Hospůdka ,,Zlaté oko"

Hospoda ,,Zlaté oko" je nenavštěvovanější místo v Shimo no Kuni. Ačkoliv je tu hospod více, tahle s přehledem vyhrává. Už proto tu kromě nejrůznějších druhů vín a saké, najdete i širokou sť informací. Schází se tu zvědové, samuraiové, obchodníci, shinobi i prostí občané. Z toho přehršle lidí nějaká informace vyklouznout musí. A té se pak dá náležitě využít.

Neváhejte a navštivte nás! Otevřeno máme celý den i noc. Je tu možnost noclehu i zapůčení si stájí pro svého oře.

Většinu času tu šéfuje Chiha Yakintaro, která Vám bude k dispozici, pakliže ji zaujmete anebo budete potřebovat něco vyřešit.

Konečně má očka spatřila vytoužené útočiště. Hospodu! Přidala jsem nepatrně do kroku a vytáhla ruce z kapes, kde jsem je měla po celou dobu cesty schované. Těšila jsem se až si v klidu sednu a dám si něco dobrého k pití, protože teď to bylo v hlavní městě ze kterého jsem šla jak po výbuchu. Jsem tu teprve druhý den a už se něco stane. Chtěla jsem jen klidné městečko, se spokojenými lidmi, kteří si nevšimnou příležitostného zlodějíčka jako jsem já. No asi jsem toho chtěla moc, protože místo spokojených lidí teď městem běhají skupinky sem a tam. Pár ozbrojených a naprdlých lidí dokonce utíkalo z města. Za nečím? Někým? Kdo ví. Nezajímalo mě to. Moje město to nebylo.
Spokojeně jsem nakoukla do hospody a nevěřila vlastním očím. Sice jsem tu byla jen dva dny ale v této hospodě jsem byla už párkrát. Ale nikdy teda nebyla přeplněná jako teď. Někteří lidé dokonce seděli na stolech a o něčem horlivě diskutovali. "Vážně?" Nakrčila jsem nespokojeně nosík a vycouvala ven. Ale asi se nebylo čemu divit. V hospodách se získávají informace jedna radost, a jelikož to vypadalo, že se něco stalo už tu všichni seděli, vyzvídali, špekulovali a tak. Každopádně každý chtěl něco vědět a díky tomu na tom nebyla zahrádka před podnikem tak špatně. Ačkoliv u každého stolu někdo seděl.
"Chm." Povzdechla jsem si a zamířila k nejbližší osobě, která se cpala polévkou. Fuj. Zastavila jsem se u stolku a potichu si odkašlala abych na sebe aspoň nějak upozornila. "Můžu?" Kývla jsem na volnou židličku ale na odpověď jsem teda nečekala. Pěkně jsem se usadila, opřela a zamávala na obsluhu.

"Náhodou jdu." Odpověděla jsem mu a přesměrovala svou pozornost na něj. Když se nabídl, že mě pozve na saké zářivě jsem se usmála. "No super." Náhlásila jsem obsluze svou objednávku a předklonila se ke stolu tak, abych se mohla loktem opřít o stůl a podepřít si hlavu. "Všechno je tu lepší než jejich polívka." Poznamenala jsem a pousmála se. "Ale jestli se chceš zeptat, co děje tak to fakt netuším. Ale asi to bude něco velkýho." Pokrčila jsem rameny a sledovala jak obsluha nese občerstvení pro něho jiného. Ale notak.

Přimhouřila jsem na okamžik nevěřícně oči když třískl do stolu a pak se můj úsměv pomalu roztáhl. Přestala jsem si podepírat bradu a rukou taky plácla do desky stolu. "Přesně tak! Doval to sem." Přidala jsem se k němu a nevšímala si pohoršených pohledů od ostatních stolů. "Svatá pravda." Zaregovala jsem na jeho moudro, spokejeně jsem se opřela a natáhla jsem si pod stole bolavé nožičky. "Vypadá to tam jak když někdě něco dávají zadarmo." Pokrčila jsem rameny a začala si na prsteníček namotávat pramínek vlasů. "Ven jsem se ještě dostala a upřímně doufám, že se dostanu dovnitř když tam mám pronajatý pokoj." Na okamžik jsem se zamyslela nad tím, jestli bych někdě byla ochotná přelézat zeď pokud by brána byla zavřena a došla jsem k závěru, že to teda ne. "Tákže, ty asi nebudeš odsud hm?" Kývla jsem k jeho vak s věcmi. "Nebo jsi a vracíš se po dlouhé době domu?"

Jen díky tomu, že jsem to brala oklikou, dostala jsem se k hospůdce z druhé strany. Tudíž k zadnímu vchodu. Nejprve jsem se ale musela vydýchat. Pravda, sice jsem trénovala, ale asi ne dostatečně. Ohlédla jsem se za sebe, Hashiru s Reizem byli se mnou. Byla jsem vlastně ráda, že jsou se mnou. Nebýt jich, nejspíš bych v panice ani nevěděla, kam jít. Kdoví, jestli bych bez Hashirovy pomoc přežila. Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla. Zaklepala jsem na dveře, které vedly do kuchyně. Když nikdo neotvíral, zkusila jsem to znovu. To už vykoukl postarší muž s bílou zmijovkou na hlavě.
,,Co tu chcete?!" křikl po nás. Nepoznal mě. Ani jsem se mu nedivila. Vypadala jsem vážně hrozně. Roztrhané kimono, byla jsem špinavá a rozcuchaná.
,,Muramoto-san, pomozte nám, prosím." podívala jsem se na něj stylem malého štěňátka. Tím jsem ho odzbrojila, zadíval se mi do očí. A naštěstí je poznal.
,,Prin...." nestihl to doříct. Dala jsem mu ruku přes pusu a před své rty ukazováček.
,,Psst! Nikdo o nás nesmí vědět." zašeptala jsem. Muramoto pochopil. Odešel dovnitř a během chviličku se vrátil se třemi plášti a podal nám je. Přehodila jsem si ho přes sebe. Hned potom jsme mohli projít přes kuchyň.
,,Celé město je vzhůru nohama. Všude vás hledají. Prý jste pro nás pohromou. Aspoň se to tu povídá." vysvětloval, zatímco jsem kráčela dva kroky za ním. Neodpověděla jsem a on se na nic dalšího nevyptával. Pustil nás po schodech nahoru a otevřel jeden z pokojů.
,,Můžete zůstat tady. Za chvíli vám sem donesou nějaké oblečení. Třikrát krátce zaklepou na dveře." Přikývla jsem a on pokoj opustil. Vydechla jsem a opřela se o studenou, chladivou zeď. Hashiru o mě vše věděl a Reizovi muselo zčásti docvaknout, kdo jsem a odkud pocházím.

Mimi skutečně znala zdejší končiny jako své boty. Pohybovali jsme se lesem, ve kterém se každých deset metrů zdálo jako deset metrů předchozích. Obyčejnému člověku by to připadalo jako bychom se točili v jednom kruhu, ale i přes zmatečnost situace nás Mimi dovedla do cílové destinace. Byla to rušná hospoda, ke které jsme ale přišli zezadu, a tak všechny hlasy z placu zněly jen tiše, téměř jako šum. Stál jsem za levým ramenem Mimi, za pravým stál Hashiru. Bylo slyšet, jak oddychuje, nejspíš nebyla na takovou zátěž zvyklá a co víc, ještě nedávno byla léčena od zranění. Když zaklepala a setkala se místním šéfem, do jejich rozhovoru jsem nevstupoval, jen jsem se na znamení pozdravu mírně sklonil hlavu a dále poslouchal. Bylo to tedy tak, následoval jsem princeznu, jenž byla na útěku z vlastního města, ale důvod mi byl stále neznámý. Ona a pohroma? Říká se sice, že zdání klame, ale... Přemýšlel jsem přehazujíc přes sebe plášť. Dorazili jsme do pokoje, kde jsem se posadil do předklonu na jedno z lůžek, promnul jsem si obličej a podíval se na Mimi. "Nečekal jsem, že jeden z prvních lidí, s kterým zde přijdu do kontaktu, bude princezna... a ještě k tomu na útěku," pronesl jsem trošku humorně, jelikož jsem nemohl přijít na jiný způsob jak prolomit ledy a dostat se k vysvětlení. Teď jsem se sice chtěl dozvědět víc, ale myšlenka na onu chakru, kterou jsem cítil ještě před pár okamžiky mě neopouštěla, nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.

"No jo. O dost víc." Přikývla jsem a chvíli ho sledovala jak jí. Co kdyby to bylo stejně hnusné jako ta polívka. Počkala jsem až spolkne pát soust a když se nepozvracel tak jsem se pomalu dala do jídla též. A jelikož byl on svým jídlem tak zaneprázděný tak jsem si ho koutkem oka prohlídla. Nevypadal jako boháč na to kolik si toho objednal. Doufám, že nebudu muset utíkat. Potichu jsem si povzdechla a napila se. Jednou mě totiž taky takhle někdo pozval na jídlo, napápla jsem se jak královna akorát týpek neměl na zaplacení. A utíkat s plným žaludkem je vážně zlo. "Velí?" Zamyslela jsem se a pak bezstarostně pokrčila rameny. "Já ti ani nevím." Odpověděla jsem popravdě. Nejsem člověk co se zajímá o věci, které mu jsou k ničemu. A bylo mi vážně fuk kdo, čemu a kde velí když jsem se na tom místě chtěla jen pobavit a jít dál. Když jsem tu byla tak před rokem tak mi to možná někdo řekl na nějakém večírku kam jsem se vetřela, jak to tu chodí ale nebylo to moje nejlepší období a moc si toho nepamatuji. Chlast je zlo. "..velí" Zamumlala jsem si pro sebe mezi sousty a měla jsem pocit, že mi něco uniká.
"Cesta byla v pohodě. A vůbec, vypadám jako nějaká informační služba nebo co?" Zamrmlala jsem a pokračovala v jídle.

"Dík za radu." Zadívala jsem se do dálky směrem který ukázal a dál to nekomentovala. Možná už jsem tam taky byla ale mám skoro všechno z mého cestování tak trochu mlhavé. Podívala jsem se pomalu na flašku saké. Nabídl mi abych se přidala a já teď odolávala pokušení tu zůstat. Ano, pít jsem nepřestala ale snažila jsem si dávat pozor na to kolik toho vypiju a v jakém psychickém rozpoložení. Až skoro bolestně jsem zavřela oči a postavila se. "Jdu s tebou. Co dál tady hm? Napápla jsem se dobře." Usmála jsem se na něj a protáhla se. "A za to dík." Dodala jsem zatímco jsem sledovala jak platí. Takže peníze měl. Olízla jsem si rty při tom pohledu, pomalu jsem se otočila na patě a vyrazila k městu. Cestou to nepůjde ale ve mestě mezi lidmi asi jo.

Došlo mu to správně. Nadlehčil to humorem, upřímně jsem doufala, že to tak i myslel. Omluvně jsem se usmála. V tu chvíli někdo krátce třikrát zaklepal. Osobně jsem šla otevřít, přesto jsem jednu ruku schovala za zády, abych byla schopna hned bodnout jehlicemi. Za dveřmi ale stála drobounká dívenka, které culíčky lítaly kolem hlavy. Natáhla ke mně s úsměvem ruce, v kterých měla kupu oblečení.
,,Prosím." zazubila se na mě a jen co jsem si oblečení převzala, podala mi košík s jídlem. Upřímně jsem se na ni usmála.
,,Vyřiď, že mockrát děkujeme." pohladila jsem ji po tváři. Holčička se ještě jednou usmála, zamávala mi a odcupitala pryč. To bylo menší zpestření. Požádala jsem kluky o strpení a zalezla jsem si na záchod, abych se mihla převléknout. Dostala jsem na sebe nové kimono. Sice bylo úplně obyčejné, ale vcelku. Mezitím měli kluci možnost najíst z jídla, které nám bylo darováno.
,,Dovolte, abych se představila. Jmenuji se Kotomi, princezna klanu Yamada. Klidně mi dál říkejte Mimi. Bývala to moje dětská přezdívka." povzdychla jsem si a klekla jsem si na zem. ,,Tak kde začít....Reina Kana, která se provdala za mého staršího bratra, aby se dostala k moci otrávila společně s mou nevlastní matkou feudálního pána, mého otce. Ten pod nátlakem bludů před svatbou spáchal sebevraždu." ztěžka jsem polkla. ,,Najala jsem si několik shinobi, mezi nimi i Hashira, a ti mi pomohli zjistit, co se přesně s otcem stalo. Řekla jsem o tom nevlastní matce, protože jsem netušila, co je zač. Řekla to Reině. Kromě toho, že během korunovace zlikvidovala naše lidi, chtěla zabít i mě." ušklíbla jsem se. ,,A začalo mé dobrodružství. Nějakým nedopatřením jsem pobila  téměř celou její ochranku, chaos pokračoval i ve městě, když na mě poslala samuraie s tím, že jsem démon. A proto to tu teď vypadá, jak vypadá. Nedivila bych se, kdyby na mou hlavu byla vypsaná odměna." pohrávala jsem si pramínky vlasů a hlavu sklonila domů. Když jsem si teď přehrála vše, co se stalo, bylo to prostě k neuvěření.

Můj pokus zřejmě vyšel, Mimi se neurazila, naopak ji asi tohle naše setkání zpětně také přišlo úsměvné. V tu chvíli zaklepali na dveře, pozoroval jsem, jak k nim Mimi opatrně přistoupila. Člověk by si často představil princeznu jako neškodnou křehkou dívku, která se bez svého služebnictva jen stěží o sebe dokáže postarat, u Mimi byl opak pravdou. Za dobu, co jsme spolu strávili, ukázala, že není z porcelánu, i když se to na oko kvůli její sněhobílé pleti může zdát, a to i navzdory jejímu zřejmému mladému věku. Bylo to něco, co jsem dokázal ocenit. Odjakživa si mou úctu vysloužili lidé za svoje činy, ne, jejich privilegované či vznešené postavení.
Jakmile se za dveřmi objevila usměvavá culíkatá holčička, zasáhla mě kapka nostalgie. Připomněla mi pekařovu dívku, se kterou mě spojovalo spoustu radostných dětských zážitků. Na okamžik jsem se vrátil do doby, kdy se zdálo vše tak bezstarostné.
S úsměvem a díkem jsem s Hashirem přijal jídlo, do kterého jsme se rázem pustili, zatímco se Mimi převlékala. Předstoupila před nás v čistém oblečení a přisedla si, já dojedl poslední sousto a se zájmem naslouchal jejímu příběhu. Z nostalgické pozitivní chvíle atmosféra hned nabrala temnější ráz. Kotomi Yamada. Vyprávění Mimi jsem si spojil se slovy staříka, jenž jsem potkal na hranicích a dotvořil si obrázek celé situace. "Upřímnou soustrast," vyjádřil jsem upřímně úctu zemřelým i pozůstalé. Za dobu mých cest jsem se změnil, nerad jsem dělal závěry, když mi byla ukázána jen jedna strana mince, ale nějak jsem cítil, že tato mladá dívka si nevymýšlí a nic mi neskrývá. Možná jsem naivní. Mé předchozí dojmy o její schopnosti a síle mi potvrdila ve svém povídání sama. Sama pobila ochranku? Z jejích úst to znělo až zlověstně.
"Obdivuji vás za to, že navzdory tomu, čím jste si v tak krátké chvíli prošla, jste stále schopna udržet chladnou hlavu a velice si vážím vaší vůle se se mnou o toto trápení podělit," na okamžik jsem se odmlčel a z upřeného pohledu na Kotomi přejel k Hashirovi. Na mém výrazu bylo znát krátké nepřítomné zamyšlení, poté jsem opět pohlédl Mimi do očí. "Dovolte mi vás tedy následovat. Přišel jsem do této země s nejasným cílem, ale mám pocit, že ve vás k němu najdu cestu," uklonil jsem se, "Reizo Kaneki, k vaším službám."
Zase pro jednou jsem se odevzdal osudu s vidinou nalezení... čeho vlastně?

Přikývla jsem. Reizo byl první člověk, který mi vyjádřil soustrast a lítost. Trochu mě to zasáhlo. Následně od uvolněného chování přešel k tomu formálnímu. Zvedla jsem ruce před sebe a roztáhla dlaně jako při sebeobraně a zavrtěla s nimi.
,,Ne ne, klidně pokračujte dál, jako byste nevěděl, kdo jsem. Možná to bude i lepší. Takto hned každý nepozná, kdo jsem." pousmála jsem se. ,,To platí i pro tebe, Hashiru." hodila jsem pohledem k světlovláskovi. Sám se totiž párkrát přeřekl.
Zaklonila jsem hlavu, na pár sekund zavřela oči a pak je otevřela. ,,Nic jiného mi nezbývá, než se dát dohromady. Reina mi nedala moc příležitostí truchlit. Pořádně jsem to ani nestihla." třásl se mi hlas i ruce. Doléhala na mě tíživost situace. Nicméně mě potěšilo, že se ke mně chce Reizo dobrovolně připojit. ,,Děkuji vám. Postarám se o to, abyste vašeho rozhodnutí nelitoval." mírně jsem vytáhla koutky rtů v náznaku úsměvu.

Nebyl jsem zvyklý na přílišné formality, a tak mě vesměs reakce Kotomi spíše potěšila a uvolnila, hlavně měla opodstatněný praktický význam. Z křečovitého úklonu jsem se tedy narovnal. Zavázat se mladičké princezně znělo jako z pohádek a příběhu, které mi vyprávěla v dětství matka. Nikdy by mě nenapadlo, že se pro mě podobný příběh stane realitou. "Máte pravdu, bude to takhle lepší, pro nás pro všechny," objevil se mi na tváři mírný úsměv, který ale nevydržel dlouho. Na Kotomi totiž celá situace dolehla. Bylo znát, že se snaží zachovat si svou tvář, ale hluboko uvnitř ji zžírá bolest. "Někdy je dobré emoce nechat plynout, tak jak potřebují, než je v sobě skrytě dusit," odpověděl jsem jí s cílem naznačit, že smutek a pláč nepovažuji za slabost, když nestojíte před zraky svého nepřítele. Na její poslední větu jsem souhlasně kývl.

V podstatě mi Reizo pokynul, abych se vybrečela. Nešlo mi to. Nedokázala jsem otevřeně dát emocím zelenou. Alespoň těm negativním, jako byl pláč, smutek a žal a víceméně i vztek. Když jsem se o to pokusila, skončilo to pohromou. Před 13 lety téměř, před několika hodinami dokonaná katastrofa. Neuměla jsem se ovládat. Na chvíli nastalo ticho. Toho využil Hashiru a vypařil se s tím, že si zatím prohlédne okolí a jak vypadá situace venku. Neměla jsem nic proti, byl to dobrý nápad. Zvedla jsem se a přehodila přes sebe černý plášť Muramota a přetáhla si přes hlavu kapuci.
,,A nás čeká cesta jinam." Z košíku jsem si vytáhla kousek čerstvého chleba, který jsme dostali. Než jsem se do něj zakousla, Reiza jsem si prohlédla. Natáhla jsem k němu ruku.
,,Pokud se k sobě máme chovat uvolněněji, mohli bychom si tykat." navrhla jsem s narůžovělými tvářemi. ,,Kotomi nebo klidně Mimi."

Jakmile nastalo ticho, nevěděl jsem co mám očekávat, že se stane. Kotomi se odmlčela a následně má slova vědomě přešla, pochopil jsem, že emocím průchod dát nechtěla. Ticho přerušil až Hashiru, který se zodpovědně vydal na průzkum. Pozoroval jsem Mimi a sám si také poupravil oblečení a letmo zkontroloval své věci a výbavu. Narovnal jsem si záda a dlouze se protáhl. "To bude více než rozumné," s úsměvem, pohledem do očí jsem ji chytil za ruku a ještě jednou se představil, "Reizo." Ruku jsem ji stále držel, na chvíli jsem se ztratil v její tváři, při čemž mi došlo, že už to trvá nezvykle dlouhou chvíli. Upustil jsem tedy stisk a přejel rukou do svých vlasů, kde jsem se nervózně začal drbat. "Tak jaký je náš plán, Kotomi?"

Ruku mi podržel déle, než bylo nutné a to navíc s upřeným pohledem na mě. Skousla jsem si spodní ret a tváře mi zahořely. Když mě pustil trochu jsem si odkašlala.
,,Uděláme si pár pochůzek po městě. Doufám, že to půjde hladce. Nejprve musíme do banky." vysvětlila jsem cíl cesty, nebo aspoň jeden z cílů.
,,Pokusme se být co nejvíc nenápadní." dodala jsem, načež jsem se sama sobě zasmála. ,,To asi v pláštích tak dobře nepůjde, ale budiž." pokrčila jsem rameny. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla na chodbu. Kapuci jsem si více stáhla do obličeje a rozhodným krokem vešla do vestibulu hospody. Samozřejmě se všudypřítomné pohledy stočily k nám. Snažila jsem si jich nevšímat a zamířila si to ke dveřím. Cestou to zašumělo, jak se lidé otáčeli a začali si šeptat. Nereagovala a raději opustila lokál a následně se po ulici pustila k našemu cíli - bance. (Přesun)

Přehodil jsem přes sebe plášť a podobně jako Kotomi se skryl pod kapucí. "Jak přikazujete, má paní," zavtipkoval jsem s úsměvem a vydal se za Kotomi do závěsu. Skutečně se zde scházeli zvědaví lidé, náš odchod neutekl nikomu, co za informace se zde na základě naší zastávky rozkřikne, už jsme ovlivnit nemohli. Museli jsme jen doufat, že na lidi, kteří znali princezninu skutečnou identitu, se dalo spolehnout.

přesun

Vrátili jsme se zpátky do hospody. Opět beze slov. Prošli jsme vestibulem, který se postupně začal vyprazdňovat. Blížil se večer, většina mužů pospíchala za svou rodinou. Kývla jsem na hostinského a s Reizem v závěsu vystoupala schody a následně zapadla do vypůjčeného pokoje.  Konečně jsem mohla shodit kapuci pláště. Plácla jsem sebou na postel jak dlouhá, tak široká. Kdepak způsoby ve šlechtě vychované dívky. Všimla jsem si, že Hashiru se ještě nevrátil. Doufala jsem, že byl v pořádku.
,,Trochu se opláchnu." řekla jsem Reizovi a sundala si plášť. Zapadla jsem do malé koupelničky, která čítala pouze záchod a umyvadlo se studenou vodou. Koupelny tu byly veřejné, což samozřejmě v tuhle chvíli bylo nemyslitelné. Opláchla jsem si proto pouze obličej a vrátila se zpět. Posadila jsem se na postel a přemýšlela.
,,Zajímalo by mě, jestli tohle všechno je nějaký trest." vyslovila jsem myšlenku nahlas a poté zívla. Byla jsem unavená. Jak jsem se tak opírala o zeď, dopadala na mě tíže posledních dní. A celkem hned jsem opřená o zeď usnula.

V pořádku jsme dorazili do Zlatého oka, po cestě nás nepotkaly žádné potíže a naše výprava tedy dopadla dobře. V pokoji jsem krabičku s penězi položil na menší stoleček v rohu místnosti, sundal si plášť a v sedu se opřel o zeď na posteli naproti Kotomi. Trochu mě znepokojovalo, že se Hashiru stále nevrátil, ale věřil jsem v jeho schopnosti. V době, co Kotomi pobývala v koupelně, sundal jsem ze sebe své vybavení a nechal si na sobě pouze oblečení. Na její poslední výrok jsem neodpověděl, jen jsme si vyměnili pohledy. Po chvíli usnula, usmál jsem se, když se jak hadrová panenka sesunula na postel. Její neustálý smutek v tváři vystřídalo uvolnění a klid. Já přešel k oknu a chvíli hleděl na nebe poseté hvězdami a přemýšlel nad jejími slovy. Kdyby to byl trest, jaký trest pak čeká na mě? Zalehl jsem do postele a pomalu usnul, už sice ne tak tvrdě jako naposled, ale dostatečně pro to, abych si dopřál nutného odpočinku.

Ráno jsem vstal první, využil jsem toho, že Kotomi ještě spala a sešel jsem se podívat dolů do hospody. Z rána tu byla jen hrstka lidí, uvnitř seděli tři zákazníci, každý u jiného stolu. Oproti podvečerům zde panoval klid. Došel jsem se nadechnout čerstvého vzduchu a venku se příjemně protáhl. V tom mě zatahala ta culíkatá holčička z minula za oblečení a s úsměvem mi podala košík se snídaní, úsměv jsem jí oplatil, poděkoval a než stihl ještě něco pronést, odběhla zase pryč. Byla plná energie a radosti, což mi dodalo hned lepší náladu. Vrátil jsem se ke Kotomi do pokoje a košík položil na stůl doprostřed místnosti a vyčkával, až se sama vzbudí hledíc střídavě z okna a na ni.

Sluneční paprsky mě šimraly na nose a mně to strašně vadilo. Na to jsem nebyla zvyklá. Doma jsem měla přece zatažené závěsy. Tohle vnuknutí mě donutilo otevřít oči a rozhlédnout se. Nebyla jsem doma. Posadila jsem se do takového polosedu, jednou rukou jsem se opírala o matraci a druhou rukou si otírala za mohutného zívání zalepené oči. Když už jsem konečně něco viděla, všimla jsem si Reiza, sedícího na parapetě a dívajíc se ven.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem s lehkým úsměvem.

Když se to ochrapkané neviňátko probouzelo, nechal jsem ji potřebnou chvíli na probrání a s úšklebem koukal na koruny stromů, s kterými si pohrával ranní svěží vítr. Do Mimi zanedlouho vdechl zase život a rozkoukala se po místnosti. "Dobré ráno vaše veličenstvo," zažertoval jsem a pohledem ukázal na košíček se snídaní, ze kterého už jsem se sám najedl. "To nám posílají ze zdola, já už jsem si s dovolením vzal," věci, které nás nadále čekají se budou daleko lépe probírat s plným žaludkem.