Lesy v Shimo no Kuni

First topic message reminder :




Lesy, ve kterých dá odpočívat nebo skrýt.

Jak jsem předpokládala, tak tlaková vlna nás všechny odhodila do stromů. Pomlácená, poškrábaná jsem se podívala vražedně a tu běsnící stvůru. Pak jsem pohledem mrkla po ostatních. Všichni byli v pořádku. Zadívám se na Riko. Možná mi četla myšlenky, možná taky jenom se známe tak dlouho, že už obě víme. Přesto mě překvapilo její náhlé jednání. Rychle jsem se postavila. Brnění mi zmizelo. Náhle mi docvakl její nápad. Měla bych protestovat. Ale ... uvidíme jak její plán vyjde. Nebyl špatný.

Celý tento komediální projev mě nehorázně popudil. Riki nápad se mi zdál více jak výborný, jakmile by se totiž zaměstnal jídlem, mohli jsme mu píchnout sedativa a dovést ho do vězení a tím očistili okolí od nebezpečí. Můj kamenný obličej ukazoval, že se stal průšvih. Narozdíl od samurajů já stále stála vedle Riko v tváří v tvář nepříteli. Podívala jsem se směrem, kam utekli samuraji i Bokuden. 
"Takže pánové..." začala jsem, čekala jsem až vylezou. 
"Zklamali jste mě. Jste nejlepší samurajové, až na tebe chlapče." ukážu na Bokudena, "A utekli jste jako banda panických ženských. Klidně byste mě tu nechali jako vaši velitelku bez ochrany před nepřítelem a ještě poslouchali malého chlapce?" špatná nálada ze mě jenom sálala, oni však stále viděli  jen prázdný obličej bez emocí . Možná jediná Riko si u mě mohla uvědomit závažnost situace. 
"Takhle se samurajové nechovají. Právě jste totiž zmařili možnost tu bestii chytit a očistit tak lesy od nebezpečí. Nechali jste ho uniknout. Radši budu obětovat jednoho než nás všechny. Vůbec jste si neuvědomili, co jste právě udělali." otočila jsem na ně čelem. "Všichni jste degradování o pozici. Až se naučíte poslouchat rozkazy své nadřízené budu uvažovat o zpětném postupu. Tohle je ostuda. A ty chlapče se vrať do výcviku, dokud se nenaučíš respektovat  rozkazy nadřízeného." skočím svůj proslov. A vydávám se zpět k vesnici. Nechtěla jsem se vracet, ale nechtěla jsem tu ani zůstávat. Zkazili mi misi. Byla jsem poníženě naštvaná. Měla jsem sto chutí jim něco udělat. Ale držela jsem se. Vím o někom, na kom si tu špatnou náladu vybiju. 

(přesun)

Cestou zpátky jsem zvolnil. Na tyto lesy jsem měl velmi špatné vzpomínky, nehledě na to, že se tady potuluje šílenec. Vzpomněl jsem si na poslední chvíle tady, kdy jsme před ním utíkali a snažili se skrýt svou přítomnost. Vzpomněl jsem si na řev, při kterém tuhnula krev v žilách.
Co to sakra bylo..
V těchto lesích bylo snadné se ztratit, došel jsem k nějakému rybníčku a na kameni uviděl nějakou postavu. Došel jsem opatrně blíž. Jako monstrum nevypadá.
Vypadal napjatě, tak jsem opatrně přišel blíž a prohlédl si ho relativně zblízka. Spal? 
Nevypadal, že je odsud. Navíc, co to měl na sobě a u sebe? Je to snad předek Leoše Mareše? 

Opravdu nebyl odsud. Čekal jsem naše lesní monstrum či Reina prisluhovace, což on evidentně nebyl. Nebo to jen hrál. Zřejmě byl stejně starý jako já. Jenže byl strašně velký. Co to sakra.. Čím ho to krmili?
“Ehm, ani ne. Asi. Jen jsem se ztratil. Chci do hospody Zlaté oko, neznáš cestu prosím? " Dostál jsem ze sebe. S nikým jsem nemluvil 14 dní a tohle byl první člověk co mě nechtěl zabít za celou tu dobu. Snad. Upravil jsem si rukou vlasy z čela. Na moment mohl přitom vidět mou pečeť Byakugou.

"Tak to jsme oba ztraceni.." odpověděl jsem unaveně. Teď na mě pro změnu zíral on.
Potvrdila se moje domněnka, že nebyl odsud a ani za mák neví, co se tady děje.
"Hm, v tom případě.." postavil jsem se rovně a podal mu ruku.
"Jsem Hashiru."
považoval jsem za slušné se alespoň představit, když jsem ho tady jen tak přepadl a neslušně na něj zíral.
Nevyptával jsem se ho na nic osobního, každý má svou minulost, ta mě momentálně ani nezajímala. Zajímala mne současnost a budoucnost, budoucnost světa a pomoc Kotomi.

Moje prvé stretnutie s človekom mimo zeme kde som žil a hneď to dopadlo.. trochu jemne povedané, trápne. Prestával som sa čudovať že ma sestra chcela mŕtveho, v túto chvíľu som chcel zhodiť z útesu aj ja sám seba. Stačilo tak málo a kameň na ktorom som sedel by sa stal mojím hrobom.
"Aspoň nie som v tomto sám.. Dáš si?" Spýtal som sa napokon a i keď som naďalej bol opatrný, ponúkol som mu časť obeda ktorý som mal zabalený v sáčku. Problém nastal v okamihu keď som si uvedomil že toto je všetko moje posledné jedlo.
"A ako pozerám na tie porcie, bolo by fajn sa odstratiť, čo bude dosť veľký problém.." Rozhliadol som sa dookola. Vôbec som ani v najmenšom netušil čo teraz. Prišiel som do tejto zeme aby som začal nový život s čistejším štítom, nabral skúsenosti, silu, peniaze, no ani nie pár dní po vstupe na toto územie netuším čo robiť, som stratený a môj najviac úžasný plán je nenechať sa zožrať divou zverou. S jemným povzdychom som pohliadol späť na neho a všimol si že mi podal ruku.
"Raijin.." Taktiež som k nemu pomohol rukou, opatrne ale pohol, no čo sa takmer naše ruky dotkli mohol pocítiť Hashiru jemný náboj v mojich prstoch, následne čoho som ruku rýchlo odtiahol a tváriac sa že sa nič nestalo, dúfajúc že sa v tom nebude rýpať, som sa pokúsil zmeniť tému.
"Možno by bolo dobré výjsť z toho lesa, možno je blízko nejaká civilizácia.. I keď tá civilizácia sa očividne mláti medzi sebou." Moja narážka bola samozrejme na občiansku vojnu ktorá tu zúrila. To bol aj dôvod prečo som sem prišiel, prenajať sa.

Trapné to bylo, to ano. Nicméně, co se dalo očekávat v téhle době, kdy člověk nemůže věřit jeden druhému. Pořád lepší, než kdybych na něj vytasil zbraň. 
Všiml jsem si, že mi nabízí poslední jídlo, co má. Pousmál jsem se. 
"Děkuji, " vzal jsem si kousek jídla, což vypadalo jako rozdrobený chléb, sám jsem se posadil a namířil ruku do vzduchu. Mohlo to vypadat vtipně. Nicméně jsem soustředil svou čakru a pod mou rukou vyrůstalo semínko rostliny. Nejdřív se objevil malinký zárodek, poté postupně rostl, až se objevila poupě. To postupně rostlo, vykvetlo a zakulatilo se do plodu. Plod následně rostl až se z něj stal menší meloun. Utrhl jsem ho, vyhodil do vzduchu a rozsekl na dvě části katanou. Jednu část jsem podal Raijinovi a jednu jsem si nechal.
"Až po jídle. Tento les je ohromný, ale společně určitě cestu nalezneme. A ano, máš pravdu. Tato země je rozvrácená, proto není příliš moudré se potulovat sám. Les se hemží podivnými monstry a celé zemi vládne mocichtivá Reina Kana, která otrávila bývalého feudálního pána, uvěznila svého manžela a pořádá hon na rebely." uvedl jsem ho krátce do situace.

Nebylo příliš moudré ukazovat své techniky ostatním, ale bylo to přeci jen malá neškodná technika. 
"Dokážu toho tvořit daleko víc," ušklíbl jsem se a měl jsem upřímnou radost z toho, že jsem někomu vykouzlil úsměv na tváři.
Poslechl jsem si jeho vyprávění a prohlédl si ještě jednou kabát. No, alespoň byl teplý, přeci jen jsme v zemi mrazu.
Vstal jsem taky a přitáhl si plášť víc k tělu a přitáhl si kapuci přes hlavu.
Mé vzezření mohlo působit podezřele.
"Já jsem tady taky nový, uběhlo pouze pár týdnů od komplotu..." přestal jsem an chvíli mluvit a přemýšlel. Nejsem sice vyslanec, ale Kotomi určitě bude ráda, že jsem někoho sehnal a mám důležité informace.
"Pokud chceš najmout, o něčem bych věděl.." řekl jsem tajemně. 
"Když půjdeš se mnou, někoho ti představím, někoho, kdo tvou práci ocení."

Pousmál jsem se nad jeho poznámkou o pasti.
"Kdybych tě chtěl vylákat do pasti, už bych to udělal dávno. Navíc nemám žádný důvod, nejsem jako ostatní,"  mluvil jsem pravdu a nic než pravdu. 
Protáhl jsem se. Po tom malém snědku se mi udělalo lépe a byl jsem připraven na cestu. Taky už  jsem měl i čistší hlavu. Vytáhl jsem malou čutoru a napil se vody. 
"Mám tušení, snad bude i správné. Už jednou jsem tady bloudil. Na severu je hrad Kana, na jihu je hrad Matsumoto, tam také nechceme. Musíme na východ!" zavelel jsem a vydal jsem se směrem.
Vypadá to, že jsem potkal dalšího zajímavého člověka. Bylo to zvláštní. Celý život, jsem se bavil jen s lidmi z klanu Senju nebo Uzumaki. Nikdy jsem nemluvil s nikým jiným. S klanem Uchiha jsme byli vždy na nože, nikdy jsem si nemohl najít přátelé, jen upevňoval vztahy s rodinou. Bylo zajímavé, jak vypadá svět venku a jak to funguje mimo velké klany. Možná opravdu má svět naději na změnu systému...