SÍDLO KLANU KANA

First topic message reminder :


Sídlo klanu Kana je přísně střeženo, rostou kolem něj krystalické květiny, které v okamžiku umí reagovat na uživatele a vytvořit kolem hradu pevnou krystalickou bariéru. Pokud se jedna z nich zničí nebo se utrhne, naroste místo ní jiná. Lidé květiny běžně trhají, berou si ji jako symbol vlády Kana a je prostě krásná. V sídle je několik místností, pokojů, hlavní sál, ve kterém se pořádali i pořádají plesy a oslavy, přijímací salonek hned za vchodem do sídla, část sídla určená pro služebnictvo, zbrojovna, tréninková místnost a v nejvyšší části věže pokoj od kterého existují jen dva klíče. Jeden vlastní Reina a druhý ...?

Nějakou dobu jsem spala po návštěvě Kostičky a sbírala sílu a energii vydržet déke vzhůru a ideálně ještě se třeba začít hýbat aniž bych byla za minutu vyčerpaná k smrti. Ale než Takumi přišel zkoušela jsem to jen 3x. A vždy po kousíčkách. V tuto chvíli jsem byla pyšná na sebe, že jsem zvládla vydržet bdělá a v sedě tak dlouho, abych všechny, co mě zradili proklela.

Když už jsem se postavila a chystala ke čtvrtému pokusu dojít k oknu, vešel dovnitř ten, jehož jsem (kupodivu) zrovna teď vidět rozhodně nechtěla. Jeho úlisný pozdrav mi dal málem facku. A takhle si mi nemohl říkat už předtím? Chytla jsem se pelesti postele a zase si pomalu sedls zatímco on začal svou přednášku. V hlavě jsem ale sváděla boj jednak, abych mu nevrazila svou slabou rukou a jednak abych neusnula dřív než domluví. 
O schopnostech Takumiho jsem pravda moc nevěděla, ale znaku co hyzdilo moje tělo si nevšimnout opravdu nedalo, ale nutně jsem sebe i tu pečeť potřebovala vidět v zrcadle ale to bylo na druhé straně pokoje. Tam dojdu tak.... za měsíc? Cítila jsem se dostl slabá a možná jsem i hodně zhubla, ale ve chcíli kdy přišel mi stejně stoupl adrenalin. 
Vyslechla jsem si jeho monolog, který dle mého názoru, byl nejdelší, který jsem od něj slyšela. Poslouchat jsem ho přestala ve chvíli, kdy zmínil mého bratrance. Ach Kenji ... je skvělé vidět, jak se někteří chovají jako hyeny a drží se moci dokud jejich kořist dělá co jim vyhovuje nebo špinavou práci.
A pak prostě papa a podle mě si Takumi vůbec neuvědomoval, komu věří. Nicméně najednou skončil a já slyšíc poslední větu se natočím směrem na něj a pronesu pouze řečnickou otázku, protože jsem čekala pointu: “A?”

“No bohužel.” Pronesla jsem uštěpsčně sledujíc každý jeho pohyb, proto mě celkem překvapilo, když se ke mě začal přibližovat a pak si vedle mě i sednul. V té chvíli já si automaticky mírně poposedls od něj. Už jsem mu nevěřila stejně jako ostatním. A jestli se on cítí ublíženě tak stále na tom není a nebyl tak špatně jako jsem teď já. Ale z mého přemýšlení mě opět dostalo jeho gesto a já jen automaticky  nejen že ucukla ale i zavřela oči očekávajíc něco ještě horšího než to co je teď. Ale nic naopak jsem pocítila značnou úlevu s volnost přestože ten pokoj ze mě stále vysával energii. Povšimla jsem si vločky na levé straně dekoltu, která se stahovala kamsi pryč. Povolilmi trochu chakry a já se v tu chvíli nemohla nabažit tepla.
Teprve pak jsem se podívala do jeho očí i já. 
“Nikdy jsi pro mě sok nebyl. Byl a si pro mě můj manžel. Na výhružky smrti jsem zvyklá ne každému se můžeš zavděčit. Navíc jsme klan nájemných zabijáků takže ... každý nás chce zabít.” Pronesla jsem už více sebevědomě v tomhle já se rozhodně nelituji. Větu o kriminalitě na jeho rodině jsem ignorovala. Zbytečně bych se vysilovala ajá se chtěla ještě podívat do zrcadla. Chtít pořádnou horkou vanu by bylo už asi příliš. 
“Ráda si poslechnu jaký hodnotný život mi chceš dopřát, když mě nenávidíš a nevěříš mi.” Na to se postavím a jdu tu cestu k vysněnému zrcadlu. Chvíli se dívám na sebe. Taková podivně bledá v obličeji a trochu asi i pohublá. Je pravda, že si nepamatuju,kdy jsem naposledy jedla. Poté jsem si trochu stáhla tričko k prsu, tak aby on to neviděl a já se mohla podívat na onu pečeť. Mírně jsem se zakabonila a podívala se na něj v zrcadle. 
“Takže tu nejsi kvůli své ženě, ale něco po mě chceš, jak jinak, typický muži.”

Na tom, co říkal něco bylo. Je pravda že jsme si teď oba vyzkoušeli evidentně trpělivost toho druhého, což se dalo vyhodnotit jako velmi pozitivní. Ale bylo mi jasné, že jako manžela ho zřejmě už nezískám a nejradši bych šla ode všech pryč za svou matkou a strýcem. Naštěstí nikdo až na mě nevěděl, kde se nachází a v tom jsem měla výhodu, že mi jimi nikdo nemohl vyhrožovat. Protože oni moc dobře věděli, jak by to dopadlo, kdyby si nedávali pozor. Oficiálně je klan Kana mrtvý a tak to mělo zůstat. 

Nicméně mě Takumi opět překvapil a evidentně si v tom liboval, když opět vstal a odcházel. Bohužel moje trpělivost nebyla zrovna nejsilnější stránka, a tak jsem jen zvedla ruku a před Takumim vyrostla krystalická stěna, která mu měla zabránit odejít. Chakru mi stále nechával a i když jsem jí měla málo, tohle jsem ještě zvládla udělat. To nebo pár jehlic přímo do srdce, ale to bych pak s tou pečetí zkejsla na věky, protože už vidím jak můj skvělý bratranec, kterého zabiju při první možné příležitosti, by mi ji nezrušil. 

"Počkej." pronesu trochu kapitulačně. Je jasné, že po mě něco chtěl, jinak by tu nebyl a nebude to žádná prkotina. Dělala jsem to úplně stejně, když byl na mém místě, jen si on ani já nemůžeme přiznat potřebu toho druhého. Ach ta ješitnost. Otočila jsem se na něj a založila si ruce na prsou. 
"Jakou dohodu máš na mysli?" trochu ponižující pro mě, žebrat o svobodu ale jinak to nepůjde. On mě nebere jako manželku já ho nebudu brát jako manžela. Jednoduché, prosté a pro mě to bude záhul, ale ... to dám. Je to holt obchod.

Protáčela jsem očima při jeho obviňování, protože jsem si byla jistá, že je zaslepený a nepřizná si vinu ani za mák a mě tohle omílání pravdy nepravdy pořád dokola už nebavilo. Ale poslouchala jsem ho dále a neodporovala. Stěna, která ho měla zadržet mezitím zmizela, přeci jenom jsem nebyla zrovna v nejlepší kondici. Bylo mi jasné, že vyrukuje s něčím takový, bylo mi to jasné, co mi jasné ale nebylo byla jeho nabídka ohledně dítěte. Copak on by snad chtěl mít se mnou dítě? Nebyl to právě on, kdo řekl, že mě nebere jako manželku a nesnáší mě? To radši budu voják s kontrolou, než abych měla s takovým necitou dítě. To by bylo trest i pro něj. 
"Nepřišel si vyjednávat, ale podmínky se mi moc nelíbí ohledně ..." skočila jsem mu do řeči musela jsem to říct, "... no dítěte. V tuto chvíli bys mě daleko víc potěšil vlastní tajnou jednotkou než ... no řekněme, že ti nerozumím v tom co si mi navrhl, ale souhlasím." přejdu k němu blíže, abych ho ujistila v poslední větě, kterou řeknu. 
"Ale zodpovídám se pouze a jenom tobě, nikomu jinému, rozumíme si?" automaticky jsem vztyčila i ukazováček, rozhodně nebudu poslouchat rozkazy Kostičky, nebo mého bratrance nebo kohokoli jiného. 
"A upřímně tomu nevěřím, že bys chtěl dítě se mnou. Neměl bys slibovat něco, o čem sám nejsi přesvědčený. A nedávat mi plané naděje." pronesu už o trochu tišeji a možná i smutněji a to už od něj zase trochu ustupuju, abych nedopadls jako minule.

Doteď jsem tak nějak mohla dýchat volněji a myslela si, že to bude dobré, ale s mou poslední větou taky zmizela i Takumiho dobrá nálada a nebo přímo sám Takumi? Ve chvíli, kdy jsem od něj ustoupila do bezpečné vzdálenosti, on se ke mě naopak přiblížil načež jsem začala ustupovat víc, když začal povídat a já si více uvědomovala, že tohle už není Takumi, kterého jsem věznila já a do kterého jsem se zamilovala. A že jeho blízkost mi těd nebyla úplně příjemná. 
Začal mi běhat mráz po zádech.ale neušlo mi jedno jméno, které zmínil a to mdonuzilo zastsvit a skočit mu zase do řeči.
“Cože řekl si Akena?” Nebudu poslouchat muže, kterého jsem jednou odmítla kvůli naší zemi, protože by ji zničil, ale Takumi mluvil dál a já neměla šanci dále reagovat. Čím víc mluvil, tím víc mi začínalo být zle a kupodivu to bylo vůči němu. Ve chvíli, kdy zmínil rozmezí, kdy mám čas se připravit na dítě mi přišlo jsko záchrané laso a ano v této chvíli bych s ním žádnou rodinu mít nechtěla. Tak silně se teď mohe city obrátily proti němu. Těd jsem litovals, že tu není Kostička. 
Víceméně jsem mu odpověděla pouhé prázdné “Ano.” Na nic jiného jsem se ani nezmohla. Bylo mi špatně a cítila jsem, jak se mi určitě každou chvíli podlomí kolena. Ale držela jsem se. Musela jsem.

Kdybych mohla okamžitě našpulím pusu a budu trucovat. Akeno byl ten poslední, se kterým bych chtěla po boku bojovat, úchyl jeden. Nicméně, ano bylo mi hodně nepříjemné být momentálně s Takumim v jedné místnosti a brala jsem tu jeho misi jako možnost se vybít z agrese, kterou jsem v sobě teď potlačovala. Chvíli jsem nechápala, proč tam čekají stráže s pláštěm a chvíli mi ještě chybělo, než jsem přišla na to proč. On nechce, aby někdo věděl, že mě tu skrývá. Je možnost, že si všichni myslí, že jsem snad mrtvá? Wow jak vzrušující. 
Ani jsem se s Takumim nerozloučila, neřekla jsem mu už ani slovo a hodlala jsem se v tom pokračovat, dokud se ke mě nebude chovat lépe. Stráže mě odvedli do svého pokoje a zavřeli za mnou. V té chvíli ze mě konečně spadla ta skála, která ve mě byla. Ale než jsem se stihla vzpamatovat někdo mě přepadl a já padala k zemi. 

"Xayah!!!!" vykřikla jsem, ale to už mi má milovaná pumička lízala obličej a celá šťastní se mě nemohla nabažit. Mě vytryskly slzy, protože byla snad jediná, která mě upřímně ráda viděla. Alespoň, že mi tu nechal ji. Ještě chvíli jsem se  s ní válela na zemi a mazlila. Hodně vyrostla. což znamenalo, že bych mohla uskutečnit původní plán k boji, který jsem vymyslela, když mi ji Takumi dal. Obtížně jsem se postavila a přešla k bočním dveřím. Modlila jsem se, aby byly otevřené a ano. Takže hned jsem začala napouštět horkou vanu a podnos s jídlem, kteýr byl připravený u stolečku u okna jsem si donesla do koupelny. Byla jsem hodně unavená, tak jsem chtěla spojit dvě aktivity na jednou a pak se jít pořádně zachumlat s Xayah do své postele. 

V koupelně jsem strávila skoro hodinu, smaozřejmě než jsem snědla všechno co bylo na stole. Pak jsem na sebe hodila župan a ani jsem se nenamáhala se převléknout, prostě jsem v něm hupsla do peřin, Xayah ke mě. Objala jsem jí a téměř hned jsem usnula. Musela jsem toho využít, protože spát s tou pečetí to je hned na několik špatných věcí.