Hospůdka ,,Zlaté oko"

First topic message reminder :




Hospoda ,,Zlaté oko" je nenavštěvovanější místo v Shimo no Kuni. Ačkoliv je tu hospod více, tahle s přehledem vyhrává. Už proto tu kromě nejrůznějších druhů vín a saké, najdete i širokou sť informací. Schází se tu zvědové, samuraiové, obchodníci, shinobi i prostí občané. Z toho přehršle lidí nějaká informace vyklouznout musí. A té se pak dá náležitě využít.

Neváhejte a navštivte nás! Otevřeno máme celý den i noc. Je tu možnost noclehu i zapůčení si stájí pro svého oře.

Většinu času tu šéfuje Chiha Yakintaro, která Vám bude k dispozici, pakliže ji zaujmete anebo budete potřebovat něco vyřešit.

"Jak si přejete. Hned to bude, madam," řekl tiše s následným mírným úklonem, otočil se a svým tempem si to doputoval k baru. Stihl jsi však všimnout pobliónka skrz uličku na záchod, odkud se zrovna vyřítil červenovlasý muž. Otáčejíc oči v sloup si povzdychl a přejel místnost pohledem jakoby někoho hledal, nakonec spočinul oči na Chihaye sedící u druhé zákaznice. Nebylo času nazbyt, nechtěl nechat čekat Reinu, a tak se pustil do přípravy alkoholického nápoje a dal si velice záležet. Byl to lehčí osvěžující drink pomerančové chuti s troškou alkoholu a jemnými bublinkami, spíše pro ženu. Přestože venku přílišné teplo nebylo, uvnitř hospody panovalo docela dusno, a tak zde téměř každý vyhledával přesně takové studené nápoje. Do hostince se mezitím vrátili oba muži, kteří zamířili rovnou k baru a sedli si na stoličky právě k barmanovi, zastiňovali na něj tak výhled svými širokými rameny ze všech míst podniku. Hostinský se tam s nimi chvíli zdržel, pravděpodobně prohodil pár slov. Nápoj pro Reinu byl hotový, vydal se tedy zpátky ke stolu u vchodu. S mírným úsměvem a znovuobjevenou kapkou potu na spánku položil před Daimyo sklenku s oranžově zabarvenou tekutinou, bambusovým brčkem, ledem a plátkem pomeranče na jejím okraji se slovy: "Snad vám bude chutnat!" Mezitím se zvedli i oba muži z baru, jeden zamířil k záchodům, druhý ke stolu, kde byla Chihaya a běloočka.

V momentě, kdy Ren přicházel ke stolu přiopilých chlapíků, zrovna skončilo kolo jejich hry, jeden z nich rozhodil karty a prohlásil hlasitě, avšak jen v rámci jejich stolu, výhružka Chihayi mu zřejmě stačila: "Kašlu vám na to, končím!" Umírněný smích ostatních kolegů skončil až hromadným přípitkem z jejich pohárů. Když dorazil s otázkou, celá pětice u stolu si ho zběžně přeměřila a ďábelsky si mezi sebou vyměnila pohledy. Ren měl štěstí, byl to urostlý chlap stejně jako oni a zalíbil se jim, nějakou dívenku by k sobě rozhodně nepřijali, navíc opravdu byla jedna židle volná. Jeden z mužů židličku poposunul, aby se nový přírůstek do picí party mohl posadit. Jakmile tak udělal, chlapík, co dneska jen prohrával na něj s plamínky v očích spustil vážným seriozním tónem: "Máme tu takový tradiční rituál pro nováčky, bez toho, aby sis jím prošel, se k nám připojit nemůžeš." Vážný výraz se mu rozplynul a nahradil ho potlačovaný úšklebek, když se do smíchu dali ostatní, nevydržel to a hromadně se pobaveně začal smát s nimi. "O čem ten rituál je, se dozvíš jen pokud se rozhodneš, že do toho jdeš. Tak co ty na to?" dovysvětlil mu, když se společně od smíchu utišili. Všichni na něj zamířili své pohledy s širokými úsměvy.

Srkla jsem brčkem ze svého nápoje a poté si podložila oběma rukama hlavu, i když se to nehodilo, jenže já měla pocit, že jestli to neudělám, tak se z ní na stůl snad rozteču. Zasněně jsem si prohlížela její odhalenou zarůžovělou a místy až zčervenalou tvář,  pramínky vlasů, které jí místy zpoza kapuce vykukovaly a celkově všechny ty její nervózní posunky. Takový drobný kokta zahalený v plášti působil opravdu sladce. Když do sebe vyzunkla celý nápoj, překvapeně jsem vykulila oči a několikrát zamrkala. I když to možná příliš cítit nebylo, ten alkohol tam byl, vybrčkovat tedy takové množství najednou se na takové mladé dívce dříve nebo později muselo podepsat. V dnešním světě alkohol nebyl pro mladistvé úplnou neznámou, ale pochybovala jsem, že ona byla zrovna typ, co pití holdoval. Oznámila pak, že jí to prozatím stačí a poprvé mi ukázala svůj nejistý úsměv. Povzdechla jsem si okouzleně a na její zvídavou větu se pak ušklíbla. Musela tu být nová a o našem hostinci ještě pořádně neslyšela. Ruce jsem položila zpátky na stůl k nápoji. „V dobrém podniku je hostinský něco jako bůh, uznávaný za své služby a pohostinnost,“ sjela jsem pohledem do místnosti hospody, kterou obývala převážně mužská populace a s úsměvem se vrátila zpátky ke krásce, „a já jsem bohyně, takže to platí dvakrát tolik.“ U Zlatého oka bylo neutrální místo přístupné všem dobrodruhům z celého světa, byl to vlastně takový stát ve státě, museli se zde dodržovat určitá uznávaná pravidla. Jen, co jsem dokončila svou myšlenku, přišel ke mně jeden z dvou mužů, něco mi pošeptal a vydal se zpět na bar, kde se posadil na stoličku. Bez jakékoliv změny ve výrazu jsem pokračovala v rozhovoru hledíc do bílých očí. „Co přimělo tak překrásnou dívku právě mezi tyhle... chuligány?“ optala jsem se na oplátku, uchopila sklenici s nápojem, přiblížila ji k ústům a před napitím si nejdříve provokativně jazýčkem pohrála s brčkem.

Tak já měla oči všude. Sledovala jsem po očku všechny přítomné a ti dva muži mi přišly trošku podezřelí, ale zatím jsem nenastartovala ani mód podezřívání. 
Na chvíli jsem pozorovala Mikoto a měla jsem už tendenci ji opravdu jít zachránit, ale přišel akorát hostinský.
S úsměvem jsem přijala jeho drink. 
"Vypadá to skvěle. Můžu Vás na chvíli zdržet? Posaďte se." vyzvu ho, spíše neměl ani moc na vybranou bylo takové oznámení, než prosba. Periferně jsem si všimla i těch mužů. 
"Kdo jsou ti muži?" zeptala jsem se ho mile se zájmem a ochutnala ten nápoj. Byl vskutku opravdu osvěžující. Výborná volba. 
"Je skvělý. Jste špička." pochválím ho.

Zdálo se, že se nakonec budu moct přičlenit k této skupince. Třeba se tenhle večer ještě něco zajímavého stane. Je pravděpodobné, že se třeba nic z toho nedozvím, ale takovéhle herní zážitky mohou otevřít cesty k jiným věcem, které mě nakonec mohou i znovu vrátit na původní trasu. Cesty životem jsou nevyspitatelné a nikdy nevíme jaká maličkost může celý náš život změnit od základů. Přisedl jsem si a podíval se na přítomné když zmínili rituál. Založil jsem si ruce na hrudi křížem a zeptal se hlubším zaujatým tónem. " Hóooo. Tak přijímám. A co to má být za ten rituál? " Vyčkal jsem na jejich odpověď a seděl na své židli se zvědavým pohledem, který byl i trochu děsivej.

Děkovně se s úsměvem uklonil, když mu Reina jeho dílo pochválila. „Víte, neměl bych,“ odpověděl nejistě drbajíc se na zátylku, ale nakonec uchopil židli a posadil se se slovy: „Že jste to vy, tak vaši nabídku neodmítnu.“ Měl samozřejmě povinnosti i jinde a někdo musel obsluhovat i ostatní zákazníky, když byla Chihaya... zaneprázdněna. Položil ruce na stůl, kde je spojil dlaněmi dohromady a naslouchal Reině. „A, to jsou naši zaměstnanci, starají se o správný chod podniku... svým způsobem,“ s odpovědí evidentně neměl problém, mluvil totiž pravdu. Tento hostinec měl spoustu různých záchytných bodů pro to, kdyby se tu něco zvrhlo. Přeci jenom, scházeli se zde i mocnější shinobi i samuraiové, kteří vlivem alkoholu nebo jejich povahy místy dělali potíže, které bylo třeba kontrolovat. Zlaté oko mělo však už tak dobrou reputaci, že se z něho stával organismus schopný vlastní obrany. V případě nepokojů nebylo výjimkou, když se proti výtržníkům obrátil celý hostinec i se zákazníky, jen aby se udržel klid – neutralita tohoto místa byla nejvyšší prioritou, což bylo všeobecně známo. Při pochvale jím připravovaného nápoje se mu uvolněně rozšířil úsměv. „Děkuji, velice si toho vážím,“ poděkoval pokorně, udělalo mu to zjevně velkou radost. Na svém barmanském umění si totiž velice zakládal.


Renovi myšlenky nebyly daleko od pravdy, něco zajímavého se vskutku tento večer stát muselo, možná to byl měsíc, možná to byly hvězdy nebo prostě osud, ale Rena to přivedlo na cestu poznání něčeho nového. Když jejich nabídku přijal, ten, c os ním mluvil vítězoslavně zvolal „Hohó!“ zatímco oslavně vztyčil pěst vzhůru. Ostatní se přidali spokojeným vyzývavým smíchem. „Rituál je prostý,“ spustil, když se sklonil vedle své židle a vytáhl obrovskou mísu, která původně ležela na malém stolečku vedle něj. „Aby ses prokázal,“ začal tiše a tajemně,  vzal svůj kalich a začal přelívat jeho obsah do vytažené nádoby uprostřed stolu, „musíš na jeden zátah,“ postupně se přidali i ostatní čtyři jeho kolegové se svými kalichy a muž z utichlého hlasu potom vesele zvolal, „vypít tento kouzelný nápoj!“ Rudovlasý nováček si mohl všimnout jedné podezřelé věci. U stolu sedělo pět mužů, ale na stole bylo šest nápojů, z čehož jeden stál položen na místě, kde si přisedl Kataro, i tento nápoj však poslední z nich uchopil, napil se z něho a pak ho přelil do posvátné nádoby. Čí byl ten kalich? S odpovědí na tuto otázku se už za svůj pobyt v hostinci setkal. Co Ren však vědět nemohl, bylo, že tito muži byli otrlí alkoholici a pili ten nejsilnější chlast široko daleko. V míse, která se před něj přesunula se tak náchazelo kolem dvou litrů nejtvrdšího alkoholu a on už dal své chlapské slovo, že podmínku přijímá.

Alkohol ji viditelně stoupl do hlavy, živě jsem si dokázala představit její aktuální pocity, připomínala mi mě při prvním koštování veselých nápojů. Zachechtala jsem se jejímu opileckému posedu s rukou podepřenou pod bradou, možná si to v rámci svého opojení neuvědomovala, ale vypadala takhle jako pravej štamgast, rozhodně to byl ale hezčí pohled než obvykle na lidech, kteří zanedlouho po tomhle stavu kolabovali na pult baru. „Řekněme, že tu máme tyhle věci svým způsobem pojištěné,“ odpověděla jsem ji milým tónem držíc pohárek s drinkem stále u pusy a trochu si z něj usrkla. Z toho jejího červenání jsem se skoro začala strachovat, aby mi tu nevzplanula, ale já vlastně chtěla, aby vzplanula... pro mě. Nakonec přišla s ne dlouho očekávaným požadavkem. Takže koho Reina hledá? Obrátila jsem oči vzhůru a kolíbala hlavu ze strany na stranu jako bych přemýšlela nad tím, co si za takovou informaci vlastně řeknu. I když já už měla něco na mysli, anebo ne? Rošťácky jsem se zazubila, odložila drink, předklonila se blíže k mé budoucí polovičce a jemně se dotkla její ruky. „Co když mi nejde o peníze?“ šeptla jsem trochu tajemně.

To co se tu dělo vypadalo zábavně, ale i trochu nebezpečně. Vypít tolik alkoholu by mohlo být vskutku nepříjemné a bůhví čím je to promíchané. Někdy vznikne moc dobrá chuť, ale také i velice hnusná chuť ze které se okamžitě pozvracíte. Jedno jestli to je lehkej nebo tvrdej alkohol. " Tak tohle bude zajímavé. Podej mi to mísu! " Zvolal jsem a přitáhl jsem si ji nebo počkal až mi ji opravdu podá. Povzdechl jsem si když jsem se díval na vlastní odraz v alkoholu. " Tak až do dna! " Poté jsem začal pít z té mísy. Mělo to všerůzné chutě, ale pokud jsem chtěl nějak zapadnout tak jsem musel tímhle projít. Ty dvě to měli trochu snažší, nemuseli se takto začlenit. To bych ale nebyl chlap, kdybych nedokázal něčím takovým projít. Ještě, že jsem se nějakou dobu nedostal k nějakému pití. Měl jsem dost velkou žízeň a tohle má dva litry. Chvilku to sice trvalo, ale snad jsem úspěšně vypil ten jejich kouzelný nápoj. " To má říz! "

Na hostinského odpověď ohledně zaměstnanců jen kývnu. Bylo logické tu mít něco jako ochranku. Nicméně jsem se k hostinskému naklonila blíže.
"Vím, že zde je neutrální místo, přesto se Vás zeptám, hledám jistou osobu,která je nebezpečná sama sobě i svému okolí. Je možné, že víte o koho se jedná a že zde také byla. Nepotřebuji vědět, kam šla, stačí pouze nasměrovat a nebo říct, jestli má nějaký doprovod a popřípadě jaký. Jedná se o mou švagrovou Kotomi Yamadu. Jsem si zcela jistá, že víte o kom mluvím, protože jsem dostala tip, že tu skutečně byla. Jsem více než ochotná za tuto informace zaplatit, nebo poskytnout pomoc, co bude v mých silách." vše jsem mu sdělovala šeptem, nevím jak na tom byli ostatní kolegové, ale já už svůj hlad potřebovala utišit nějakou informací o ní. Pomoc hostinci jak finančně tak i případně jinak, jak uznám za vhodné vůči mé osobě. Mrkla jsem periferně po ostatních. Neměla jsem v plánu zde vyvolávat rozruch. Bylo to neutrální místo a já jej hodlala takto zachovat. 
"A odpověď typu, nevím o kom mluvíte, je zcela z cesty. Skutečně jsem dostala informace od člověka, co tu s ní byl." semkla jsem pevně rty k sobě a povytáhla obočí. Neměla jsem moc náladu šaškovat nebo vtípkovat. Byla jsem po dlouhé době blízko svému cíli.

Hostinský se na chvíli odmlčel, jakoby přemýšlel, jak se má zachovat. Nakonec s povzdychem nervozně muchlajíc hadřík z jeho kapsy spustil. "Vskutku tu nějaký čas pobývala, už je to pár dní. Byla doprovázena dvěma blonďatými muži, ale jejich totožnost mi není známa. Odešli odsud, aniž by něco řekli. Kam? To osobně nevím. Sám jsem si toho všiml až po nalezení prázdného pokoje." Prozradil všechno Reině. V jeho hlase byla znát značná dávka nevole, zcela jistě nebyl rád, že tyhle informace vypouští, zdálo se, že tak dělal pod něčím příkazem a ne ze své vlastní vůle. Bylo dost možné, že mu na Kotomi záleželo. Nakonec ještě stejným tónem dodal. "Říká se tu však, že měli namířeno do vodního chrámu na hranice naší země... Teď, když mě omluvíte, čeká mě tu práce." Nečekal na její odpověď a vydal se poklesle k baru, kde natočil pití a začal ho roznášet po podniku.

Vysmátá banda u stolu s Renem najednou oněměla. Nemohli uvěřit svým očím. Tenhle týpek právě exnul dva litry tvrdého chlastu a ještě si to pochválil. S otevřenou pusou na něj ještě chvíli zírali a nemohli uvěřit, jaktože ještě neleží polomrtvej, ne-li zcela tuhej na stole. Poslední frajer, kterého takhle ze srandy napálili, byl před pár okamžikama vyhozenej z poblitejch záchodů. Ticho narušil až jeden z nich, který měl na stole nejvíce peněz, nejspíš z dnešních výher jejich hazardního posezení, což potom potvrdil svými slovy. "Chlapi, já mám dost! Platím naši útratu z vašich peněz..." plácnul do stolu, zvedl se a bez dalších slov hodil na bar slušný obnos peněz, který hostinský následně schoval do kasy. Ostatní nečekali ani chvíli a se stejnou oněmělou gracií opustili hospodu, až tam Ren seděl sám. Bylo na Reině, aby si svého alkoholika sbalila sama.

V momentě, kdy se mě běloočka zeptala na cenu informací, dorazil za mnou opět jeden z mých zaměstnanců a něco mi šeptl do ucha. Na moment se mi na tváři objevil otrávený výraz, který ale zase rychle zmizel, jen co odešel a já se podívala zpět své dívce do očí. "Omlouvám se, ale čekají na mě jisté starosti..." řekla jsem mile, vstala od stolu a vykročila k baru. Nakonec jsem se ještě zastavila vedle ní a pronesla: "Stavte se jindy a domluvíme se. Vaše krásná tvář mi tu bude scházet..." U baru jsem jemně pohladila hostinského po rameni utišujíc ho od jeho skutku a vydala se po schodech do své kanceláře.

Výborně, konečně jsme se někam posunuli. Usmála jsem se a narovnala se. 
"Děkuji za Vaši vstřícnost." pronesla jsem a stejně jako on i já vstala od stolu s tím, že já si vzala svůj drink do ruky, jsem slušně vychovaná přece to tady za ty peníze nenechám. Na stole jsem nechala trošku větší obnos, než se na dýško zdálo a prošla kolem Mikoto, dala jsem jí ruku na rameno, což jasně naznačilo, že odcházíme. Poté jsem se tedy vydala k tomu nejburavějšímu stolu, kde byl tedy už jen Ren. Začínám si říkat, že ženy jsou skutečně spolehlivější. 
"Odcházíme Rene." dopila jsem svůj drink a postavila prázdnou sklenici na stůl před něj a otočila se k odchodu.

Dal jsem si tolik práce a odvahy abych jim vypil takové spousty alkoholu a oni si nakonec jen tak odešli. Asi jsem je trochu překvapil nebo přišel moc pozdě. Ještě se to na mě nepodepisovalo tolik a tak jsem po Reinině náznaku k odchodu odešel s ní. " Omlouvám se, nevyšlo to podle plánu " Omluvil jsem se tak Reině, že jsem byl absolutně k ničemu a nezískal jsem žádné informace. Štvalo mě to celkem dost, příště musím přijít s lepším plánem a trochu se zlepšit v získávání informací nebo si k nim najít trochu jinačí cestu.

/přesun

"No aspoň, že se můžu spolehnout sama na sebe." pronesla jsem.
"Tak pojď Mikoto." mávnu na ní a vyjdu z hostince, Ještě se na něj otočím. Konečně po dlouhé době mám informace, které potřebuju ať jsou pravé či ne prostě si je ověříme.

přesun

V hostinci bylo vskutku živo, což zde nebylo příliš neobvyklé, za poslední dva roky popularita tohoto místa jen vzrostla. Odjakživa to sem táhlo dobrodruhy a vzhledem k současné situaci v zemi, jich sem proudilo stále víc a víc. Ve chvíli, kdy vstupovala do hospody kočka s pytlem blech, se po place procházela obsluha. Po přijetí objednávky u jednoho ze stolů se chystala zamířit i k nově příchozím, kteří se již také usadili. V tom jí ale zaklepala na rameno známá osoba.
"Já si to odsud převezmu," sdělila jsem s letmým úsměvem svému podřízenému a ladnými kroky v rytmu japonské tradiční hudby, která se tiše linula hostincem, jsem se blížila k zajímavému páru hostů. Muže jsem zde již párkrát zahlédla, nebyla to jeho první návštěva. Většinou tu posedával sám, trochu podivín, ale vzbuzoval ve mně určitý zájem. O to víc mě zaujal, když přišel v doprovodu takové půvabné dívky... To už jsem stála u kraje jejich stolu, naklonila zlehka hlavu na stranu a s uvítacím úsměvem pronesla. "Vítám vás U Zlatého oka," Poté jsem oběma věnovala zkoumavý pohled, který je přejel od hlavy až k patě a zase zpět nahoru, což se oproti uvítání mohlo zdát trošku neslušné, ale mně to netrápilo. Ráda jsem si prohlížela lidi... a nejen prohlížela. "Co si budete přát?" Oči mi nakonec při čekání na odpověď spočinuly na rtech mladé slečny, načež jsem se jemně kousla do těch svých a otočila s jakýmsi signálem ruky k baru na hostinského a poté zase zpět ke svým hostům jakoby nic. Zhoupla jsem se nedočkavě na špičkách a mrkla vesele na podivína.

Chlapík na baru na znamení začal připravovat tři osvěžující nápoje se sladce ovocnou chutí a panákem středně silného alkoholu. Sklenici nakonec dozdobil cukrovou třtinou, plátkem pomeranče a třemi miniaturními deštníčky s brčky.
Po úsměvu sedící slečny se mi ten můj ještě roztáhl, pak jsem přelétla pohledem k chlapíkovi a opřela se oběma rukama o stůl. "A co by to mělo být za nabídku?" nadzvedla jsem obočí.  Ve své podstatě tu mluvil s šéfíkem a podle všeho nechtěl chodit okolo horké kaše. Měli tedy štěstí, že mě zaujali, s jinými bych tu čas neztrácela. Ve chvíli, co Yui vyslovila svůj požadavek, zašklebila jsem se nad její zvláštní výslovností a v tom mi pod zadkem přistála židlička, kterou mi přišoupl barman a na kterou jsem se také pohodlně usadila. Za vteřinku už na stůl servíroval všechny tři nápoje a já pobavena z "nyačeho" vesele mrkla na svou zákaznici po své pravici, chopila se svého drinku a jemně ťukla do skleniček svých zákazníků, vždy tak, abychom si při cinknutí hleděli do očí. Pak už jsem jen pomaličku opřená do židle usrkávala ze svého nápoje a vyčkávala, kdo se první rozpovídá.

Bylo to jako déjà vu. Stála jsem před hospodou, s batůžkem na zádech, bílou kapucou staženou do obličeje a zírala na dveře. Ná mé tváři se pomalu objevil úšklebek když mi došlo, že přesně tady jsem ho poprvé potkala. Teď mu musí být devatenáct nebo dvacet. Najednou se mi zdálo, že se mi prsten jeho klanu zmenšil na prstu. Však jo, já tě vrátím. Přesně kvůli tomu jsem tady byla, jen abych vrátila prsten přece... nic jiného mě nezajímalo.
Na své cestě jsem toho zaslechla hodně a měla z toho rozporuplné pocity. Každopádně nyní už nehrozilo, že by mě tu někdo zatáhl do jeho války jako to udělala Reina. Rozhodným krokem jsem vyrazila ke dveřím, na které jsem zírala a cestou si sundala kapuci. Jsem přece slušná holka ne? Až na to, že mám v batohu mimo jiné dvě flašky tvrdého a pytlíček zeleného štěstí. Ale kdo by si nechtěl občas zlepšit den hm?! A vůbec, dost jsem se změnila a nyní jsem nepila kvůli zapomnění ale protože jsem začala žít okamžikem. Konečně jsem se tedy ocitla v hospodě a zamířila ke stolu v rohu. Některé zvyky člověk prostě nezmění ani kdyby chtěl. Sedla jsem si zády ke zdi a objednala si polévku a pět panáků. Jeden do levé nohy, druhý do pravé nohy, třetí do levé ruky, čtvrtý do pravé ruky a pátý do hlavy. Spokojeně jsem mlaskla a počkala na polévku.

Poté co mi ji obsluha donesla jsem se do ní pustila a musela uznat, že byla o dost lepší než jsem si jí pamatovala. Rychle jsem jí do sebe nalila, nebyl čas ztrácet čas. Během té krátké chvíle co jsem zaslechla věci o kterých už jsem věděla z cest takže nic moc. Ale na druhou stranu jsem si teď mohla být jistá, že ty informace budou víceméně pravdivé.

Odšoupla jsem prázdnou misku na kraj stolu a zvedla se, hodila si batůžek na záda a vyrazila k baru zaplatit. Cestou jsem narazila ramenem do chlapce, který akorát od baru odcházel. "Ježiši já jsem fakt hrozně nešikovná. Promiň." Zamrkala jsem a obdařila ho rozpačitým úsměvem. Poté co mě s ruměncem na tvářích ujistil, že se nic neděje jsem pokračovala k baru. "Platím." Vytáhla jsem na pultík měšec, ze kterého jsem vyskládala obsluze na ruku pár mincí. "Díky. Mějte se." Strčila jsem ukradený měšec do kapsy a vyšla z hospody.

Venku jsem si zase stáhla kapuci do obličeje a s úsměvem na tváři vyrazila dál. Opět jsem někoho hledala ale tentokrát mě ani v nejmenším nenapadalo, že by ta osoba byla mrtvá. On ne.

-přesun-