Krajina Yu no Kuni

Z nějakého mně neznámého důvodu jsem vedla já. Několikrát jsme se snažila spomalit aby Goemon šel první ale bylo to k ničemu. Nakonec jsme se s tím smířila a pokud bych nás zavedla někam do háje hádala bych se, že měl jít první. No po nějaké době jsme se zastavila u vody a hodila ruksak na zem. "Přestávka." Zahlásila jsem a na férovku jsem se posadila. Nehodlala jsem jít dál. To, že šel celou dobu za mnou mě už znervózňovalo až moc a chtěla jsem si od toho odpočinout. "Yu no Kuni je ale obří..jestli trefíme místo kam šla tak budu čučet." Přiznala jsme a zadívala se na hladinu.

Začala jsem v podstatě vnímat až když si sedl vedle mě a rozevřel svitek. Do té doby jsem furt čučela na hladinu. Zadívala jsem se do svitku a pokrčila rameny. " No..Kuchiyose no jutsu. Co budeš přivolávat?" Nadzvedla jsem obočí a znova se zadívala k vodě. Možná tu techniku chtěl vysvětlit líp ale já se momentálně na to nedokázala soustředit. "Hele..nebude vadit když..no se zdržíme trochu dýl ne?" Zamrmlala jsem, postavila se a sundala si botky. Jako pardón? Ale kdo by tomu odolal?! Bylo to skoro jako by mě ta hladila zhypnotizovala. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči a tak jsem ze sebe rychle svlékla kraťasy s tričkem a pádila k vodě. "Ó můj bože!" Zahlásila jsem nadšeně a potopila se aby mi koukala jen hlava. Dokonce jsem si zapomněla i svázat vlasy do drdolu. "No tak to je žůžo." Připadala jsem si na chvíli jako děcko. "Goemone pojď!" mávla jsem na něj a udělala pár temp pryč.

Užívala jsem si vodu a jakmile jsem zaslechla nadávky otočila jsem se. Musela jsem se začít smát..nahlas. "Tři body z deseti teda." Zahlásila jsem směrem k břehu a znova se zasmála. "Na provedení ještě musíš zapracovat." Neodpustila jsem si další poznámku a spokojeně se cachtala dál. Sledovala jsem ho, teda hm jeho tělo dokud to šlo a pak jsem se vrátila k plavání. "Prostě paráda." Zamumlala jsem si spokojeně a usmívala se dál jako dítě co dostalo krásnou hračku. "Kolik ti vlastně je?" Zeptala jsem se na otázku, která byla totálně náhodná a mimo dosavadní témata.

Zamrkala jsem překvapeně a ponořila se po nos do vody dřív než on. Poté co ještě zrudl jsem se málem začala smát i pod vodou ale vypustila jsem jen pár bublinek. Sledovala jsem ho jak se schoval do vody stejně jako já a jenom jsem na něj čučela. Kdyby nás někdo viděl myslel by jsi, že jsme magoři. Začal se sunout ke břehu a tak jsem se pomalu sunula za ním abych ho mohla chytnou za nohu kdyby utíkal! Nene nic takového, samotnou mě tu nenechá. "No dovol?" Postavila jsme se stejně jako on, protože už jsem dosáhla na dno. "Copak vypadám na tolik?" Zatvářila jsem se dotčeně a povzdechla si. "Ale jsem starší než ty." Uculila jsem se, pro mě byl Goemon zajíček. "Je mi dvacet dva" Oznámila jsem mu a přimhouřila oči na znamení ať ani nezkouší někam zdrhat.

Když myslíš. Pousmála jsem se, aspoň jsem si nepřipadala díky téhle poznámce jako stará bába. Jenže pak udělal krok k břehu. Zbystřila jsem a přimhouřila oči ještě víc, zaroveň jsem udělala krok k němu takže vzdálenost se stále nezměnila. "Opovaž se." Varovala jsem ho. Jesli mi uteče tak se tu schválně utopím abych ho jako duch mohla strašit! Přisáhám bohu.

Stále jsem ho probodávala pohledem a udělala k němu další krok. "Já ti říkám..opovaž se!" Zopakovala jsem a udělala k němu další krok, jelikož před tím neustoupil byla jsem o dost blíž. Možná tak akorát. Najednou se mi na obličeji objevil široký úsměv a bez varování jsem na něj skočila abych ho stáhla do vody. A ano pořád jsem si připadala jako dítě..to ta voda asi no. Já mu dám, že mě tu bude provokovat!

Jelikož jsem byla starší měla jsem více času na trénovaní a rozhodně jsem byla silnější než on! Hah! Smála jsem se jak blázen když zůstal potopený a počítala bublinky. Když už jich ubývalo pustila se neutopil a snažila se od něj dostat dál kdyby mi to náhodou chtěl oplatit. "Varovala jsem tě!" Zasmála jsem se znova a zvedla ukazováček jako varování. "A nezkoušej mi to oplatit! Přeperu tě." Varovala jsem ho a pozorně sledovala co udělá.

Při jeho nic moc útoku jsem se k němu otočila zády aby se mi voda nedostala do obličeje. "Přestááň." Zaúpěla jsem a snažila jsem se mu to poslepu vrátit. "Jsi jako dítě!" Zasmála jsem i když to znamenalo, že jsem na tom stejně. Nakonec jsem se na protest prostě rovnou potopila pod vodu, vlasy jsem stejně měla už dávno mokré. Když jsem se potopila otočila jsem se pod vodou jeho směrem jestli náhodou toho nevyužije abych mohla zareagovat. Sice mě voda v očích štípala ale já se utopit nenechám!

A pokusil se! Ještě víc jsem se přikrčila pod vodou a čapla ho oběma rukama za jednu nohu u kolena. Snažil se mi to oplatit ale já jsem trhla a jelikož se pod vodou udržuje balanc blbě hodil záda do vody. Vítězoslavně jsem se vynořila a zalapala po dechu. "Ty jeden mrňavej!" Zahrozila jsem mu pěstičkou a zasmála se. Jezero bylo na kraji lesa a louky, takže z části bylo vidět do dálky. Ozvala se rána při které jsem sebou cukla a vše na okamžik ozářil blesk. V sekundě jsem zbledla a krve by se ve mně nedořezal. Mou podstatou byly víceméně blesky ale přírodních jsem se bála jako malé dítě. Vlastně víc! Hrozně jsme se bála bouřek. Zachvěla jsem se a upírala pohled na horu odkud očividně bouřka přicházela. "Musíme jít." Vysoukala jsem ze sebe a rychle mířila k břehu. Rychle jsem vylezla z vody a začala se oblékat. Když v tom se ozvala další rána, vyděšeně jsem se podívala k hoře...a ona tam nebyla. Můj výraz se totálně zasekl a koukla jsem se na Goemona. "Já...co? Mám asi halucinace." Oznámila jsem a dooblékla si tričko. Už nepřišel žádný hrom ani blesk. Sedla jsem si na zem a zmateně zírala do dálky na místo, kde byla ta hora.

Ulevilo se mi když mi potvrdil že tam hora byla a že to bylo jen ninjutsu. Furt lepší než bouřka! Pokud to bylo ninjustu nebála jsem se. "Tak dobrý." Prohodila jsem a vyhoupla se na nohy. Byla jsem celá mokrá ale nedalo se s tím momentálně nic dělat. Svázala jsme si vlasy do culíku aby se mi nelepily na obličej jak byly mokrý a vzala si věci. "Aspoň je vidět, že konflikty nejsou jen v Shimo nu Kuni." Zamumlala jsem si spíše pro sebe a zašla do lesa. Nevěděla jsem ani kam jdu...jako před tím, ale po chvíli jsem se zastavila. Měla jsem pocit, že mi ze zvědavosti praskne hlava. "Goemone?" Koukla jsem se na něj jako štěně protože jsem tušila, že se mu to nebude líbit. "Co kdyby..jsme šli jen o trochu blíž k té hoře? Teda tam kde byla...jen malinko." Zajímalo mě, kdo nebo co to udělalo. Musela jsem to vědět! Protože to mělo stejnou podstatu jako já a já byla prostě zvědavá osoba.

"Dobrý?!" Pridusene som si zakašľal. Zmiešali sa vo mne dva pocity. Pobavenie a taký ten nepochopiteľný údiv. Saya sa rada hrala.. Teda ja by som určite viac uvítal búrku než all-out vojnu na neviem koľkatích frontoch, pri ktorej miznú hory.
No musel som sa zasmiať. "To teda nie sú, bola si niekedy v Hi no Kuni? tá zem je rozvrátená vojnami. Na každom jednom bohapustom fronte vážne.. Toľko mŕtvol som na jednom mieste nikdy nevidel." Trocha som sa zamračil. Uvedomil som si, že som odtiaľ odišiel príliš skoro. No čo, Yu no Kuni nie je tak ďaleko od zeme ohňa.
"Hmm? Keď myslíš. Ale nepobijeme sa s celou armádou bohie koho." Sakra, nemala byť ona tá staršia a skúsenejšia? A tak sme sa teda vydali za  zmiznutou horou. Aj keď som bol obozretný.. dosť.
(presun)

Pršelo a to dost silně. Postava zahalená v kápi prošla kolem dvou ohromných stromů, které tvořily pomyslnou bránu do lesa. Na prahu lesa se postava zastavila a pohlédla na temné nebe. Kapky deště bubnovaly do jeho tváře a stékaly po tvářích. Postava zatřásla hlavou, voda se rozstříkla kolem. Při pohybu mu z kápi vypadly delší hnědé vlasy lemující obličej.
Přitáhl jsem si kápi blíže k tělu a rozhodl se jít dál. Šel jsem pomalu dál. Déšť byl naštěstí tak silný, že zakrýval veškeré stopy. Po nějaké době jsem dorazil k malému dřevěnému odpočívadlu. Posadil jsem se, z brašny vytáhl malou lahvičku, otevřel ji a pomalu popíjel.

Bylo ideální počasí na setkání s neznámým člověkem v osamoceném lese. Pršelo stále a zdálo se, že pořád silněji. Druhá postava, taktéž celá zahalená se dostala k hranicím lesa a vstoupila do něj. Pomalým a rozvážným krokem se dostala až na určené místo. Neznámý muž pomalu přešel k odpočívadlu, sedl si naproti mladému muži. Naklonil se a vykoukla mu jeho ostře řezaná brada a čerstvá rovná jizva protínající prostředek brady.
"Doufám, že nikdo neví, že jsme tady.." řekl tiše a vypadalo to, že utichly veškeré zvuky kolem a přestalo pršet. Kdyby se však podíval Hashiru nahoru zjistil by, že kolem nich se utvořila jakási polokoule chránící je proti dešti a zároveň utěsnila i odcházející zvuky. Tajemný muž nebyl nikdo jiný než mladý Tobirama Senju.

Čekání netrvalo dlouho a objevil se žádaný člověk. Jeho čakru jsem cítil už při vstupu do lesa. Zaměřil jsem se na perimetr a snažil se zjistit přítomnost cizích, naštěstí tu nebyl nikdo jiný než my dva.
Tobirama se posadil. Okamžitě jsem si všiml, že kolem přestalo pršet.
"Působivé, Tobiramo-kun. Nezměnil jsi se, rád tě vidím.." odpověděl jsem s mírným úsměvem.
"Díky, že jsi riskoval vše a sešel se semnou..V těchto dnech můžeme věřit, jen rodině." úsměv mi ze tváře zmizel, místo toho jsem zvedl ruce a kápi shodil. Kdybych se nedokázal tak úspěšně léčit, měl bych jistě víc jizev. Upravil jsem si vlasy z čela a Tobirama mohl vidět mou pečeť byakugou na čele. Nebylo to ovšem záměrně.

Tobirama

Tobirama si také sundal kápi. Prohlédl si tvář mladého muže, který naproti němu seděl a sotva vnímal, co říkal. Jeho pozornost zaujala malá pečeť na čele.
"Je to to, co si myslím?" jemně nadzvedl obočí a v jeho tónu byl znát obdiv.
"No, mám, co jsi chtěl," Tobirama vytvořil jednou rukou pečeť a před nimi se objevil svitek.
"Proč zrovna Yu no Kuni? Co plánujete s tou vaší bandou rebelů? Je to jen otázka času, než se velcí hráči naštvou a rozhodnou se tu Vaši rebélii ukončit, uvědomuješ si to?" Tobirama se posadil rovně a založil ruce na hrudi.
Vypadal velmi přísně.