Reizo Kaneki

pro **Reizo Kaneki** Tue Jun 12, 2018 11:14 pm

Jméno: Reizo Kaneki
Pohlaví: Muž
Věk: 23 25 let (2.6.)
Původ: Uzumaki (neznámý otec)
Hodnost: A-rank
Elementy: Suiton, Fūton

Výška – 176 cm
Hmotnost – 70 kg
Oči – zelené

Minulost

Místo, kde jsem se sám poprvé nadechl a spatřil světlo světa, nebylo pro takovou událost zrovna dělané, místo, kde by někteří dítě hledali leda se zvráceným úmyslem. Nebyl jsem ale prvním ani posledním člověkem, který započal svůj příběh takovým způsobem. Chodbami se rozléhal křik a mnohdy i pláč, avšak nikoliv dětský. Po domě se systematicky pohybovali lidé, nikoli však oděni v jednotných úborech a rouškách. Ženám s rozmanitou paletou výrazů vyjadřujících pocity zoufalosti, smutku, ale i chtíče a radosti se na tělech vlnily průsvitné hedvábné šaty, které odhalovaly pouze tolik, kolik bylo nutné k tomu, aby jak svým zpěvem sirény zvábily zdejší muže, ale aby nepůsobily jako laciné a použité zboží. Muži vesměs neměli společné rysy, pocházejíc z různých sociálních vrstev, jediné, co je spojovalo, byl cíl jejich návštěvy a nezkrotné pokušení.

V zařízení panovala striktní pravidla, takže zde nechybělo ani řešení pro tuto situaci. Dítě matce neúprosně odebrali a následně odložili na odlehlé místo. Často těsně před rozbřeskem. To prý pravidlem nebylo, ale v lidech většinou zavládl takový pocit viny, že si pod představou větší naděje na přežití takto odložené duše od tohoto pocitu alespoň nepatrně ulevili. Já byl jedno z těchto šťastnějších dětí a při východu Slunce, mě nalezla postarší kolemjdoucí žena, majíc původně namířeno na místní trh, v temné uličce obaleného do špinavých látek s vínovým hedvábným šátkem omotaným kolem krku. Neotálela ani okamžik a udělala vše pro to, aby mě zachránila, a tak se taky stalo.

Byla manželkou farmáře a společně žili na okraji města, kde hospodařili už dlouhé roky. Lidé si jich vážili, ale ne pro jejich bohatství nebo význámné společenské postavení, ale pro jejich ochotu pomoci každému, kdo byl v nesnázích a ohromnou pracovitost, jež byla vidět na každém kousku práce, který jim prošel pod rukami. Z jistých důvodů, které jsem se sám dozvěděl až později, nemohli mít vlastní potomky a mě považovali za zázrak. Já za zázrak považoval to, že právě tito lidé se stali mou rodinou. Stařík, jak svému otci dneska k jeho nelibosti říkám, byl pro mě tím nejlepším možným vzorem. Naučil mě disciplíně, cílevědomosti a pracovitosti, což byly jeho vlastní výrazné přednosti. Matka mi ukázala, jak vypadá skutečná láska a že rodina je tou nejcennější věcí, kterou člověk může mít.

Žili jsme ve skromném obydlí, avšak obklopeni rozsáhlým polem, zahradou a sady, které někdo musel obstarávat. Nebylo tedy divu, že jsem od útlého věku musel přiložit ruku k dílu a rodičům začít pomáhat. Nikdy mi to nebylo na obtíž, společně jsme tak totiž trávili čas. Čím jsem byl starší, tím víc na mě spadalo povinností a to nejen na farmě. Matka mě začala postupně učit v různých oblastech a prohlubovala mé vzdělání, kdežto otec mně ukázal jak se o sebe postarat, bránit se i jak strategicky přemýšlet. Byly chvíle, kdy jsem si připadal zvláštním způsobem sám, ale na to jsem měl jednoduché řešení. Pravidelně jsem s naší úrodou vyrážel na trhy do města, nejdříve s některým z rodičů a postupem času sám. Nebýt této možnosti asi bych přišel o přímou osobní zkušenost s tím, jaká společnost vlastně je, jak se jedná s lidmi a že svět ve skutečnosti není tak pohádkový jako bylo naše žití. Rodiče si to moc dobře uvědomovali, jak je to pro mě důležité, a tak mi povolovali i návštěvy města ve volném čase. Nejvíce jsem si vždy užíval oslavy všeho druhu, které v městě čas od času probíhaly. Ulice byly plné radosti, lidé se bavili a tancovali, vše vypadalo tak uvolněně a přirozeně, jen výjimečně chyběl ohňostroj, který jsem s oblibou pozoroval z věže radnice. Jak jsem se tam jako malý dostával? To buď navždy mým tajemstvím.

Přesto, že jsem si užíval společnosti, přeci jen o něco víc jsem si vážil úplného klidu a chvilkám, které jsem měl sám pro sebe. Ať už šlo právě o pozorování ohňostroje či hvězdné oblohy s hlavou plnou představ, čtení knížek nebo třeba toulání se přírodou. Prožil jsem si skvělé dětství.

__________

Čím jsem byl starší, tím větší byla i má zvědavost. Jednoho dne jsem ležel v trávě pod třešní v naší zahradě a pohrávajíc s vínovým hedvábným šátkem, který mě doposud doprovázel v životě na každém kroku, jsem přemýšlel nad otázkami, které mně vrtaly hlavou už dlouho. Tentokrát už mi to nedalo, a tak jsem zamířil zpět domů získat odpovědi. V kuchyni jsem potkal matku, pozdravili jsme se a vyměnili úsměvy. Ona však poznala, že za tím mým se skrývá starost, a tak se ke mně sklonila a jemně mě pohladila po tváři s otázkou: „Pověz mi, co tě trápí?" „Víš,“ na okamžik jsem sklopil oči a pak na ni pohlédl, „už mě déle trápí určité myšlenky...“ odmlčel jsem se, když jsem si všiml, jak se jí v očích zablesklo a po tváři jí pomalu začala stékat slza. Pevně mě objala. V tom okamžiku do místnosti vešel i otec, pohlédli na sebe posmutnělým pohledem, otec neváhal a přidal se k objetí.

Ten večer byl plný emocí. Společně jsme si sedli na verandu našeho domu a rodiče se pustili do vyprávění, které pro ně bylo stejně tak těžké jako pro mne. Prozradili mi nejen, že mě matka objevila opuštěného a oni si mě osvojili, ale také důvod, proč nemám žádného bratra ani sestru. Mohlo za to vážné zranění, které matku téměř stálo život. Jak k tomu zranění došla mi zároveň odpovědělo, jak bylo možné, že mě naučili tolika věcem, i přesto, že se podle všeho celý život starali o pole a zahrady. Sdělili mi tedy jejich skutečný životní příběh, který byl od každodenního farmaření zcela odlišný. Narodili se do světa shinobi a oba byli pro tento způsob života vychováváni. Matka pocházela z rodiny, která budovala tradici v lékařství a téměř bez výhrady byli tímto směrem všichni cvičeni. Otcova rodina byla velice uznávanou, jelikož z jejích řad pocházeli ti nejlepší taktici a velitelé soustředící se převážně na Taijutsu ale i jiné formy boje. Osud je spojil, když je, společně s jejich příbuznými, hlavy rodin vyslaly do boje jako najaté síly feudálních pánů jejich zemí. Matka se ocitla v týmu pod otcovým vedením společně s dalšími dvěma ninji. Byla to dlouhá mise, díky níž měli dostatek času se poznat. Zprvu si prý matka myslela, že otec je arogantní sebestředný surovec, došlo jí ale, že šlo pouze o zažitý předsudek, který koloval o jeho rodině, pochopila, že ne všichni se mohou házet do jednoho pytle. Pro otce to naopak byla láska na první pohled, jen nevěděl jak k ženě v tomhle ohledu přistupovat. Jen co se jim poté podařilo probourat ledy, netrvalo dlouho a zamilovali se do sebe. Před každým bojem, který je čekal, se loučili, protože si uvědomovali, že každý den může být jejich posledním. Jedné noci, byly týmy včetně toho jejich, přepadeny nepřátelskými vojsky, přečísleny a masakrovány. Cinkání železa, výbuchy a výkřiky se ozývaly po celém válečném poli. Prohra byla nevyhnutelná. V okamžik, kdy přišli i o své dva týmové kolegy a hlavně přátele, byla matka několikrát zasažena do břicha železnými projektily a na následky vyčerpání padla k zemi, otec tomu všemu byl nablízku, avšak nestihl včas zareagovat. Jediné, co mohl, bylo bojovat až do konce nebo matku popadnout a z boje utéct... I přes nepříznivé podmínky se otci podařilo daleko od válečné vřavy matku stabilizovat a vydat se pryč. Trvalo měsíce, než se matka sama postavila na vlastní nohy, ale dokázala to. Společně odešli na farmu, kde žijí dnes, jelikož vrátit se zpět nepřipadalo v úvahu. Otcova rodina by je odsoudila za dezerci a urážku klanu a jejich osud by se stal záměrně horším než kdyby položili svůj život na bojišti. Jiná bolest, kterou si s sebou ale matka stále nesla a dlouho přemítala, zda-li ji způsobí i otci, ji trápila natolik, že se o ni musela podělit. Že ten den zemřel na bojišti i někdo, kdo nebojoval a ani nemohl. Tato rána zasáhla oba neuvěřitelnou vahou a zacelit se ji povedlo až toho dne, kdy jsem jim do života vstoupil já.

Vítr slabě vál, pohrával si s plameny svíček, zlehka se opíral do korun stromů, ze kterých se ozývalo tíché šumění listí, probouzeli se noční tvorové a přidávali se po svém do této noční kapely, která po zbytek noci hrála svůj umíráček, jak kdyby nám rozuměla. Avšak i přes potoky slz, které tehdá protekly, skončili jsme tak, jak jsme začali, v obětí. Tentokrát však s úsměvy na tváři a pocity štěstí uvnitř, jelikož nás tento okamžik nakonec jen sblížil a na srdci nás hřálo, že máme jeden druhého. Vůči rodičům jsem nechoval zášť, za to, že mi tyto skutečnosti tajili. Pochopil jsem, že to pro ně bylo nejen nesmírně těžké kvůli strachu z toho, že o mě mohou přijít, ale také mě samotného tím chránili. Vždycky mi to chtěli říct, jen nevěděli jak určit tu správnou chvíli, až jsem si ji určil sám. Jen oni budou mými rodiči a já jim budu nadosmrti vděčný za to, jak se o mě postarali.

Ve skutečnosti se tehdy mnohé nezměnilo, po nějaký čas vlastně zůstalo vše při starém. Nebudu lhát, totožnost mých biologických rodičů mě sice zajímala, ale prozatím jsem řešení této neznámé ponechal svému staršímu já. Co mi ale jako mladému klukovi nedalo spát, byl fakt, že moji rodiče ovládali schopnosti, které byly mnohým zapovězeny a já si přál být jejich studentem. Zprvu byli zásadně proti, zejména matka, která se nechtěla smířit s tím, že jednou farmu opustím a ve světě mě může potkat nebezpečí, kor když se budu pohybovat ve skrytém světě shinobi. Snažil jsem se argumentovat proti, ale otec mě vždy, stojíc za svou ženou, přísně přerušil. Pak se cosi zlomilo a já si všímal změn v našich každodenních aktivitách, trénink s otcem byl zvláštní a nezvyklý, matka mě učila úplně novým věcem a já to najednou pochopil. Do dnes vlastně nevím, co je ke změně názoru přimělo, ale rozhodli se, že se pokusí předat mi své schopnosti a naučí mě jejich umu. Od toho dne jsem začal trénovat jako shinobi.

Musel jsem trénovat tvrdě a oddaně, to byla jediná podmínka, kterou mi společně představili. Já s tím souhlasil a převzal to jako své krédo. Otec mi nenechal prostor na oddech, matka mě neustále zahlcovala svým učením, když jsem měl mít chvíli pro sebe, věnoval jsem ji svému vlastnímu tréninku. Dlouho jsem se nedočkal přímé pochvaly, ale byl jsem schopen podle výrazů a gest poznat, že jsou pyšní a pouze nechtějí, abych polevil. Plynuly dny, týdny, měsíce a roky. Bylo to přesně po druhém roce, pátém měsíci a šestém dnu tréninku, kdy mi položili ruku každý na jedno rameno a stařík s až hypnotizujícím pohledem do mých očí spustil: „Jsi na úplném začátku svého učení, máš výrazné vlohy a obdivuhodnou výdrž,“ odmlčel se a jakoby předal slovo matce. Ta bez odkladu navázala: „Kdoví, tví skuteční rodiče by mohli být také ninjové, třeba i z mocných klanů. Vskutku jsi výjimečný, hochu.“ Byl jsem dojatý, ne tomu, co skutečně řekli, ale co ta zpráva obsahovala, uznání, pochvalu. Najednou mě naplnil pocit zadostiučinění a já byl nově motivován energií na sobě ještě více pracovat. „Pro mě jste vy moji skuteční rodiče i ti nejmocnější ninjové, děkuji, děkuji vám za vše!“ krátce ale silně jsem je objal, pak oklepal slzy z tváří a rozzářil úsměv, „Teď zpátky k tréninku!“

__________

Byl horký letní den, slunce pálilo na kůži jak pára z čerstvě uvařeného čaje. Stíny se zdály být přes odpoledne tím nejlepším přítelem, společně s občasným osvobozujícím větrem, pomáhaly přežít toto peklo na zemi. Já tiše trénoval pod třešní na naší zahradě, meditoval jsem. Rozhodl jsem se tuto formu tréninku zavést sám ve snaze získat plnou kontrolou nad svým tělem i duší. Říkávalo se, že to bylo to nejparnější léto, jaké místní obyvatelé zažili. Naštěstí pro nás všechny, klima bylo v naší zemi zvláštní. Za světla panovala nesnesitelná vedra, ale jen, co se v brzkých večerních hodinách setmělo, nastolila se i příjemná teplota, která zase vrátila do ulic města život. Večery byly tedy v létě obzvláště rušné, což ale bylo všemi považováno za přirozené. Zvedl se vítr, otevřel jsem oči a pohlédl do koruny oné třešně, která mi dnes poskytovala ochranu, její větve se roztancovaly natolik, že to vypadalo jakoby i ony oslavovaly ten moment osvěžení. Na ruce se mi vlnil i můj hedvábný šátek. Začátkem toho měsíce jsem dovršil osmnáctého roku. Byl to právě tento okamžik, kdy jsem si řekl, že konečně nastal čas zjistit víc nebo se o to alespoň pokusit.

Nevěděl jsem si rady kde začít. Chybělo mi vodítko, nebylo totiž jasné, zda-li můj šátek vůbec něco znamenal. Usoudil jsem, že výchozí bod mé cesty za poznáním musí být ta nenápadná ulička města, kde mě onehda nechali napospas osudu. Čím blíže jsem byl k městu, tím více jsem ztrácel naději, že se mi podaří čehokoliv dopátrat. Setmělo se a já byl skoro v cíli, ulice osvětlovaly pouze lampiony a rozsvícená okna některých domů, v ulicích města bylo rušno, ale ne v této části, po cestě mě minul jen jediný pár mladíků. Jednoho z lampionů jsem se chopil a vkročil do uličky, vlastně jsem netušil, co tu hledám a ani jsem nic nenašel. Bloudil jsem městem, jako bych čekal na znamení, které by mě ukázalo směr, už to ale bylo pár hodin a bez výsledku. „Jaká je šance?“ pokládal jsem si neustále otázku, na kterou mi odpověď byla dávno známa. Opřel jsem se o nízkou zídku parku, která tvořila hranici jednoho z břehů řeky, jež protékala městem. Nálezal jsem se v části, do které se chodívali pobavit lidé z celé země, bylo tu několik podniků otevřených dlouho do noci, majících dlouholetou tradici v poskytování všemožného druhu zábavy. Ani dnes tomu nebylo jinak, lidé pendlovali sem a tam, evidentně užívajíc zdejšího pohoštění a poskytnutého rozptýlení. Chvíli jsem jen pozoroval dění okolo a přemýšlel. Pozvedl jsem hlavu vzhůru k obloze. Hvězdy nebyly tak výrazné jako u nás doma, ale to nebylo to, co mě zrovna trápilo. Když v tom cosi v periferním vidění upoutalo mou pozornost, z jednoho z balkónů se vlnily na pohled hedvábné vínové závěsy, prakticky totožné šátku, který jsem zrovna třímal v ruce. Bez váhání jsem se vydal blíže k budově. Narozdíl od ostatních podniků, tomuto chyběla poutající světla a výstřední reklamy, až na pár oken byl celý dům zabedněný a působil anonymně, i přesto za tu dobu prošla dovnitř a ven slušná hrst lidí, téměř výhradně mužů. Věděl jsem, kam vstupuji víceméně přesvědčen o svém původu. Jen co jsem rozevřel tmavé neprůhledné závěsy, které byly poslední překážkou mezi světem vnějším a tím uvnitř, uhodilo mě intenzivní exotické aroma, které, zdálo se, prostupovalo celým zařízením. Co jsem měl možnost spatřit, už bylo částečně popsáno na začátku tohoto příběhu. Temnotu, která zde byla zřejmě cíleně udržována, prořezávala pouze světla skromného počtu svíček, akorát tak, aby se člověk mohl zorientovat. Těžko jsem se rozkoukával, spíš jsem totiž sklápěl oči. S ženami jsem komunikoval jen obchodně či přátelsky, nikdy jsem se s žádnou nesblížil k intimnímu kontaktu a tady bylo té intimity na jednom místě příliš.

Netrvalo to dlouho, jedna z žen mě chytla za ruku a beze slova táhla pryč, než jsem stihl vymyslet, jak vlastně chci zareagovat, ocitli jsme se v potemnělém koutě. Chvíli mlčela hledíc na mne uhrančivým pohledem. Náš kout byl jen mírně osvícen, ale to stačilo, abych si mohl onu ženu prohlédnout. Žena drobné postavy, o hlavu nižší než já. Měla jasně smaragdové oči, které se blýskaly do rytmu pohybujících se světel a stínů. Její pleť byla světle hnědá, i přesto že byla zjevně starší, klamala svou jemnou tváří, kterou doplňovaly černé husté vlasy složitě spletené dozadu. Na sobě oblečené vínové šaty jsem více neprohlížel, ale s pocitem uhnout pohledem na její tělo jsem sváděl obtížný boj. Vzala mou ruku s šátkem obvázaným na zápěstí a vztyčila ji. „Kde jsi to vzal?!“ zeptala se udiveně s agresivním podtónem, který mě na moment přinutil si myslet, že jsem ten šátek snad ukradl. „Dalo by se i říct, že jsem se s ním narodil,“ odvětil jsem, rozmýšlejíc si, jak budu pokračovat. Výraz v jejím obličeji zvadl, ale hned ho vystřídal mírný úsměv. Pevně mi stiskla ruku. „Dělej, že máš zájem,“ rozešla se ladným krokem a nechala mě ji následovat. Šli jsme po točitém schodišti do druhého patra. Po celou dobu jsem vlastně nevěděl, jestli předstírám zájem nebo nezájem. Po několika krocích v jedné z chodeb mě zavlekla do pokoje a zavřela za námi dveře. Pokoj byl jednoduchý a malý, byla zde pouze postel s hedvábnými závěsy a povlečením, malý stoleček se židličkou a zrcadlem. Na stolečku ležel pouze parfém a hřeben, mnoho zůstalo skrytého v jeho zásuvkách. Posadila mě vedle sebe na postel a zakryla se jednou z dek, mlčeli jsme, já se toho v hlavě snažil tolik zpracovat, že jsem úplně ztratil slova. Ona vypadala, že zase neví, odkud začít.

Nakonec jsme se oba rozmluvili. Chtěla po mně, abych jako první pověděl svůj příběh a já souhlasil. Projevovala upřímnou radost, když jsem jí popisoval, že jsem měl báječný život a dostalo se mi té nejlepší možné rodiny. Ona mi plná dojetí na oplátku přinesla odpověď na mou otázku. Té noci jsem se dozvěděl, že má biologická matka skutečně žila v tomto nevěstinci a že to je také místo, kde já přišel na svět. Jmenovala se Tachibana a společně s Laviou, mou společnicí, byly přivezeny z daleké ostrovní země až sem, od mala vychované sloužit a podrobit se, neznaly nic jiného. Takový byl jejich osud. Matka tento život opustila několik dnů po mém narození, podlehla nemoci. Její popel byl rozplynut na břehu řeky. Aby mohla odejít v klidu, Lavia ji přesvědčila, že se mě chopila rodina, která se o mne bude schopna postarat, navzdory tomu, že o mně neslyšela od chvíle, kdy mě z domu odnesli, jediné slovo. Vyjádřila úlevu v tom, že její i matčino přání bylo tak skutečně vyslyšeno. Popsala mi jak matka vypadala, jaká byla osobnost a co všechno pro Laviu udělala, za což ji byla nadosmrti vděčná. Čas neúprosně běžel a Lavia mi naznačila, že už budu muset odejít. Zatímco jsme strávili celou noc konverzováním, já přitom přemýšlel, jak se jí za to všechno odvděčím. Řekl jsem jí, aby za dva dny přesně v tuhle dobu stála na balkóně s vínovými závěsy a přednesl jí svůj plán, který se mi v hlavě zjevil. I když nesouhlasila, já ji ujistil, že tam budu čekat a rozhodnutí nechám na ní. Rozloučili jsme se obětím, při opuštění pokoje jsem zaplatil tučný obnos muži, který zde již netrpělivě přešlapoval a podnik bez prodlení opustil.

Když jsem se svým plánem předstoupil před rodiči, dostalo se mi po krátkém zvážení plné podpory, o čemž jsem ani nepochyboval. Rozhodl jsem se, že Laviu odtamtud dostanu. Nabídl jsem jí jiný život, svobodný život u nás na farmě, daleko od nebezpečí a bolesti, s možností kdykoliv odejít. Nechat zmizet jednoho člověka nebyl náročný úkol. Usoudil jsem, že pro všechny případy bych si měl zachovat naprostou anonymitu, vytvořil jsem si tedy masku. Dal jsem přednost jednoduchosti a účelnosti. Výsledkem byl přesně padnoucí zaoblený odlitek, celý světle šedý pouze s otvory na oči připomínající třešňové listí a jedním úzkým přes pusu ve tvaru širokého prošitého úsměvu.

Uběhly dva dny, blížil se sjednaný čas. Já skrytý ve stínu věže vedlejší budovy trpělivě očekával na Laviin příchod na balkon. Když jsem slyšel její kroky, seskočil jsem na balkon a vše se seběhlo v několika vteřinách. Laviu jsem uchopil tak, aby nevydala hlásku hned poté, co se zpoza rohu vynořila a hbitě místo opustil přes střechy domů a odlehlé nelidnaté uličky až za hranici města. I když už jsme byli daleko od jakékoliv hrozby, mlčeli jsme. Oběma se nám totiž hlavou honily podobné myšlenky. Dostal jsem ji odtamtud, ale co ostatní ženy, nejen její tamější přítelkyně. Jako neznámý syn z farmářské rodiny jsem nezmohl i přes všechny schopnosti nic proti síle organizovaného zločinu pod záštitou feudálních pánů. Neexistovalo řešení jak spasit všechny duše, alespoň jsem ho tenkrát nemohl najít. Tato zkušenost ve mně zanechala určitý šrám, který mě dusí dodnes. Jak bojovat s krutostí a nespravedlností tohoto světa? Je zde vůbec nějaké řešení nebo zkrátka svět takovým je a bude?

__________

Chtělo to čas, ale Lavia do rodiny zapadla perfektně. Její přítomnost osvěžila naše zažité tradice a v domově se rozproudila nová energie. Byla velice vděčná za šanci, kterou jsme ji nabídli, a tak se jí také chopila. Rychle se naučila pracovním činnostem a dokonce to vypadalo, že v zahradničení objevila svou skrytou vášeň. Příroda se pro ni stala po prožitém mládí mezi čtyřmi stěnami vším. Od našeho příchodu na farmu nepřišla na téma nevěstince a její minulosti řada. Zdálo se jakoby tyto vzpomínky vytěsnila a chtěla začít jiný život. My jsme toto rozhodnutí respektovali. Vidět Laviu takhle spokojenou mě naplňovalo pocitem radosti, ale myšlenky z večera jejího útěku mě pronásledovaly stále. Jednou jsem ve svém pokoji narazil na odloženou masku, když jsem se do ní zahleděl, vypadalo to, že se mi snaží cosi říct a já to v tu chvíli pochopil. Dokud nebudu vědět jak systém změnit, můžu mu alespoň odporovat! Rozhodl jsem se plný elánu nasadit masku, vydat se do světa a konat „dobro“. Stalo se tak i přes hluboké protesty mé tříčlenné rodiny, avšak nebylo možné mě přemluvit, svůj osud jsem viděl jinde než na farmě. Rozloučili jsme se s tím, že se brzy vrátím a budu posílat pravidelně dopisy včetně vydělaných peněz, aby mohli zvolnit pracovní nasazení a víc si na stará kolena užívat klidu a pohody. S tím také nesouhlasili, ale pro mě to bylo podmínkou.

Na svých cestách jsem trávil už čtvrtý rok. Stalo se toho opravdu mnoho. Dávno už jsem zjistil, že konat „dobro“ je mnohdy obtižné. Ne vždy je totiž jasné, co je vlastně dobré a co zlé. S přibývajícími zkušenostmi se mi měnil i pohled na svět a mé hrdinské přesvědčení pomalu ochabovalo. Častokrát jsem musel trávit dlouhé chvilky přemýšlením, zda-li dělám správnou věc. Když jsem poprvé zabil, zvažoval jsem, jestli má výprava má smysl a nemám se raději vrátit zpět domů, ale vytrval jsem. Pak s každým dalším vzatým životem se pochybnosti zmenšovaly, až se téměř vytratily. Rodině jsem i nadále dával vědět o tom, že jsem v pořádku a vždy si vymyslel nějaký milý příběh navíc, až se toto vymýšlení příběhů stalo tak trochu mým koníčkem. V neposlední řadě se ve mně vyvinula nová schopnost, jenž mi, jak jsem se později dozvěděl, částečně prozradila identitu mého otce a mou příslušnost ke klanu Uzumaki, tento příběh i další by si zasloužily vlastní vyprávění. Pomalu si říkám, že je čas se podívat domů, být čtyři roky pryč neodpovídalo „brzkému návratu“. Předemnou ale stojí ještě jedna zastávka, Shimo no kuni...

Dva roky...

Poté, co se nám společnými silami podařilo dobýt pevnost Matsumoto, situace pro naši odbojovou skupinu se svým způsobem zklidnila. Měli jsme totiž konečně pevné zázemí, ze kterého se dalo operovat, Kotomi právoplatně převzala v podpoře místních občanů vládu nad územím, které pevnost lemovalo a její nárok na vládu nad celou zemí se postupně zvyšoval. Uběhl rok, nejen, že se okolo Kotomi objevilo mnoho dalších schopných lidí, kteří byli ochotni za ni položit život, ale především samotná princezna sílila. Boj se svým "démonem" zvládala obstojně. V doprovodu pozitivních okolností mě stále více napadala myšlenka, že bych se po letech rád podíval za rodinou. Dlouho jsem o nich neslyšel, dopisy jsem kvůli bezpečnosti všech přestal posílat už před dávnou dobou. Hashirovi jsem tedy předal přesné informace o tom, kam se plánuji vydat a jak mě může v případě nouze nejlépe zastihnout. Postávali jsme na balkoně s výhledem do zahrady, ke konci naší konverzace mi Hashiru věnoval ustaraný pohled a nakonec se opřel směrem do zahrady, kde se procházela Kotomi: "Ona už to ví?" Nevěděla. Zbývalo mi jediné, zažádat princeznu o propuštění ze služeb. Nechtěl jsem ji opouštět, i pro mě bylo těžké toto rozhodnutí učinit, ale cítil jsem, že se na pomyslném rozcestí tímhle směrem vydat musím, stejně tak jako jsem před rokem věděl, že Kotomi chci následovat. Ještě ten večer ve zmíněných zahradách jsem ji zastihl a od srdce jí svou žádost přednesl. Po tiché odmlce, při které měla zrak sklopený do země, najednou pozvedla svůj pohled ke mně a s tím nejsmutnějším úsměvem pověděla pouze "Jdi, Reizo.", načež se otočila a svižnějším krokem odešla pryč. Nechtěla, abych ji opouštěl, ale zároveň si pro mě přála jen to nejlepší, ale slov bylo netřeba, věděla, že to tak pochopím. Zřejmě jsme oba doufali, že tohle nebyla naše poslední chvíle. Jistý jsem si však byl tím, že její tvář z toho večera do smrti nezapomenu.

Cesta domů byla bezproblémová, nijak jsem nespěchal, avšak ztratil jsem se ve svých myšlenkách a než jsem se nadál, zbývalo mi posledních pár kilometrů do cíle. Pohlédl jsem na oblohu, která se pomalu ale jistě začala smrákat, na okamžik jako bych zahlédl obrovitého ptáka kroužícího mezi mraky, když jsem mrkl očima, zmizel. S podivným pocitem jsem raději přidal do kroku. Po cestě okolo pozemků rodičů jsem si všiml, že většina z nich není obhospodařovávána. Jen tak tak jsem se stihl vyhnout dešti, jakmile jsem totiž vkročil na terasu, strhl se silný déšť. Uvnitř jsem následně jako první potkal Laviu, která mi téměř skočila s úsměvem a slzami v očích do náruče. Zpoza druhé místnosti se pak objevila matka, ke které jsem přispěchal a objal ji. Prvotní úsměvy nakonec vystřídaly posmutnělé výrazy, nakonec i pláč. Dozvěděl jsem se, že otec měsíc před mým příchodem zemřel na nemoc, kterou nezvládla pokořit ani matka se svým lékařským umem a co hůř, stejná nemoc se začala projevovat i právě u ní samotné. Zprvu prý působí neškodně, poté nárazově zasáhne a nemocnému do několika dní ukončí život. Těžko jsem se vyrovnával s novinami a myšlenkou toho, že kdybych se dostavil dřív, mohl jsem se s otcem ještě rozloučit. Na zármutek však nebyl čas, teď bylo mým úkolem se postarat o rodinu.

Následující měsíce tak nakonec byly plné radosti, o což jsme všichni usilovali. Lavia si po půl roce pustila k sobě blíže muže, který se jí téměř už od mého příchodu zatvrzele dvořil. Šlo o poctivého člověka, který bez rozmyslu přiložil ruku k dílu a na farmě začal pracovat. Po necelém roce šťastných chvil přišla chvíle, o které jsme všichni věděli, že přijde. Oba rodiče dnes už odpočívají na zahradě pod překrásnou sakurou, jež oba měli v oblibě. Laviu jsem zanechal doma i s jejím novým mužem, aby se o pozemky postarali a slíbil jí, že se zase objevím. Odcházel jsem vděčný za to, že mi bylo umožněno takto strávit celý rok a s klidem v duši, že o to, co vybudovali holýma rukama mí rodiče, bude dobře postaráno. Teď už jsem jen doufal, že se také šťastně shledám se svými blízkými přáteli...

Osobnost

Reizo byl vychováván ve slušné rodině, a tak není divu, že je v základu dobrým člověkem, přestože se jeho pohled na svět a přístup k věcem v průběhu let určitým směrem posunul. Z bezbřehého optimisty se postupem času stal spíše realista, který hledá ve všem odůvodnění. Pohádkové ideje, které byly kdysi jeho hnacím motorem pomalu střídá racionální myšlením. Není ale bezcitnou rozumovou schránkou, jak by se mohlo prozatím zdát. Naopak je velmi citlivým jedincem, i když třeba své emoce nerad ukazuje před ostatními, uvnitř s nimi často bojuje. To mu občas dělá problémy při rozhodování. Respekt chová k lidem podle toho, zda si jej zaslouží, ne proto, že mají nějaké postavení. Svůj klid si velice cení, ale jsou chvíle, kdy je rád ve společnosti lidí, kteří mu buď přirostli k srdci nebo kteří ho určitým způsobem zajímají. Je velice pracovitý a někdy se dokáže pro různé věci velmi nadchnout. Vyloženě nemá rád povýšené a arogantní lidi, naopak miluje přírodu. Velmi důležitý je pro něj humor, kterým řeší často i nekomfortní situace.

Dovednosti

Reizovou největší předností je Taijutsu, odjakživa trénoval s otcem boj tělo na tělo, sílu a rychlost. Nejen, že tomuto stylu věnoval nejvíce času, ale je to také jeho největší vášní, zdokonalovat své fyzické možnosti. Má neobyčejnou míru výdrže a odolnosti důsledkem krve Uzumaki, která mu proudí v žilách. Je zručný v Kenjutsu i s ostatními zbraněmi a bojovými prostředky. Z hlediska Ninjutsu se specializuje zejména na lekářské a podpůrné techniky, dlouholetým tréninkem se naučil velmi dobře ovládat chakru, jejíž intenzitu dokáže měnit či úplně potlačit, stejně tak jeho senzibilské cítění je na vysoké úrovni. V elementárních technikách má nejmenší zkušenosti, najdeme zde tedy největší prostor na zlepšení. Genjutsu techniky jsou jeho nejslabší stránkou, respektive, žádné sám neovládá a na svých cestách se s nimi mnohokrát nesetkal, takže spoléhá víceméně na teorii a trénink. Je schopný strategicky přemýšlet a dokonce byl učen otcem k týmové práci, i vedení skupiny, ale schází mu praxe, jelikož celý život pracoval sám, což je tedy kámen úrazu. K lékářským schopnostem byl vzdělán v lékářských vědách, vyzná se výborně v léčivech a jedech. V ostatních znalostních okruzích je průměrně až nadprůměrně zběhlý.

Body

Ninjutsu - 5
Taijutsu - 4.5
Genjutsu – 2.5
Inteligence - 3
Síla - 4
Rychlost – 4
Chakra - 4
Ruční pečetě - 3

Techniky:

pro **Hashiru Senju** Wed Jun 27, 2018 10:06 am

POVOLENO

Reizo Kaneki

Reizo Kaneki

Minulost

__________

__________

__________

Re: Reizo Kaneki