Hospůdka ,,Zlaté oko"

First topic message reminder :




Hospoda ,,Zlaté oko" je nenavštěvovanější místo v Shimo no Kuni. Ačkoliv je tu hospod více, tahle s přehledem vyhrává. Už proto tu kromě nejrůznějších druhů vín a saké, najdete i širokou sť informací. Schází se tu zvědové, samuraiové, obchodníci, shinobi i prostí občané. Z toho přehršle lidí nějaká informace vyklouznout musí. A té se pak dá náležitě využít.

Neváhejte a navštivte nás! Otevřeno máme celý den i noc. Je tu možnost noclehu i zapůčení si stájí pro svého oře.

Většinu času tu šéfuje Chiha Yakintaro, která Vám bude k dispozici, pakliže ji zaujmete anebo budete potřebovat něco vyřešit.

Zase nastalo ticho. Tentokrát o něco delší, než naposledy. Mezitím jsem si díky vlhkosti vytvořila kousek ledu a jezdila s ním po tváři. Kdyby to bylo možné, slyšeli byste syčení při doteku studeného s mou rozehřátou kůží. S druhým kouskem ledu jsem si u rtu. Po chvíli mě to přestalo bavit a led jsem si strčila do pusy. Když mě ale Reizo pozval, ať se jdu taky vykoupat, málem jsem kostku spolkla. Podařilo se mi ji včas vyplivnout.
,,Eeeh." zdráhala jsem se. Zrudla jsem ještě víc. Jenomže jeho argumenty měly logiku. Nebylo vidět během koupele ani na krok. Navíc mě nebavilo sedět na zemi.
,,Dobře." broukla jsem nakonec a tak, jak jsem byla, v sedě, jsem se začala svlékat. Oblečení i své zbraně jsem pečlivě poskládala a urovnala do skříňky. Pak mi ale došlo, že nemám ručník. Kousla jsem se do rtu. Za sebe jsem se nemusela stydět, odjakživa jsem o sebe dbala, s postavou jsem byla spokojená, jen...Jsem se nikdy neprocházela před nikým nahá. Rozhrnula jsem kousek závěs a zmateně se rozhlédla, Reizovu chakru jsem cítila z nejbližšího bazénku. Já jsem si tedy vybrala ten o něco vzdálenější. Bosky jsem doťapkala až k němu a opatrně si vlezla dovnitř. Ihned jsem cítila teplé blaho, které objalo celé moje tělo. Málem jsem hlasitě vzdychla, ale potlačila jsem to. Jakmile jsem byla ponořená ve vodě, už mi bylo fajn.

Následovala chvilka napětí, Kotomi se rozmýšlela, nebylo se čemu divit. Ona jako dívka musela sbírat odvahu daleko více než já. Já už byl navíc ponořen ve vodě i zahalen v páře, pobídnout ji, aby se připojila bylo v tu chvíli oproti její volbě jednoduché. Nakonec se v ozvěně dalo rozpoznat rozpačité svlékání podtržené jejím souhlasem. Když začala ťapkat dovnitř, instinktivně jsem se otočil směrem od závěsu. I když nebylo vidět zřetelně, pozorovat byť jen obrys by bylo po mé nabídce neslušné. A tak jsme si společně užívali horkého blaha. Začínal se mi potit obličej, tak jsem na chvíli ponořil hlavu a smáčel si vlasy. Zase nastalo dlouhé ticho, které sem tam porušilo víření vody vlivem našich pohybů nebo kapky narážející o vodní hladinu. "Co máš dále v plánu, princezno?" nakonec jsem se zeptal neutrálně a možná tím trošku pokazil dosud navnaděnou atmosféru, to záleželo na tom, jak si to ona vyloží. Mohlo to vyznít jako plán dalších akcí v boji s Reinou, ale i jako otázka, co plánuje dělat teď, v tuhle chvíli. Jak jsem to myslel, to bylo zahalené stejně jako naše postavy ve zdejší mlze.

Otočila jsem se ke kraji bazénku, rukama se o něj opřela a hlavu si na ruce položila. Zavřela jsem oči. Poslouchala jsem šplouchání a kapání vody a přemýšlela. Kupodivu se mi podařilo vyhnat z hlavy Reiza a já se zamyslela nad svou situací. Po včerejšku jsem si uvědomila, jak slabá jsem. A dnešní sen mi odhalil, čeho se teď bojím nejvíc. Samoty. Pokud skončím sama, nedokážu už nic. Malinko jsem sebou trhla, když Reizo promluvil.
,,Zesílit." otevřela jsem oči. ,,S tím, co mám v tuhle chvíli, moc nevyhraju." hlavu jsem si nechala položenou na ruce a ukazováčkem druhé ruky jsem po podlaze kreslila kolečka.
,,Budu k tomu potřebovat tvou pomoc."

První slovo od Kotomi, které mě tak energicky posílilo. Přirozeně mi tento pocit na tváři roztáhl široký úsměv. Přesně tohle bylo to, co jsem chtěl z jejích úst slyšet. Zesílit. I já polevil se svým tréninkem, toto zjištění mě přimělo se zamyslet nad mými současnými schopnostmi a sílou. Reina, Uchiha, monstrózní chakra z lesa... Tihle a další potencionální protivníci se mi jako siluety proháněli hlavou. Prokřupal jsem si krk, prudce vstal vzhůru a udeřil pěstí v dlaň. Byl jsem namotivovaný také opět zesílit. "Jak si mou pomoc představuješ?" pronesl jsem stejně energicky a nadšeně. Pak mi došlo, že tam vlastně stojím nahý a svým oháněním jsem mlhu zde nepatrně rozvířil. Ke zjištění mi pomohlo, že jsem začínal pomalu ale jistě vidět Kotomi do tváře. Bleskurychle jsem zasedl zase do vody a místo toho všeho nadšení opět mlčel. Nechal jsem se unést, neměl jsem k tomu co říct.

Zaslechla jsem šplouchnutí, prudký pohyb. Otočila jsem se za zvukem. Zahlédla jsem rozostřenou siluetu, Absolutně jsem nechápala, co ten Reizo jako vyvádí, ale přišlo mi to vtipné, tak jsem se potichu zasmála. Roztomilé, něco takového jsem klidného, milého Reiza nečekala. Chystala jsem se mu odpovědět na jeho otázku, ale uvědomila jsem si, že ho už nevidím tak rozostřeně. Jeho postava dostávala jasné rysy a mně pomalu, opět, docházelo, že přede mnou stojí nahý muž. Reizovi to nejspíš došlo taky, protože do vody zase rychle zaplul. Já se otočila a ponořila se na chvíli pod vodu. neplánovala jsem si namočit vlasy, hučení a tlak v uších pod vodou mě trochu zklidnily. Tváře i uši jsem měla rudé, ale mohla jsem začít odpovídat.
,,Musíme se dostat do našeho...vlastně teď už Reinina sídla." povzdychla jsem si. ,,klan Yamada tam má uložené techniky. Musím je získat."

Naštěstí se k mému výlevu radosti Kotomi nehodlala vyjadřovat, oba jsme to přešli tak, jako by se to vlastně nestalo, bylo to tak zřejmě lepší. Kdybych se začal ospravedlňovat, že takové stavy ve mně za mlada vyvolával otec, mohlo to vyznít ještě hůře. I přes všechnu teplotu okolo ve mně zamrazilo. Napadlo mě, jestli jsem přitom svém představení neuklouzl, neuhodil se do hlavy a tohle se mi jen zdá. Nezdálo, štípnutí do paže mě o tom přesvědčilo. "Se vší úctou, do sídla hlavního města jít nemůžeš," odvětil jsem na můj obvyklý tón chladně. Nenapadalo mě, jak by mě mohla Kotomi přesvědčit... Nedávno, když jsme byli v ulicích pod městem, jsem si říkal, že pod svícnem je největší tma, ale tohle by bylo jako vstoupit přímo do jeho plamene.

Očekávala jsem, že se mu můj nápad líbit nebude. Přesto mě jeho chladný tón bolel. Postavila jsem se, abych se posadila na kraj bazénu, přičemž nohy jsem měla stále ve vodě.
,,Musím se tam dostat!" oponovala jsem mu. Přehodila jsem si mokré vlasy přes rameno a ždímala je.
,,Jestli chci zesílit...alespoň trochu se vyrovnat Reinině síle, potřebuji se naučit lépe ovládat své schopnosti." zamračila jsem se, což nemohl vidět přes páru kolem nás. Po čtyřech jsem se tedy dostala až k Reizovi. Klekla jsem si asi půl metru od něj a rukama se zakryla. Sice mě pře mlžný opar neviděl, ale přesto.
,,Techniky mohu získat jen já. Jsou na místě označené pečetí klanu, který reaguje na krev členů. Tedy na mou krev." zmínila jsem svůj výbuch. ,,Vím, že mě nepustíš samotnou, tak tě prosím, pojď se mnou." zašeptala jsem.

Naslouchal jsem jí, ale na cokoliv, co řekla jsem jen automaticky kýval do stran na znamení nesouhlasu. Možná to nebylo vidět, ale můj negativní přístup k jejímu rozhodnutí snad musel být i cítit. V normálním případě by se mnou určitě hnulo, že se přiblížila tak blízko, sice jsem se neotáčel k ní, ale její hlas mě zezadu příjemně pohladil. Já si však stál za svým. "Copak si neuvědomuješ, jaká rizika to skýtá? Jsou i jiné způsoby jak zesílit," zatnul jsem obě ruce v pěst přemýšlejíc, jestli nevolím příliš přísný tón a slova. Rozmyslel jsem si to, nepokračoval jsem ve formulaci, která by ji ranila, prozatím. "Musíš pochopit, že tohle ti nedovolím. Je to příliš velké nebezpečí, můžeme tak přijít o všechno," dodal jsem již klidnějším tonem a více se uvolnil. "Odebrat ti krev nebude tak složité," naznačil jsem svou ochotu dojít tam sám. V tuhle chvíli jediné možné řešení.

Nedovolil, nesvolil, odmítnul. Na vše reagoval negativně.
,,Ale já přece vím, jaká to má rizika." povzdychla jsem si. Rozčílil se, no nebylo divu, asi bych reagovala stejně být na jeho místě, jenomže..Přišla jsem si jako ve vězení. Ne kvůli Reizovi. Nesměla jsem nikam, aby mě nepoznali, nesměla nic, aby mě nepoznali. A jelikož neumím vybírat slova, bylo by nejlepší, kdybych byla ticho, abych měla spojence. Lapená jako ptáček v kleci...Když však Reizo naznačil, že tam půjde sám, div se mě nezmocnila panika.
,,Ne!" dostala jsem ze sebe možná až moc příkře. Hned jsem si vzpomněla na svůj sen, jak mě jeden za druhým opouštěli. I Reizo. Tep se mi zrychlil. ,,Sám tam nesmíš. Nemůžeš." divoce jsem zavrtěla hlavou, až se mi vlasy rozletěly kolem hlavy a některé prameny se mi přilepily na obličej. Stáhla jsem si je z něj a zadívala se na místo, kde se zračily Reizovy obrysy těla. ,,Nesmí se ti nic stát.." zašeptala jsem téměř neslyšně. Mysl mi zahalily myšlenky. Všemožné. Od představ, co by se nám mohlo stát, po možnosti, jak techniky získat.

Na její slova o tom, že ví, jaká to má rizika jsem jen protočil očima. Skoro to začínalo vypadat, jak když dcera doma přemlouvá otce, aby ji pustil na festival do města. Co na její divoký nesouhlas odpovědět jsem nevěděl. Její vyjádření obav se mnou pohnulo. Každý ji opouštěl, ať už navždy či jen dočasně. Utržila za posledních několik dní více tvrdých ran než za celý život. Nakonec jsem se zmohl jen na racionální odpověď. "Kdybychom šli oba, hrozí mi daleko větší nebezpečí," řekl jsem neutrálně, nehledíc na svou nahotu z koupele vstal a přešel do předsíně. V jedné ze skříní jsem objevil erární ručník, který jsem zpoza závěsu společně s jejím oblečením přehodil Kotomi přes stoličku při kraji místnosti. Sám jsem se zatím usušil a oblékl do svého oblečení, župan jsem nakonec nechal být.

Semkla jsem rty, na jeho poznámku jsem neodpověděla. Nějak jsem neměla co. Vyložila jsem si to po svém. Ne zrovna hezky. Možnosti byly dvě a jedna z nich určitě byla ta správná. Obě mě ale zraňovaly. Reizo nakonec z koupelny odešel a mé oblečení mi podal blíž. Zvedla jsem se tedy taky, Sušit jsem se moc nemusela, za dobu, co jsem seděla, jsem stihla uschnout. Víceméně mechanicky jsem na sebe natáhla oblečení. Z vlasů mi odkapávala vody, ty jediné jsem malinko ručníkem prosušila. Pak jsem vešla za Reizem, předpokládala jsem, že už oblečený je. Připevnila jsem si na opasek katanu a na stehno brašničku se zbraněmi. Nakonec jsem na sebe natáhla plášť. Během toho, co jsme se koupali, led z kliky roztál. Dovnitř se nikdo nedostal. Pro jistotu jsem se ale držela za Reizovými zády.
,,Zajímalo by mě, jestli to naši strážci nevzdali." kývla jsem směrem ke dveřím.

Kotomi byla připravena, já taky, mohli jsme vyrazit. Na její poznámku jsem kývl. Samozřejmě jsem na naše nové přátele nezapomněl. Otevřel jsem po odemčení dveře a vykročil do chodby, princeznu jsem nechal jít v závěsu za mnou. Tři muži stáli opřeni opodál, podle jejich výrazu nečekali, že z koupelny vyjde ještě někdo jiný. Udivení vystřídal nemravný smích. Pozorně jsem si je všechny prohlédl, no, nebyla to zrovna pastva pro oči. Nic nezkusili, nechali nás projít bez problémů jen za doprovodu jejich úšklebků a tichých urážlivých poznámek. Neměl jsem v plánu se s nimi zaobírat, ne teď, ne tady. V pokoji jsem se pak posadil do tureckého sedu na postel, rozložil všechno vybavení a začal si ho přebírat.

Muži tam opravdu byli. Doufala jsem, že to vzdali, ale vážně na mě čekali. Otřásla jsem se. Jelikož Reizo vykročil první, sklaplo jim. Na chvíli. Sice mi nic neudělali, ale při jejich poznámkách mi červenaly tváře.
Po cestě nás zastavila holčička a předala nám snídani jako už každý den. Usmála jsem se na ni a v tichosti jsme došli na pokoj. Neměla jsem na jídlo chuť. Snídani jsem odložila, aby si mohl vzít Reizo. Prohledala jsem pokoj, než jsem konečně našla nějaký papír a něco na psaní. Posadila jsem se na zem, protože postel byla od zmražení mokrá a dala se do kreslení. Nevypadalo to, že by se mnou Reizo chtěl komunikovat, tak jsem se zabavila sama. A když jsem skončila s první kresbou, uvědomila jsem si, že jsem nakreslila jeho - v póze, když stál opřený u okna a díval se ven. Zrůžověla jsem, papír schovala a začala kreslit znovu. Tentokrát jsem se ale pustila do kreslení krajiny.

Zažili jsme si takovou tichou domácnost, nebylo totiž zrovna co říct. Naše předchozí konverzace s Kotomi mi dělala starosti, ne proto, že bych byl přísný nebo zlý, ale protože se nám zkomplikovalo něco, co bylo nutné zařídit. Získat pro ni možnost se zlepšovat bylo nezbytné, ale zdálo se, že situace nemá správné východisko. Chyběli nám lidi, ve dvou se těžko něco uskutečňovalo a čas se krátil. Tyto myšlenky se mi proháněly hlavou, i to byl důvod, proč jsem za celou dobu nevydal ani hlásku. Při tom všem jsem si urovnával vybavení, až jsem konečně přešel k brašničce s jedy. Kotomi se mezitím věnovala kresbě a oplácela mi mé ticho stejnou vahou. Uchopil jsem ampulku s průsvitnou tekutinou a pomocí injekce z ní část odebral, takhle jsem proces opakoval několikrát s různými dalšími zkumavkami a finální roztok nakonec vstříkl do jedné prázdné. Mezi ukazováčkem a prostředníčkem jsem s ním zatřepal a produkt si odložil stranou. Poté jsem brašničku zabalil stejně tak jako všechno vybavení včetně odložené ampule a vše si oblékl. Sáhl jsem do batohu pro poslední část svého vybavení, zády ke Kotomi jsem si danou věc vložil pod plášť a otočil se o sto osmdesát stupňů. "Potřebuji si něco zařídit, pokusím se přitom vymyslet řešení," pronesl jsem nejdřív vážně, ale pak se na ni usmál, "spoléhám na to, že neuděláš nic, čeho bys potom litovala..." Pocuchal jsem ji ve vlasech, čapl chléb ze snídaňového košíku a vydal se k oknu, kde jsme se ještě otočil zpět k ní a dodal. "... čeho bych já litoval." Poté už jsem zmizel pryč, kam? To jsem věděl jen já.

přesun

Poslouchala jsem, jak Reizo s něčím cinká a šustí, ale neviděla jsem na něj, byl ke mně zády. Věnovala jsem se tedy kresbě, ale nemohla jsem se soustředit, tak jsem spíš jen tak čmárala. Pak ale Reizo vstal a oznámil mi, že odchází pryč. Bodlo mě u srdce, ale přikývla jsem. Když mě pocuchal ve vlasech, moje tváře nabraly růžový odstín. Než ale odešel, zašklebila jsem se na něj a když byl pryč, tak i vyplázla jazyk.
Najednou jsem osaměla. Do téhle doby bylo ticho, ale po Reizově odchodu bylo ještě větší a dusivé. Na kreslení jsem mohla rovnou zapomenout. Vstala jsem, abych se protáhla a postavila jsem se k oknu. Chvíli jsem sledovala lidi venku, brzy mě to ale omrzelo. Zakručelo mi v břiše. Vzala jsem si tedy kousek chleba k snídani a najedla se, načež jsem si povzdychla. Přecházela jsem se po pokoji sem a tam, až se mi chtělo křičet.
,,To nevydržím!" vykřikla jsem do ticha. Natáhla jsem si na hlavu kapuci pláště, zaváhala jsem a napsala Reizovi vzkaz,že jsem se šla projít, vzala si papíry a tužku a v mžiku jsem pokoj opustila.
(Přesun)

Skoro nesměle jsem se přišourala k hospodě a přešlápla. Hmm Olízla jsem si rty a polkla. Věděla jsem, že bych tam neměla chodit. Určitě ne teď. Nebo vlastně asi nikdy. Zírala jsem na dveře a prala se sama se sebou, když v tom vykoukl hostinský z okýnka. "Slečno nebojte, máme otevřeno. Jen pojďte!" Mávl rukou a široce se usmála. Úsměv jsem mu vrátila a přikývla. "Jistě." Tím mé dilema bylo vyřešeno. Vešla jsem do hospody a rozhlédla se. Koho jsem hledala? Kdo ví, možná jsem se bála že tu náhodou Reina vysedává místo toho aby v lese chytala to zvíře. Naštěstí tu žádná známá tvář nebyla. Nejistě jsem se přišourala ke stolu, přejela dlaní po desce stolu a posadila se. Ještě furt můžeš odejít Milli. Zabloudila jsem očima k vystavenému alkoholu. No..teď už nemůžeš. Objednala jsem si saké a zatímco jsem na něj čekala nervózně jsem si hrála s pramínkem vlasů, který jsem namotávala na ukazováček tam a zpátky. Dařilo se mi vždy choutky nějak překonat ale nyní to bylo jiné. Možná za to mohla odpovědnost, kterou mi Reina naložila na záda. Možná za to mohlo to, že jsem teď byla stále ve střehu. Možná za to mohl ten kluk, kterého jsem tu potkala a stojí na opačné straně. Možná za to mohlo počasí..kdo ví. Saké už bylo na stole. Znova jsem si olízla rty a hypnotizovala malou sklenku. Najednou jsme měla v hlavě prázdno, všechny námitky byly fuč. Ruka téměř automaticky uchopila sklenku a zvedla ji k ústům. Pak už to byl jen krůček. Hodila jsem do sebe tekutinu a cítila to známé pálení, které se mi rozlévalo po těle. Slastně jsem přivřela oči a široce se usmála. Rychle jsem sklenku položila a zvedla se od stolu. Rychlým krokem jsem došla k hostinskému. "Celou flašku prosím." Objednala jsem si a nedočkavě sledovala jak ji vytahuje. Když už byla u mě, vrátila jsem se na místo kde jsem si dolila a opět do sebe tekutinu hodila. Po nějaké době byla flaška pryč a zbyla jsem jen já. Vychechtaná Milli. Vrávoravě jsem se postavila a vytáhla z kapsy penízky. Hodila jsem je na stůl a zasmála se tomu cinkavému zvuku. "Vyráážímee!" Zahlásila jsem a mávla směrem ke dveřím. Pro ostatní to musela být krásná podívaná. Vyrazila jsem tedy na svou cestu za dobrodružstvím.

--přesun--

Před hostincem jsem se s Kotomi zastavila. "Bradu nahoru. Nerozhlížej se po lidech. Pokud s někým navážeš oční kontakt začne tě brát více na vědomí. Nikdo z nich tě tam nezajímá. Chovej se tak." Prohodila jsem k ní a vyrazila ke dveřím. Vešla jsem do hospody a zamířila rovnou ke stolu. Ale rozhodně ne k žádnému co byl v rohu. Posadila jsem se na židli a byla čelem do místnosti. Hodila jsem nohu přes nohu a pohodila vlasy. "Co piješ?" Zeptala jsem se a zabrousila pohledem k hodinám. Zlozvyk.

Před hostincem jsem se zastavila. Tori mi povzbudivě nařídila, jak se chovat i nechovat. Ne že bych díky tomu tratila pocit nervozity. Ale vzhledem k tomu, že si to suverénně namířila ke dveřím, zhluboka jsem se nadechla a zamířila se si to k ní. Nasadila jsem milý úsměv a Tori následovala. Trochu mi v tom pomáhal fakt, že hostinský mě znal, tudíž jsem mu věnovala úsměv a on mně zpytavý pohled. Šok byl, když jsme se posadily téměř doprostřed místnosti. Tak jo, klid. Představ si, že jsi na hradě, kde tě všichni znají a kolem tebe jsou jen přátelé....To bude fajn...
Z úvah mě vytrhla Tori se svou otázkou. Zatvářila jsem se zmateně. ,,Noo...čaj?" zkusila jsem. Tušila jsem, že odpověď nebude správná. Jenomže oficiálně jsem nepatřila ještě mezi dospělé, tudíž se s alkoholem ještě nesetkala. Tajně sice upila z rýžového vína na jedné z oficiálních akcích, ale...Moc tomu nelibovala.

"Čaj?" Zopakovala jsem po ní s nadzvednutým obočím a pak pokrčila rameny. Zvedla jsem se a svým typickým, elegantním krokem pomalu zamířila k hostinskému. Nechala jsem tam Kotomi samotnou, ale pokud nezačne jančit.. vážně nikoho nebude zajímat další štamgast v hospodě. Chvíli jsem se s hostinským o něčem bavila a nakonec přinesla ke stolu dva hníčky s čajem. V obouch ale bylo něco navíc. Něco silnějšího pro lepší chuť. Jeden jsem postavila před ní a s druhým v ruce jsem se posadila. "No tak prosím." Kývla jsem směrem k jejímu čaji a svůj začala vyfoukávat. "Kolik vás je?" Zeptala jsem se jen tak jako bych se ptala na cenu pečiva.

Tori odběhla k objednávacímu pultu a já na chvíli osaměla. Podepřela jsem si hlavu rukou a zavřela oči. Bylo to jednodušší, než se ztresovat, kdo po mně kouká. Mohla jsem tak aspoň vypadat znuděná. Třeba. Kdoví, jak to nakonec vypadalo. Celkem hned byla Tori zpátky a postavila přede mě čaj. Kývla jsem jí, že jí děkuji a objala hrneček oběma rukama. Příjemně hřál. Pousmála jsem se.
,,No.." zamyslela jsem se. ,,Mušketýři jsme tři. Oficiálně." přiznala jsem ne zrovna nadšeně. Ubohé číslo, ale stále je to jen pár dní..

Zatvářila jsem se kysele nad tím počtem, už jsem chápala proč chtěl Reizo naverbovat i mě."Tak to hodně štěstí." Zablesklo se mi podivně v očích a usmála se na ní způsobem, jako bych znala nejtemnější tajemství všech přítomných. Ach ano, Reizo byl můj známý. Kotomi jsem řekla, že se mi líbí ovšem kdo ví jestli to bylo opravdu tak nebo to bylo součástí něčeho většího. Každopádně peníze jsou peníze. Usrkla jsem čaj a pousmála se nad chutí doplňku. "A to vás tu ještě nehledali?" Pochybovačně jsem se zakroutila hlavou. Amatéři.

Její výraz mluvil sám za sebe. Až jsem se nad tím v duchu ušklíbla. Když už jsem hrneček objímala, nahrnula jsem trochu chakry do dlaní a pomocí hyoutonu si trochu čaj ochladila. Alespoň natolik, abych si nespálila jazyk. Upila jsem z něj a po těle se mi rozlil velmi příjemný pocit. Chutnal zvláštně, jakoby do něj něco nepatřilo. Zvědavě jsem se na Tori podívala. Čaj nebyl špatný, jen...Upila jsem z něj znovu a doufala, že moje tváře nejsou tak červené, jako je cítím.
Zavrtěla jsem hlavou, až se mi culík rozhoupal na zádech jako kroutící had. ,,Řekla bych, že chaos je stále jen v hlavním městě. Tady je zatím klid." hypnotizovala jsem hladinu čaje..
,,No..Co se má stát, to se stane. Ono už to nějak dopadne." usmála jsem se. Reizo mi několikrát řekl, že to zvládneme. Věřila jsem mu.

Mlčky jsem sledovala jak se napila čaje a dál jsem se tvářila tak, jak jsem se tvářila před tím xD..
"No to je přístup!" Kývla jsem souhlasně a napila se svého čajíku. "Tohle co jsi řekla si pamatuj." Vyznělo to skoro jako příkaz. Dala jsem nohu přes nohu a porozhlédla se po místnosti. Nic zajímavého. Vrátila jsem se pohledem zpět ke Kotomi a přemýšlela nad tím, jestli jí to opije. Sázela jsem na to, že ano. "Chutná?"

Když Tori bloudila očima po areálu, napila jsem se čaje pořádně. Opravdu chutnal zvláštně, ale bylo to dobré. Tváře jsem měla červené a na rtech jsem měla téměř permanentní úsměv. Ať už to bylo cokoliv, měla jsem docela dobrou náladu. Z toho důvodu mě Torina slova povzbudila. Na její otázku jsem přikývla.
,,Hmm...Jsem ráda, že mě tu teď nikdo nezná." zachichotala jsem se. Věděla jsem o sobě, nebyla jsem opilá, nicméně to do té hlavy pomalinku lezlo. Bylo to vlastně poprvé, co jsem nějaký alkohol pila.