Vládní středisko

"Rozumím," přikývl jsem Hikaru a dál to nerozváděl. Vyřešíme to později. pomyslel jsem si a začal hrabat se v mapách v šuplíku. Během chvilky jsem našel mapu země Ohně a podal Katarovi mapu Tanzaku Gai a okolí.
"Máte toho nejlepšího medika, jakého jste mohli mít, Hashira Senju." řekl jsem a usmál se na svého syna.
"Tak hodně štěstí!"

Výborně, táta mě uklidnil. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jaká hrozná síla dokázala Tobira zajat. Kataro se zeptal na medika a dřív, než jsem mu odpověděl, promluvil táta.
"Nepřeháněj, Hokage-sama." ušklíbl jsem se a byl připraven vyrazit. Čekal jsem, až všichni zmizí, měl jsem na srdci něco osobního.

Mel jsem vse u sebe tedy co bylo potrebne. Tudis jsem byl pripraven vyrazit. "Hai, Hokage-sama." Bylo vse co jsem mohl rict. otevrel jsem dvere a po te je za sebou zavrel. A vydal se smerem k brane.
(presun)

Podíval jsem se na Hashira s úsměvem. " Tak to je dobrá zpráva, vyražme tedy. " Jakmile jsem tak řekl zamířil jsem pryč a nasměřoval si to k bráně. Já měl vlastně všechny potřebné věci stále u sebe, takže jsem byl vždy v pohotovosti. Doufal jsem ale, že se nám tahle mise povede co nejlépe, jelikož jde s námi Hokageho syn zachránit jeho dalšího syna. Během chvilky jsme se vytratili z kanceláře a zahájili jsme oficiálně misi.
/přesun

Hashirovi jsem oplatil jeho úšklebek a pohlédl na shinobi, kteří se právě vydali zachránit syna a osvobodit Tanzaku. Ať se daří, vydrž Tobiru.... pohlédl jsem na fotku své rodiny, která ležela na stole.
Hashiru však v kanceláři zůstal, vypadalo to, že něco potřebuje.
"Hashiru, ostatní už odešli, co potřebuješ?"

Kývl jsem Katarovi a ještě chvíli se v kanclu zdržel. Přistoupil jsem k tátovi. Už tady nikdo nebyl, ale stejně jsem musel tátu oslovovat Hokage-sama.
"Hokage-sama, naučte mě další techniky mokutonu, prosím!" byl jsem všechno, jenom ne uživatel mokutonu. Nedokázal jsem tvořit stromy, ani nic takového, co táta. Umím jen jednu techniku, která moc cool není.

Pohlédl jsem na syna a na jeho výraz.
"Hashiru dobrá, naučím tě techniku, díky které se Hashirama Senju proslavil a spoluzaložil Konohu! Jde o Mokuton: Jukai koutan." natáhl jsem se a dotkl se Hashira. Během okamžiku jsme se objevili na dvoře, kde se nachází malý parčík.
"Jukai koutan je technika vyvinutá Hashiramou Senju, kdy uživatel nutí stromy růst na jakémkoli povrchu, snadno vytváří hustý les kdekoli si zamane. I malá rostlina může vyrůst v hustý les. Svou čakrou uživatel ovládá vytvořené stromy a používají je buď k útoku nebo k obraně. Touto technikou, také můžeš uživatele chytit a svázat. Vytvořené stromy a větve, můžou prorazit zdi a budovy. Je to A-rank jutsu," na konci svého vysvětlování jsem poskládal pečetě potřebné pro tuto techniku.
"Ve spojení s tvou silou a rychlostí ti bude tato technika velmi dobře sloužit...Takže provedení je následovné." zopakoval jsem pečetě ještě jednou a pomaleji.
"Mokuton: Jukai koutan!" soustředil jsem čakru, ne tak velké množství, jako bych zvolil v boji. Nechtěl jsem to tu zničit.
"Teď svou vůlí a vypouštěním čakry přinutím růst stromy a donutím je se proplétat a pohybovat podle mého přání," a opravdu. Kousek od nás začaly růst malé větve, které se pohybovaly, proplétaly a mohutněly tak, jak jsem jim nakázal. Po chvíli vyrostl dvoumetrový strom s velkou korunou.

Byl jsem překvapen, jak rychle mi otec vyhověl a jakou úžasnou techniku se rozhodl mě naučit. Hltal jsem každé jeho slovo. Během rozhovoru jsme se objevili v parku. Tátovo shunshin no jutsu? Zapamatoval jsem si jeho povídání, jeho učení i potřebné pečetě. Ty jsem si vyzkoušel a rozhodl se pro trénink na bezpečnějším místě a po misi. Sledoval jsem jeho provedení a úžasný strom, který vyrostl na povrchu během chvilky.
"Skvělé, děkuji táto!" přiskočil jsem k němu a objal ho. Otočil jsem se na podpatku a na cestě ke brance jsem řekl.
"Neboj se, Tobiru se vrátí zdravý a živý.." zvedl jsem palec a rozutekl se pryč. Všechno potřebné jsem měl u sebe, tak jsem se vydal k přístavu.
/Přesun

Sdílel jsem Hashirovo nadšení. Byl to syn svého otce. Sledoval jsem jeho odchod. Doufám, že máš pravdu. Byl jsem nervózní. Byl bych radši, kdybych šel sám, jenže jsem nemohl odejít. Zákony praví, že jeden z kagů musí být vždy v práci. Všichni ostatní byli pryč. Tsuchikage byl na misi, Mizukage byla na misi, Kazekage byla pryč, Raikage byla na dovolené.
"Achjo.." lusknutím prstu vytvořený strom se rozpadl a já jsem se opět objevil v kanceláři.

Kráčel jsem po chodbě a můj cíl byl hned přede mnou. Kancelář Hokageho. Kdybych se nedozvěděl o té nepříjemné situaci, tak bych tu nejspíše nebyl, ale situace to vyžadovala. Přistoupil jsem ke dveřím a jemně na ně zaklepal. Počkal jsem na vyzvání a následně vstoupil.
V kanceláři byl jen můj bratr. ,,Koho jsi za ním poslal?" Narážel jsem na záchranu Tobira. Věděl jsem o tom a bylo to nepříjemné. Musíme ho zachránit, nechci ztratit další členy rodiny.

Do kanceláře vtrhl další člověk. Tentokrát to byl někdo, koho jsem netrpělivě očekával. Telepatie bratrů funguje dobře.
"Jsi očekáván," sdělil jsem.
"Poslal jsem tam Hyuugu Hikaru, Hashira a Terumi Katara. Nejsou moc zkušení, ale nikdo po ruce nebyl. Navíc Hashiru je jeho bratr, má největší motivaci a šanci jej zachránit. Tebe chci poslat s celou malou divizí shinobi na jeho záchranu..Právě jsem obdržel povolení, " na ploše monitoru se zobrazil příchozí email s největší prioritou.

Byl jsem očekáván. To jsem si přesně myslel, že mě bude potřeba. Přikývl jsem hlavou na jeho slova a chvíli nad tím uvažoval. Znal jsem ty lidi. Poslal tam i Hashira. Ten sice bude mít motivaci, ale zároveň to bude i pro něj hodně nebezpečné. Co když dostanou oba? To se však nestane!
,,Malou divizi? Co si mám pod tím představit? Stačilo by mi pár zkušených lidí a Tobira bys měl hned zpátky." I tak udělám všechno pro to, abychom ho dostali zpátky. Je to má rodina a pro rodinu udělám cokoliv.

"Tobiru měl za úkol dobýt město z rukou teroristů Seikyo Tachiban. Tobiru jako generál vedl celou divizi. Dostal jsem zprávu od žabího posla, že celá jeho divize padla a Tobiru vzdoroval přesile několik dní, až ho vyčerpaného zahali. Zatím jsme nedostali žádnou zprávu od Seikyo Tachiban, nepožadují výkupné," vysypal jsem na něj spoustu tajných informací.
"Osvobozením Tobira mise nekončí," řekl jsem nakonec.

,,Seikyo Tachiban? Vím o té organizaci." Mohl by to být docela problém. Pár jedinců je totiž na dost vysoké úrovni. Spíše mi vrtalo hlavou to, že zatím za Tobira nic nepožadují. Na co ještě čekají? Nakonec ale něco budou chtít, jinak by ho nezatýkali, ale rovnou na místě popravili. Tyhle věci jsem však před bratrem neříkal, protože pro něj to muselo být těžké.
,,Je mi to jasné, že tím to nekončí. Těch teroristů se musíme zbavit jednou pro vždy. Teď se nám nabízí možnost."

"Souhlasím," sepjal jsem ruce v pěst a přivřel oči. "Bylo by nejlepší, kdybych šel s tebou, ale jeden z pěti kagů musí být zde.." zavřel jsem oči a zašmátral v kapse. S vědomím, že poruším pravidlo a ohrozím bezpečnost celé Rengo Kyowa jsem vzal můj hiraishin no kunai a podal ho Seitovi.
"Kdyby šlo opravdu do tuhého.."

Podíval jsem se mu do očí a zároveň přikývl. ,,Já vím. Pravidla, pravidla a zase jenom pravidla." Neříkám, že to bylo špatné, ale všechno teď působilo tak striktně. Po tom všem, co se stalo, jsem se asi ani nedivil.
Bratr však nakonec vytáhl Hiraishin no kunai a já ho s pochopením přijal. Věděl jsem o co jde. ,,Rozumím. Pokud půjde do tuhého. Avšak nezapomínej, že tam budeš mít mě." Zdvihl jsem palec a šlo vidět, že selhání si ani nepřipouštím. Pak jsem přesunul pohled k oknu a zadíval se ven. ,,Tak, a kde mám tu malou divizi?"

Pousmál jsem se. To je to poutu Senju bratrů. Tomu můžou rozumět jedině Uchihové.
"Seito, 20 členná divize sestavená z chuuninů, tokubetsu a jouninů ze všech zemí čeká v přístavu. Požádal jsem o tým Nara, Yamanaka a Akimichi, měli by tam být nápomocní," vytiskl jsem seznam, který mi přišel s potvrzením a podal ho Seitovi. Na seznamu byla jména a základní schopnosti divize.

Přijal jsem od něho seznam a začetl se do něho. Zároveň jsem však poslouchal i bratra. ,,Chápu. Je to dobrá skupina. Je v ní všechno, co potřebuji." Přikývl jsem a podíval se na něj. Seznam jsem uschoval, protože po cestě se na něj určitě ještě podívám.
,,Jestli to bude všechno, tak bych rád vyrazil." Už jsem se pomalu vydal na cestu, ale ještě jsem si na něco vzpomněl. Tedy byly to hned dvě věci. ,,Kde je naše sestra? A ještě mám jednu prosbu. Po návratu bych se chtěl naučit Hiraishin. Pomůžeš mi s tím? Čekal jsem na odpověď a pomalu se chystal na odchod.

Začínal jsem být klidnější. Bratr Tobira určitě zachrání a mise dopadne úspěšně. Usmál jsem se, když se zeptal na Hiraishin.
"Bude mi ctí naučit tě Hiraishin bratře."
Sestře jsem se rozhodl věnovat později. "Sestra je pryč, zase zmizela na ty její soukromé výlety.." zakroutil jsem hlavou.
"Hodně štěstí!"

Jeho odpověď mě potěšila. Takhle se moje schopnosti ještě zlepší. Rychlý jsem dost, ale můžu být ještě rychlejší. A s touhle technikou určitě budu! ,,Děkuji."
,,Aha, chápu." Reagoval jsem na to, že naše sestra je zase někde pryč. Vím, že Assasin pro to moc pochopení neměl, ale mi to nevadilo. Jen jsem chtěl někdy vyrazit s ní a podívat se, co to vlastně dělá. Zatím však nebyla příležitost.
,,Štěstí se bude hodit." Pousmál jsem se a vydal se směrem do přístavu, kde by měla čekat divize.(přesun)

Po odchodu Seita jsem se otočil k oknu a popíjel zelený čaj, který mi přinesla sekretářka. Zelený čaj byl osvěžující, nicméně žádný z týmu se neozýval, měl jsem obavy, aby vše dopadlo dobře. Dopil jsem čaj, snědl snickers a odešel. Nemohl jsem sedět a nic nedělat. Na papírek jsem napsal vzkaz, zavřel dveře a nalepil papírek na dveře.
Přesun

Na dveřích je napsáno: