Hospůdka ,,Zlaté oko"

First topic message reminder :




Hospoda ,,Zlaté oko" je nenavštěvovanější místo v Shimo no Kuni. Ačkoliv je tu hospod více, tahle s přehledem vyhrává. Už proto tu kromě nejrůznějších druhů vín a saké, najdete i širokou sť informací. Schází se tu zvědové, samuraiové, obchodníci, shinobi i prostí občané. Z toho přehršle lidí nějaká informace vyklouznout musí. A té se pak dá náležitě využít.

Neváhejte a navštivte nás! Otevřeno máme celý den i noc. Je tu možnost noclehu i zapůčení si stájí pro svého oře.

Většinu času tu šéfuje Chiha Yakintaro, která Vám bude k dispozici, pakliže ji zaujmete anebo budete potřebovat něco vyřešit.

Ochladilo se, razantně. Kotomi bombardovala Goemona svými argumenty a dala mu jasně najevo, že si ne všechno jednání nechá líbit a že každý hrnec jednou přeteče. Já sledoval postupně se rozšiřující houstnoucí jinovatku, jež pomalu obrostla celý pokoj. Až symbolicky se zastavila u dveří, kde stál Goemon se svým spalujícím pohledem směřujícím na nás. Odešel.  Položil jsem Kotomi ruku na rameno, chtěl jsem, aby se zklidnila. Co se tu právě stalo mi vnuklo živou představu toho, čeho mohla být schopna v den útěku na strážích, co se ji snažili dostat. Zároveň Goemon mi potvrdil, že příběh o jejich nátuře, nebyl pouze povídačkou. Neměl jsem co říct, čekal jsem spíše až na její reakci. Věděl jsem, že toto jí příliš na pozitivním smýšlení nepřidá. A ty informace... možná bylo na čase, abych se do hlavního města podíval sám.

Goemon odešel. Prostě odešel. Z neovladatelného vteku mě probral až dotek na rameni. Procitla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Když jsem zahlédla třpytící se zdi, podlahu a i všechny věci kolem nás, roztřásla jsem se nanovo. Už zase. Udělala jsem to znovu. Horké slzy mě pálily v očích, jak jsem se snažila je zadržet, hrdlo se mi stáhlo a já potlačila vzlyk. Tohle jsem totálně pokazila. Na celé čáře. Neměla jsem pro sebe slov. Prudce jsem se otočila čelem k Reizovi, čímž jsem se mu zčásti schoulila v náručí. Hlavu jsem si opřela o jeho hruď, abych tak zakryla svůj obličej.
,,Tohle....tohle jsem udělala při útěku.." koktala jsem. ,,Všechny jsem zmrazila. Když mi bylo 6, skoro jsem zabila stejně starý holčičky." Křečovitě jsem se chytila jeho trička. ,,Už víš, proč jsem ti vyprávěla o tom démonovi?" nečekala jsem na odpověď. Byla to řečnická otázka. Jednoduše jsem se neuměla ovládat, kontrolovat emoce a pak to dopadalo takhle..Mohla jsem začít znovu..Skoro..Pokud od sebe odeženu i Reiza s Hashirem, můžu rovnou strčit hlavu na popravčí špalek. Vyšlo by to stejně, jako kdybych se dobrovolně vzdala Reině. A možná by to i méně bolelo.

I kdybych sám nechtěl, nezbývalo mi nic jiného, než Kotomi v náručí obejmout. Už jen kvůli jejímu psychickému stavu, který zase pro jednou dostal zabrat. Porozumění pro vztek Uchihy mi zatřel můj vlastní vztek vůči jeho osobě. Pozitivní první dojem na mě rozhodně neudělal. Mohl jsem jen věřit, že nás kvůli své nevyrovnanosti nepodrazí a v hlavě se mu vše zase uleží. "Někdy si lidé tvůj soucit a respekt nezaslouží," promluvil k ní tichým klidným hlasem, "nepotlačuj to, nauč se svůj vztek ovládat tak, jako doposud dokáže ovládat tebe a staneš se silnější... tělem i duší." Hrozně důležité bylo, aby se nedostala do spirály sebeobviňování a lítosti. Nechala své pocity plynout, nač je skrývat, teď je ještě správně využít.

Reizo mi dal pocit útěchy, když mě objal. Řešit to sama, asi bych z hostince vytvořila ledový zámek. Přesto jsem se toho bála. Taky jsem se bála, že nás Goemon prozradí. Čím déle tohle trvalo, tím větší riziko to bylo. Že se tu schováváme, že nic neděláme. Nenáviděla jsem svůj život, za těch několik dní jsem už byla tak unavená, že bych si nejradši sedla do kouta a tiše počkala, až ta noční můra skončí.
To jsem ale nemohla. Utvrzovalo mě v tom teplo Reizova těla. Několik slz se stejně protlačilo ven, i když jsem se snažila. Moc jsem se snažila..Nemohla jsem jen sedět, nemohla jsem v tom bratra nechat samotného. Zatím však všechna rozhodnutí, která jsem udělala, byla špatná. V jednom měl Goemon pravdu. V tuhle chvíli jsem opravdu byla neschopná být a rozhodovat se sama.
,,Co mám dělat?" hlesla jsem nakonec nahlas.

A tak jsem tam stál držíc Kotomi v náručí. V hlavě se mi honily všemožné myšlenky vztahující se nejen k naší situaci, ale i celému mému životu. Byla to emotivní chvíle i pro mě, znovu mě to mimo jiné i přimělo přemýšlet nad mým konáním a životními rozhodnutími. Oba jsme zabředli hluboko. "Nevzdat se," odpověděl jsem tiše téměř šeptem. Přišli jsme o jednoho člověka a cenné informace, i když třeba dočasně. Hashiru byl na misi. Tori mi nedala jasnou odpověď. Naše síla byla sporná a naše možnosti omezené.

,,Hm." přikývla jsem stále zaklesnutá do jeho hrudi a nechala slzy kutálet po tváři. Upřímně jsem se divila, že to Reizo nevzdal stejně rychle, jako Goemon. Divila jsem se tomu, ale byla jsem šťastná, že tu je. Trochu jsem se odtáhla, zadívala jsem se na jeho hruď.
,,Asi...asi ti zmoklo tričko." zamumlala jsem s ruměnci na lících. Zmáčela jsem mu ho slzami. Od nich jsem měla mokré tváře a oči zarudlé. V místnosti zase byla normální teplota, takže jinovatka rychle tála. Povzdychla jsem si. Někdy jsem měla pocit, že je tahle schopnost pro mě prokletí.

Odtáhla se, své ruce jsem měl položené na jejích bocích, kde jsem ji povzbudivě pohladil a poplácal, zasmál jsem se pak její poznámce. "To nic, pevně věřím, že to byla jen přeháňka," pokračoval jsem v podněcování lepší nálady. Celá zarudlá od slz vypadala roztomile, ale i trochu úsměvně, smát jsem se však nehodlal, bůhví, jaké by to mělo následky. Kotomi jsem pustil, přešel k oknu, kde jsem se opřel a začal poťukávat o parapet. "Teď se však vrátíme k dnešnímu ránu," dodal jsem přísně, ale s humorným podtónem, "příště o nějakém vašem courání chci vědět, princezničko!"

Když mě pohladil na bocích, naskočila mi po těle husí kůže. Nejspíš to neměl v plánu, respektive tohle gesto mělo úplně jinou myšlenku, ale zatím to bylo to nejintimnější..Reizo pak poodešel k oknu, já zůstala stát na místě. Chvíli. Uvědomila jsem si totiž, že v ruce pořád svírám měšec s penězi. Uklidila jsem ho tedy do troch mokré truhličky. Taky se stihla obalit sněhovou pokrývkou. Mezitím mi Reizo stihl vyčíst můj ranní výlet.
Líbezně jsem se na něj uculila. ,,Slibuji, že ti dám pokaždé vědět." zvedla jsem ukazováček a prostředníček na znamení slibu. Popošla jsem k oknu blíž. Místo abych ale koukala ven, opřela jsem se pouze zády o rám okna.
,,Byla jsem v kovárně pro novou zbraň. A pak jsem chvíli cvičila na kopci za městem. Později se tam objevil Goemon." po celou dobu jsem se dívala do země a při zmínce o Uchihovi a vzpomínce na kopec jsem se začervenala.

Chtěl jsem Kotomi důvěřovat, ale něco mi říkalo, že tohle nebylo naposledy, co se něco podobného stalo. Tak jsem nahodil jen takový důležitý výraz, který vzápětí zase vystřídal mírný úsměv. "Všiml jsem si," sjel jsem pohledem ke kataně a pak zase na její tvář, kterou jsem si zkoumavě prohlédl. Něco na jejích zčervenalých tvářích bylo definitivně podezřelé. Lhala? Ne. Nechal jsem to být a zavěsil se do okna sledujíc ulici před hostincem. "Ty s něčím takovým umíš?" zeptal jsem se nejistě narážejíc na nové Kotomino vybavení.´Venku sice nebylo kdovíjaké rušno, ale opodál se hromadila skupinka lidí. Zdálo se, že jeden zbytku cosi vypráví a ostatní to děsně žerou. Nenápadně jsem tam zahlížel, jestli něco náhodou nepochytím.

Trochu jsem se pousmála a otřela si oči i mokré tváře. ,,Kdybych neuměla, nenechala bych si ji vyrobit." Katanu jsem vytáhla z pouzdra. Čepel měla modré odlesky, stejné barvy jako měla i rukojeť.
,,Kromě toho, že se otec stal feudálním pánem, tak je náš klan také plný samuraiů. Od doby, co se projevily mé schopnosti jsem byla trénovaná k boji. Cvičila jsem jak své kekkei genkai, tak kenjutsu." přejela jsem prstem po čerstvě nabroušeném ostří.
,,Nicméně nejsem tak dobrá, jako bratr nebo můj bratranec. Starší vycítili, že nejsem úplně...talentovaná, tak mě přeorientovali jen na led a sníh." zasmála jsem se a mrkla se z okna na skupinku, kterou Reizo pozoroval. Kromě toho, že udělali prazvláštní chumel, neviděla jsem na nich nic moc zajímavého. Už proto, že jsem ani nic z toho, co povídali, neslyšela. Zpytavě jsem se na Reiza podívala. ,,Základy ale mám. Tuhle katanu jsem si speciálně nechala utvořit tak, aby čepel byla silnější. Mohu do ní vkládat chakru nebo větrnou podstatu." Sluneční paprsky se v čisté oceli leskly a odrážely.

Poslouchal jsem Kotomi se zájmem a v průběhu toho přikyvoval. Zdálo se to jako nezvyklá, ale smrtící kombinace.
Ta katana byla ojedinělá, kovář si s ní musel dát dost práce. Nikdy jsem zrovna neobdivoval zbraně či vybavení, ale musel jsem uznat, že tahle měla své kouzlo. Reprezentovala Kotomi, sršela z ní její osobnost i zevnějšek. Mnoho válečníků své zbraně opatrovalo jako své nejlepší přátele. Vzpomněl jsem si na jednoho potulného starého samuraie, který mi kdysi pověděl jedno moudré vtipné přísloví. "Jsou dvě věci, které nikdy nikomu nepůjčíš, svou ženu a svůj meč..." pronesl jsem ho nahlas s úšklebkem. Kotomi jsem hned na to vysvětlil, odkud se má slova vzala. "Váš klan je zajímavý a vaši vrozenou schopnost obdivuji pro její sílu ale i krásu," odmlčel jsem se, "pověz mi však o schopnostech Reiny a klanu Kana." Na její tázavý pohled jsem nereagoval, jelikož jsem zrovna v tu chvíli hleděl právě na onu skupinku. Střídal jsem pohledy mezi ní a Kotomi.

S tím příslovím mě docela dostal. Chvíli jsem nad těmi slovy přemýšlela, načež mě z úvah vyrušil, když se zeptal na Reinu. Katanu jsem uklidila zpět a tentokrát se na parapet posadila. Klimbala jsem nohama ve vzduchu.
,,Svatba Reiny a Takumiho měl znamenat obrat k lepšímu. Vytvoření silnější vojenské síly a celkově upevnění důvěry země." zahleděla jsem se do prázdna a ztišila hlas. ,,Klan Kana je velký a mocný. Podobně jako klan Yamada. Často ho lidé nazývají sesterským. Jejich klanová schopnost je Shouton - krystal. Zjednodušeně řečeno se jedná o pevnější led v růžové barvě." ušklíbla jsem se. ,,Uvidíš to jednou sám, pokud se princezna uráčí ušpinit si ruce. Naše schopnosti, techniky jsou si velmi podobné. Rozbití krystalu je ale složitější. Něco málo jsem viděla, hodně mám nastudované od otce, který se s vůdcem klanu Kana, Reininým otcem, znal." na chvíli jsem se odmlčela. Hlavou mi v tuhle chvíli probíhalo tolik věcí. A to včetně otcovy smrti. ,,Díky Hashirovi a Goemonovi jsem přišla také na to, že se Reina či její klan vyžívá v jedech. Jedním takovým otrávila mého otce...Více o jejích schopnostech nevím, zatím jsem neměla tu čest je poznat." hlavu jsem si opřela o chladnou zeď, do které bylo v okno vsazeno, a zavřela oči. ,,Vím jen, že Reina je silný nepřítel." dodala jsem skoro neslyšně.

Já byl stále opřený o parapet lokty při pravé straně okna, Kotomi seděla nalevo ode mě. Zamýšlel jsem se nad tím, co mi říkala, byly to informace, které už jsem měl dávno vědět, vlastně ani nevím, proč jsem se na to nezeptal dříve. Skupinka, kterou jsem celou dobu pozoroval se pomalu rozešla, někteří šli domů, pár z nich zase do hospody, na ulici již nebylo nic zajímavého. Sedl jsem si teda na zem a opřel se zády o skříň, která stála téměř hned napravo od okna. Výhled jsem měl tedy zezdola jak na Kotomi tak i na polojasnou oblohu. "Krystal a led," řekl jsem si tiše spíše pro sebe. Bylo zajímavé, jak se jejich klany, schopnosti i metody odrážely v jejich osobnostech. Křehčí Kotomi, tvrdší Reina, jedovatá zrada... Ze zamyšleného pohledu se mi objevil na tváři nepatrný úsměv, koukl jsem přitom na Kotomi, jež se zavřenýma očima povzdechla. "Můžu tě ujistit, že já růžovou nemusím." Odmlčel jsem se a pak s úšklebkem přidal "A krystalovému démonu bych se nepodvolil."

Zaregistrovala jsem pohyb, ale vůbec se mi nechtělo otevírat oči. Usoudila jsem, že se Reizo posadil. Uchichtla jsem se. ,,Já taky ne. Moje barvička je modrá. Čistá a lákavá....A neboj, přijde chvíle, kdy ti opravdu dokážu, že led je mnohem krásnější." prorokovala jsem nakonec. Pak jsem ztichla. Klimbání nohama čím dál častěji vynechávalo pravidelný rytmus, který jsem si nastavila. Poslouchala jsem cvrkot venku, vnímala jsem Reizovu přítomnost. Chvílemi jsem ale měla pocit, že je všechno a všichni hrozně daleko a pomalu svět utichá, oční víčka těžkla na kámen. No prostě jsem usínala.

"O tom nepochybuji," odpověděl jsem stále s úsměvem. Přivřel jsem oči a vnímal to ticho, které potom nastalo. Ticho jsem zbožňoval, mohl jsem klidně dlouhé chvíle relaxovat či meditovat o samotě, pouze za zvuků přírody. Už dlouho jsem to však nedělal, poslední rok byl hektičtější než jiné. Oči jsem zase otevřel a spatřil usínající Kotomi, která asi jen zásahem vyšší síly z toho okna nevypadla. Tiše jsem se sesbíral do stoje a Kotomi uchopil do náruče, opatrně jsem ji přenesl do postele. Hrozivý sněžný démon. Zasmál jsem se v duchu své myšlence při pohledu na její něžnou tvář. Pak jsem se odklonil a svalil se do druhé postele. Netrvalo dlouho a také jsem vzpomínajíc na dnešní setkání s Uchihou usnul.

Utíkala jsem nekonečnou černočernou chodbou. Nic jsem neviděla, jen občas záblesky siluet. Když jsem se udýchaná u jedné zastavila, na to místo zasvítil kužel světla. Vykřikla jsem. Díval se na mě obličej ztuhlý hrůzou, otevřená ústa, prázdné, modrá kůže. Zmražený člověk. Dotkla jsem se ho a ten člověk se rozpadl na tisíc malých střípků. Rozběhla jsem se dál, chtěla jsem tomu utéci. Zmrzlých mrtvol přibývalo a pokaždé, když jsem kolem nějaké proběhla, roztříštila se. Nakonec jsem upadla a svalila se na zem. Nemohla jsem se zvednout, hrozně mě bolela noha. Tma začala ustupovat a přede mnou v půlkruhu stáli lidé. Takumi, Kataro, Goemon, Hashiru a Reizo. ,,Pomoc...prosím." zasípala jsem s očima plnýma slz. Jako první se otočil Kataro a ztratil se ve tmě. Chtěla jsem ho zastavit, ale nemohla jsem se hnout. Hned za ním s odplivnutím a znechuceným úšklebkem odešel Goemon. Hashiru mi věnoval poslední pohled a také odešel. Se strachem jsem hleděla na Reiza. ,,Neopouštěj mě."
prosila jsem s kanoucíma slzama. Zatvářil se omluvně a otočil se pryč. Najednou se ozvala rána hned vedle mě. S úlekem jsem se otočila a vedle mě ležel otec ve stejné pozici, jako po dopadu z věže. Zvedl se mi žaludek. Do tmy se ozval smích a já si všimla Reiny, kterou objímal Takumi. Vedle nich postávala matka a šklebila se na mě. Moje nohy pokryl růžový krystal a postupoval po celém těle. ,,Néé!" zakřičela jsem.
S trhnutím jsem se probudila. Celá zadýchaná, zpocená a uplakaná. Chytila jsem se na prsou za oblečení a odtahovala si jej z těla. Měla jsem pocit, že mě dusí. Ke všemu mě studilo celé tělo, podařilo se mi nedopatřením zamrazit si postel. Rozhlédla jsem se po pokoji. Reizo spal, v místnosti ještě nebylo tolik světla. Asi mě noční můra probudila opravdu brzy. Pokusila jsem se vstát, ale moje nohy byly jak z rosolu, nechtěly mě poslouchat. Špatně se mi chodilo, ale do koupelny jsem došla. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou, abych se probrala. Ruce mi třásly a bylo mi na nic. Odmátožila jsem se zpět a postavila se k oknu. Raději jsem se dívala ven a snažila se zapomenout. Nejradši bych utekla pryč, ale Reizo by mě asi krapet přizabil.

Probral jsem se v reakci na Kotomino divoké probuzení, zasáhla mě vlna chladu, jež sálala z postele. Koutkem oka jsem ji pozoroval, jak se pomalu dávala dohromady. Už ani vlastní sny jí nedopřejí chvilku klidu. Nechtěl jsem do toho zasahovat, stejně bych akorát spustil více emocí. Takhle z rána by to nebylo vhodné. Pár momentů na to, co se postavila k oknu, jsem vstal sám a líně se protáhl. "Dobré ráno," řekl jsem energicky směrem ke Kotomi doufajíc, že už je na tom lépe. Posadil jsem se na kraj postele. "Když nad tím přemýšlím, asi bych si měl dát koupel," ještě, než se Kotomi stihla otočit, nenápadně jsem si k sobě přičichl a nebyl to zrovna svěží vánek. K tomu dopomáhal fakt, že jsem se na dnešní noc ani neodstrojil.

Se zachmuřeným výrazem jsem poslouchala šramot, když Reizo vstával. Snažila jsem se ale opět úsměv, když mě pozdravil. ,,Dobré ráno." popřála jsem mu a zase se podívala ven. Slunce na obloze nebylo a nevypadalo, že se na něj hned tak brzy vydá. Muselo být ještě dost brzy.
,,Koupel vůbec není špatný nápad." pokývala jsem hlavou, když se o tom zmínil. Došla jsem si pro plášť, oblékla si ho a mávla na Reiza, aby šel za mnou. Dovedla jsem ho do společné koupelny. Nebyly to vyloženě lázně, ale jakési koupelnové prostory tahle hospůdka měla. Bohužel nebyly odděleny na dívčí a pánské.
,,Využijeme toho, že je tak brzy. V tuhle dobu tu nikdo nebude." rozhlédla jsem se a potom nakoukla dovnitř. Pro jistotu se zaklepáním. Nerada bych, aby tam na mě čekalo mužské překvapení. ,,Běž první. Já mezitím počkám na pokoji." usmála jsem se.

Nijak jsem se nebránil odvedení do koupelny, rychle jsem čapnul ručník se županem a následoval Kotomi. Tušil jsem zhruba, kde se tady koupelna nachází, ale s doprovodem jsem měl jistotu, že nebudu zbytečně bloudit. Kotomi zkontrolovala rajon a podle všeho tu ještě nikdo nebyl, nabídla mi přednost s hlubokým úklonem a úsměvem ji přijal. "Kdyby se ti zdálo, že jsem tu až podezřele dlouho," vkročil jsem dovnitř, chytil za kliku a dveře přivřel akorát tak na můj vyzubený obličej, "tak se netopím, jen si po hrozné době koupel užívám." Pak jsem dveře dovřel a radostně se po svléknutí naložil do vody.

Dnes měl Reizo veselou náladu. Jeho úsměvy byly nakažlivé, takže jsem mu jeden taky opětovala.
,,Dobře, dobře." zakroutila jsem hlavou pobaveně. Pak už Reizo dveře zavřel. Chápala jsem ho, taková koupel přináší uvolnění celému tělu i mysli. Člověk se pak cítí odpočatě a svěží. Zrovna jsem se chystala vrátit se na pokoj, když se na chodbě objevili tři muži. Podle jejich chůze v pokročilém stádiu opilosti. Znepokojilo mě to. Musela jsem kolem nich totiž projít, abych se dostala zpět na pokoj, a to se mi opravdu nechtělo. Vlastně jsem ani nemusela. Jen co mě zbystřili, zrychlili a v mžiku byli u mě. To se jim to najednou šlo i celkem rovně!
,,Ale, ale, koho to tu máme?" zašveholil se škytnutím jeden z nich. Rozestoupili se kolem mě, abych neměla možnost utéct. To mi tu ještě scházelo.
,,Že bychom se troch pobavili?" ten, co stál přede mnou si stoupl těsně přede mě, čímž mě natlačil na dveře, o krok jsem totiž ustoupila.
,,Snad se nás nebojíš, maličká?" pohladil mě třetí po tváři. První jmenovaný mi chytil ruku, ten přede mnou se na mě hodlal namáčknout. A když mě i ten třetí chtěl chytit za ruku, abych se nemohla bránit, vytáhla jsem senbon a muže, který mě za ruku už držel, jsem s ním řízla. Okamžitě mě pustil, já chytila za kliku dveří a zapadla do koupelny a zamkla. Ti tři se samozřejmě odmítali vzdát a začali s křikem do dveří bušit. Ze strachu jsem zamrazila kliku. Před nimi jsem se vytasit s ledem nemohla. Srdce mi bilo jako o závod...A co teprve potom, když jsem uvědomila, kde to jsem! A s kým tam jsem! Rozhlédla jsem se kolem sebe, byla jsem v malé předsíňce, kde se nechávalo oblečení. Bezpečně jsem poznala to Reizovo, včetně vybavení. Samotná koupelová část byla od předsíňky oddělena závěsy. Zčervenala jsem. Kso, jsem v pasti. Nechtěla jsem jít ven. Ti chlapi sice přestali bušit, ovšem zaslechla jsem, jak říkají: Někdy vylézt musí..Určitě tam jsou..Na druhou stranu jen o několik metrů dál byl Reizo bez...oblečení. Opřela jsem se o zeď a zaklonila hlavu a zavřela. Zhluboka jsem vydechla. Co jsem pryč z hradu, infarktů jsem nejspíš prodělala už několik!

Moje vidina nerušené pohodové lázně se rozplynula jako pára vycházející ze třech menších horkých bazénků, ve kterém jednom z nich jsem byl spokojeně naložen. Než jsem se stihl dostatečně uvolnit, do koupelny vtrhla Kotomi. Zprvu šokován z nečekaného vyrušení jsem mlčel a zatuhlý pozoroval její stín promítnutý na závěs asi metr a půl ode mě. Její vstup měl i doprovod ve formě bušení a hulákání nějakých dobytků na dveře. Když jsem si všiml, jak se její stín zoufale opřel o zeď a ozvalo se vzdych, usoudil jsem, že už bude čas nastolené ticho proříznout, aby se situace nestala ještě horší. "Něco jsi mi zapomněla říct, Mimi?" řekl jsem tišším hlasem, avšak vzhledem k prázdnosti místnosti se má slova rozlehla ozvěnou. Tušil jsem, že se venku asi něco stalo, ale kdyby šlo o vážnější situaci, Kotomi by snad neváhala a ihned mě oslovila.

Podél zdi jsem se svezla na zem, kam jsem se usadila. Sledovala jsem dveře, které jistil zmražený zámek. V koupelně bylo hrozně horko. Sundala jsem si alespoň plášť. Tváře jsem měla zarudlé studem, ale i horkem. Až sem do předsíně se valila pára. Do lázní jsem chodívala jen zřídka, takové horko mi až tak dobře nedělalo. Nakonec ticho, které rušilo občasné kápnutí vodou, porušil Reizo svou otázkou. No a možná moje jako zvon bijící srdce. Měla jsem pocit, že i on to musí slyšet.
,,N-ne, jen...někdo tě ohlídat musí." zasmála jsem se. No, trochu hraně. Asi to úplně nezabere, každopádně já se odtud nehodlala hnout! Prostě zůstanu, kde jsem. Jo, to bude nejlepší, rozmlouvala jsem sama se sebou.

Dostalo se mi koktavé odpovědi, které jsem se musel v duchu zasmát. Pochopil jsem, že co se právě dělo, nemohlo být pro Kotomi úplně příjemné. Nebo částečně příjemné možná, ale zároveň tu byl i stud a nervozita. To jsem totiž trošku pocítil i já. Velkým faktorem bylo i to, že se vše stalo tak náhle a oba jsme netušili, co bychom měli správně udělat. Mě už rozrušení opustilo, přeci jenom jsem na tom byl o dost lépe, než byla ona. Mně nikdo na chodbě neobtěžoval, ale to já nevěděl. "Aha," zabublal jsem do vody, "v pořádku tedy." Následovala další chvíle ticha, tak už jsem se musel zeptat. "Ti muži za dveřmi na mě taky dávají pozor?"

Čím delší ticho bylo, tím více jsem se uklidňovala. Teda....pokud jsem zaměstnávala myšlenky. Možná to dělalo to, že jsem byla proti Reizovi podstatě mladší, nebo...Myslím, že nechci vědět, jaký by mohl být další důvod, zatřepala jsem hlavou. Zase se ozvala ozvěna z koupelny. A moje naděje, že by nějakým zázrakem bušení na dveře a křik přeslechl, zhasla stejně jako narozeninová svíčka na dortu.
,,No jooo..., prý pro jistotu. Člověk nikdy neví, kdy sem přijde nějaký ten ožrala a chtěl by někoho obtěžovat." znovu jsem hodila pohled na dveře, jestli zámek pořád drží.

Aha. Takové obtěžování v zařízeních, jakým byl náš hostinec, kde se prolily hromady alkoholu denně, nebylo nic neobvyklého, avšak šance, že se zrovna někdo o něco pokusí na Kotomi při našem zdejším režimu, kdy jsme v podstatě neopouštěli pokoj, byla mizivá. Stejně se tak ale stalo, pravdou bylo, že taková mladičká krásná dívka se jen těžko v těhle končinách hledala, a tak není divu, že když už ji takoví zvrhlíci zmerčili, pustili se na ni v domnění, že půjde o snadný úlovek. Zavřel jsem oči a zhluboka vydechl, podařilo se mi zchladit hlavu... i v horké koupeli. Zřejmě nebylo kam spěchat, pakliže to byli skutečně zvrhlíci, počkali by na svou kořist klidně i hodiny. Netušili však, že jejich rozhodnutí může mít fatální následky. Rozhlédl jsem se po koupelně. Daleko jsem nedohlédl, z mého bazénku nebylo vidět skrze hustou mlhu na zbylé dvě nádrže. Chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec Kotomi svými následujícími slovy naznačil, že se může připojit, když bude chtít. "Um, otočím se," i když jsem to řekl spíše nejistě pro sebe, po místnosti se to stejně jako všechny zvuky rozlehlo, "... a pak tu není vidět téměř ani na krok." Věděl jsem, že tu Kotomi už byla a má představu o tom, jak to tu vypadá, takže mohla klidně jít na druhou stranu místnosti, kde bychom neměli šanci vidět ani obrys toho druhého.