Hospůdka ,,Zlaté oko"

First topic message reminder :




Hospoda ,,Zlaté oko" je nenavštěvovanější místo v Shimo no Kuni. Ačkoliv je tu hospod více, tahle s přehledem vyhrává. Už proto tu kromě nejrůznějších druhů vín a saké, najdete i širokou sť informací. Schází se tu zvědové, samuraiové, obchodníci, shinobi i prostí občané. Z toho přehršle lidí nějaká informace vyklouznout musí. A té se pak dá náležitě využít.

Neváhejte a navštivte nás! Otevřeno máme celý den i noc. Je tu možnost noclehu i zapůčení si stájí pro svého oře.

Většinu času tu šéfuje Chiha Yakintaro, která Vám bude k dispozici, pakliže ji zaujmete anebo budete potřebovat něco vyřešit.

Když ke mně přiběhly lištičky, přikrčil jsem se do dřepu a začal obě škrabkat na těch jejich pidi hlavách. Nebyly tak fascinující jako Hashirův slimáček, ale roztomilé byly určitě. Kataro toho zatím příliš nenamluvil, jeho příchod ale vnesl Kotomi další vlnu energie, což mě také potěšilo, potřebovala to. Hashiru se nám představil velmi otevřeně, trochu mě to překvapilo, rozhodně to byl jiný přístup než od toho Uchihy. Přišlo mi to ale milé a hlavně jeho výčet schopností zněl na tak mladého kluka víc než slibně. Pak Tori předvedla své typické extempore, zasmál jsem se a na obranu jejího chování dodal. "Neberte si to osobně, ona je takový věčný vzdorující puberťák," po mých slovech jsem protočil oči vzhůru jako bych na chvíli přemýšlel. Puberťák, co už má nemálo nachlastáno. Dělá jí to snad ještě agresivnější a otravnější? Zatímco jsem se mazlil s lištičkami, Raijin se Kotomi zavázal a také se představil. Jeho slova o ničivé síle byla při nejmenším podložena robustní postavou, kterou oplýval. Usoudil jsem, že je čas, abych o sobě také něco sdělil, podíval jsem se tedy ke zbytku týmu, momentálně ochuzeném o psíčka, který však stejně věděl to, co se chystám říci, a spustil. "Zdá se, že naše společenství spojují hlavně náhody, jsem rád, že doposud šťastné. Roky cestuji a sbírám zkušenosti, jsem také zvyklý pracovat spíše sám, což je paradox, jelikož ovládám lékařské techniky, jako tady Hashiru. Dokážu vycítit přítomnost ostatních a svou skrýt. Preferuji boj zblízka a jeden na jednoho. V neposlední řadě zvládnu s trochou přípravy tvořit barierová jutsu k ochraně velkých prostranství," o své schopnosti po otcovi jsem záměrně pomlčel, sám jsem si jí totiž nebyl příliš jistý. Po celou dobu svého výkladu jsem zůstával v dřepu u lištiček a užíval si jejich přítomnosti. Ať už jsem byl jakýkoliv, zvířátkům se nikdy neubráním.

Raijin mou nabídku přijal a já za to byla ráda. Usmála jsem se. Stejně jako Hashiru se rozpovídal o svých schopnostech, Hashiru přidal něco i ze své rodiny. Nebyla jsem jediná, kdo to neměl lehké. Posadila jsem se na postel a Kitsune ke mně hned přiběhla. Vyskočila mi na klín a stočila se do klubíčka. Pohladila jsem ji. Tori mezitím ztropila scénu. Stejně jako předtím Uchiha. Sklopila jsem hlavu a povzdychla si. Neměla jsem k tomu co říct. Sama jsem neplánovala, že v jedné místnosti se nás sejde tolik. Že se nás tolik sejde v jedné budově, na jednom místě, navíc tak malém. Nečekala jsem, ani, že se rozpovídáme na téma rodina a schopnosti. Kvůli tomu jsme nebyli hned směšní. Neřekla jsem to snad? Co se má stát, stane se. Faktem je, že se udála tahle sešlost. Každý jsme jiný a pokud nás Tori takové nedokázala akceptovat, tak se přidávat nemusí. Za tím jsem si stála. Ačkoliv lidi potřebuji, někoho nenutím, aby s námi byla, když se jí tak protivíme. Z přemítání mě vytrhl Reizův hlas. Sám představil své schopnosti. Byla jsem ze všech celkem překvapená. Několik lidí s různými schopnostmi, pousmála jsem se v duchu. Sama jsem znala jen led, sníh a meč...
Znovu jsem pohladila sněžnou lišku po hlavě. ,,Myslím, že všichni přítomní víte, jaké schopnosti mám. Co ovládá náš klan." podívala jsem se na Katara. ,,Kromě toho jsem také sensibil a ovládám boj s mečem." přidala jsem. Rozhlédla jsem se po všech.
,,Možná....Je načase, abychom začali něco dělat. Necítím se jako rebel. Nechtěla jsem jí být. Chci prostě jen očistit svoje jméno a svůj klan. Chci se vrátit domů." pohlédla jsem na Reiza. Jemu už jsem toto svěřila. ,,Kéž by to celé šlo bez násilí." povzdychla jsem si. Tahle místnost byla opravdu maličká, chtělo to něco většího, v tom měli všichni pravdu.
,,Vezmu si zpět hrad Matsumoto." prohlásila jsem nakonec. Asi se všem zdám jako komická a hloupá princezna, ale myslela jsem to vážně.

Událo se spoustu věcí. Tori udělala scénu a odešla. Přesel jsem to mávnutím ruky a vyposlechl si ostatní. Bylo to skvělé. Další medika...zajímalo mě, kdo je silnější, já nebo Raijin??
Kotomin cíl byl reálny a tušil jsem to. Při tom jsem vytáhl z kapsy svitek a hodil jej Kotomi.
"Plánky hradu, tajná cesta, rozmístění stráží, poloha důležitých budov..a předtím bych byl rád, kdybyste mě doprovodili do Mizu no tera. Mám se tam setkat se svým informatorem. Už se mi však dlouho neozval, mám tušení, že to bude past..proto chci pomoc." Požádal jsem Reiza a Kotomi.

Pokýval jsem souhlasně směrem k Hashirovi a Kotomi, od lištiček jsem se zvedl a přišel blíže k ostatním, abych "zaplnil kruh". Hrad Matsumoto byl vskutku náš následující cíl, s jeho držením by se z nás konečně mohla stát opravdová opozice a lidé, kteří s námi sdílí smýšlení, by se mohli přidat a podpořit nás. Věřil jsem, že se ve městě za těch pár dní všichni nerozhodli zavrhnout Kotomi a nepropadli Reinině lsti. Sice to znamenalo de facto válečný konflikt, jehož dopady se také jistě v budoucnu objeví, ale sám moc dobře vím, že někdy jsou takováto radikální řešení jedinou možnou cestou. Hashirova mise byla evidentně úspěšná, rázem jsme měli něco, o co se dá opřít. Raijinova náhlá motivační řeč ve mně vzbudila větší odhodlání, konečně vše nabíralo otáček. Pohlédl jsem na Kotomi, zda-li s Hashirovou nabídkou souhlasí, vyjádřil jsem ji svůj názor souhlasným kývnutím. Myslím, že krátká zastávka jinde ničemu vadit nebude, alespoň se lépe poznáme a vyřešíme taktiku útoku na hrad.

Jak jsem tam všechny poslouchal, tak tu bylo plno osob s jedinečnými schopnosti o jejichž efektivitě se ale nejlépe přesvědčíme v boji. K čemu je technika, když není plně využita? Odstoupil jsem od futer ve chvíli kdy kolem mě procházela ta nervácká holka. Asi nemá moc ráda společnost, i když v některých dobách bych byl taky nejspíše sám. Počkal jsem raději než všichni domluví, jelikžo je nezdvořilé někomu skákat do řeči. Přeci jen mě slušně vychovali a nechtěl jsem dělat Kotomi ostudu. " Zdravím. Jmenuji se Kataro Yamada a jsem osobní strážce a čirou náhodou i bratranec princezny Kotomi. Nevím co bych vám o sobě pověděl, poslední dobou se s námi všemi svět nemazlil. Své schopnosti raději předvádím v bitvě, protože jen v bitve teprve pochopíte toho druhého. Pokud se chcete seznámit i normálně tak stačí říct, ale momentálně máme válečnou poradu, takže bych raději počkal až po ní. " Možná jsem trochu zněl jak starej generál, ale to mi vůbec nevadilo. Přeci jen jsem měl duši samuraie a takové způsoby k tomu patří. Jenže jsem byl složitá osobnost, nebo by se také dalo říct, že ve své hlavě mám více osobností, které potlačuji.

Hashiru myslel prostě na všechno! Hodil mi svitek, který jsem v letu chytil, což ale vyrušilo Kitsune a se zavrčením zase ze mě slezla. Roztáhla jsem si ho a prohlížela si plánky celého hradu, veškeré informace, které jsem potřebovala. Ten hrad jsem znala, co jsem se tam naběhala od mala, ale ne všechny detaily jsem stihla najít. Velmi potěšeně jsem se usmála.
,,Výborně. Dobrá práce, Hashiru." pochválila jsem ho s pokýváním hlavy. A postavila se vedle Reiza. On souhlasil a já samozřejmě s Hashirovo prosbou také souhlasila.
,,Kataro, půjdeš s námi, že?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že ano. Doufala jsem, že má v plánu mě následovat. Dlouho jsme se neviděli, bylo toho tolik, co nevěděl a co se musel dozvědět.

"Pak si promluvime o mé odměně.." Mrkl jsem na Kotomi a usklibl se.
Výborně, hezky se to posouva kupředu. Až teď jsem si uvědomil, že tady lítají listicky. Zajímavé přivolání. To jsem snad ještě neviděl.
"Děkuji vám, půjdeme ihned..." Šel jsem.ke dveřím a zrušil techniku.
Vydal jsem se jako první na cestu, znal jsem ji a pravděpodobně ostatní ne

Přesun

" Ale jistě, sice neznám úplné detaily, ale to mi povíš cestou. Víš, že bych šel s tebou i na kraj světa. " Pověděl jsem Kotomi a potom jsem se otočil a vydal se za Hashirem. Sice jsem nevěděl kam má namířeno, ale když ho ztratím z dohledu tak tam těžko trefím. Tudíž jsem ho následoval stejně jako zbytek zdejší populace. Část nás opustila už dřív, ale to zřejmě nevadí. Budeme dělat i za ně když jsou netrpělivý. Netrpělivost jim akorát tak přivodí smrt. Ne jen jejich, ale i jejich společníků, protože ohrozí všechny. Očekával jsem, že Kotomi mi bude hned v patách a povypráví mi alespoň část než tam dojdeme. Na detaily se můžeme zaměřit až budeme třeba sami.

/přesun

Kotomi také souhlasila, z mého pohledu bylo tedy jasno, potom co Hashiru zavelel, mohli jsme se vydat pryč. Rozhlédl jsem se po pokoji, zda se tu ještě někde neválí moje věci, nebylo tomu tak, vše jsem měl u sebe. Zajímavé, jak živá atmosféra se tu za tak krátkou chvíli vytvořila, když ještě včera jsme tu pobývali jen s Kotomi a přemýšleli o dalších krocích. Chtěl jsem se vydat po boku princezny, ale zastavil jsem se a podíval na Katara. Zdálo se, že jsou si velmi blízcí a mají si co říct. Proto jsem ho ještě předběhl a vyrazil za Hashirem jako druhý. Tori nás s Raijinem najde, pokud bude chtít...

přesun

Hashiru zavelel a mohli jsme jít. Kitsu i Kitsune jsem pustila a obě zmizely. Kuchiyose jsem zrušila. Avšak těsně předtím si Kitsune hrála s mým pláštěm a následně začala cosi přežvykovat. Sehla jsem se k ní, ale když jsem viděla, že to má více než dvě klátící se nožičky, ušklíbla jsem se znechuceném a pochválila ji, že toho broučka snědla. Než jsem se zařadila ke Katarovi, napadlo, že to mohl být brouček Benjira. Zamračila jsem se. Ale byla to jen spekulace, víc než nožičky jsem z brouka neviděla. Faktem je, že i když lišky mají radši maso, hmyzem taky nepohrdnou xD.
Reizo nás předběhl, já vybrala z truhličky zbytek peněz, který jsem měla a popoběhla ke Katarovi. Krátce jsem ho objala. Opravdu jsem byla ráda, že tu byl. A pak během cesty mu zkráceně povyprávěla o tom, jak jsem se ocitla v této situaci.

(Přesun)

Cesta mi trvala déle než obvykle. Začala na mě padat hrozná únava a začala jsem litovat, že jsem si od Kenjiho nevzala další cukřík před odchodem. Určitě bych energie měla dost. Taky jsem měla pocit, že se pode mnou třese země a slyším rány. No dojezd uplně super... Vešla jsem do hospody a rozhlédla se. Uviděla jsem Goemona a zakroutila odmítavě hlavou, minule řekl že až se potkáme budeme nepřátelé. Jenže já se teď rozhodně prát nechtěla. "Přicházím v míru." Vydechla jsem, hodila ruksak na židličku, odepnula si katanu, kterou jsem položila na kraj stolu a sedla si na další židli. Slastně jsem přivřela oči. Sedííím! Chtěla jsem si objednat jenže hostinský měl moc práce se zíráním na Uchihu. Zoufale jsem si povzdechla, zapřela se lokty o desku stolu a podepřela si dlaněmi hlavu. "Nech ho prosím, nebo umřu hlady." Měla jsem takový hlad že jsem si byla ochotná si dát i tu polévku!!

Když už hostinský vnímal opravdu jsem si objednala tu polévku ta kterou jsem se mu minule vysmála a sklenici vody k tomu. Unaveně jsem se na něj podívala a ušklíbla se. "Skvěle, copak to není poznat?" Vykouzila jsem i přes to jak jsem se cítila široký úsměv, který zase zmizel když přinesli polévku. Vděčně jsme kývla na hostinského a uchopila lžičku. "Jak se daří tobě..vám?" Zeptala jsem se ho na oplátku, poslední info bylo to, že je s princeznou. Jenže k Reině se skoro nic nedoneslo takže se jim asi dařilo dobře a ukrývali se bůh ví kde. Pustila jsem se do jídla a vůbec se mi nechtělo věřit tomu, že mi tahle jindy hnusná polévka chutná! "Mmm buď začali vařit líp a nebo je to tím co jsem...no to je fuk." Mávla jsem druhou rukou a zakroutila hlavou. Goemon nemusel vědět, co jsem dělala ještě by chtěl taky!

"Taky že jsem." Zamumlala jsem a dojídala polévku. Házela jsem jí do sebe jako blázen. Zakroutila jsem hlavou na otázku jestli jsem mu začala vykat, jenže pak to sám pochopil. Jeho slova mě upřímně trochu překvapila. Po tom co mi povídal před tím řekne toto? Střelila jsme k němu pohledem a nadzvedla obočí. Odsunula jsem prázdnou misku a objednala si ještě to co měl on. "To jsou, ale já se tam už nevrátím." Pokrčila jsem se rameny a zakousla se do nového jídla. "Končím." Dodala jsem jako by to mělo stačit jako vysvětlení a napila se vody.

Znova jsem překvapeně nadzvedla obočí když se tomu zasmál a musela jsem se tomu zasmát taky. Měl pravdu. Oba dva jsme byli přesvědčeni, že jsme tak kde máme být. Že jsme na dobré straně. Jemně jsem zakroutila hlavou a ještě jednou se tomu zasmála. Bylo to hrozně osvobozující! "To jsme dopadli teda." Poznamenala jsem stále s úsměvem na tváři. "Dejme tomu, že se mě prostě dotklo něco co Reina udělala. A já tohle snášet nemusím." Odpověděla jsem mu neurčitě. Ještě by si mohl myslet, že jsem fakt urážlivá. "Co udělala princezna tobě?" Sledovala jsem ho zvědavě a dojídala tu dokonalou ňamku.

Taky jsem hodila do misky špejli a spokojeně se opřela na židličce. Položila jsem si ruku na břicho a povzdechla si. Ale byl to spokojený povzdech. Konečně jsem se najedla a neměla jsem pocit že mě můj žaludek sežere zevnitř. "Hmm ale ty jsi se moc netajil tím kdo jsi." Upozornila jsem ho. Však si to nakráčel k sídlu a hned mi vlastně odhalil co je zač. "A Reina o tobě ví." Omluvně jsem pokrčila rameny a na chvíli se zadívala jinam. Mrzelo mě, že jsem jí to hned řekla. Sice jsem jí neřekla jak vypá ani jak se jmenuje ale věděla o něm. "Každopádně tě asi chápu." Promluvila jsem nakonec a pak překvapeně zamrkala když zaklel. Sice jsem ho prakticky vůbec neznala ale nikdy bych si nemyslela, že něco takového z jeho úst uslyším. Musela jsem se tomu zasmát. "Hezky." Prohodila jsem uznale a zadívala se na skleničku, kterou objednal. Sice jsem byla alkáč jak hrom ale bylo mi hrozně zle. I z tohohle co v sobě moc alkoholu určitě nemělo se mi udělalo zle jen když jsem si představila, že to piju. "Ehm..nedám si děkuji. Mám vodu." A abych to potvrdila tak jsem tu svou sklenici vody pozvedla a s omluvným úsměvem se napila. Po jeho otázce jsem chvíli přemýšlela a pak jednoduše pokrčila rameny. "Kdo ví. Stalo se to rychle, nemám nic vymyšleného." Přiznala jsem. "Co ty?"

Zaculila jsem se a pozorně ho sledovala. Netušila jsem o kom mluví, protože jsem netušila, že tam je nějaký Uchiha. Ale asi očividně byl. To se teda Reina má. Sledovala jsem jak zbledl a škodolibě se uchechtla. "Ňamka?" Rýpla jsem si a znova se napila své moooc dobré a obyčejné vody. "Áno? Ale to už tu přece jednou bylo ne?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Posledně ale nebyl moc rád, a teď by se nechal hm? Nad jeho návrhem jsem okamžik přemýšlela a pak si hlasitě povzdechla. "Jsem strašně unavená. A hlavně kdyby se to nestalo tak se tady tak hezky nepotkáme." Namítla jsem a myslela jsem to vážně. Byla jsem na nohou už druhý den a hlavně jsem měla dojezd po té šílené jízdě s Kenjim. Teď bych asi Reině neudělala vůbec nic i kdybych chtěla.