Reina Yamada-Kana

            Je lepší Vám vše popsat z mého pohledu než z pohledu třetí osoby, které u toho vlastně vůbec nebyla jen si myslí, že to ví. Moje minulost byla celkem nudná. Můj klan, vysoce postaveny klan Kana, po staletí pomáhala vyšším společnosti v plnění těžkých politických situací. Nikdy se dobrovolně nerval do války. Spíše jsme fungovali a fungujeme jako nájemní žoldáci. Od malička jsme tak vychováváni všichni včetně mě. Doba, ale do které jsem se narodila já byla jiná. V hlavní větvi klanu jsme byli 3 potomci. Já byla nejmladší a jediná holka. Mí dva starší bratři dvojčata Dom a Ren byli tatínkovými miláčky, já byla taky jeho holčička, ale v jiném slova smyslu, spíše tak jako ozdoba než bojová síla. Nicméně celý život jsem se snažila vyrovnat svým bratrům, a tak jsem absolvovala stejný trénink jako oni. O naše vzdělání se staral náš učitel a zároveň strýček Hideki. Měla jsem ho moc ráda. Uměl učit takovým způsobem, že nám bylo jedno kolik je hodin, či jak dlouho se učíme. Zkrátka to uměl pojmout tak, že nás to bavilo. Již od malička jsem měla možnost se naučit techniku přivolávání. O mém summonovi věděl pouze a jenom můj strýc, protože sám mi jej přinesl. Draci. To byl můj summon, trénovala jsem s nimi, avšak zásadně tak, aby o tom nikdo nevěděl. (pozn.: v současnosti stále nikdo neví, jakého summona mám, protože sem jej veřejně nikdy nepoužila). Kromě tohoto se naše matka učila a připravovala na společenské chování. Jako „princezna a princové“ klanu jsme se museli tak vybraně chovat ve společnosti. Jakmile klukům bylo 18 a mě 16, bral nás otec na klanové schůze vůdců, jako jeho ochranku a zároveň, abychom se naučili politice tohoto světa. Moc mě to nebavilo, vše bylo strašně složité s pravidly, které mi přišly naprosto absurdní. Nelíbilo se mi, že jeden klan vládl nad všemi. Ano vůdce Daisuke mi přišel jako blázen. Po jedné schůzi se členové domluvili na jakémsi večírku. Naprostá zbytečnost, i když přípravu jsem si velmi užila. Nechala jsem si ušít nové šaty a vše další. Na tom večírku bohužel bylo více lidu, než jsem čekala a jedna z toho lidu se stala trnem v oku. Ano jednalo se o tu princezničku  Kotomi. Ta mrcha, prošla kolem mě, když jsem uváděla do rozpaků jednoho kluka, myslím, že Kataro se jmenoval a drcla do mě, tím jsem si polila  šaty. V té chvíli kdyby mě Dom s Renem nezadrželi, asi bych tam rozpoutala revoluci. Ona si toho ani nevšimla a prošla si v klidu dál. Prý abych byla v klidu je to jen dítě. Naštěstí jsem intuitivně věděla, že by se tohle mohlo stát, tak jsem se šla převléknout. Večírek porkačoval dál a my se všichni velmi dobře bavili. Byl celkem rozdíl sledovat ostatní klany. Šlo velmi dobře rozpoznat, kdo je z klanu Kana. Vybrané chování bylo dominantou číslo jedna.

           Po čase jsem přestala chodit na schůze klanů, protože mě zajímaly jiné věci. Lépe řečeno jsem přičichla k umění jedů a lektvarů, jak máma říkala, léků. Učila jsem se různé chemické sloučeniny a převážně jsem pracovala na svém novém objevu. Neříkala jsem o něm nikomu, jen svým bratrům. Kteří mě podporovali a byli za mnou za každou cenu. Nikdo však netušil, co se mělo dít. Ztratila jsem přehled o politice a bráškové mi dost věcí přestávali říkat. Klan Kana trpěl komplexem méně cennosti, kdy ostatní klany jej brali jako jistou samozřejmost a už nebrali ohledy na jejich hlasy. To se našemu otci nelíbilo, a tak zahájil vzpouru, k překvapení všech se většina klanů k otci přidala. Klan Yamada byla trochu zastrašena a přišla tu ona nabídka. Ta která mi změnila život, změnila mi pohled na svět a na jeho politiku. Ten bláznivý Daisuke navrhl, že se klany Kana a Yamada spojí a tím se zlepší jejich vztahy. No jak myslíte, že je napadlo to realizovat? Dcera klanu Yamada byla příliš malá na to, aby si vzala jedno z mých bratrů, ale já byla už dost stará na to, abych si vzala nejstaršího syna klanu Yamada. Naši otcové v mých 17 letech sepsali smlouvu, jelikož já nebyla ještě zletilá, rozhodoval za mě otec. Celá rada klanu Kana souhlasila, jen mě se nějak zapomnělo to říct.

         Uběhlo dalších pár let, kdy já byla již nezletilá a naši otcové byli na vrcholu své kariéry. Otec s matkou svěřili klan do rukou Doma a Rena. Kluci klan vedli v pořádku do doby, než mi bylo 25 let. To totiž v té době začala nabývat smlouva s klanem Yamada na platnosti. Těsně před mými 26.narozeninami za mnou kluci přišli. Ukázali mi smlouvu. Na datum jejího přijetí a podepsání. Uvedlo mě to celkem v šok. Měla jsem půl roku na to, abych si vzala vůdce klanu Yamada, nebo nám vyhlásí válku? Bože to zní jako z pohádky, zní to jako věta rozmazleného člověka. Já a bratři jsme to tak nenechali. Během pár měsíců jsem s touto smlouvou obešla všechny členy klanu a tím je tak dostala na svou stranu, kromě rady, která byla proti stejně jako můj otec. Bohužel pro mě byl větší rána, když pár dní před svatbou bratři s otcem museli odejít na misi, kterou si najala rodina Yamadových. Nevím co to bylo, ale zpráva, která přišla matce v den, kdy se měli vrátit domů, otřásla celým klanem. Nevrátí se. Už nikdy. Nechtěla jsem se vdávat. Nemohla jsem. Nemohla jsem si vzít nějakého rozmazlence a jeho sestru do rodiny, když to právě oni je poslali na misi, ze které se nevrátili? Ani jeden? Matka byla opora, která mi dodala odvahy. Když si ho nevezmu, vyhlásí nám válku. Co kdybych si ho vzala a válku vyhlásila já? V tuto chvíli jsem se totiž stala vůdkyní klanu Kana já. Žilka na mém čele divoce pulzovala. Začala jsem se na mé přání scházet s rodinou Yamada u společných večeří, obědů, čajů o páté a spousty dalšího, abych poznala, s kým má tu čest. Bohužel pro mě se jich můj budoucí manžel neúčastnil. Přišlo mi to, jako schválnost. Vždy měl nějakou misi. Ale velmi často se tam objevoval Daisuke a jeho manželka. Nahrávalo mi to do karet. Později se dozvíte proč.



            Ačkoli jsem svého budoucího manžela zatím neviděla, v den svatby jsem se nemohla dočkat. Půl roku jsem plánovala, jak následující dny prožiju. Naplno. Rada se rozhodla vzít mi svobodnou volbu manžela a možnost vdát se třeba z lásky. Klan Yamada mi vzala otce a bratry. To už bylo přespříliš a možná jsem měla být poslušnou ženuškou, ale to jsem rozhodně neplánovala. Při příchodu k oltáři jsem se zářivě usmívala jako andílek. Hrála jsem nadšenou ženu, která se bere tedy muže, kterého v životě neviděla, ačkoli musela uznat, že to byl vcelku kus. Dobrá, kdybych nebyla tak naštvaná, tak bych si to manželství možná i užívala, čekala jsem něco horšího. On byl opravdu sympatický a hezký. Když jsem se vedle něj postavila, najednou mě polilo horko. Už jsem si nebyla tak jistá, tím co dělám, ale za mnou stálo strašně moc lidí na to, abych to teď vzdala kvůli páru hezkých očí a namakaných svalů. Uchopila jsem jeho nastavenou ruku, jako by mnou projel elektrický výboj. Krátce jsem se na něj podívala. Nevyznala jsem se v jeho výrazu, nevěděla jsem, co si o tom všem myslel on, jestli měl stejný názor, nebo jiný. Neznali jsme se. Své „Ano“ jsem řekla poměrně s těžkým srdcem. Bylo to asi trochu poznat, protože se na mě kněz podíval celkem tázavě. Jen jsem kývla, a pak se otočila na své manžela. Náš polibek byl celkem rychlý, ani jsem si ho moc nevšimla. Dobrá, myslím, že tímto mi dal jasně najevo, co si o tomto celém myslí. Obřad skončil a a měla být večeře. Celý večer probíhal naprosto skvěle a podle plánů. Na druhý den jsme měli být korunováni. V té chvíli konečně přišel onen výsledek mých pravidelných návštěch klanu Yamada, samozřejmě v naprostém šoku jsem předstírala překvapený úžas, když Daisuke skočil z věže. Ano měla jsem v tom prsty, ano byl to můj experiment s jedy. Jed, který jsem pojmenovala Fatamorgana, měl způsobovat postupnou ztrátu zdravého rozumu a následovala to až k přeludům. Čekala jsem na to celou dobu, Daisukemu tento jed byl pravidelně podáván služebnicí, kterou jsem podplatila při první návštěvě. Byla jsem na sebe hrdá. Ve chvíli, kdy se tak stalo, měli mí lidé rozkaz. Okamžitě zajali mého manžela a další lidi. Ke korunovaci jsem přišla pouze já a Rada mě byla nucena korunovat. Bohužel kněz odmítl, že u toho musí být i můj manžel. Dobře, byla jsem ochotná toto podstoupit a korunovaci jsme podstoupili oba, hned na to mí lidé krále zajali a Rada byla nucena vypít jiný jed. Ten působil téměř okamžitě. Zástava srdce byla konečná. Stála jsem tam uprostřed toho všeho a dívala se kolem sebe. Byla jsem sama. Měla jsem za sebou svůj klan a dalších lidí. Pomsta mě měla uspokojit, ale neuspokojila. Připadala jsem si mizerně a několikrát jsem měla sto chutí jít do toho pokoje v horní části sídla, kde byl můj manžel a promluvit si s ním. Ale důstojnost mi to nedovolovala. Možná i ta hanba, co jsem provedla. On za nic nemohl. Nicméně jsem vydala rozkaz šlapat po klanu Yamada a jeho sestra, ta mrcha co mi polila šaty, to prokoukla. Zdrhla dřív, než jsem stačila zabít ji i ostatní. Bylo to celkem jednoduché, vejít do její komnaty, zabít ji, zbavit se jí, co je na tom sakra tak těžkýho? Ne ti pitomci to nezvládli. Prostě nám proklouzla.

        Lidé se spikli a vyhlásili válku proti mně. Měli smolíka. Já už byla na tak vrcholné úrovni svého umění, že lidé předemnou raději utíkali, než aby se mi postavili. Žádný život mi nebyl milejší jen ten můj, mého strýce a mého manžela, ačkoli se to nezná, již byl součástí mé rodiny a já jeho. Přesto jsem se do této chvíle nepřemluvila zajít za ním a promluvit si s ním, abych ho poznala, jakože jsem chtěla, ale nebyl vhodný okamžik. Naše manželství se zatím nenaplnilo a jeho klan, schovávající se bůh ví kde, nemá šanci.

Zdá se, že bych mohla být arogantní hrabivá mrcha plná cinismu, cholerismu, zášti a sklonem k šikanování. Jo ten pocit je správný. Kromě toho všeho jsem taky ale starostlivá, občas lítostivá, nadšená pro věc, smysl pro vedení a organizaci a hlavně trpělivá, jinak by mi nevyšlo všechno to, co mi vyšlo. Říkají mi Andělská mrcha. To je trefné. Jsem prostě svá. Nikdo ode mě nemůže očekávat, že se budu chovat, jak chtějí ostatní. Jsem svou paní a jen já si můžu rozhodovat o svém životě. Umím se chovat i vybraně, to nás učili od malička, takže i když bych jednala s největším nepřítelem, budu s ním jednat v bílých rukavičkách. Skrývat své pocity umím velmi dobře, mám jen problémy se s nimi někomu svěřovat. Nesnáším, když někdo chodí kolem horké kaše. Prostě ať se vše řeší na přímo a ne politicky. A ačkoli na to možná svou osobností nevypadám, jsem romantička.

Stejně jako většina klanu Kana i já mám blonďaté vlasy, je to jeden z typických znaků našeho klanu. Pohlednost, blonďatost a vášnivá osobnost. Vlasy mám dlouhé do půli zad a bez nějakých úprav se mi mírně kroutí. Málokdy si s vlasy udělám nějaký účes, spíše je nechávám rozpuštěné. Kočičí očí mám po matce, ale barvu po fialkách mám po otci. Co skoro nikdo neví je, že mám tetování na zápěstí ve tvaru diamantu a dále na lopatkách, kde má andělská křídla. Ano Andělská mrcha. Hodně si potrpím na tom, co mám na sobě, moje záliba je v korzetech, ve kterém mě většinou i najdete a vysokých botách. Zbytek se doplňuje, jak se zrovna cítím a mám náladu. Není mi cizí si ani vzít šaty. Jsou pohodlné.  Jsem vysoká 166 cm a vážím asi tak 63 kilo, prsa tak Cčka, to je pro info pro chlapi.

Mám velmi dobrou paměť a dokážu si zapamatovat i velice těžké věci, je to moje přirozenost, proto jsem neměla problém naučit se umění tvorby jedů a protijedů. Ač se možná zdá, že ovládám výborně boj na dálku, jsem schopná se velmi dobře i ubránit útoku face to face. Měla jsem přeci jenom dobrého učitele. Pro mě je ohebnost přirozená, jelikož jsem se protahovala odmalička.  Co se týče chakry, ta je u klanu Kana posilována od malička, kvůli tomu, že naše ninjutsu je hlavně o chakře, proto i já mám velmi dobře vyvinutou a velkou chakru, kterou umím dobře využívat, tak abych ji na jednu dobrou nevyplácala. Ruční pečetě? Ty už ani nepoužívám, shoton je pro mě automatická věc.

Fóbie: pavouci a dostat se do vězení, kde jsou ti, co jsem tam připravila já sama, nebo když proti mě bojuje jiný Kana, bojovat proti vlastní rodině, je moje největší noční můra.
Oblíbené: Mám ráda sladkosti, můžu se pro ně přetrhnout, umím hrát na flétnu a mou oblibou je chodit ve vesnicích po trzích, miluju vše třpytivé jse jako straka, ale je to tím, že ovládám úžasný třpytivý element. Nepohrdnu ani dárkem, či květinou. Mou největší zálibou jsou kočky. Až po svatbě jsem zjistila, že mi můj stávající manžel daroval kotě černé pumy. Překvapená jsem byla hodně  a stále jsem mu za něj nepoděkovala.  Kotě se jmenuje Xayah.
Zajímavostí je, že můj sen není ovládnout celý svět (i když to je možná jako sen číslo dvě), ale hlavní sen je mít funkční rodinu jako byla ta moje. Ano i to zní proti mé postavě, ale je to tak, jde o rodinu, která byla stvořená z lásky, kterou momentálně postrádám.



 klasická základní výbava + bič a skládací kopí, které v boji můžu obalit krystalem tak, aby na něm byly ostny. Pokud vyrážím mimo sídlo, mám u sebe taktéž kapsičku s ampulkami s různými jedy především s anesteziky, základními protilátkami, Smrtonoše (jed, který okamžitě zabil radu), Morganu (mírnější způsob Fatamorgany, tento jed způsobuje okamžité halucinace a nevolnosti až horečky), protilátky na oba dva jedy.

POVOLENO

Útokem Kaminari, jako bych najednou přišla o motivaci dělat něco dalšího. Skupinka útočníků byla silnější než jsem čekala a nepřekvapilo by mě, kdyby v tom měla prsty i ta mrcha ta mrcha Tsubaki. Ženy se nemají podceňovat, moje oblíbená hláška a já se jí tentokrát nedržela. Takumi měl pravdu, ale chtíč po moci mi neumožnila vrátit mu moc zpět, aby to za mě vyřešil. Ženy se nemají přeci podceňovat. S blížící se válkou jsem pečlivě promýšlela všechno pro a proti. Rozhodla jsem se, že zajdu za  někým, jehož tvory osobně přímo nesnáším, ale holt mi tu někdo nechal dáreček v sídle. Ty malé osminohé mršky mě zavedli za Jorogumo. Očekávala jsem další nějaké strašlivé podmínky spolupráce, ale příjemně mě překvapila. "Pomůžu ti, když mi na oplátku přenecháš Kotomi." tak jistě, chtěla jsem Kotomi zabít já, ale nemusím si špinit ruce, teď mám svých problémů dost. A tak jsem souhlasila. Nabídla jsem jí post u mě v sídle, ale odmítla s tím, že když budu potřebovat tak přes Kostičku ji můžu kontaktovat. Nic víc jsem nepotřebovala vědět, (čehož později budu asi litovat). Nicméně moji lidé mě následovali do války a díky informacím od Jorogumo jsem hravě porazila vše, co mi stálo v cestě. Co bych pro svou zemi neudělala. Kostička mi velmi pomohla a já si ji nechala jakou svou informátorku. Trochu mě jen mrzelo, že to neviděl Takumi, aby věděl, co jsem byla schopná udělat pro dobro země. Popisovat jsem mu to nechtěla, stejně by mě neposlouchal. No měla jsem pravdu, ani se mnou nepromluvil, když jsem mu přišla říct, že je vše vyřešené.

Lidé oslavovali a já s nimi. Během našich tradičních oslav se ale objevila nemilá návštěva z Kyosanto. Chtě nechtě jsem musela přerušit radovánky s lidmi a šla se věnovat návštěvě. Ovšem nebylo to zrovna nejmilejší. Navrhli mi, že  mi nechají mou zemi když přijmu jejich ideály? Kdyby mi to etika dovolila, tak otevřu pusu, vykulím oči a nepěkně se zeptám, jestli si dělají srandu. Ale ... nešlo to.  Akeno dosti trval na tom, že budu velmi prospěšná ... pro něj. To byla první chyba, kterou jsem udělala. Nepromyslela jsem si, co to bude znamenat, poslat ho do věčných končin i s tím jeho pohledem na můj výstřih. Bohužel stalo se. A tím jak jsem byla trochu pohoršená jsem jim asi neměla říkat, že jestli s tímhle přijdou znova, že osobně jejich Kyosanto zničím. Ale musela jsem lidem ukázat, že jsem silná a naši zemi ochráním děj se co děj. Podvolit se Akenovi by znamenalo přijít o tradice, zvyky a srdce mé země. A to jsem nemohla dovolit. A přesně takhle jsem to vysvětlila i svým lidem. Kupodivu to pochopili.

Vše jakoby nasvědčovalo tomu, že bude v pořádku, jen problém Takumi, mi neumožňovalo se ze všeho radovat jako ostatní. Dost mi to neulehčoval a to jsem za ním chodila téměř každý den, co mi to povinnosti dovolovali a informovala jsem ho o veškerém dění. Nikdy ale neprojevil sebemenší zájem o to všechno nebo ... o mě. Netušila jsem ani v nejmenším, že vše co mu říkám, on už dávno ví. Yogan a Mikoto mě neustále přesvědčovali, že všechno bude časem v pohodě, jen bych mu mohla dát ještě trochu času a třeba i volnosti. Volnost ale pro něj znamená, že by toho mohl využít proti mě. A já se svého postu velitele vzdát nechtěla. Stálo mě to až dost sil a to nejen fyzických. Podpora obou holek pro mě byla velmi důležitá.

Pár dní na to se ale zdálo, že Akeno nemá dost. Nevím, kde se stala chyba, ale obrana vesnice selhala, ve chvíli kdy jsem řešila dostavbu nového přístaviště do města vtrhli Kyosanto. Naštěstí naše jednotky reagovali rychle a já s nimi v čele, jsem odrážela jejich útoky, ale přišlo mi to nekonečné. Akeno ale provedl útok, kterým mi zničil mou obranu, ta byla jako poslední a jediná držená chakrou, ale ve chvíli kdy to udělal, na mě Mikoto zavolala a já se na ní otočila ve strachu, že je v nebezpečí, ale obrázek, který jsem viděla, mě dost vykolejil na to, že jsem ztratila koncentraci a přehled o dění a Akeno na mě zaútočil zezadu a omráčil mě. Poslední co jsem viděla byl Takumi, který měl po boku Mikoto, Yogan a Kostičku. Těm, kterým jsem věřila ...

Probudila jsem se až v posteli, byla mi strašná zima a bolela mě hlava. Když jsem se trochu rozkoukala, pokoušel se o mě infarkt s panikou a zimnicí dohromady. Byla jsem v Takumiho pokoji. V tom Takumiho pokoji. Třásla jsem se zimou, byla jsem strašně unavená a hlava mi třeštila, ale co bylo horšího. Nemohla jsem přijít na to, jestli to co jsem viděla byla realita nebo jen zlý sen. Ale neustálá zima mi jen naznačila, že se mnou Takumi zřejmě něco udělal a fakt, že jsem v tomhle pokoji uvězněná znamenalo, že mě skutečně zradili mí přátelé...