Lesy v Shimo no Kuni

Lesy, ve kterých dá odpočívat nebo skrýt.

Koto-hime byla v bezvědomí a já ji pevně držel ve svém náručí.
Odhodlaný ji ochránit svým životem jsem utíkal, seč mi síly stačily. Po nějaké době jsme byli dostatečně vzdáleni od pronásledovatelů. Abych je zmátl, vytvořil jsem několik klonů, aby je smetly z cesty.
Našel jsem mýtinu uprostřed lesa a zastavil jsem.

Na mýtině krásně svítil měsíc, byl zrovna úplněk. Jak romantické, nebýt v takové situaci.

Položil jsem Kotomi na zem a začal ji léčit.
Byla spíše vyčerpaná, má technika by ji měla probudit a trochu dodat šťávy.

Něco mě hřálo po těle, cítila jsem teplo. Stiskla jsem více oční víčka a pomalu otevřela oči. Dívala jsem se na třpyt hvězd. Takže jsem byla venku. Pootočila jsem hlavu a sledovala kluka, jenž se nade mnou skláněl. Ruce mu zeleně svítily. Odtud to teplo, napadlo mě. Zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo. Nebylo to tak těžké. Jen co mi to došlo, prudce jsem se posadila. Hlava se mi zamotala a já se za ni chytila.
,,Kde...kde to jsme?" dostala jsem ze sebe. Sama jsem pořádně nevěděla, na co se zeptat, co říct.

Probudila se přesně podle očekávání. Jakmile se posadila, přestal jsem s léčbou.
"Nepřehánějte to, Koto-hime,"  mírně jsem se zamračil. Naštěstí se neptala, co se stalo, nemusel jsem sáhodlouze vysvětlovat, co všechno provedla a co se stalo v paláci.

"Podle mých propočtů jsme uprostřed lesů v Shimo no kuni na cestě k Matsumoto-jo," mírně jsem se pousmál.

Mé putování od doby, co jsem odešel z farmy, mělo jediný klíč a to takový, že vlastně žádný nemělo. Vydal jsem se na pouť bez jasného cíle, neměl jsem namířeno na specifické místo ani jsem nehledal nikoho konkrétního. Řídil jsem se po celou dobu tím, že se nechám řídit osudem, alespoň do té chvíle, než sám zjistím, co vlastně a zda-li vůbec něco hledám.

Když jsem se dostal přes hranice Shimo no Kuni, neočekával jsem nic zvláštního. Poslední zprávy, které jsem zaslechl se týkaly jakéhosi spojení dvou významných klanů, které mělo vést k dlouhodobé harmonii této země. Alespoň to mi pověděl onen seschlý stařešina několik dní zpátky.

K mému překvapení mě ale asi osud zasáhl dřív, než jsem očekával. Procházel jsem lesem, zrovna po mechové mýtině, která mi umožnila nádherný výhled na plný měsíc. Vycítil jsem, že nedaleko mě se něco odehrává, výrazná chakra pulzovala na značnou vzdálenost. V tuto dobu bych zde rozhodně neočekával jiné lidi, situace mě tedy dostala do pozoru a já se ke vydal ke zdroji mých obav. Nikdo mě však nestopoval, tím jsem si byl jist a případné agresivní postupy mým směrem bych už rozpoznal. Bylo tedy velice pravděpodobné, že události, teď už jen pár vteřin vzdálené, se mnou neměly žádnou spojitost.

Ve chvíli, kdy jsem překročil drobný horizont, zahlédl jsem mladého muže a dívku. Dívka byla zřejmě otřesená a zdálo se, že muž pro ni není ohrožením, ale oporou. Svou chakru využil k léčení. Trénovaný ninja, bylo jasné, že si mě každou chvíli všimne, jelikož jsem pro případ nebezpečí svou chakru nepotlačil úplně zcela.

"Zdravím a omlouvám se, jestli ruším, cestuji sám a přes to všechno ticho jsem cosi zaslechl," pronesl jsem přátelsky, "mohu nějak pomoci? Co se tu stalo?"

,,Matsumoto-jó." zamumlala jsem, když mi podal vysvětlení. Nebyla jsem nadšená, že jdeme tímhle směrem. Ruku, kterou jsem si držela zátylek, jsem schovala za záda, odkud jsem si z kapsy nenápadně vyndala jeden senbon. Cítila jsem přítomnost někoho dalšího, ačkoliv pouze slabou. Naštěstí se ten člověk objevil sám, zjevně bez nepřátelských úmyslů. Senbon jsem ale nepustila a zůstala jsem ostražitá. Po dnešku jsem věděla, že se nedá věřit už ani příbuzným. Navíc to vypadalo, že ten člověk neví, co se v hlavním městě odehrálo ani kdo jsem.
,,Nic se nestalo." zavrtěla jsem hlavou a pokusila se postavit. Na nohou jsem se udržela, zdá sem že se mi síla postupně vrací zpět. ,,Byla jsem jen vyčerpaná a on..." kývla jsem směrem k Hashirovi. ,,mi pomohl." dokončila jsem větu. Chtěla jsem se usmát, abych ho ujistila, že se nic neděje, ale nemohla..Třásla jsem se. Ne strachem, ale vztekem. Měla jsem zlost na celý svět. Zaťala jsem ruku v pěst a zhluboka vydechla.
,,Děkuju. Tobě za pomoc, zase...A vám za optání." otočila jsem se k Reizovi.

Najednou se ukázala další osoba, myslel jsem, že jsme je setřásli!
Otočil jsem se na nové příchozího a velmi mě zajímalo, proč jsme ho neodhalili dříve.
Nicméně se ukázalo, že to není Reiny pobočník. Avšak věř lidem v této době.
Vytáhl jsem z pochvy meč a namířil na něj.
"Kdo jsi?" mírně jsem se zamračil. Nechtěl jsem působit nepřátelsky, ale být mírně na pozoru není na škodu.

Vlastně jsem si v takovou chvíli úplně nevěděl rady, považoval jsem za správné nabídnout pomocnou ruku, ale v této situaci to znělo poněkud zvláštně. Přeci jenom se opravdu zdálo, že zde žádné nebezpečí nehrozí a vzhledem k jejich věku a evidentnímu blízkému kontaktu, mě také napadlo, že jsem je mohl vyrušit při jednom specifickém, většinově ale nikoliv ohrožujícím rituálu.

Když jsem ale měl možnost tuto scénu pozorovat déle, došlo mi, že se zde opravdu něco stalo. Malátnost, která dívku zprvu doprovázela spolu s rozechvěným hlasem a tělem svědčila o tom, že zřejmě pouze neupadla po oroseném kořenu. Do toho mladík poměrně vyzývavě zaujal obranný postoj se svým taseným mečem. Čekali, že po nich někdo půjde?

"A, zapomněl jsem se představit, má chyba," pousmál jsem se, "jmenuju se Reizo, pocházím zdaleka, cestuji po světě už čtvrtým rokem a v žádném případě k vám nepřicházím ve zlém."
Zvedl jsem ruce nad hlavu pro důkaz toho, že nic neskrývám a seskočil z malého kopečku blíže k nim do mýtiny.
"Ve skutečnosti jsem doufal, že narazím na někoho, kdo mi sdělí, jak je to ještě daleko do hlavního města, kam mám namířeno," s výrazem přátelským, ale už nikoliv tak usměvavým, abych naznačil můj respekt z mladíka, který mi zatím stále hrozil zbraní.

Spokojil jsem se s jeho vysvětlením a zastrčil katanu zpět do pochvy.
"Jsem Hashiru," opětoval jsem přátelský úsměv a oddechl jsem si.
Myslím, že mu můžeme prozatím věřit.
"Jsme na půli cesty do hlavního města a rozhodně bych tam teď nešel. Není tam bezpečno. V zemi proběhl ozbrojený převrat a není zde bezpečno.." pohlédl jsem na Kotomi. Víc jsem se neodvažoval říkat, byla to přece má paní, můj zaměstnavatel, přesněji řečeno.

Stále na nás nezaútočil a vypadá to, že to ani nemá v plánu. senbon jsem uklidila zpět ve chvíli, kdy se k nám přiblížil a ukázal neozbrojené ruce. Což neznamená, že nemůže být nebezpečný. Ono to jde i bez rukou. Vzpomněla jsem si sama na sebe a zrudla. Po celém městě jsem nadělala pořádnou spoušť. Hashiru to vysvětlil za mě, jen...Když jsem to slyšela z jiných úst, znělo to neuvěřitelně. Zvláště když z půlky za to můžu já sama.
,,Mně říkají Mimi." zčervenala jsem i proti své vůli. Použila jsem prozatím svou dětskou přezdívku. Zda mu své jméno odhalím, budu muset počkat, až si ho více prověříme. Respektive...Bála jsem se, jak by reagoval, kdyby zjistil kdo jsem a co jsem provedla. Tohle mi Reina nedaruje. Ostatně jako já jí.
,,My jsme na cestě k hradu Matsumoto." kývla jsem tím směrem. ,,Měli bychom si ale nejdřív najít místo, kde se na chvíli utáboříme."navrhla jsem....nejspíš oběma. V tuhle chvíli mi bylo jedno, jestli je zlý, nebo. Ať už to byl Renin špeh nebo ne, vím, že bych byla schopna se mu postavit. Každopádně jsem se otočila a rozešla se kamsi do lesa, ačkoliv jsem neměla ponětí, kam jdu. Moc k mluvení mi ale nebylo.

Jakmile se situace uklidnila, trošku se mi ulevilo, necítil jsem se v jejich přítomnosti v nebezpečí, ale přistupoval jsem k nim méně opatrně, než bylo mým zvykem. Převrat v hlavním městě, říkáš? Svou větu Hashiru nedokončil s tázavým pohledem na Mimi. Že by by byl jejím podřízeným? Stále jsem se snažil dopídit k nějakému vodítku, které by mi prozradilo o těchto dvou více, ale nedal jsem to na sobě výrazně znát.
"Těší mě," nejdřív jsem kývl na Hashira a trochu hlouběji se uklonil Mimi. Obvykle bych po takovém setkání pravděpodobně odešel po svých, ale něco mě k těm dvěma táhlo. Tento pocit jsem míval už dřív, že by další kapitola mého příběhu?
Když se Mimi zmínila o společném táboření, trochu mě to překvapilo, ale neodmítl jsem. "Dlouho jsem si neodpočinul, takže pokud vám to nevadí, rád se přidám," bez delší prodlevy jsem se rozešel směrem za Mimi.

Opětoval jsem úklonu, trochu překvapeně a poté vyrazil za Kotomi.
"Také mě těší," usmál jsem se, teď o malinko upřímněji.
...
Přemýšlel jsem o Reizovi. málokdy je k vidění tak zdvořilý a milý člověk, ne v této době. Senju klan je sice proslulý svou silou lásky, nicméně v praxi se projevovala trochu odlišně, to byl také důvod, proč jsem na své rodinné jméno zanevřel.
…
Kotomi měla v plánu se někde utábořit, neměl jsem nic proti.

Reizo se k nám nakonec přidal. Vlastně proč ne. Aspoň nás bude víc, kdyby přišlo na řadu bránění.
Vlastně jsem neměla tak úplně pravdu, když jsem si myslela, že nevím, kde jsem a kam jdu. K hradu jsme sice jezdívali pořádnou cestou, ale na tajňačku mě sem brávali bratr s Katarem. Jen to ve dne vypadá trochu jinak než v noci. Pousmála jsem se nad vzpomínkou. Zabočila jsem mezi lesy a stoupala do kopce, načež jsem ten kopec na druhé straně sešla. Kimono, které bylo už tak dost potrhané, jsem roztrhala skoro celé. Cáry byly dlouho a překážely, tak jsem je utrhala někde pod koleny. Popravdě se ani nedivím, že nepoznal, kdo jsem. Nebylo to znát ani z oblečení. Po dalších pár krocích jsme se dostali k malému rybníčku a opuštěné chatě. Tu jsem moc dobře znala. Přelezla jsem plůtek, který někdo celý zahradil, vytáhla záklopku, která značila zámek a otevřela dveře.
Hned na nás dýchla vrstva prachu a zatuchlý, nevětraný vzduch.
,,Myslím, že to na přespání bude stačit." Otočila jsem se k těm dvěma a potom vešla do chatky.

Následoval jsem Mimi dál, chvilku jsme procházeli lesem v naprosté tmě, kterou skrze stromy osvětlovaly jen úzké paprsky jasného měsíce. Mimi však působila ve vedení naší skupinky docela sebevědomě. Nikdo moc nemluvil, ani já jsem neměl v plánu nevhodně vytvářet konverzaci. Zdálo se, že si opravdu něčím prošli a zkrátka jim nebylo moc do řeči, což jsem také respektoval a využil tiché chvíle k dalšímu přemýšlení. Podle Hashirova tvrzení o nebezpečném hlavním městě jsem usoudil, že oba utekli, ale proč zrovna spolu a jaký měli skutečně vztah?
Upřímně jsem neznal moc informací o zdejším politickém fungování, tyto věci jsem se většinou dozvěděl až při setkání s obyčejnými lidmi v každé zemi zvlášť, jenže v Shimo no Kuni byli tito dva prvními, které jsem potkal.

Z dumání mě probrala až vlna prachu, která mě taky trošku rozkašlala. "Zdá se, že tu nejste poprvé?" pronesl jsem tázavě směrem k Mimi a snažil se sledovat i Hashirovu reakci.

Sledoval jsem Kotomi, očividně věděla kam jít. Nebylo se čemu divit, když jsme se nacházeli v její zemi. Vešli jsme do chajdy, která byla zjevně dlouho opuštěná. Několikrát jsem také zakašlal a rozhlížel jsem kolem.
"Já tu poprvé jsem," pokrčil jsem rameny. "Jako úkryt je dobrý, nicméně, někdo z nás by měl držet hlídku."
poskládal jsem pečeť a vytvořil tři kage bunshin. Otevřel jsem jim dveře a poslal je ven.
"Takto zjistíme, jestli se někdo blíží," vysvětlil jsem.

,,Většinou sem nikdo nechodí. Snad budeme mít štěstí i tentokrát." zívla jsem. Po tmě a paměti, svíce jsem nezapalovala, nejsem hloupá, abych nás prozradila, stačí svit měsíce, jsem došla ke staré skříni, kde byly troje tatami. Byly zaprášené a zašlé, nicméně jsme nemuseli nocovat na tvrdé podlaze. Věděla jsem, že se nám jednou budou hodit, ale to mě kluci měli za rozmazlenou holčičku, když jsem je sem chtěla vzít, ušklíbla jsem se. Hashiru mezitím vytvořil klony, které poslal ven na hlídku. Sama bych spustila své sněžné techniky, po dnešní po nic bych nás asi prozradila.
,,Ráno moudřejší večera." zívla jsem podruhé a lehla si.
,,Prosím, kdyby se cokoliv dělo, hned mě vzbuďte." zívla jsem potřetí a otočila se k nim zády. Byla jsem k smrti unavená. Poslední dny byly náročné a dnešní kord. Věděla jsem ale, že jestli usnu, tak opravdu velice pozdě. Místo toho jsem měla oči jako sova a dívala se do zdi. Z očí mi kanuly slzy a já se tak tak přemáhala, abych nesmrkala do sebe a neprozradila se....Byla jsem ale rozhodnutá, že to takhle nenechám, ať mě to stojí co chce. Pomstím se.

Vstoupil jsem dovnitř sledujíc jak se tu Mimi orientuje. Celý objekt vypadal zcela opuštěný a tvrzení Mimi o tom, že sem nikdo nechodí se dalo s klidem vztáhnout na dobu delší několika měsíců. Její zívání bylo nakažlivé, i já jsem mu podlehl. "Děkuji," s úsměvem jsem poděkoval za poskytnuté tatami a přisunul si lůžko k jedné ze zdí, o kterou jsem se v sedě opřel. Hashiru se postaral o hlídku, Mimi brzo zalehla.
Proč těmto lidem tak důvěřuji? Už dlouhou dobu jsem samotář. Dotáhla mě sem zvědavost nebo snad nějaká jiná neznámá síla? Pohlédl jsem na Mimi, chvíli ji sledoval a pak přivřel oči. Několik dní jsem nespal, rozhodl jsem se jim věřit a odevzdal se tvrdému spánku.

Sledoval jsem počínání Kotomi zamyšleně. Vůbec by mě nenapadlo, že se někdy stane tohle, když opustím klan.
Byl jsem vděčný za tatami, byl jsem vděčný za to, že nemusím spát na zemi. Chvíli jsem je sledoval jak usínají a přemýšlel, co teď. Jsem závázán Kotomi, jako žoldák, ale co pak? Co bude mít cílem? Mým cílem přece bylo změnit svět shinobi. Udělat z něj lepší místo pro děti a pro sourozence, aby nemuseli umírat mladí...přece jenom průměrný věk shinobiho byl 30...Shimo no kuni se zdála být dobrou zastávkou.
Reizo usnul hned za Kotomi. Já jsem je ještě pozoroval a taky se dal na kutě. Přemýšlel jsem o vzájemné důvěře, která panuje mezi námi třemi a s touto myšlenkou i usnul.

Po dlouhé době civění na zeď se mi podařilo usnout. Přesto jsem nespala natolik tvrdě, bodejť by ne, vždyť jsme spali pouze na starých tatami, abych neslyšela křik, který se nesl v okolí.
,,Reina!" Prudce jsem se posadila, ale zamotala se mi hlava. Opřela jsem se o zeď a zaposlouchala jsem se do ticha. Ten křik byl strašný. Trval několik minut a pak bylo ticho. Mrtvolné ticho. Ve tmě jsem se zadívala na dveře. Uvědomila jsem si, jak jsem zranitelná. Cvičila jsem se k boji od svých 5 let, ale nikdy bych nepomyslela, že se budu muset starat sama o sebe.

Spánek, kterého se mi dostávalo byl bezesný, tvrdý a nepřerušovaný. Opravdu jsem na dnešní noc upustil od pozornosti a nechal se uchlácholit vidinou bezstarostného odpočinku. Když se na to budu ohlížet zpětně, určitě to budu považovat za špatné rozhodnutí vzhledem k tomu, jaká rizika má volba nese. Možná jsem ale volil správně a odpočinek, jenž mi byl ve výsledku dopřán, se ukáže jako důležitý.

Ze spánku mě dostal až šokově Mimiin výkřik. Reina!? Ještě než se mi otevřely oči, instinktivně jsem se chopil svého wakizashi, až poté zkontroloval stav uvnitř. Pozoroval jsem Mimi, jenž sledovala zamyšleně dveře a přitom poslouchal rozlehlý křik, který rázem utichl. Soustředil jsem se, abych se pokusil vycítit zdroj vzdálené hrůzy. Nebylo nutné se příliš snažit, okamžitě mě zasáhla vlna nekontrolované, silné chakry. Nejvíce se však lišila v tom, jaké negativní emoce mě k ní doprovázely. Bylo to jako ponořit se do temnoty.

Mohli by to být pronásledovatelé? Ne, tohle nemohl být obyčejný shinobi.
"V okolí se pohybuje někdo nebo spíš něco, co rozhodně nemá přátelské úmysly..." pronesl jsem tišším hlasem, prohlédl si Mimi a Hashira a na okamžik se odmlčel. "Nejsem si jist, jestli jsi v kondici postavit se nepříteli," řekl jsem bez servítek Mimi. Přestal jsem si hrát na úplného ňoumu, bylo jisté, že i Mimi byla schopným ninjou, ale také jsem věděl, že oba ještě před čelili nebezpečí, což vyústilo i v její zranění a naše setkání. Byli na útěku a já byl momentálně na jejich straně. Vstal jsem a prošel se po chatě zkoumajíc stěny, podlahy i nábytek. "Ač to může znít zbaběle, řekl bych, že nejrozumnější by bylo se ukrýt," hledal jsem nějakou šachtu či skrytou místnost, jenž by nám umožnila se schovat, toho si oba mohli všimnout. "Když zmizíme z očí, můžu nám pomoci zmizet úplně," narážel jsem na svoji schopnost potlačit chakru až na bod, kdy ji nelze vycítit ani zkušeným sensibilem. "Pakliže máte jiný nápad, rád si ho vyslechnu, přeci jenom jsme v tom v tuhle chvíli společně..." zastavil jsem se u jedné ze skříní a opřel se o ni s pohledem upřeným k oběma mým kolegům.

Spal jsem jako miminko a rozhodně bych spal ještě déle, kdyby mě nevzbudil řev linoucí se po okolí. Uchopil jsem katanu a posadil se. Reizo začal jednat. Vyskočil jsem z postele a přemýšlel. Pronasledovatele to být nemohli, byli to ninjové a ti by nás mohli prepadnout tiše a rychle. Tohle bylo něco jiného. Já byl odpocinuty připravený na boj, jenže Kotomi ne.
"Hime-sama?" Otázal jsem se.
"Útěk bude nejlepší řešení, umím techniku, která nám dovolí se skrýt v zemi. Chtělo by to zjistit, jak daleko je nepřítel, připravit past a pak utéct."

Kluci se probudili hned po mně. Okamžitě byli připraveni jednat. Obdivovala jsem je. Reizo mi navíc vpálil, že nejsem schopna boje. Dle ženské nátury první reakce byla urazit se. Jenomže Reizo měl pravdu. Cítila jsem tu chakru, byla jiná, než mají ostatní shinobi. Nepatřila Reině ani nikomu z jejího klanu. Maličko mě to uklidnilo. Z přemýšlení mě vytrhl Hashirův hlas. Oslovil mě Hime-sama. No, nebyl čas přemýšlet, jak se Reizo zachová, až mu dojde, kdo jsem.
Přikývla jsem. ,,Nejsem hloupá, nechci se pouštět do boje. Ten člověk podle jeho chakry není blízko, řekla bych, že to jde směrem od hlavního města. Nicméně město není tak daleko, aby nás tu nenašel." rozhlédla jsem se po chatě. I kdybych tu uklidila tak, že by nebylo poznat, že tu někdo byl, stopu naší chakry nevymažeme. Reizo byl ke mně nejblíž, tak jsem se postavila víceméně za jeho záda. Pokud jsem pochopila Hashirův plán, chce se jít podívat na nepřítele blíž. Přikývla jsem na srozuměnou, že s plánem souhlasím. Nejsem úplně neschopná. A pokud se chci Reině pomstít, musím se přestat bát.

"Rozkaz! Vyjděte ven a počkejte na mě na konci jezera. Voda zanese naše stopy! " Vyšel jsem rychle ven a prohlédl si cestu k chajdě. Vedla sem poměrně široká plošina, žádná jiná cesta sem nevedla. Nepřáhl jsem se a plnou silou udeřil do země.
Vytvořil jsem menší jámu a tím pádem i spoustu hluku. Teď už nás určitě i uslyšel. Vytáhl jsem několik kunaiu s vybusnyma listkama a připevnit k nim drátek. Hodil jsem je kolem dokola té jámy. Poskládal jsem pečeť.
"Shokuton: shokuryuu no jutsu!" Prázdné místo v jámě vyplnil nové stvořený drak z trnů, listí, šlahounů, trávy a květin. Byl celý pokryty trny. Poskladal jsem další pečeť a namířil rukou na jámu. Začal se tvořit nový zelený koberec. K nerozeznání od původní zeleně. Kdokoliv vstoupil, spadl dovnitř