Hospůdka ,,Zlaté oko"

First topic message reminder :




Hospoda ,,Zlaté oko" je nenavštěvovanější místo v Shimo no Kuni. Ačkoliv je tu hospod více, tahle s přehledem vyhrává. Už proto tu kromě nejrůznějších druhů vín a saké, najdete i širokou sť informací. Schází se tu zvědové, samuraiové, obchodníci, shinobi i prostí občané. Z toho přehršle lidí nějaká informace vyklouznout musí. A té se pak dá náležitě využít.

Neváhejte a navštivte nás! Otevřeno máme celý den i noc. Je tu možnost noclehu i zapůčení si stájí pro svého oře.

Většinu času tu šéfuje Chiha Yakintaro, která Vám bude k dispozici, pakliže ji zaujmete anebo budete potřebovat něco vyřešit.

Sotva jsem to dořekl a pytlík na ni vytáhl, už se na mě valila jak kutálející se balvan, vlasatý balvan. Furt jsem to nechápal, jak je možný, že v přítomnosti psíčka vždycky ztratím pozornost a nechám se takhle ponížit. Bylo snad možné, že ve mně kromě jiného vyvolala i nějaké sklony k masochismu a tohle mi podvědomě dělalo dobře? Čert to vem, hlavně, že se chytla na kost, kterou teď s libostí zkoumala. Vzpružil jsem se a společně s ní udělal kotoul vzad tak, že jsem skončil ve stejné pozici jako ona předtím a ona zase v té mé. "Za práci, za kterou toho může být ještě daleko víc," mrkl jsem na ni a uvolnil ruce, které jsem jí doposud držel pevně při zemi v zápěstí. Zvedl jsem se vzhůru a o krok ustoupil oprašujíc si oblečení. "V téhle zemi došlo k převratu, jedna rodina sesadila druhou, zatratila ji před obyvatelstvem a jen poslední dcera, princezna, dokázala uniknout a jak to tak bývá, já jsem zase na straně outsidera, kde se hodí každá pomoc..." téměř okamžitě mě zamrzelo, co jsem právě řekl, naladěný na Toriinu notu jsem z úst vypustil něco, co by Kotomi jistě ranilo. Opravdu jsem toho litoval, ale vyšlo to ze mě samo, aniž bych příliš přemýšlel. Pochyboval jsem snad, že jsme schopni dosáhnout našeho cíle? Zatřásl jsem hlavou a ohlédl se zpět na psíčka.

Ocitla jsem se pod ním a podrážděně vycenila zoubky. "Víc?" Nadzvedla jsem obočí když mě pustil a vyhoupla se na nohy. "To si piš, že víc." Zamrmlala jsem když jsem ze sebe oprašovala bordel. "Koukej co jsi mi udělal." Ukázala jsem na mikro dírku v oblečení, která tam ale už bylo. No to nemohl vědět. "Víš kolik to stálo?" Utrhla jsme se na něj a sedla si na ten pařez, kde předtím seděl on. Založila jsme si ruce na prsou, narovnala záda a hodila nohu přes nohu jako dáma zatímco jsem ho poslouchala. "Jo..o tom jsem slyšela. Pohybuju se tu v okolí nějakou dobu." Skočila jsem mu do řeči když začal. Vlastně jsem byla rozhodnutá jít nabídnout své služby a najít tu holčinu. Když z něj ale vypadlo, že je s ní neznatelně jsem nadzvedla obočí. "Hmm.." zamručela jsem a mlčela. No super, hodně mi to ulehčil, když mě přivedl až k ní. Podle rozložení okolí dávalo smysl, že princezna byla v hospodě okolo které jsem šla. Vyhoupla jsem se na nohy a spojila ruce za zády. "Takže...princezna hm?" Otočila jsem se k němu zády a zhoupla se na patách. Na tváři se mi objevil široký, nebezpečný úsměv. "Co mi může nabídnout tak skvělého? Druhá strana je na tom pod toho co jsem slyšela lépe. Však je tahle princezna v podstatě vyhnancem ne?" Sklouzla jsem pohledem k pytlíku peněz, který byl stále na zemi. Nedivila bych se kdyby to bylo všechno co má..mají?
"Já ti nevím.." rozhodila jsem rukama, otočila se na patě čelem k němu a s tím nebezpečným úsměvem naklonila hlavu na stranu. "..ale mě se to zdá dost nevýhodné." Pokrčila jsem rameny a zamířila pomalu k němu. "Ach Reizo, co si to vybíráš za strany." Vydechla jsem a sledovala ho stále se stejným výrazem lovce. "Očarovala tě snad?" Zatvářila jsem se dotčeně a zamračila se.

Tak tohle byla úplná klasika a další psíčkova taktika jak mě potrápit. Samozřejmě, že ona se mnou mohla vymetat jako s koštětem, ale ve chvíli, kdy jsem se jí jen mírně dotkl, tak už jsem byl za největšího zloducha a tyrana já. Její mikrodírka o velikosti špendlíkové hlavičky mi nepatrně rozpumpovala žilku na spánku. Bez tak kecáš... Když mi skočila do řeči, na chvilku jsem se vnitřně zarazil. Takže se tu neukázala až teď, ale už tu chvíli oxiduje. Jak ji znám, tak se klidně mohlo stát, že bude již dávno na druhé straně, kde by se její čmuchání náramně hodilo.  A to Kotomi sám poučuju o neopatrnosti, hm? Nicméně hlavní hybným kolem pro ni byly peníze a pak ale i moje maličkost, byl jsem si dobře vědom toho, že pro mě má taky slabost. Ne nadarmo se říká, že co se škádlívá, rádo se mívá. No a kdyby náhodou již byla na straně Reiny, tak mým jediným úkolem bylo stejně ji přetáhnout zase k nám. Zatímco okolo mě zase tancovala, já postával stále na stejném místě s rukama založenýma na prsou a sledoval ji. "Je to snad osud? Zapracovala vyšší moc? Nebo...?" svou parafrázi jejího předchozího výlevu jsem schválně nedokončil. Byla to moje odpověď téměř na všechno, co před chvíli řekla, i na tu část o očarování, víc jsem se k tomu nevyjadřoval. "Druhá strana nemá mě," dodal jsem prostě a z prsou si ruce hodil za hlavu. Nejen, že jsme byli staří známí, ale za ta léta jsme i tolikrát spolupracovali, že to Tori přineslo do kapsy víc než dost. Věděla také, že jsem ji nikdy nijak nenatáhnul ani nepodrazil. Peníze pro mě neměly takovou hodnotu jako pro ni. Z byznys hlediska by bylo moudré pro každého podnikatele v tomto vzájemném vztahu pokračovat, na což jsem také spoléhal.

Když použil co jsem řekla dříve zamračila jsem se ještě víc. "Čhe" Znechuceně jsem mlaskla. "Nemyslíš, že jsi mi dal teď ještě větší důvod se na tvojí nabídku vyprdnout?" Odstoupila jsem od něj a prohlédla si nenuceně své nehty. "Velký ochranář a zachránce Reizo." Pronesla jsem s pohledem upřeným stále na nehty. "Sladké.." Smetla jsem neviditelné smítko z ruky a začala se zase loudavým krokem procházet sem a tam. "Druhá strana nemá mě." Zopakovala jsem po něm jeho tónem a ušklíbla se. "Nějak si věříš, že bych to vzala kvůli tomu abych ti byla na blízku." Zastavila jsem se u měšce, který byl stále na zemi. Elegantně jsem se pro něj ohnula a potěžkala ho. "Abys věděl, zas takový krasavec nejsi." Mrkla jsem na něj. Začala jsem si s měšcem malinko pohazovat a opět jsem přešla do líného přecházení z bodu A do bodu B. Mlčela jsem. Popravdě se mě dotklo, že dělal prince na bílém koni, který se o vše postará někomu jinému a mě do toho chtěl zatáhnout. Být poskokem pro někoho jiného? Pro nějakou jinou? Stále jsem si pohazovala měšcem a můj výraz se měnil stejně jako tok mých myšlenek. Z minuty na minutu. Už teď pro mě jeho princezna byla člověkem, proti kterému jsem měla negativní emoce. "Chci ještě jeden." Upřela jsem na něj chladné oči a přestala přecházet. "Chci ještě jeden." Zopakovala jsem. "A pak ti budu dělat toho tvého psíčka. Pro tebe...ne pro tu princeznu." Hodila jsem mu k nohám měšec a vydala se směrem k hospodě. Panáka prosím! Zkusila jsem vyslat telepaticky hostinskému.

Moje diskutabilní taktika přesvědčování by možná v normálním případě nedosáhla přílišného účinku, ale se mnou tady normální případ rozhodně nestál. Zvykli jsme se pošťuchovat, tak nějak to patřilo k naší rozmluvě a já tím víceméně vyjadřoval svoji důvěru k ní. I přes to, že to byla úplatná mrcha, naučil jsem se jí věřit, práci to však dalo. "Zas takový možná ne, ale krasavec ano," zazubil jsem se tušíc, že má nabídka bude přijata. No a pak přidala, že chce rázem dva měšce, což mi vysmátý výraz hned zase zkazilo. Pro ten hozený jí jsem se předklonil a ještě za letu ho chytil. Už tohle bylo dost peněz a další měšec znamenal dvojnásobek... no, asi jsem ji trošku naštval. Pak už si to štrádovala směrem k hospodě a mně došlo co bude následovat. "Pakliže se zase nevyleješ, tak to zvážím!" zažertoval jsem a vydal se za ní.

V hospodě jsem objednal dva panáky dle jejího výběru. Já na alkohol moc nebyl, občas jsem sice popil, ale výdrž mi v tomhle odvětví zatraceně scházela. A od té doby, co mě pití s psíčkem kdysi vyndalo jak chleba z tašky, dávám si veliký pozor. Když jsme je do sebe kopli, obličej se mi zkřivil. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby objednala to nejsilnější, co tu měli. Nejen z mých očí mohla vyčíst značnou únavu, pro dnešek jsem toho měl dost a potřeba odpočinku se na mně již začala podepisovat. "Víš, že si tě nesmírně vážím," podržel jsem ji pravou rukou její levou, kterou měla položenou na stole, u kterého jsme zrovna seděli, "věřím ti a spoléhám na tebe." Pro Tori možná těžko říct, jestli ze mě už hovořil ten jeden panák nebo to byla upřímnost. Odebral jsem se nahoru, opatrně otevřel a zavřel dveře. Zalehl jsem do druhé postele naproti Kotomi a s ustaraným pohledem na ni usnul.

Ať už si Tori objedná pokoj a přespí v něm, dole na stole nebo někde v příkopě, byla věc, kterou jsem nemohl ovlivnit. Tori byla svá a já ze zkušenosti věděl, že se o sebe dokáže postarat za každé situace... i když je úplně na štorc.

"To jestli se vyleju nebo nevyleju není tvoje věc. O mě se starat nemusíš." Odsekla jsem a přidala do kroku, když se rozhodl ke mě připojit. Mlčky jsem dorazila k hospodě a rozrazila dveře. Sjela jsem naštvaným pohledem pár lidí jako by mi vadilo dýchat stejný vzduch a odebrala se ke stolu. "Tak když platíš...to nejsilnější hospodo!" Zavelela jsem a opřela se o opěradlo židle. Čapla jsem panáka průhledné tekutiny a hodila ho do sebe. Alkohol pro mě nikdy nebyl problém a jak jsem si všimla tak většina lidí, které jsem potkala byli alkoholici. No Reizo teda ne. Posměšně jsem nakrčila nosík a mávla na znamení, že chci další. Na opravdu krátký okamžik jsem zamrzla když se dotkl mé ruky a dívala se mu do očí. Po jeho sladké větě jsem další krátký okamžik byla ticho a pak rukou ucukla. "Fuj." Zatvářila jsem se na oko znechuceně a mávla rukou jako bych ho odháněla. To už se zvedl a odebral se pryč. Za princeznou hm? Sledovala jsem jeho záda a když zmizel úplně přehodila jsem si nohu přes nohu. No.. Zabloudila jsem pohledem k hodinám na stěně a pokrčila rameny. Času na pití dost. Zamračeně jsem do sebe hodila dalšího panáka a mávla si opět o další. A tak jsem tam seděla, přemýšlela a tvářila se u toho jako královna nas*anosti. To bude zase problému. To bude zase hrůza. Měla jsem si říct rovnou o tři.

Opět jsem se vrátil do hospody. Pár penízku jsem si nahrabal tím, že jsem pomohl pár lidem v okolí, takže jsem se mohl najíst! V obleku jsem si to nakročil do hospody a šel si sednout na své místečko. Bylo pěkné v rožku, tam se mi to hodně líbilo. Byla tam tma a klid. Tentokrát jsem nevytáhl krystal, ale opět jsem vypustil pár malých broučku do okolí, aby šmejdili. Objednal jsem si polévku, protože jsem na ní měl chuť a čekal než mi jí přinesou.

Probudila jsem se docela brzy, však jsem také brzy zalehla. Reizo ještě spal. Pousmála jsem se a vstala jsem. Rovnou jsem se vydala do koupelny a během chůze se protahovala jako kočka. Konečně jsem mohla ozkoušet nové oblečení. Na to jsem se těšila! Přesto jsem a sebe znovu hodila kimono a černý plášť. Zašla jsem do kuchyně a požádala šéfa, abych mohla být chvíli sama v koupelně. Vyšel mi vstříc a já si tak po několika dnech mohla dát osvěžující horkou koupel. Byla to slast. Během toho jsem měla čas přemýšlet. A i když jsem věděla, že toho budu litovat a Reiza si vykoleduji pěkně vynadáno, rozhodla jsem se trochu zariskovat.
Po koupeli jsem obdržela košík se snídani. S velkým díky jsem ho donesla Reizovi na pokoj. Na papírek jsem naškrábala jsem vzkaz, že se brzy vrátím, a pomocí okna proklouzla ven z hospůdky, opět zahalena v plášti. (Přesun)

Probralo mě slunce, které odráželo své paprsky do kovové ozdoby za oknem, která se vlnila vlivem venkovního větru, což po pokoji vytvářelo všude možně prasátka, až mě jedno začalo problikávat a šimrat přímo do obličeje. Rozespale jsem rozlepil oči a několikrát promrkal. Kotomi zde nebyla, potom co jsem si opláchl obličej v malé koupelničce, všiml jsem si košíku a u něj přiloženého vzkazu. Nárazově se ve mně smísili různé druhy emocí, které se dokonce navzájem vylučovaly. Vzkaz jsem zmačkal a strčil si ho do kapsy. Nakonec jsem si přiznal, že navzdory většímu nebezpečí, je nutné, aby se Kotomi dokázala také osamostatnit. Nedalo se totiž zaručit, že jí bude pokaždé někdo na blízku. Musela sama poznat, jaké je to jednat na vlastní pěst. Chvilku jsem to překousával, ale nakonec se mi podařilo částečně vychladnout. Ze zvyku i pro případ nouze jsem si oblékl své obvyklé oblečení s vybavením, přešel k oknu, odkud jsem vyskočil až na střechu hostince a posadil se v tureckém sedu doprostřed tak, aby na mě nebylo z žádné strany vidět. Z jedné brašničky jsem vytáhl a rozložil papír, zároveň se přitom chopil pera a malé ampulky inkoustu, kterou jsem skrýval ve své taštičce s jedy. Rozhodl jsem se napsat domů, nechystal jsem se je pouze informovat o tom, jak se mi daří, ale zejména sepsat nějaký příběh, jak už se stalo zvykem. Tentokrát o Sněžném démonu. Psaní mi nikdy nepřekáželo v koncentraci, spíše naopak, a tak jsem se soustředil na okolí, na Kotomi, na zvláštnosti a na případné nebezpečí. Nepřekvapovalo mě, že Tori byla stále v lokále... pozastavení hodné však bylo, že tu byl opět ten člověk se specifickou chakrou z minula. No, byla to vyhlášená hospoda a dělat ukvapené závěry se nezdálo jako rozumné. Dále tu nebylo cítit nic významného, avšak v činnosti jsem stále pokračoval.

Kopala jsem do sebe panáčky v pěkném rytmu a vytáhla knížku, která měla papírem zakrytý obal aby nebylo vidět co čtu. Vztek mě už opustil a tak jsem se začetla do svém tajemné knížky. Časem se mi na tváři objevil podivný úsměv a občas jsem se potichu pochechtávala. Takhle jsem se potichu hihňala docela dlouhou dobu. Zrovna když jsem zvedla oči k hodinám...opět, vešla dovnitř zakuklená osoba. Pohledem jsem ho doprovodila až ke stolu kde si sedl a vrátila se ke své knížce. Písmenka byla pořád rozmazanější a já nebyla hlupák abych nepoznala kdy to stačí. Poručila jsem si tři obří sklenice vody a zaklapla knížku. Zatímco jsem čekala jsem se znuděně opřela loktem o desku stolu a podepřela si bradu. Nakonec jsem svým znuděným pohledem zabloudila k tomu zakuklenci a sledovala ho. Neúnavně. Bez výrazu. Prostě jsem na férovku čuměla. Dokud mi nedonesli ty sklenice vody. Tak jo. Jemně jsem druhou rukou plácla do stolu abych se povzbudila a přestala si podepírat hlavu. "Hlavně se zase skoro neutopit jako minule." Zamumlala jsem si pro sebe a přiložila si k ústům první sklenku. A za chvíli byla pryč. Postavila jsem ji prázdnou na stůl a zalapala po dechu. Ne..nemohla jsem pít jako normální člověk. S nezkrotným odhodláním jsem uchopila další, a vypila ji stejně tak rychle. "Fuu" položila jsem jí k prázdné sestře a opřela se.

Užíval jsem si klidný ruch hospody, ale něco se mi nezdalo. Jako kdyby mě všichni chtěli sníst. Cítil jsem jejích oči na zádech a to jsem seděl zady ke zdi! Poté jsem si všiml té ženy! Ona čuměla? Proč čuměla? To neviděla nemocného člověka?! Ano nebyl jsem nemocný, ale svým způsobem jsem nemocný byl. Pohledl jsem na ní a zamračil jsem se! To ovšem nemohla vidět, bohužel. Potom co jsem uvdiěl s tou vodou, určitě nebyla normální! Vstal jsem a šel jsem k ní. Už jsem se nudil a ona tu byla jediná normální. tedy normální na to, aby se se mnou bavila. "Jak se vede? řekl jsem. Tahle hláška určitě zabere, já to v koutku svého srdce věděl!

Stále opřená jsem sledovala tu zakuklenou postavu jak se blíží ke mně. Pardon pane, ale drobný nemám. Pomyslela jsem si v hlavě a ušklíbla se. Poté co promluvil se mi rty roztáhly do širokého úsměvu a vydala jsem ze sebe krátký smích. "Wow." Okomentovala jsem jeho hlášku a založila si ruce na prsou. "Přímo úžasně. Dokonale. Parádně. Nejlépe. Mám pokračovat?" Nadzvedla jsem obočí a ukázala na židli v tichém pobídnutí..u mě teda příkazu aby si sedl. "Nedýchá se v tom blbě?" Určitě tuhle otázku slyšel stokrát a určitě ho to štvalo. A přesně proto jsem se zeptala.

Moje otázka nejspíš nebyla, ale co už. "Jo pokračuj" povím a pod maskou se usmějí. Po jejím pobídnutí jsem si sedl. Její otázka mě nijak nepřekvapovala. Pravdou je, že se hodně ptali. Prostě zvědavost nelze zastavit. V lokále byla dostatečně tma, takže by mi prošla moje lež ohledně alergie na slunce. Šáhl jsem si na masku a poté sundal spodní část, takže mi šla vidět má ústa. "Ani ne, je to v pohodě" odvětil jsem jí. Její reakce na sundaní části masky určitě mě určitě pobaví.

Uchopila jsem poslední sklenici a tentokrát jsem se napila jako pravá dáma. Takže jenom jeden maličký doušek. Odložila jsem sklenku a když si sáhl na masku zpozorněla jsem. Jenže místo toho co jsem si představovala jsem viděla jen normální ústa. Zklamání se mi rozhodně odrazilo v očích. "A já čekala nějaké bradavice, jizvy a tak." Okomentovala jsem to a povzdechla si. "Takže jsi takhle zakuklený protože ti to dává pocit určitý anonymity a cítíš se tak líp?"

Ano, všiml jsem si jeho zklamání v očích a to se bavíme pár sekund. Jsem hold dobrý. "Rozhodně to neslouží k tomu, abych nebyl nenapadaný" povím a zasmějí se. Objednám dva panáky, pro mě a pro slečnu. "Skutečnosti je, že sluneční svit mi nedělá moc dobře na mojí pokožku" povím s klidem a přitom si vezmu svého panáčka do ruky a následně si se slečnou přiťuknu. "Na zdraví."

"Chmm" sledovala jsem ho a když objednal panáky pousmála jsem se. No prosím. "Děkuji." Kývla jsem na něj a zase zabloudila očima na hodiny. Kruci. Vrátila jsem se pohledem k němu a přiťukla si s ním, zároveň jsem vstala a toho panáka do sebe hodila. "No, velice se omlouvám. Ale musím si něco zařídit. Tak jindy." Čapla jsem knížku, hodila na stůl peníze za to co jsem tu propila a bez dalšího zdržování zmizela.
//pardón já tu do neděle nebudu.

"Yare, Yare" povím při jejím bleskovým uprku pryč. Začínal jsem měl pocit, že mojí společnost nechce nikdo navštívit ani sdílet. Povzdechl jsem si a objednal ještě jednoho. Kopl jsem ho do sebe a zaplatil jsem. Nasadil část masky, kterou jsem si před chvíli sundal. Vstal jsem a odešel jsem z hospody. Povšimnul jsem si, že někdo sedí na střeše. A pak, že já jsem zvláštní. Každopádně jsem se nestaral a vydal se směrem do lesa.


//Přesun

Do hospody jsme šli mlčky, pomalu, procházkou. Vlastně to bylo celkem fajn jen se procházet. Jen jsem si musela dávat pozor, abych nebyla odhalena. Přesto jsem měla čas o lecčem přemýšlet. Nebylo toho málo. Než jsme došli na místo, veškerý vztek ze mě opadl.
Vešla jsem dovnitř. Hospůdka byla zaplněna jako vždy, tudíž moje maličkost se tam docela ztratila. Kývla jsem na hostinského a ten když zpozoroval Goemona, zazubil se. Kdoví, co si myslel..My jsme ale rovnou vystoupali schody do chodby, ve které se nacházel i náš pokoj, který byl momentálně prázdný. Reizova chakra ale byla stále tu, tak jsem již nikam neodcházela. On o nás určitě taky bude brzy vědět.
Plácla jsem s sebou na postel a konečně ze sebe mohla shodit i plášť. Otevřela jsem truhličku, kde byl měšec s penězi. Pohodila jsem s ním v ruce.
,,Až se dozvím něco nového, cenného a důležitého, poputuje k tobě." naklonila jsem hlavu na stranu s šibalským úsměvem.

Jako na zavolanou, akorát jsem dopisoval poslední řádku a princezna se blížila zpět do hostince, upřímně se mi částečně ulevilo. Víru v to, že je schopná, i když ještě mladé pískle, jsem za ten společně strávený čas měl, ale tohle mě v tom alespoň dokázalo utvrdit. Hotový dopis jsem složil a uložil do brašničky stejně jako všechny použité pomůcky, teď už jen stačilo najít místo, kde půjde odeslat. S tím, jak se Kotomi s Goemonem přibližovali, bylo snazší určit jejich polohu, v tom mi došlo, že princezna není sama a někdo ji doprovází. Hashiru to nebyl. Nemohl jsem si vybavit konkrétní osobu, jelikož ve spojitosti s ní jsem poznal pouze obyčejné lidi jako třeba hostinského zezdola. Logicky jsem však usoudil, že když přicházejí v poklidu a zpátky do hostince, o nebezpečí nejde. Že by to byl tedy někdo z tech, kteří jí pomohli utéct? Zvědavost to ve mne určitě vyvolalo, vyčkal jsem, až dojdou do pokoje a poté si to po stěně nakráčel ze shora až k oknu. Sehnul jsem se hlavou dolů, abych nejprve nakoukl. Přilepený ke stěně visící do okna vzhůru nohama bych pro kolemjdoucí musel vypadat podivuhodně, já se ale předem ujistil, že nikdo zrovna neprochází. Pozornost jsme zrovna nevyhledávali. No, nestál jsem tam takhle výrazně dlouho, po chvilce jsem udělal přemet, abych proskočil oknem dovnitř pokoje a postavil se čelem k nim. "Pro jednou mi zmizíš a hned si přivedeš společnost?" zažertoval jsem s úsměvem na tváři, jestli byl upřímný nebo umělý, těžko říct, sám jsem si nebyl jist. Mladík mi byl cizí, střídal jsem mezi nimi pohledy a nakonec utkvěl na Kotomi, zrovna si pohrávala s měšcem. Okamžitě mě to vnitřně zasáhlo, naše peníze se tenčily a psíček si naposledy vyžádal dva měšce, to bude ještě smlouvání... jak na tržišti. Situaci v tuhle chvíli mohla vyřešit asi nejlépe Mimi, takže jsem to na ní také nechal.

Hned po nás dorazil i Reizo. Věnovala jsem mu milý úsměv. Kupodivu mi ani nevynadal, pouze okomentoval naši návštěvu u dveří.
,,Promiň?" zkusila jsem, ale úsměv mě neopouštěl. ,,Reizo, tohle je Goemon..." zasekla jsem se. Netušila jsem, jestli mám prozradit i jeho příjmení, nebo ne. Podívala jsem se na jmenovaného. Nejsem vlastizrádce ani nikdo jiný. Stejně by se to dozvěděl. ,,Uchiha." dořekla jsem. ,,Patřil k těm, kteří mi pomohli zjistit, co se stalo s otcem a jeden z těch, kteří mě v pořádku dostali z hradu." nespustila jsem z Goemona oči.
,,A teď se mi chystal říct, kde posledních pár dní byl a co se tam dozvěděl, že ano?" ušklíbla jsem se. ,,Jaká je situace v hlavním městě?" zeptala jsem se nakonec.

V podstatě ještě než Kotomi stihla svá slova doříct a já se sotva nadechl, Goemon... Uchiha, téměř vyletěl z kůže, po tom, co byla prozrazena jeho klanová identita. Pomohl mi si uvědomit, jak moc dobré rozhodnutí bylo již od brzkých let začít meditovat a naučit se zvládat vztek. Goemon zřejmě tohle podcenil, všiml jsem si však prohlížejíc si ho blíže jeho mladého zevnějšku, mohl být podobně starý jako ona? Zřejmě ještě stejně nevybouřený. O jeho klanu jsem slyšel mnohé, avšak on byl prvním Uchihou, s kterým jsem se střetl tváří v tvář. Ještě v půlce jeho divadélka jsem se přiblížil ke Kotomi asi tak na jeden krok, původně se zájmem se představit, z čehož však bleskurychle sešlo. "Goemone, chápu, že ti jde spíše o princip, ale chci tě ujistit, že tvé tajemství zůstane tajemstvím," řekl jsem o dost klidněji než on, situace však byla stále nepříjemná. Dodal jsem ještě "Kdyby ses mohl ztišit, tak aby tě neslyšel celý hostinec, bylo by to fajn." Zvážil jsem vykání, ale byl mladší, nezdálo se nutné. Přestože jsem se snažil působit klidně, byl jsem na pozoru a připraven, živly jako byl on, často dokázali svůj vztek vygradovat ještě víc. Hleděl jsem mu však do očí na znamení důvěry. O schopnostech, které skrýval za těma světlýma očima, jsem slyšel všemožné příběhy. Byl jsem si tedy vědom nebezpečí.

Goemon vyletěl jako čertík z krabičky, což mě....šokovalo. Rozkřičel se na mě tak, až mě v první chvíli polilo horko, ve druhé chvíli studený pot a ve třetí mi vyhrkly slzy do očí. Ty jsem naštěstí potlačila. Strach i smutek vystřídal vztek ve chvíli, kdy začal být sprostý. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak je nebezpečné hlásit pravou identitu.
,,Tak poslyš." zvedla jsem se a stoupla si ještě před Reiza.
,,Nejsem tak úplně nezkušená husička, za kterou mě máš. A taky nejsem Reina, abych si lidi držela pod nátlakem a výhrůžkou smrti." zašklebila jsem se nad jejím jménem. ,,To, že jsem ti nabídla peníze....Tak to běžně chodí, když si někoho chceš najmout. Momentálně moje reputace není tak velká, aby mi lidi sami věřili a chtěli se ke mně přidali dobrovolně. Ještě neviděli Reininu pravou povahu. Proto jsem alespoň nabídla peníze." měšec s penězi jsem stále svírala v ruce. ,,Tahle moje soukromá skupinka je založená na důvěře a pochopení. O tom ty nejspíš nemáš ani ponětí." znechuceně jsem se usmála. Třásla jsem se vztekem. V místnosti se začalo ochlazovat.
,,Informace si můžeš strčit na místo, které nevidíme." přistoupila jsem o krok blíž. ,,Pokud se nerozhodneš mi důvěřovat, pak ano, peníze si nechám, ty si nech informace....Ale pak už se mi neopovažuj vlézt na oči...A kdyby ses náhodou rozhodl mi oplatit laskavost a povyprávět o mě někde, dozvíš se, že tak slabá, jak se zdám, nejsem. A ani taková princezna, jak si myslíš." poslední slova jsem spíš zavrčela. Na zdech i na zemi se utvořila slabá vrstva jinovatky. A pokud se teď Goemon rozhodne odejít, prosím, ať si jde.