Lesy v Shimo no Kuni

First topic message reminder :




Lesy, ve kterých dá odpočívat nebo skrýt.

Nesprintoval jsem, jelikož mi to můj aktuální stav nechtěl dovolit, ale rozhodně jsem neotálel. Přestože mé představy o stavu Takumiho a jeho bělookého doprovodu byly vesměs negativní, jistá naděj mi nedovolala polevit ve snahách o jejich nalezení. Vedle toho mě do jisté míry poháněla touha potkat někoho dalšího z Kuroi Hitsuji, ať už živého či mrtvého.

Když jsem odcházel od zdevastovaného hradu, tušil jsem, že místo, odkud se v průběhu našeho boje rozléhaly výbuchy a tlakové vlny, na tom bude ještě podstatně hůře a mé domněnky byly žel bohu správné. V širokém okolí, které se pyšnilo ještě včera zdravým rozlehlým lesem, teď vypadalo jako pustá planina bez známky jediného života. Výraz v tváři mi zvrásněl, kroky mě vedly k epicentru této katastrofy. Kmital jsem očima po okolí, ale nebylo užitku, žádná chakrová stopa, žádný objekt ani vzdáleně připomínající tělo člověka. Všude jen samá suť a místy vyvrácená polámaná zeleň. Ani zde nesněžilo, technika, která tohle způsobila, rozehnala i oblaka. Pohlédl jsem na rameno, kde s výrazným zájmem pokukovala po okolí Kitsu, její čumáček se vrtěl při každém přičichnutí. Natáhl jsem ruku tak, aby po ní mohla slézt a seskočit na zem. "Tak se ukaž, Kitsu," pohled na roztomilou lišku, která na můj popud začala poskakovat po planině, mě alespoň trochu obměkčil od pochmurné nálady, ostražitě jsem ji následoval.

Pravou rukou jsem si ohmatal hruď a žebra pod levým prsem, bolest pomalu odcházela, léčení zabralo, ale o perfektní kondici se hovořit nedalo. Když jsem dával ruku od hrudi pryč, všiml jsem si výraznějšího kousance od Nera, což způsobilo intenzivní zamračení následované úšklebkem. Hovado. V tu ránu se ozval zvuk znějící jako něco mezi husou a psem, pootočil jsem se za ním, šlo o Kitsu, která se snažila upoutat moji pozornost. "Huhh?" hlesl jsem tiše zaostřujíc na místo, okolo kterého Kitsu kroužila a vzápětí se k němu rozběhl.

Poklekl jsem k malé lištičce a zblízka začal prohlížet její objev. Prašná zem byla zabarvená do tmavších zasychajících skvrn, šlo bezpochyby o krev, ale komu patřila? Pokud šlo o Takumiho nebo Mikoto, byla to dobrá zpráva, jelikož drobné stopy vedly pryč z tohoto bohem zapomenutého bojiště. Znamenalo to, že dotyčná osoba nezemřela na místě. Naděj uvnitř mne se najednou rozhořela. Když jsem očima následoval trasu krve, všiml jsem si něčeho nejasného, stop nohou zde bylo v jednu chvíli víc a najednou zůstaly jedny. Někdo zraněnou osobu odnesl? Než jsem vstal, stihl jsem si všimnout posledního detailu, za drobný kořen bylo zachyceno textilní vlákno z černého oblečení, které mohlo patřit komukoliv, ale mně se čerstvě vybavovala jen jedna konkrétní osoba. Nehodlal jsem se dál zdržovat, pohlédl jsem na Kitsu, která stála s packou pokrčenou v pozoru naznačujíc směr, kterým bychom se měli vydat. "Dobrá práce, Kitsu!" pochválil jsem ji a přitom pokynul, aby si zase vyskákala na rameno, krátce na to jsme vyrazili, tentokráte sprintem bolest nebolest.