ztratí kontrolu? Vzpomněl jsem si na předchozí vyprávění o tom, jak sama pobila Reininu ochranku. "Budu tu pro tebe, můžeš se na mě spolehnout," řekl jsem klidným hlasem s mírným úsměvem.

Sjel mi rukou od ramene slzy. Nervy ve mně zarezonovaly. Nakonec mě pustil. Přes slzy jsem se pousmála a pak si je utřela. Tváře mi lehce zrůžověly.
,,Děkuji, Reizo." poděkování jsem myslela upřímně. Měl včera pravdu. Někdy je lepší emoce ventilovat, než je držet v sobě. Trošičku se mi ulevilo. Mohla jsem začít logicky uvažovat. Hashiru sbírá informace. Nemůžu tu sedět a čekat. Čas byl tuhle chvíli drahý.
,,Dneska uděláme zase pár pochůzek." začala jsem se shánět po plášti, který jsem včera sundala. Samozřejmě zůstal na svém místě, přehození přes židli. Oblékla jsem si ho, vlasy strčila pod něj, aby nevykukovaly zbytečně.
,,Tentokrát nepůjde o náhody." dodala jsem rychle, protože jsem si vzpomněla na včerejší rozhovor.
,,Potřebovala bych na tržiště a do kovárny. V obou případech jako anonymní zákaznice." vysvětlila jsem svůj plán. Došla jsem ke krabičce s penězi. Peníze byly ve váčcích. Celkem se v ní ukrývaly 3 měšce. Dva jsem podala Reizovi dva jsem si nechala.
,,Bude lepší, když peníze budou rozdělené, kdyby nás chtěli okrást. Navíc, jeden měšec je tvůj. Každá služba něco stojí." připevnila jsem si váčky k obi pásku na kimonu.

"To bude rozumné, nemůžeme nechat Hashira pracovat samotného," usmál jsem se, ale slova byla myšlena vážně. To mě přivedlo k myšlence, že pro naši věc budeme potřebovat více schopnějších lidí, na to přijde taky čas. "V pořádku, pro případ, že bychom snad měli být před veřejností odhaleni, budeš muset zmizet dřív, než se z domněnek stane skutečnost," pronesl jsem oblékajíc si své vybavení. "Já už se pak zařídím podle situace, ale samotnou tě rozhodně nenechám," ujistil jsem ji dodatečně a přehodil přes sebe plášť. Když po mně hodila měšce, kývl jsem. Bylo to chytré rozhodnutí, poslední větu o tom, že část je můj žold, jsem bez odpovědi přešel. Už mi nešlo o peníze, ale bylo zbytečné se dostat do sporu o tom, že "si je mám vážně nechat pro sebe". Třeba se mi ony peníze budou hodit k tomu, abychom rozšířili naše řady... "Připraven," oznámil jsem při upravení poslední části výstroje.

Souhlasně jsem pokývala hlavou. ,,Nebudu riskovat. Zmizím, jak říkáš." K pravému boku jsem si připevnila vak s nezbýtnými zbraněmi - senbony, kunaie a shurikeny. Když mi oznámil, že je připraven, nasadila jsem si kapuci.
,,Já taky."
Pak jsem se otočila ke dveřím, opustila náš pokoj a následně i hospodu. Cestou ven jsem si všimla muže s podivnou maskou. Vůbec se to sem nehodilo, bylo to podezřelé. Víc jsem si ho ale neprohlížela. Pro jistotu, abych pak nebyla podezřelá já. (Přesun)

Vydali jsme se pryč z pokoje zahaleni v pláštích, Mimi šla přede mnou a já ji následoval. Nemohl jsem se zbavit pocitu jako bych něco zapomněl, a tak jsem nepřítomně hleděl před sebe, respektive princezně do zad. Otočila svůj pohled do rohu místnosti a já její směr následoval. Přivřel jsem oči a soustředil se, podivně oděná osoba rezonovala zvláštní chakrou, avšak nebyl čas se nad tím přiliš pozastavovat. Zrak jsem ihned obrátil, i z toho důvodu, že ona osoba byla dobře zalezlá v rohu a nebylo na ni příliš vidět, natož na to, co prováděla.

Přesun

Z toho kopečka už se tak snadno dolů nešlo. Samozřejmě mi skoro na konci podjela noha a já pomocí gravitační síly i tělesné váhy letěla na zem. Jednu nohu nataženou před sebe, druhou skrčenou pod sebe a padla jsem na zadek. Trochu v šoku jsem na zemi zamrkala, následně jsem celá zrudla, posbírala se a div jsem neběžela, pospíchala jsem uražená sama na sebe, do hospody. Právě jsem se ukázala jako totální nemehlo.
Do hospody jsme dorazili než se setmělo, abych to nemusela brát lokálem, jednoduše jsem si odpočítala okna a vyskočila na parapet našeho pokoje a vlezla dovnitř. Já jsem prostě střevo. Takový pěkný den a nakonec ho pokazím, povzdechla jsem si. Těžko uvěřit, že zrovna já mohla pobít Reininu ochranku..

Sněžná paní... Zabředlý do myšlenek jsem nepřítomně následoval Kotomi dolů z kopečka po již známé cestě. Zajímalo mě, co všechno se svým ledem a sněhem dokáže, neubránil jsem se ani myšlenkám o tom, jak bych s něčím takovým mohl sám bojovat, kdybych náhodou stál na druhé straně šachovnice. V takovém drobném dívčím těle se skrývá, démon, hm? Nakonec jsem se svým myšlenkám zasmál a sledoval svého démona, jak přede mnou cupitá. A pak se to stalo, nevídaný akrobatický kousek následovaný zběsilým úprkem. Nafoukly se mi tváře a když už Kotomi poodešla dostatečně daleko, vyprskl jsem smíchy. Podařilo se mi uklidnit, ale vyzubený výraz mi zůstal až do hostince. Jelikož mi vlastně furt utíkala, dorazil jsem o chvilinku později a do pokoje se dostal skrz zadní vchod a schody nahoru. Zavřel jsem dveře a držíc kliku stále zahalen v plášti alespoň půl minuty postával zády do pokoje. Snažil jsem se totiž opět uklidnit, jelikož se mi neustále vracela vzpomínka na démonní karambol. Ach, už jsem v klidu. Nakonec jsem se otočil s tímto výrazem.

Když dorazil za mnou a zůstal stát u dveří, došlo mi, že potřebuje klid. Třásla jsem se vztekem sama sebe. A pak se otočil vyzubený a já zrudla až po kořínky vlasů.
,,Jedno slovo." zvedla jsem varovně prst. ,,Opovaž se říct i jen jedno slovo a bude z tebe nanuk." zavrčela na něj výhružně a otočila se k němu zády. Sundala jsem kapuci a strašně se styděla. Takhle se před ním předvést....
Odběhla jsem do koupelny. S novým oblečením jsem si pořídila i něco, co Reizo ani nezpozoroval. Noční úbor! Svlékla jsem si kimono a natáhla na sebe sněhově bílou noční košilku, která mi dosahovala ke kolenům, ovšem neměla rukávy, ale široká, krajkovaná ramínka. Opláchla jsem si obličej studenou vodou. A zacukaly mi koutky, když jsem si připomněla pád. Kdybych já byla divákem, asi bych se taky neudržela. Jenomže já byla tím koulejícím předmětem, to už tak vtipné nebylo. Podívala jsem se na nohu. Kotník jsem měla trochu červený od toho pádu, ale nic horšího. Zkoušela jsem s ním kroutit, nijak výrazně to nebolelo. To mi stačilo.
Vylezla jsem z koupelny a posadila se na postel. Chvíli jsem hleděla uraženě do prázdna a pak jsem si lehla.
,,Děkuju, Reizo." usmála jsem se nakonec a raději zavřela oči. Celkem brzy na to, jsem oddychovala klidným spánkem.

Začínalo mi být Kotomi líto, ale já se zkrátka neudržel. Čas od času prostě přijde ta chvíle, kdy se vám před očima stále opakuje nějaká vtipná situace a pokaždé je ještě zábavnější než předtím, takže se vlastně nedokážete přestat smát. Problém je pak hlavně, když se smějete dva... no a nebo, když objekt zábavy máte neustále na očích, stejně jako jsem měl já. Když mi pohrozila, instinktivně jsem pozvedl ruce nad hlavu, že nic takového nemám v úmyslu a mlčím jako hrob. Jakmile se vytratila do koupelny, šeptl jsem si pro sebe stále s úšklebkem. "A démon je tu." Zatím jsem ze sebe shodil plášť a položil ho přes dvířka jedné ze skříní. Dlouze jsem se protáhl a prokřupal si krk, záda i prsty. Obvykle jsem to dělal několikrát denně, ale před Kotomi jsem se toho z nejistého důvodu vždycky zdržel. Duše mi zalapala po dechu, když vyšla ven v noční košili, jež mi odhalila pohled, který mi byl doposud zapovězen. Navenek jsem se snažil nedat nic znát, a tak jsem oči rychle odvrátil pryč upravujíc si vybavení, které jsem postupně posundával dolů na stoleček. Poděkování jsem jí nakonec oplatil upřímným úsměvem a než jsem sundal poslední brašničku, Kotomi spokojeně pospávala. Najednou mi o sebe zacinkaly měšce, připevněné na pásku, o které jsem zavadil. Jeden z nich jsem uklidil do krabičky a pohrávajíc s druhým přešel k oknu. Prohlédl jsem si měsíc. Už je čas. Otočil jsem se ještě ke Kotomi, která již pravděpodobně snila o svém ledovém království a oknem vyskočil do opuštěné ulice. Odtamtud jsem nešel daleko, vlastně jen za budovu hostince a pak několik desítek metrů do lesa na malou mítinku. Věděl jsem, že mě najde, jako vždycky...

Pohybovala jsem se lesíkem jako bych tu žila celý život. Dokonce i v té tmě jsem elegantně a potichu kličkovala mezi stromy. Lesy jsou totiž všude stejné, aspoň mě to tak přijde. V hlavě jsem si ale broukala chytlavou melodii, kterou jsem se snažila si nebroukat už týden. No nešlo to. A když jsem si uvědomila, že si tu pitomou melodii zase broukám zastavila jsem se. No já toho zmetka fakt zabiju. Stiskla jsem zuby a sevřela ruku v pěst. Právě před týdnem jsem vystopovala děcko co se rozhodlo jít za dobrodružstvím a když jsem ho vedla k rodičům zpíval si ten pacholek tohle! Potichu jsem si povzdechla a pokračovala dál. Zastavila jsme se před hostincem a mlsně si olízla rty. Jaká škoda, že tam teď nemůžu. Nasucho jsem polkla a pokračovala dál. A on tam stál. Zády ke mě. Zlomyslně jsem se usmála a pak si to bafnutí rozmyslela. Dělala jsem mu to skoro vždy, chtělo to něco originálního co nebude čekat. Tak tedy, zachovám se jako pravá dááma. Vyšla jsem zpoza stromu a schválně šlápla na suchou větvičku, která praskla. "Zdravím tě starý příteli." Pronesla jsem a ladným krokem k němu šla blíže. "Je to snad osud? Že se tu setkáváme?" Pronesla jsem dramaticky a přiložila si ruku na srdce. "Nebo snad zapracovali vyšší mocnosti?!" Zastavila jsem se u něj a položila mu ruku na rameno. "Nebo jsi konečně pochopil, že jsem nejúžasnější a chceš být v mé společnosti?" Zakřenila jsem. Pak jsem se uvolnila po mém dramatickém výstupu a plácla ho do zad. "Tak jak to šlape?"

No tentokrát jsem se nechtěl nechat nachytat, i přes to, že jsem sám byl sensibil, z nějakého důvodu mě vždycky ta mrcha dostala v okamžiku nepozornosti. Teď už ne, soustředil jsem se dlouho předtím, než přišla... a zbytečně. Samozřejmě, že zrovna teď se na to vykašle, když jsem připraven dělat ledově chladnýho a naprosto ji zklamat. "Tori, rád tě zase vidím," skrýval jsem mírné rozhořčení z nedávného zklamání, avšak na hlase to zřejmě stejně bylo mírně poznat. Otočil jsem se k ní čelem, ale jak už to tak bývalo, začala okolo mě obcházet a předvádět jedno ze svých teatrálních vystoupení. Abych ji naznačil, že už by měla zkusit nějaké originálnější entrée, protočil jsem oči v sloup. Pak mě plácla do zad. Kruci, tohle taky dělá vždycky! "Osud? Možná. Vyšší moc? Nedivil bych se. Že jsi nejúžasnější? To určitě ne," spokojeně se mi roztáhl úsměv od ucha k uchu a já udělal několik kroků dopředu, kde jsem se posadil na pařez hledíc na Tori. Chvilku jsem přemýšlel, kde začít a jestli to, co se mi honilo dnes hlavou, je skutečně dobrý nápad. Raději jsem začal opatrně, vybalit to nebylo rozumné. "Šlape to jak hodinky," uchopil jsem do ruky krátkou rovnou větvičku a začal si s ní mezi prsty pravé ruky pohrávat. "Pověz mi, jaká byla cesta, psíčku?" optal jsem se na oplátku a nezapomněl dodat přezdívku, s kterou jsem jí provokoval. Vycházela z jejích "vyčmuchávacích" schopností, kterých jsem si ale ve skutečnosti velice vážil.

Pozorovat mé milované broučky snažící se zničit krystal, mě hřálo. Vždycky jsem měl radost, když jsem mohl najít u nich odlišnosti. Právě rozdíly mezi nimi už zahubilo předešlé generace. Sledoval jsem je, jak se plazí na tom kusu krystalu. Některé to bohužel zahubilo, ale se ztrátami jsem počítal. Vody jsem se ani nedotkl, právě kvůli broučkům. Hospodský se tu opět objevil, nejspíš si myslel, že budu si chtít něco objednat. Bohužel měl smůlu, na mě tržbu dnes neudělá. I přesto nechtěl stále odejít nejspíš byl zvědavý, přeci jen jsem nebyl obyčejný. Pohled jsem na něj a čekal co bude chtít.
"Víte, pane, už tu byla spousta cizinci, ale žádný jako vy" pověděl a přitom se posadil naproti mě. Musel jsem se usmát, ale když už tu seděl, tak by mi mohl něco říct o zdejším kraji. Broučky jsem nechal dělat svou práci na krystalu a začal jsem se věnovat hospodskému.
"Jistě vás zarazil můj oblek, že ano?" zeptal jsem se. Byla to spíše řečnická otázka, protože bylo jasný, co je na mě zvláštní. Odpověď , že to jsou brouci, tak ta byla až na druhém místě. Hospodský jen přikývl na mou otázku. "Už od mála trpím problémy s kůži, pokaždé když jsem na slunci, začnou se na ní tvořit fialové fleky, které jsou dosti nepřijemné" pověděl jsem po jeho kývnutí. Tuhle výmluvu jsem používal již několik let, takže jsem jí skoro i věřil, tudíž nemohl na 100% říct, že lžu. A i kdyby se chtěl přesvědčit, mohl jsem to zahrát, sice to nebylo nejbezpečnější, ale mohl.
"Vidím, že jste již byl v městě" pověděl při pohledu na ten krystal, byl trošku překvapen, že ten krystal je obklopen hmyzem. Překvapivé bylo, že hospodský nedal na sobě znát, že tu skrývá hlavní nepřítelkyni pravě tvůrce onoho krystalu.
"Ano, byl. Prý krom suvenýru, to znamená víru v nějaký klan Kana"" odvětil jsem mu na to. Neměl jsem moc informací a proto jsem chtěl mluvit s hospodským, který toho ví určitě mnoho. Ovšem to nebylo vše co jsem udělal. Z pod pláště vyletělo pár broučku do celé hospody zjišťovat informace. Bylo jich jen pár, takže hospodský si jich nemohl všimnout, ještě k tomu, když měl před sebou člověka v neoprenu a masce, a na stole byl krystal obklopený hmyzem. Dostali se všude, dokonce jeden do pokoje samotné Kotomi, žel bohu spala a proto pokračoval dále. "Víte, nejsem tu dlouho, takže se tu moc nevyznám ani v tom, kdo přesně je ten klan Kana a podobně. Mohl by jste mi říct jak to tu chodí?" Chtěl jsem se nějak dostat do povědomí místních a něco si zjisti. Hospodský by mohl odmítnout, ale byl trošku znepokojen krystalem, protože věděl komu nejspíš patří.
"Ano, údajně to tak je s tou vírou" prvně zareagoval na historku o krystalu, pak pokračoval " Klanu Kana vede Reina Kana, stejně tak je i místním Daimayo..."Při těchto slovech mi došlo, že ona žena, která se mnou mluvila, byla pravě ona. To vysvětlovalo mnoho, nebýt masky, tak by hospodský nejspíš zjistil, že už jsem s ní měl tu čest. "... Vzala jsi Takumiho z klanu Yamada. Jeho otec nedávno tragický umřel". Popravdě jsem byl dost zmatený. Hospodský by pokračoval dále, ale vyrušilo ho prasknutí krystalu. Mé oči se přesunuly na onen rozbitý krystal. Na tváři se mi objevil úsměv, který hold nikdo neviděl. "O tomhle bychom měli pomlčet" povím směrem k hospodskému, přeci jen teď by mě mohlo hnát spousta lidi, protože někteří to měli za symbol víry a ústy ke klanu Kana. "To bude nejlepší" pověděl hospodský a nahodil úsměv, který nebyl dvakrát nadšený. Možná se bál nějakých problému, že je tu někdo takový jako já. Vstal "Zajdu pro smetak a lopatku" pověděl a odešel na chivlku. Mezitím jsem posbíral všechny živé broučky a dal si je do obleku. Mezitím i přiletěla skupinka, která zjišťovala informace. Začali různě kroužit a podle jejich pohybu jsem zjišťoval, co zjistili. Poté přišel hospodský a smetl kousky krystalu a mrtvé broučky. Smetí odešel vyhodit do koše. Já jsem mezitím vstal, na stůl jsem hodil, tolik kolik jsem měl zaplatit,a odešel jsem někam pryč. Hospodský se vrátil ke stolu s očekavaním, že nejspíše se bude ptát, jak jsem to udělal. Bohužel já byl již pryč. Vzal ryo a skleničku vody, které jsem se nedotkl. Nejspíše vše co se dozvěděl půjde co nejdříve říct své princezně.

Spokojeně jsem se usmála, poznala jsem na něm, že byl vyvedený z míry. CHA! Pohodila jsem vlasy, které jsem měla pod zadek a spokojeně mlaskla.
"Tsss." Založila jsem si hned ruce na prsou když řekl, že nejsem nejúžasnější. "Jak můžeš! Vždyť jsem skvělá." Zamrmlala jsem a když se posadil na pařez začala jsem před ním přecházet líně sem a tam. V momentě kdy mi řekl psíčku jsem se zastavila a prudce trhla hlavou jeho směrem. "Přestaň mi tak říkat!" Zavrčela jsem a cítila jak mi stoupá tlak do hlavy. Jop, byla jsem trochu cholerická. Uklidnila jsem se ale dřív než jsem stihla typicky vybouchnout a nadávat jak starý dědek. Jak? Cvičila jsem to asi poslední dva měsíce. Když jsem se takhle vztekla, snažila jsem se zaposlouchat do okolních zvuků a v hlavě jsem si sestavovala plán okolí. Vydechla jsem vzduch, který jsem nevědomky zadržela a sladce se na něj usmála. "Cesta byla skvělá." Pronesla jsem nechutně sladkým tónem a opřela se zády o kmen stromu. "Chmm..tak co je?" Protočila jsem očima a sledovala jak si hraje s větvičkou. "Takhle normálně nevypadáš když se sejdeme. Tak o co jde? Někdo po tobě jde? Někomu dlužíš? No prachy ti nepůjčím." Zavrtěla jsem hlavou. "Nechápej to špatně ale znáš mě." Pokrčila jsem rameny. Však i jeho bych prodala kdybych za něj měla dostat prachy. "Nebo tě drtí utrpění ostatních? No já nejsem vědma, tak mi to řekni." Pokračovala jsem ve svém monologu a vlastně mu ani nedávala zatím prostor aby něco řekl. Nakonec jsem vítězoslavně zvedla ukazováček. "Už vím. Takhle přesně vypadal táta když měl prdy...Máš prdy?"

Vrčela, zas jak ten psíček, rozčílil jsem ji a to mi udělalo ohromnou radost. Nebyl jsem zlomyslný, normálně ne, ale s ní to byla jiná. Za ty roky, co jsme se znali, na mě provedla tolik šprýmů, že ve mně vytvořila úplně novou osobnost. Taky díky zejména její maličkosti jsem se naučil komunikovat trošku oprskle, což mi i v mnohých situacích pomohlo zapadnout v podsvětí. Z domu jsem si odnesl víceméně vytříbený a slušný slovník, to byla moje přirozená stránka, na kterou jsem byl i po tom času s Kotomi zvyklý a teď, když se tu objevil psíček, tak mám zase problém se přeorientovat. Přitom, co jsem poslouchal její vyčerpávající potrhlý monolog, mi tak nějak docházelo, že to je asi poznat. "Ty jsi taky prd," cukly mi koutky, když dokončila vyčerpávající smršť otázek. Jo, měl jsem pro ni jistou slabost, možná právě kvůli té její potrhlosti. "Říkám ti to furt, když chceš s někým mluvit, musíš mu taky nechat prostor, aby ti odpověděl a ne to na něj vybalit jak kafemlejnek!... psíčku." Věděl jsem, že přijde další rozčílení a také, že se zřejmě nikam nedostaneme, když do toho v pozadí toho všeho stále myslím na svůj problém. Naštěstí jsem si byl moc dobře vědom toho, co na psíčka platí, co ho uklidní a co nikdy neodmítá. Odvázal jsem plný měšec peněz z opasku a začal si s ním před jejím zrakem pohazovat jako s kostí pro hafana, už musela poznat, že to je nabídka práce, takhle lákána totiž nebyla poprvé.

Řekl to slovo znova. Řekl ho schválně aby mě vytočil. Věděla jsme, že mu to dělá dobře a přesto jsem tentokrát už nedokázala zareagovat jinak. I přes to, že začal vytahovat měšec. Toho jsem si prostě přes ten řev v mé hlavě nevšimla. Přestala jsem se opírat o kmen stromu a se zavrčením...ne psíčka ale vlka...jsem se na něj rozeběhla. "Neříkej mi ták!" Povalila jsem ho z toho jeho trůna na zem, pohotově jsem si na něj obkročmo sedla a sevřela v ruce část jeho oděvu. Až teď jsem si všimla toho krásného pytlíčku. Nebo spíše obsahu, který se vysypal na zem. Zamrkala jsem se zrakem upřeným měšec a pár mincí na zemi. Vztek byl pryč tak rychle jak přišel. "Hm?" Vrátila jsem se pohledem k tomu provokatérovi pode mnou. Pustila jsem látku, kterou jsem svírala a uplácala mu jí na hrudi abych jí vyhladila. "Za co?" Přimhouřila jsem oči a ani jsem se nehnula. Asi mu to nebylo moc pohodlné ale mě to momentálně nezajímalo. Chtěla jsem hned vědět detaily. A hlavně ani pro mou osobu to nebyla super poloha...zarývala se mi šiška do kolene.