Sídlo rodiny Date

"Zda bych to byl schopný udělat znovu, to nevím. Přišlo mi, jakoby za mě v tu chvíli převzal kontrolu někdo jiný," odpověděl jsem tiše se stále zavřenýma očima a položenou rukou. Těžko uvěřit, že duše něčeho tak kolosálního se teď skrývá v drobotě jakou je Kotomi. Obraz na spoutaného Sanbiho byl pro někoho, kdo to neviděl na vlastní oči, nepředstavitelný. Tělo mi mírně ucuklo, když jsem ucítil, jak se o mě opřela. Ruku jsem z břicha pak za chvíli sesunul do svého klína a pohlédl koutkem oka na Kotomi. Dokázal jsem si představit, že mysl démona a ta její mezi sebou povedou neustálý boj, on bude chtít na svobodu. "Ty ho přemůžeš, vím to," hlesl jsem nakonec sledujíc slzy, jež se pomalu spouštěly z princezniných tváří. Nedovedl jsem si představit její bolest, ale byl jsem vděčný za to, že v mé přítomnosti shledává uvolnění. Vrátil jsem se pohledem zase před nás do zahrad. Šum za námi dopadající vody a větru čechrajícího místní floru byl příjemně harmonický.

" Dobře, ale budu poblíž kdyby něco. Nikdy nevíš co se může přihodit " Dal jsem tak Kotomi najevo, že ji i tak budu hlídat. Rodina je nejdůležitější a jak předtím i oni sami říkali, musím tu být pro ní. Reizo sice vypadal v pohodě, ale nevidím mu do hlavy, takže se musím spolehnout na to co vidím před sebou. Pozoroval jsem je jak jdou spolu ven a do jakési zahrady a k fontáně. Vypadalo to tu fakt nádherně až jsem se trochu ztratil i ve vlastní představě z které mě vytrhl jeden zvláštní pohled. To jak se zastavili a najednou z ničeho nic Reizo položil ruku na břicho Kotomi, která celá zrůžověla jsem trochu znervózněl. Už jsem tasil katanu, ale něco mě drželo zpátky. Je to moje sestřenice, sice mi do jejích vztahů nic není, ale jako starší bratranec, který s ní vyrůstal jako starší bratr je mou povinností ji opatrovat. Tak se to vždy dělalo u starších bratrů, že chránili své mladší sestry před grázly co si s nimi chtěli jen pohrát nebo zlomit srdce. Neznal jsem Reiza, a proto jsem mu v tomhle nemohl tak věřit. Vyčkával jsem jestli Reizo pokročí ještě dál. Nešlo mě však vidět

Neotočila jsem se, jen jsem ho sledovala v zrcadle. "Hmm stejně o nás budou vědět jestli mají senzibila." Poznamenala jsem a poslala svému odrazu pusu. Konečně jsem se k němu otočila na patě a popošla k posteli, kde ležel batůžek. "Ah..takže mě poneseš na zádech?" Zazubila jsem se a přemýšlela jestli si ten batůžek teda mám brát nebo ne. Chmm
"Kam teda vlastně jdeme?" Upřela jsem na něj pevný pohled. Byla jsem ochotná jít kamkoliv, jenom jsem to chtěla vědět dopředu. Jenom blázen by šel do neznámého i když to taky někdy bylo vzrušující.
Zatímco jsem čekala na odpověď jsem sjela pohledem na jeho ruku, vypadalo to, že se o ní Hashiro postaral. Nakonec se hodilo mít okolo sluníčkářské mediky.

Přimhouřila jsem podezíravě oči a probodla ho pohledem. Ať se opováží zahlásit něco o tom, že by stačilo kdyby si mě strčil do kapsy. Nic na ten způsob sice neřekl ale podle výrazu si to určitě myslel!  Povzdechla jsem si, do čeho jsem se to pro boha dostala.. Pak se ale jeho výraz změnil a uhnul pohledem stranou. Na jeho poznámku, že si budeme rozumět jsem se zamračila. "Třeba jo." Odsekla jsem, už si mě dobíral jako Reizo. "Třeba se přidám na její stranu, za peníze cokoliv hm?" Dodala jsem a nasupeně kráčela k němu, chtěla jsem pryč z pokoje ale stál ve dveřích. "Chci projít." Zavrčela jsem a čekala až mi uhne. Ano, byla pravda, že jsem pracovala za peníze. Ale nebyla jsem taková jakou ze mě všichni dělali. Kdybych byla, dávno bych Reině řekla kde Kotomi je.

"Dobrý vědět." Poznamenala jsem když jsem procházela okolo něho a mířila pryč. Netušila jsem kam jsem vlastně vyrazila ale to bylo jedno. Chtěla jsem ven. Jenže Raijin šel se mnou, takže to vypadalo, že už odcházíme. Prošla jsem bránou a zvedla oči k obloze. Změnu počasí jsem mlčky přešla a věnovala pohled strážným, k sídlu jsem se ani jednou neotočila. Pořád jsem nevěděla jestli se Reizo probudil, protože jsem ho minula. Momentálně to pro mě ale nebylo důležité, spíše jsem se zaobírala tím, že na mě čeká neznámo. Raijin mi řekl, že půjde o jeho sestru od které si asi vezme co mu patří. Žádnou informaci navíc mi nedal a tak nechal prostor pro mou představivost. Jeho nervozitu jsem ale nesdílela, naopak jsem cítila malinké šimrání, které postupovalo tělem. Tenhle pocit jsem znala, a užívala jsem si ho. Moje špatná nálada zmizela. S úsměvem na rtech jsem ho následovala pryč.
--přesun--

Dodával mi sílu svými slovy. Byla jsem fakt ráda, že tu byl. Poposedla jsem si blíž, abych se o něj mohla opřít. Setřela jsem si slzy a povzdychla jsem si. Vypustila jsem tu nervozitu ze sebe.
,,Jak se cítíš?" Zeptala jsem se ho. Zaklonila jsem hlavu, abych na něj viděla, ale stále jsem se mu opírala o rameno. Pak jsem zacítila známou chakru. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že mě Kataro sledoval. Měl pravdu, že jsem vyrostla. Ve všech ohledech. Mám přece svůj osobní i intimní život. Tím více jsem měla chuť Katarovi udělat navztek..

Otočil jsem obvázané ruce položené na svých stehnech dlaněmi vzhůru a podíval se na ně. Několikrát jsem stiskl v pěst a zase povolil. "Už to bylo horší, ale i lepší," ušklíbl jsem se a pokračoval, "nejsem při vší své síle, ale bolest téměř necítím. Tuším, že za to vděčím Hashirovi a zdejším, že se o mě postarali." Pohled mi zase přejížděl po zámku a okolních prostorách. Stavba to byla neskutečná, ale nebyla to škoda peněz? Toto místo, ani zdejší lidé, mi nebyli známi, a tak jsem se stále držel na pozoru, o to více, když v mé přítomnosti byla Kotomi. Přítomnost Katara se mi také podařilo zaregistrovat, asi jsem ho chápal, ale bylo zvláštní, že se schovával ve stínech. Ona ho taky musela ucítit, když jsem ji pak pohlédl do tváře, její zamračený výraz to napovídal. "Mluvila jsi s ním?" zkoumavě jsem si prohlédl její oči a pak celé tělo. Měl jsem na mysli Sanbiho, Katara jsem si nevšímal. Zajímalo mě, jaké to je.

Vystřelil svoje ruce do vzduchu a prohlédl si je. Cítil se lépe, i když ne skvěle.
,,Jsem tak ráda,že jsi v pořádku." pousmála jsem se. Sledovala jsem okolí a po očku Reiza. Trochu se mnou cukal,padala jsem mu z ramena,až to me to rozesmálo. Potichu. Reiza zajimal sanbi. Trochu jsem ho chápala,ale obávala jsem se te otázky.
,,Ne." Zavrtěla jsem hlavou. ,,On se mnou ano. Nebyla to milá slova." Zašklebila jsem se.
,,Bojim se...Nesebrala jsem odvahu mu odpovědět. Promluvit na něj. Ta nenávist je prostě...." odmlčela jsem se. ,,Dusí mě to. Svírá...A občas i bolí." Sáhla jsem si na hruď.
,,Cítí,co já. Vidí,co já. Slyší,co já...Čte mi myšlenky." Kousla jsem se znovu do rtu. ,,Je to děsivé."

Když řekla, jak je ráda, že jsem v pořádku, můj následný úsměv se nedal skrýt. Zněla tak mile a upřímně, že mě její slova skutečně zahřála na srdci. Tenhle pocit jsem již dlouho necítil, ani ho za ta léta nevyhledával, ale teď jsem si ho velmi cenil. Následovala její pochmurná slova, která měla zcela opačný efekt, tížila mne a donutila přemýšlet nad jejími pocity ještě hlouběji. Na moment jsem otálel, ale nakonec svou rukou přejel k té její a jemně ji stiskl. Pohled mi pak zůstal upřený na její tvář. "Nejsi v tom sama, všichni v ten den ukázali, že stojí za tebou, dokonce i Tori," zazubil jsem se při posledním dodatku. "Jsem tu pro tebe víc než kdy jindy, Kotomi," pronesl jsem nakonec s povzbuzujícím úsměvem. Faktem bylo, že jsem se cítil za současnou situaci zodpovědný a to mě vnitřně vázalo. Na druhou stranu jsem jí chtěl být na blízku z vlastního rozhodnutí, od srdce... asi?

Jeho úsměv se nedal přehlédnout. Byl tak upřímný, že mě to hřálo. Na mou řeč reagoval přesně opačně. Což se dalo očekávat. Mrzelo mě, že ho zarmucuji. Povzbudivě mi stiskl ruku, díval se na mě. Měl pravdu,všichni tu byli pro mě. To jsem si nepředstavovala, že se stane. A když řekl, že je tu pro mě víc, než kdy jindy, jeho upřený pohled...Zčervenala jsem. Stisk ruky jsem mu opětovala. Neměla jsem důvod mu nevěřit.
,,Děkuji ti." Usmála jsem se.

Jak jsem je tak pozoroval, tak se jejich pouto každou minutou prohlubovalo. Na jednu stranu jsem stále Reizovi nevěřil, protože na světě existují typy lidí, kteří se dlouho takhle maskují, dostávají se přes city ke svému cíly a když na chvilku poleví v ostražitosti tak je bodnou do zad. Ale na druhou stranu jsem chtěl aby byla Kotomi šťastná. Možná bych jí měl nechat trochu soukromí, ale jestli se něco stane tak spáchám seppuku. Když jsem uviděl Kotomin naštvaný obličej tak mi došlo, že svého nejlepšího kamaráda a strážce už nepotřebuje, vyměňuje mě za jinačího společníka. Připadal jsem si nepotřebný po tom všem. Nejdřív jsem ji nedokázal ochránit, přičemž Reizo ji zachránil život a dodal sílu, ještě k tomu se s ní sbližuje. A co dělám já? Já se tu skrývám ve stínech, abych na ní dohlížel, což jí vadí. Nakonec mi po čase řekne, že už mě nepotřebuje, že ji bude od té doby chránit Reizo a já ztratím důvod k žití, jelikož tohle byl celej můj život a najít nový důvod není jen tak. Nemusel bych to taky přežít. Přemýtal jsem tak v myšlenkách trochu depresivně a rozhodl jsem se vytratit. Nevěděl jsem kam jít, nebo za kým jít, neměl jsem jiné přátele a nevěděl jsem kam šli ostatní. Podíval jsem se ještě naposled před odchodem na ně. " Nechám jim trochu soukromí, Reizo se o ni určitě postará " Mrmlal jsem si tak potichu a pomalu jsem se s depresivní náladou kvůli naštvanosti Kotomi otočil a šel zpět k sídlu.

Na její poděkování jsem přitakal úšklebkem a držíc ji za ruku vstal, tak abych ji také opatrně vyhoupl na nohy. Měl jsem chuť se projít, tyhle zahrady jistě skýtaly i další krásy jen čekající na obdiv. "Je libo kratičkou procházku, princezno?" zeptal jsem se pobaveně a její ruku si hodil pod rameno. Na odpověď jsem nečekal, stejně to bylo míněno spíše řečnicky, já už byl rozhodnutý. Vydal jsem se s ní tedy skrze okrasný oblouk porostlý květinami za fontánou do útrob tohoto přírodního bludiště. Proč se pro změnu nesnažit být chvíli pozitivní, stejně jsme v naší kondici neměli nic lepšího na práci. Zdraví mysli je stejně tak důležité jako těla.

Než jsem se nadála,vytáhl mě na nohy a ruku,kterou mi stále drzel, mi stočil pod jeho rámě. Znovu jsem se do něj zavěsila. Opřela jsem se o Reiza a vydala jsem se s nim na procházku. Pousmála jsem se. Kromě Tori se ke mně Reizo jako jediný choval opravdu přirozeně. Procházeli jsme zahradou a objevovali její taje a zákoutí. Květiny kvetly a voněly. Kouzlilo to úsměv na tváři.
,,Je to tu úžasné." Vypadlo ze mě spontánně. Trochu nostalgické,když jsem si vzpomněla na naši zahradu.
,,Moc jsem se z hradu nedostala. Chtěla bych se dostat do přírody. Ne takto udržované." Rozpovídala jsem se zasněně.

Kotomi si to užívala podobně jako já, stvrdila to později její slova i úsměv. Když jsem si tak prohlížel všechnu tu přírodní krásu, napadlo mě, čeho všeho je schopný Hashiru. Dokázal by vytvořit takové zahrady i pomocí jutsu? S tím, co jsem všechno za svůj život viděl, se to nezdálo nemožné. Až to všechno skončí, poprosím ho, aby mi vysadil zahradu. Uchechtl jsem se nad tím, že v tuhle dobu přemýšlím i nad něčím takovým. Asi se mi podařilo alespoň trochu odpoutat od starostí. "To je," odpověděl jsem nejprve a po ní poté pokračoval, "nespoutaná příroda má úplně jiné kouzlo. Na cestách mě dokázala již mnohokrát uchvátit a hlavně překvapit. Svět je tak obrovský, že je téměř nemožné spatřit všechny jeho zázraky." Prohlédl jsem si její zasněnou tvář. Takových jako ona bylo mnoho, těch, kteří toho na vlastní oči příliš nepoznali. "Možnost vydat se takovou cestou poznání má každý, jen je občas těžké se pro ni rozhodnout..." pronesl jsem nakonec a pohlédl k nebi, kde pod mraky poletovali ptáci. Nespočet bytostí tento svět obývá s námi, dokonce i takové jako Sanbi.

Mlčela jsem celou dobu co jsme sem šli a snažila se zahlédnout někoho kdo to měl na svědomí. Jenže nikde nikdo kdo by na to vypadal. Byla jsem celkem dost zklamaná, no co se ale dá dělat. Přelétla jsem pohledem sídlo a koukla se na Goemona. "Jáá bych to nedělala." Poznamenala jsem a vrátila se pohledem k budově. "S majitelem toho sídla bych si nezahrávala." Pokrčila jsem rameny, sice jsem o tom kdo byl majitel nic nevěděla ale nemohl to být nikdo obyčejný. Ten by na to neměl. Pak jsem ho kriticky přejela pohledem a pohodila vlasy. "Tebe by tam možná nepustili, ale já vypadám jako andílek no ne?" Zazubila jsem se.

Reizova přítomnost, omamná vůně rozkvetlých květin, zurčení vody někde za námi a to ticho. Největší pohoda, jakou jsem si mohla přát. Naklonila jsem se, abych jednu květinu pohladila.
,,Přála bych si to taky zažít." vydechla jsem okouzleně.
,,Nejspíš se mi to i podaří, když jsem teď mimo hrad." zasmála jsem se. ,,Tam jsem byla vázaná konexemi, pravidly. Na rozdíl od Katara a Takumiho jsem nemohla ven. Byla jsem moc hlídaná. Občas mě vzali ven tajně." pousmála jsem se. ,,Odtud moje známosti třeba v té hospodě." připomněla jsem Reizovi, proč jsem mohli v hospodě zůstat. Já sama zapřemýšlela nad tím, co řekl. Možnost výběru vlastní cesty. Co se ode mě vlastně očekávalo? Já chtěla očistit svoje jméno i jméno celého klanu. Chtěla jsem zachránit bratra...Co ode mě ale očekávali ostatní lidé? Momentálně jsem se mohla pohybovat mezi nižšími vrstvami společnosti. Poznávala jsem jejich zvyky a stále mě to překvapovalo. Třeba....se nakonec rozhodnu udělat něco i s tímhle. Nějak..Vlastně jsem toho chtěla udělat tolik, až jsem sama nevěděla, co chci udělat jako první...
,,S takovou nezvládneš vůbec nic." ozvalo se zase temné zavrčení. Skoro až posměšné. Trhla jsem sebou. Vyloženě optimistické myšlení od Sanbiho...Povzdychla jsem si.
,,Chce to někam daleko od civilizace." vyslovila jsem své přání nahlas. ,,Na chvíli."

Jak jsem se tak sám procházel těmito končinami tak jsem skončil na místě, které bylo docela dost vzdálené jak od sídla tak od Kotomi. A zrovna na tomhle místě se najednou oznal hrom s přívalem deště po mé sarkastické větě " Může to být ještě horší? " zeptal jsem se sám sebe. Začalo pršet a já si připadal jak velkej blbec. Nevěděl jsem co dělat. Kotomi mě u sebe teď nechtěla, radši má u sebe Reiza, přičemž tamten spolek nemůžu najít. Chytla mě bouřka a já tu jsem v ní takhle oblečenej. Nedivil bych se kdyby do mě napálil blesk, to by bylo jak boží zásah, že mě má tenhle svět u víte kde. Zastavil jsem se a tak přemítal co bych měl vlastně dělat. Jestli se vrátit zas zpátky nebo se pokusit najít tamtu skupinu, či se vrátit do sídla než se uráčí někdo vrátit. Cítím se vynechaný.

Jop, na slovo okradnout mě dostal. Dřepla jsem si do trávy a vyštrachala z ruksaku pláštík, nebyl sice tak dlouhý jako jeho a měl kapucu! "No tak fajn, já jdu s tebou. Nemám náladu nabalovat stráže." Zamumlala jsem a přehodila ho přes sebe. Kapuci jsem si stáhla do obličeje a na tváři se mi objevil široký úsměv. Sáhla jsem si k boku abych zkontrolovala katanu a postavila se. Nohou jsem batůžek šoupla za strom a zadívala se k sídlu. "Kdo se tam dostane první a najde nejdražší věc vyhrál." Zazubila jsem se a bez čekání vyrazila k sídlu. Rozhodně jsem na Goemona nečekala! Chtěla jsem využít toho, že to nečekal. Hbitě a nenápadně jsem zamířila k boční straně sídla. K ukrývání jsem využívala terén, jednou prošla skupinka žoldnéřů nebezpečně blízko ale jinak to bylo bez problému. Za nedlouho jsem byla u plotu, a šup byla jsem za plotem.

Přikrčila jsem se a čupla si za vyvýšený záhonek květin. Chviličku jsem byla potichu a naslouchala okolí. Vypadalo to, že se můžu pokračovat a tak jsem zvedla hlavu k balkónu na který jsem měla v plánu se dostat. Ochrana tu sice byla lepší než u Reiny ale i jim tu někdo lezl po zdi..já. Na balkóně jsem opatrně nakoukla oknem do místnosti a zjistila, že tam nikdo není. Jenže okno bylo zavřené a já ho nechtěla rozbíjet. Chm Nespokojeně jsem se zamračila a opatrně zkusila štěstí u dalšího. Nic. Šeptem jsem zaklela a pokračovala k dalšímu oknu, balkon byl dlouhý dost. Jediné co mi bylo divné bylo to, že i v dalších místnostech bylo prázdno. Skoro to vypadalo jak když si tu žije jen jeden člověk ale má potřebu ukazovat své bohatství. Konečně jsem našla okno, které bylo otevřené a vklouzla dovnitř.

Stál jsem si tam tak v dešti když jsem uslyšel čvachtání bahna kousek ode mě kam jsem se podíval. Uviděl jsem maskovanou osobu v plášti, kterou jsem rozhodně neznal. Já jsem měl vždy štěstí narazit na takové osoby když jsem sám. Může to být klidně i Reinin špeh, který nás zde vystopoval, jak by se tu jinak objevil. V té skupině z hospody nebyl a o nikom jiném se nezmínili, takže mu nemůžu věřit. " Potřebuješ ode mě něco? " Nebyl jsem zrovna ve veselé náladě, jelikož jsem se stále cítil nepotřebný.