Sídlo rodiny Date

pro **Raijin Dreyar** Sun Jul 22, 2018 2:51 pm

Toto stredne veľké ale o to viac honosnejšie sídlo sa nachádza na severe, pár desiatok kilometrov od spoločnej hranice Shimo no kuni a Ta no kuni. Okrem hlavnej časti a pár bočných budov je celé obohnané obrovským a silným múrom. Po okolí sa nachádzajú žoldnieri najatí rodinou Dato, bývalím obchodným partnerom klanu Dreyar, pričom hlava rodiny Dato bol najlepší priateľ Raijinovho strýka.

pro **Raijin Dreyar** Sun Jul 22, 2018 6:48 pm

Naša cesta trvala asi deň. Možno by trvala i kratšie, problém ale bol že sme viezli zranených a sami sme neboli práve v najlepšej kondícii. Tiež sme museli byť opatrný keďže ešte pred chvíľou sme zničili chrám a výbuch bomby ktorý nastal musel nalákať množstvo zvedavých očí. A keďže v našej prítomnosti bola princezná zo Shimo no kuni, nebolo pri práve najlepšie keby si nás vôbec niekto všimol. Preto sme cestovali väčšinu času v tieni lesov a hôr, nie po hlavných cestách ani na otvorenej planine. No cestu som poznal i tak, mnoho krát som bol na strýkovej obchodnej ceste práve na týchto miestach. Chvíľkami sa síce zdalo že som sa stratil no nakoniec som dokázal nájsť tú správnu cestu. Dúfal som len v jedno, že sa moc mojej sestry nedostala až ku nim, no to som pochyboval. Bol to klanový priateľ môjho strýka, muža ktorého moja sestra zabila. Aspoň v to som dúfal že veril. Pretože ak nie, možno som nás tak trochu vystavil nebezpečenstvu.

Po dlhej a úmornej ceste som sa zastavil pred sídlom. Jeho obrovské hradby lemovali okolie a stromy poskytovali perfektný úkryt. V okolí sa nachádzalo zopár Shinobi a ty na nás chvíľku pozerali, než sa odhodlali nás pred obrovskou železnou bránou zastaviť. Požiadal som ich o príchod majiteľa tohto zámku a jeden z nich sa okamžite pohol príjazdovou cestou k hlavným dverám. Chvíľku sa nič nedialo, lenže napokon po pár minútach dorazil k bráne späť spoločne so starším pánom v japonskom tradičnom obleku (ak taký je xD ). Brána sa s vrzgotom otvorila a pán vyšiel vonku.
„Stráž mi povedala že ma chcete vidieť. Kto st... Raijin?!“ Prekvapene vyhŕkol keď sa pozrel do mojej tváre a mne sa na tvári objavil zvláštny úsmev. V túto chvíľu som nevedel či mu môžem naozaj veriť alebo nie.
„Myslel som si že si mŕtvy, tvoja sestra to rozhlásila takmer všade..“ Okamžite ku mne vyletel no ja som ho zastavil. Rukou som mu naznačil aby sa trochu upokojil a ukázal na telá ktoré sme viezli v bezvedomí. Jeho pohľad padol snáď na všetkých ale najviac na ležiacu Kotomi. Samozrejme že ju poznal, princeznú zo Shimo no Kuni na ktorú Reina vypísala odmenu. Preglgol a pozrel sa na mňa.
„Potrebujeme prístrešie, aspoň na pár dní a ošetriť našich zranených. Nemáme kam ísť a domov ísť nemôžem. Prosím..“ Sklonil som hlavu a len dúfal. Odpoveď prišla až po chvíľke nervózneho premýšľania zo strany hlavy rodiny Dato.
„Princezná Kotomi.. Riskujem veľa keď jej dovolím vstúpiť. Vieš že to nebude zadarmo a nehovorím o peniazoch. Ale pomôžem ti, dlhujem to tvojmu strýkovi. Poďte, poďte..“ Strážam naznačil aby nás pustili ďalej a my sme mohli vstúpiť do vnútra. Takmer okamžite po prejdení dlhej aleje a príchodu do vnútra nás obkľúčilo zopár sluhov a z ich pomocou sa nám podarilo zaviesť Kotomi, Reiza a dokonca aj Hashira, aj keď ten v bezvedomí nebol, do jedného z tajných krídiel tohto zámku kde sa o nich riadne postarali. Umyli, významne obliekli a pripravili k posteli nejaké jedlo a vodu. Ja som medzi tým vybavoval veci s majiteľom domu a takmer až po 6stich hodinách dohadovania sa som vyšiel von.
„Môžeme ostať maximálne na 2-3 týždne, krídlo kde žijeme môžeme použiť ako dočasnú základňu a ak bude niečo treba mame to napísať na zoznam a vybaví sa to...“ Povedal som smerom k Tori, Hashirovi a Katarovi. Teraz som len dúfal že sa princezná čoskoro zobudí, nevedel som čo ďalej, nebol som vodca a nevedel som aké sú plány. Zázemie bolo jediné čo som im mohol v túto chvíľu dať.
„Budem si ťa asi musieť neskôr najať znova..“ Šepol som naposledy Tori.

pro **Tori** Sun Jul 22, 2018 7:15 pm

Stále jsem celou cestu mlčela a začínala jsem cítit hroznou únavu. Chtěla jsem si hrozně zoufale lehnout a odpočinout si. Celou dobu jsem udržovala techniku aby Kotomi měla pohodlí ale samotné mi to vysávalo energii i chakru. Jakmile jsem zahlédla sídlo trochu energie jsem přece jen našla. Okamžitě jsem začala v hlavě počítat kolik to asi musí stát. Olízla jsem si suché rty, protože jsme neměli vodu a pousmála se. Raijin musel být vážně boháč.

Jenže pak jsem přišla na to, že mu to nepatří. A ten chlap jako hora sklonil hlavu a poprosil o útočiště pro nás. Trochu jsem se zastyděla protože já bych to nikdy neudělala. Pro nikoho. Přešlápla jsem na místě a snažila se neposlouchat jejich rozhovor. Jenže to moc dobře nešlo. Nechala jsem se doprovodit dovnitř a Kotomi nechala v jejich rukou. Věřila jsem, že by nás Raijin nebral někam kde by to pro ní bylo nebezpečné. Když se mnou sluha chtěl až do koupelny aby mi pomohl mi pomoct hrubě jsem ho odstrčila. "Ani náhodou." Zavrčela jsem a práskla mu dveřmi před nosem. Sama jsem si asi půl hodinu užívala teplé vody a klidu. Poté jsem vylezla, celkem dlouhé si snažila vysušit dlouhé vlasy a skočila tak jak mě bůh stvořil do postele. Najednou jsem byla hrozně spokojená! Nejdříve jsem se chvíli rochnila v peřinách jako prasátko v žitě a pak něco snědla a pořádně se napila. Pokud takhle bylo postaráno o mou osobu ostatní na tom museli být stejně a možná lépe! Proto jsem si dovolila na chvíli hodit šlofíčka.

Když jsem se probudila protáhla jsem se jako kočka a hned se začala culit. Na tohle bych si zvykla. Vyklouzla jsem z peřin a oblékla jsem se do připraveného oblečení. "Ú to muselo být drahé." Poznamenala jsem nahlas a přejela dlaní po látce. Nebyl to úplně můj styl ale neremcala jsem. Prohlédla jsem se v zrcadle a mrkla na svůj odraz. Vyšla jsem z pokoje a nejdříve našla Reiza, který se pravděpodobně nějakou dobu neprobudí. Nebylo se čemu divit. Poté jsem vyhledala ostatní, kteří vnímali tento svět. Opřela jsem se mlčky o stěnu a čekala. Nemusela jsem ale čekat dlouho, Raijin se vrátil. Jenom jsem přikývla a sledovala v jaké je stavu. Taky by si měl jít lehnout. Po tom co mi řekl, že si mě bude muset potom najmout znova, jsem jen maličko nadzvedla obočí. Peněz mi dal dost ale nic jsem nenamítala a jen přikývla. Pořád se mi nějak nechtělo mluvit.

pro **Kotomi Yamada** Sun Jul 22, 2018 7:31 pm

Během cesty jsem se několikrát probrala. Otevřela jsem oči a dívala se nahoru. Tělo mě bolelo a nedýchalo se mi zrovna lehce. Byla jsem tak unavená, že jsem pokaždé zase oči zavřela a usnula hlubokým spánkem, který připomínal bezvědomí. Nejspíše jsem do něj párkrát zase upadla.
Vždy jsem ale viděla stejný výjev. Sanbi spoutaný řetězy na mě vrčí a škube s sebou. A já se k němu bála přiblížit i na něj promluvit. Pouze jsem ho sledovala. Sálala z něj síla, respekt a obrovská nenávist vůči mně. Byla jsem tak zmatená.

Cítila jsem, že se o mě někdo stará. Umývají mě i oblékají, ale nebyla jsem schopna na to nijak reagovat, Chtěla jsem jen spát, abych necítila bolest na prsou při každém nádechu nebo pohybu.
Procitla jsem se zakručením v břiše. To mě taky bolelo. Dívala jsem se do stropu, netušila jsem, kolik je asi hodin. Jak dlouho jsem spala. A nevěděla jsem ani, kde se nacházím. Věděla jsem ale, že mě každý pohyb bolí. Přesto jsem se pokusila alespoň vyzvednout výš do polosedu. Když mi zakručelo v břiše znovu, položila jsem na něj dlaň. Jako kdyby mě to pálilo, vyhrnula jsem si horní díl oblečení a vyjeveně zírala na pečeť po celém břiše, kolem pupíku.
,,Tak to nebyl sen." zašeptala jsem, ačkoli jsem si přála, aby byl. Zavřela jsem oči. Za nimi jsem viděla celou tu scénu od výbuchu a po můj poslední pohled na Reiza. Reizo! Kde je? A ostatní! Škubla jsem sebou, ale prudká bolest mě zase vrátila zpět do peřin. Do očí mi vyhrkly slzy bolesti i zoufalství. Propadala jsem beznaději, že se tohle někdy obrátí k lepšímu. Celé to šlo prostě od desíti k pěti...

pro **Hashiru Senju** Sun Jul 22, 2018 8:49 pm

Byl jsem šíleně unavený. Neschopen jakéhokoliv pohybu a slov. Byl jsem jako jádrové panenka a sotva jsem vnímal. Všiml jsem si, že jsme se přesunuli do nějakého sídla. Kde se mě ujali sluhove, kde mě myli a prevlekali. Sotva mě uložili do postele a já jsem upadl do hlubokého spánku. V boji jsem vyčerpal čakru z pecete a potřeboval jsem ji opět nabít. Momentálně pomůže jen a jen spánek.

pro **Raijin Dreyar** Sun Jul 22, 2018 9:56 pm

Tori mala pravdu že by sa mi hodil spánok, no musel som zariadiť ešte množstvo vecí. Peniaze nebolo to, čo po mne žiadal náš nový hostiteľ ale úloha ktorá nemusela dopadnúť práve najlepšie a už určite nie pre mňa. Bol to síce rodinný priateľ ale v oblasti kde sa pohyboval on, nebolo nič zadarmo. Nechal som si ešte trochu ošetriť ruku a vsadiť ju do tvrdej dlahy aby nemusela Tori míňať zbytočne na mňa svoju čakru a pomaly som vyšiel spoza dverí. Aspoň v niečom som bol šťastný, kým sme boli tu, boli sme v bezpečí aj pred samotnou Reinou. Toto nebola hranica jej zeme a majiteľ bol dosť známy s dosť silnou ochrankou. Nechal som majiteľa na pokoji, zatvoril a rozhliadol sa. Takmer nikto tu okrem Tori nebol. Stála mlčky opretá a na moju ponuku len prikývla a i keď som ocenil to že sa vôbec nepýtala na ďalšie informácie, vôbec mi to na ňu nesedelo. Natiahol som sa, aspoň ľavou rukou a poriadne zívol, div steny nepopukali.

„Tak nakoniec sme to nejako zvládli. Musím uznať, aspoň v niečom to bola sranda. Lepšie ako vysedávať celé dni za stolom a len pozerať na čísielka..“ Pri spomienke na tom čo som robil v detstve ma až striaslo. Teraz keby som bol doma a nestalo sa to čo sa stalo, asi by ma roztrhalo od nudy. Všimol som si ale že je Tori nejako potichu. To na ňu nesedelo a aj keď som ju poznal len pár dní, nebola práve najspokojnejšia. Zdvihol som svoju nezranenú ruku a šťuchol ju do ramena.
„Aspoň bú, to ťa mám ešte učiť základy slušného chovania? To by bolo pre mňa dosť hardcore..“ Zapredstieral som svoj hnev na ňu a okamžite utíchol. Premeral som si ju od hlavy až k päte či si neodniesla zranenie aj ona. Nejako som v tom zmätku čo nastal po bitke a po zapečatení pozabudol že nikto z nás neodišiel nezranený. V tú chvíľu som sa snažil postarať o tých čo neboli pri vedomí až som zabudol na tých čo boli. Hlavne na Tori, bez ktorej by som skončil až v nebezpečne zlom stave. Očividne sa ale zdalo že nebola až tak vážne zranená alebo sa služba tohto domu o ňu dobre postarala. Aj keď, v to som neveril pretože pri predstave ako sa niekto snaží pomôcť Tori mi takmer vyhŕkli slzy od smiechu. Vedel som akoby asi zareagovala. A hlavne, nevedel som či vôbec bola zvyknutá na také veci.
„Dúfam že ťa neštve tamto, inak ťa nakopem, prisahám, a je mi jedno v akom stave mám ruku..“ Pohrozil som jej s úsmevom ale v tom mi služobníctvo oznámilo že je princezná hore. Dosť podivne som sa pozrel na Tori. V túto chvíľu som sa až príliš hanbil vstúpiť do jej izby, cítil som sa trochu ponížene a fakt že som nedokázal vlastne nič mi nedovolil pozrieť sa princeznej priamo do očí. Môj pohľad patril jej, dúfal som tak trochu že pôjde so mnou, pretože sám by som odvahu nenašiel.

pro **Kataro Yamada** Mon Jul 23, 2018 12:00 am

Trvalo to dost dlouho než jsme se dostali ke zdejšímu sídlu. Cesta byla docela drsná, snažil jsem se pomoct i když jsem na tom taky zrovna nebyl nejlíp po zranění od Sanbiho. Dokázal jsem však chodit ještě sám. Raijin vypadal jako velmi spolehlivý chlapík což se dost hodilo. Kotomi byla stála v bezvědomí a pohled na ní v tomhle stavu mě bolel. Přeci jen to byla moje sestřenice, nejlepší kamarádka a osoba, kterou jsem měl chránit, přičemž jsem neuspěl i když jsem do toho dal tělo i duši. V sídle se o nás pěkně postarali a když šli všichni spát aby nabrali nové síly, tak jsem šel též.
Později jsem se vzbudil, ale nemohlo jsem vstoupit do Kotomina pokoje, místo toho jsem šel ven a nějakou chvíli přemýšlel co vlastně budu dělat. Nakonec jsem skončil u tréninku s katanou, abych nevyšel ze cviku. Pomáhalo mi to i zahnat špatné myšlenky, kterých jsem měl teď mnoho.

pro **Tori** Mon Jul 23, 2018 7:17 am

Prvotní instinkt na to jeho šťouchnutí bylo se zamračit, a tak jsem to taky udělala. Pak jsem si jen povzdechla a pohodila vlasy. "Bů" Pronesla jsem s vážným výrazem a pak se pousmála. "Hezké co?" Přejela jsem znova dlaní po látce jako by to snad byl můj výtvor. "Ha? Vyhrožuješ dámě? To bych od tebe teda nečekala." Zatvářila jsem se dotčeně a založila si ruce na prsou. "Abych nenakopala já tebe." Pohrozila jsem mu i když to byla blbost. Jemu nemohl nakopat snad nikdo. Poté přišla služebná s tím, že je Kotomi vzhůru. Střelila jsem pohledem k němu, jestli tam půjde, protože se mi tam nechtělo. No Raijin se ale díval tak jako bych tam měla jít já! Za pár sekund jsem vystřídala několik výrazů tváře. Vztek, hanbu a nakonec rezignaci. Povzdechla jsem si a dotkla se jeho paže. "No pojď..." Pobídla jsem ho a zamířila k pokoji, kde byla Kotomi. Stiskla jsem kliku a vrazila dovnitř, bez nějakého ohledu na to, že by třeba mohla mezitím usnout. A věděla jsem proč! Střelila jsem k ní pohledem a našpulila rty jako matka, která vidí něco, co se jí nelíbí. "Tady jí máme, momentálně nejsilnější osobu v tomto sídle hm?" Zahlásila jsem a přešla ke stolku, kde bylo jídlo a pití. "Koukej přestat brečet nebo se to ode mě Reizo dozví a jeho ego stoupne tak, že se z toho všichni picneme." Bylo jasné proč tady pouští slzičky. Zadívala jsme se na výběr jídla a pohledem skončila u něčeho co bylo ai nějaká ovesná kaše. Fuj. Nakrčila jsem nos ale pro Kotomi se to zdálo jako vhodné jídlo. Přece jen do sebe nemůžete po tomhle všem začít prát hned normální stravu. Uchopila jsem mističku a vrátila se k posteli. "Zvládneš to sama nebo si zahrajeme na letedla do pusy?"

pro **Raijin Dreyar** Mon Jul 23, 2018 11:39 am

Než som vstúpil do vnútra Kotominej izby, prešiel som celé poschodie. Zatiaľ čo Reizo sa stále neprebral z bezvedomia a ja som sa už o neho začínal báť, Hashiru tvrdo spal až som mal pocit že ani svetová vojna by ho neprebudila. Medzi tým som cez okno zahliadol Katara ako vonku trénuje. Bolo mi vopred jasné že nemá práve najlepšiu náladu. Nemal som mu to až tak za zlé, aj keď v túto chvíľu tu bol niekto iný kto mal jediný nárok na depresie. Svoj pohľad som zamieril k izbe. Tej izbe do ktorej sa mi príliš nechcelo vstúpiť. Pohliadol som na Tori. Až teraz som si uvedomil že som tu jediný kto kurva netrpí depresiami.

„Mňa z toho picne..“ Zahrešil som si. Vypočul som si sluhov ktorí mali za úlohu sa postarať o ranených. Všetko bolo v poriadku, vďaka Hashirovi nikto neprišiel k vážnym poraneniam. Pri spomienke s čím sme to vlastne bojovali som sa musel v duchu pousmiať že sme všetci prežili. I keď to bolo len tak tak. A dokonca som si buchol do Bijuu, to nezvládne každý! Musel som sa pochváliť keď nikto iný v tejto posratej skupine nedokázal.
„Pekné, len škoda že sú na tebe..“ Poznamenal som s úškrnom keď som jej pohliadol na šaty. V tom momente mi začala vyčítať čo si dovoľujem vyhrážať sa dáme. Len s obrovským sebazaprením som preglgol poznámku o tom že akým zázrakom a po akých drogách považuje ona sama seba za dámu. Mala však pravdu. To ma naštvalo snáď ešte viac a na malý okamih som sa zatváril ešte viac podráždenejšie než obyčajne. V tom ma ale vyzvala. Nie práve priamo, no mne to stačilo.
„Ale nehovor, chceš si to skúsiť?“ Spýtal som sa s úsmevom a priblížil sa k nej keď sa dotkla môjho ramena. V tú chvíľu som presne ako ona vystriedal množstvo výrazov v tvári, od bolestivého až po extrémne bolestivý. Ruku som v poriadku ešte príliš nemal. Na nič nečakala a vstúpila do vnútra. Zatvoril som oči a zhlboka sa nadýchol než som ju nasledoval. Vnútro izby bolo o dosť priestrannejšie ako jej izba v krčme a keďže všetci vedeli o koho sa jednalo, získala tú najlepšiu izbu z nás všetkých. Prekvapene som ale ostal stáť vo dverách keď som zahliadol ako sa zrazu do všetkého Tori pustila a ako pečujúca matka začala obskakovať Kotomi. Vedel som dôvody prečo sa Kotomi cíti zle a boli sme tu pre ňu, bez tak sme sa všetci cítili vinne, no nikdy som nemal pocit že by ju Tori mala rada. O to viac som bol prekvapený keď si ku nej sadla a pokúsila sa ju nakŕmiť sama. Chvíľu som rozmýšľal či som od únavy ktorú som práve pociťoval práve nezaspal.
„Hime-sama..“ Prehovoril som ale potichu a prešiel na druhú stranu izby k oknu kde som sa oprel. Neprehovoril som ale viac než bolo potreba, v tú chvíľu som veril že Tori je schopná ju povzbudiť viac ako ja. V rukách my ale zašuchotal maličký sáčik. Pokúšal som sa nájsť čokoládu na zlú náladu ale nič také som v sídle nenašiel okrem toho. Sáčok plný gumenných medvedíkov.

pro **Kotomi Yamada** Mon Jul 23, 2018 2:05 pm

Nechala jsem slzy volně stékat po tváři, ani jsem je neutírala. Zírala jsem na svou pečeť. A ta mi to oplácela. Byla ve tvaru velkého oka kolem pupíku. Momentálně jsem propadala sebelítosti a měla chuť celý dosavadní život nenávidět. To dost dobře nešlo. Ne, dokud jsem v srdci měla Takumiho. Mého milovaného bratříčka. Přála jsem si být s ním. Na to místo se teď vloupal ještě jeden člověk...
Do pokoje Tori vpadla jak velká voda. Tak jsem byla zahloubaná, že jsem zapomněla vnímat chakru ostatních. Tori jsem tudíž vůbec neočekávala. Raijin postával hned za ní. Kývla jsem mu na pozdrav. Když mě Tori zprdla za slzy, poslušně jsem si je otřela. Kdybych ale neměla náladu pod psa, aspoň bych se na ni zašklebila. Ve chvíli, kdy zmínila Reizovo jméno, mě bodlo u srdce. A vzhledem ke zranění to i bolelo. ,,,Je v pořádku?" zeptala jsem se se staženým hrdlem. Když jsem ale viděla, že jsou Tori s Raijinem živí a vypadá to, že ne nijak více zranění, ulevilo se mi a doufala, že i ten zbytek je v pořádku. ,,A Hashiru s Katarem?" zeptala jsem se honem. Radši..
Při pohledu na kaši jsem se opravdu zašklebila. ,,Zvládnu to sama." nechtěla jsem, aby mě Tori krmila a hlavně ne něčím, co se mi nezdálo...dobré. Těmto kaším jsem nikdy moc neholdovala. Naštěstí Raijin zašustil a já hodila okem na sáček s medvídky. I kdybych nechtěla, donutilo mě to k úsměvu. Vlastně jsem oběma byla vděčná. S Tori asi nikdy nebudeme velké kamarádky, ale teď jsem byla za její přítomnost ráda. A Raijin, i když vypadal jako stejná hromádka neštěstí jako já, měl velké a hodné srdce. Vyzařovalo to z něj.

pro **Tori** Mon Jul 23, 2018 2:27 pm

Poznámku Raijina o tom, že šaty nevypadají tak dobře když jsou na mě jsem si zapsala do imaginárního notýsku a odignorovala to. Podala jsem Kotomi misku s kašičkou a založila si ruce na prsou. Významně jsem nadzvedla obočí jak po otázce na Reiza se rychle zeptala i na ostatní a ušklíbla se. "Žijou všichni. Ale Reizo nás chvíli nebude prudit." Neodpustila jsem si rýpnutí do našeho Casanovy a usmála se. Přešla jsem ke stolku a o který jsem se opřela pozadím a sledovala jí jestli tu kaši sní! "Bonbony si dej potom. Teď potřebuješ zesílit." Věnovala jsem našemu obru zamračený pohled. Netušila jsem proč tu vůbec jsem a dělám co dělám. Vždy mi šlo jen o sebe, to se sice nezměnilo ale tady jsem si nemohla pomoct. Možná jsou hodní lidé jako nemoc...chytnete to od nich taky.

pro **Raijin Dreyar** Mon Jul 23, 2018 3:05 pm

Medzi tým ako sa Tori a princezná rozprávali ja som hľadel s okna. V túto chvíľu som ani nevyzeral ako člen ich tímu, ale skôr ako nejaká ochranka. A úprimne som sa aj tak cítil. Schválne som sa vystrel ako najviac som vedel, snažiac sa o čo najviac desivý vzhľad. Nemusím ani podotýkať, že mi to vôbec nešlo. Toto bol totiž môj spôsob ako zlepšiť princeznej náladu.

„Hashiro spí ako zabitý a Kataro práve trénuje vonku. Reizo bol stabilizovaný a o všetkých bolo postarané.“ Potvrdil som Toriine slová, načo som podišiel k jej posteli. Sáčik s medvedíkmi som položil ku nej na nočný stolík, hneď vedľa malej lampičky. Pohľadom som ale naznačil že sa stotožňujem s Toriinym názorom ohľadom sladkostí až po hlavnom jedle. Stíchol som. Nevedel som čo povedať. Nechcel som otvárať tému, nevedel som však ani ako okolo nej obísť. Úprimne som ani netušil čo sa vlastne stalo v jaskyni. A čo znamenalo to pečatenie. A hlavne, ako som jej mal pomôcť keď som si nevedel predstaviť ako sa asi teraz musí cítiť. Bolo mi jej ľúto, i keď som ju poznal len chvíľu, nemal som ku nej žiadne záväzky ani nijaký čestný a svetský dôvod ako zvyšok skupiny. A predsa, keď jej horel oheň v očiach, keď sa rozhodla zaútočiť na hrad a vziať si späť to čo jej patrilo, mnou niečo z nej pohlo. Ruku som si položil za chrbát aby ju nikto nevedel a poriadne som ju stisol v päsť.
„Hime-sama..“ Začal som a okamžite sa zasekol nevediac ako pokračovať ďalej. Začervenal som sa keď som si uvedomil že som v spoločnosti princeznej a ja jej tu ponúkam medvedíkov v sáčku! Čo to so mnou je?! To som už načisto zošalel? A hlavne, načo som tu liezol? Ja vôbec neviem utešovať! Som akurát na smiech. Ono to totiž vyzeralo že chcem povedať niečo dojemné a múdre, ale keďže ani jedno z toho som nebol priložil som si tú päsť k ústam a odkašľal som si.
„Ak by ste niečo potrebovala, hočičo, len povedzte..“ Skúsil som to zahrať na pána chladného a edgy boya dúfajúc že mi to zhltnú. Musím ostať tvrdý ako stále!

pro **Hashiru Senju** Mon Jul 23, 2018 4:06 pm

Po dlouhém spánku jsem se konečně probudil sám a bez budíku. Spal jsem opravdu hluboce, navíc se mi vůbec nic nezdálo, takže jsem se cítil opravdu odpočinutý. Jen jsem měl strašný hlad.
Koutkem oka jsem zahlédl misku s jídlem. Okamžitě jsem po ní chmátl a začal to do sebe házet. Spíš jsem hltal než jedl.
Sídlo rodiny Date Original

Během minuty jsem to měl v sobě.
"DALŠÍ!!!CHCI DALŠÍ JÍDLO!!" zařval jsem zoufale takovou silou, až se otřásal celý dům v základech. Okamžitě přiběhli sluhové a položili ke mě misku s polévkou.
Během chvíle jsem měl snězeno a tak to šlo dál a dál. Sídlo rodiny Date Tumblr_lq7on93BZH1qfw3mwo1_500

Sídlo rodiny Date Tumblr_lq7on93BZH1qfw3mwo1_500

Po několika chodech jsem měl kolem sebe spoustu misek a talířů a byl konečně spokojený. Rozhodl jsem se podívat, jestli jsou všichni v pohodě. Zeptal jsem se sluhů a ti mě odkázali do pokoje Kotomi. Vypadali, že se jim ulevilo, když jsem konečně odešel. Má čakra se však obnovila.
Našel jsem pokoj Kotomi, zaklepal a opatrně vešel.
"Kotomi, jsem rád, že jsi v pořádku," vypadlo ze mě okamžitě.

pro **Kotomi Yamada** Mon Jul 23, 2018 4:23 pm

Pocítila jsem úlevu, když mi oba potvrdili, že jsou v pořádku. Reizo je stabilizovaný, takže....To nebyl jen pocit. Něco se mezi námi stát muselo..Přikázali mi jíst. Oba dva. S povzdychem jsem tedy přikývla a natáhla se pro misku s kaší. Sykla jsem při tom pohybu, ale podat jsem si ji zvládla. Pustila jsem se do jídla. Není to moje oblíbené jídlo, ale překvapilo mě, že navzdory nevábnému vzhledu to nebylo až tak špatné. Přestože mi ale kručelo v břiše, já hlad necítila. Jedla jsem spíše mechanicky.
,,Děkuji, Raijine. Za pomoc i gumídky." pousmála jsem se a vrátila misku zpět. Nesnědla jsem úplně vše, ale třičtvrtě obsahu zmizelo!
,,Nemusíš se mnou mluvit tak formálně. Jsem prostě Kotomi." dodala jsem. Sama jsem přešla k tykání. Přeci jen, pokud jsem se nemýlila, tak jsme byli skupina. Tak jsme se mohli mluvit uvolněněji. Přišel nás navštívit i Hashiru.
,,Víceméně." přikývla jsem. Nechala jsem ho dojít k nám.
,,Mohli byste mi říct, co se po tom výbuchu stalo?" nevydržela jsem zvědavost. Trápilo mě to...A hlavně jsem i přesto, že se na mě dívalo pečetící oko a se sanbim jsem se střetávala při každém spánku, doufala, že mi to celé vyvrátí a já jsem nakonec byla jen vážně zraněna a vyléčena.

pro **Tori** Mon Jul 23, 2018 4:44 pm

Dál jsem se opírala o stůl a mlčky sledovala jak to do sebe Kotomi souká. Raijin se tvářil jako skála ale moc mu to nešlo. Musela jsem se tomu v duchu zasmát. Můj obličej ale na venek zůstával bez výrazu. Hmm.. Naklonila jsem hlavu na stranu když mu poděkovala a přesunula pohled na nově příchozího. Odstrčila jsem se trochu od stolu a protáhla se. "No nic..omluvte mě." Prohodila jsem a liným krokem jsem vyšla z pokoje. Co se stalo jí můžou říct sami. Já jsem zamířila opět k pokoji, kde ležel Reizo. Dovnitř jsem ale nešla. Zůstala jsem stát opřená ve futrech a sledovala jeho bledou tvář. Rytíř Reizo.. Ušklíbla jsem se a vydala se zase jinam. Bloudila jsem si takhle po křídle a hledala něco zajímavého.

pro **Raijin Dreyar** Mon Jul 23, 2018 5:05 pm

Chvíľu som tam stál a pozoroval ako Kotomi je. Na jej prosbu o tom aby sme si tykali som len nervózne prikývol no nebol som si istý ako to zvládnuť. Normálne by mi to nevadilo, avšak ak sa nám podarí tento podivný prevrat, stane sa princeznou. A ja som, i keď sa to občas na mojom správaní nezdalo, bol som vychovaný dosť slušne. Viem ako nás chcela brať ale rozdiel medzi našimi rankami bol dosť obrovský. Na druhú stranu som sa na chvíľu pocítil oveľa vyšší než obyčajne. Šiel som sem získať slávu, postavenie, renomé nezávislo na mojom klane. Ak ma takto berie princezná aspoň jednej zeme, mohol som si povedať že som k môjmu cieľu bližšie a bližšie.

"Pokúsim sa Hi.. Kotomi.." Povedal som ešte trochu nervózne a zoširoka som sa usmial. V tom vstúpil do vnútra Hashiro a ja som mu na pozdrav kývol. Vyzeral že je znova plný energie a očividne sa nič na jeho psychike nepodpísalo. Zato som bol rád, keď som mu pomáhal chodiť, bol zrazu na neho žalostný pohľad. V tom sa ale nálada v miestnosti znova zmenila a i keď na malý okamih sa zdalo že je všetko aspoň trochu v poriadku, dostali sme sa k bode mrazu. Otázka čo sa vlastne stalo s princeznou. Môj úsmev zamrzol a okamžite ho vystriedal maličký pocit úzkosti. Normálne by mi to bolo jedno ale niečo také sa nedalo len tak šplechnúť do očí. V tom Tori utiekla. Mal som pocit že ju v tú chvíľu pretrhnem v rukách napoly. Zdrhla v momente čo som chcel aj ja, pretože som vôbec netušil čo povedať.
"Veď počkaj.." Zaševelil som v duchu a pozrel sa neisto na Hashira. Netušil som čo povedať, nie len že som tomu nechápal ale tiež by ju odpoveď nemusela moc potešiť a znova ju to mohlo dostať do zlého stavu. Aspoň tak sa zdalo.
"Ja.. Si veľa z toho ani nepamätám, stalo sa všetko narýchlo a ani tomu príliš nerozumiem.." Znova som neisto odpovedal a pozrel sa na Hashira dúfajúc, že to prevezme on. Ako som už spomínal v takýchto veciach som neexceloval a ešte by som niečo pokazil. Predovšetkým teraz keď som mal hlavu plnú ceny ktorú som sľúbil za Dato-ove služby.

pro **Hashiru Senju** Mon Jul 23, 2018 6:05 pm

Vyslechl jsem si princeznu a řeči ostatních. Trochu naštvaně jsem přimhouřil oči, když to nechali na mě.
"Mnoo.."pořád naštvaně jsem zamručel.
"Kde začít..Reizo bude v pohodě, použil nějakou speciální techniku a naprosto ho to vysílilo. Potřebuje jen nabrat čakru...Potom, co tě Sanbi probodl skrz naskrz, Reizo nějakým způsobem udělal něco, o čem jsem nevěděl, že vůbec jde. Nějakým způsobem do tebe vtáhl Sanbiho a bylo po všem. Díky tomu jsi byla schopna přežít takový útok i ty. Když jsem Vás léčil, byla jsi už mimo ohrožení života.." pronesl jsem.

pro **Kotomi Yamada** Mon Jul 23, 2018 6:24 pm

Přecházela jsem pohledem z jednoho na druhého. Viditelně se jim odpovídat nechtělo. Jako první to vzdala, 'nečekaně', Tori. Omluvila se a odešla z místnosti. Raijin se ošíval a nakonec si nic nepamatuje. Začínalo mě to děsit. Vysvětlení se nakonec ujmul Hashiru. Poslouchala jsem ho s čím dál menší dušičkou. Znovu jsem před očima viděla výjev drápu v mé hrudi, krev a Reizův pohled. Sanbi v řetězech, kůl a Reizova přítomnost. Oči se mi zalily slzami. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala.
,,Přesně tak, stala se z tebe příšera." zahřměl uvnitř mě mocný hlas. Trhla jsem sebou, objala si rukama paže a roztřásla se. Sanbi mi snad četl myšlenky. Nevěděla jsem, co na to říct. Ani jsem nevěděla, co mám teď dělat. Hashiru mi potvrdil to, co jsem se bála přijmout. Takže jsem byla na chvíli mrtvá a teď jsem démon, za kterého mě Reiná má..Bylo toho zase moc najednou.

pro **Raijin Dreyar** Mon Jul 23, 2018 8:25 pm

Všimol som si Hashirovho pohľadu. Opätoval som mu ospravedlňujúcim. Rád by som v tejto situácii pomohol ale naozaj som nemal ako. V takýchto chvíľach som doslova stál za hovno. Len som tam teda stál, opieral som sa o mahagónové drevo a počúval ako sa snaží Hashiro všetko vysvetliť. Z malej časti to vysvetľoval i mne, legendy o Bijuu som počúval ako malý chlapec ale nikdy som neveril že boli naozajstný a že sa s nejakým naozaj stretnem. Ale najhlavnejšiu vec čo sa mi dostala do uší bol len krátky popis, že sa jednalo o démonov, beštie, chodiacu nenávisť, pohromy. Ľudia čo mali tú česť nejakého stretnúť väčšinou prišli buď o domovy, pri najhoršom aj o svoje rodiny alebo samotný život. Boli to hrôzostrašné bytosti a ľudia sa ich štítili. Pozrel som sa na princeznú a i keď sa snažila skryť slzy, mne to neuniklo. V túto chvíľu asi nikomu. V triaške si objala ruky a mne sa takmer podlomili kolená.

„Sakra, len to nie..“ Zahrešil som si sám pre seba v duchu. Pohľad na tak zúboženú princeznú trhal i moje srdce a to som bol väčšinou známy tým že som nebol najlepší kamarát s emóciami. Vôbec som nevedel čo povedať, jazyk akoby mi zapadol do krku a ja som len na chvíľu hodil zúfalý pohľad na Hashira. Chcel som ju ubezpečiť, niečo povedať ale nemal som čo. Slová, ktoré som ani nemal, sa mi zasekli v krku. Nevedel som aký je to pocit, čo asi zažíva ale bolo mi jasné že jeden z dôvodov prečo je v takomto stave je i fakt že sa bála. Možno si myslela že je sama démon. Alebo že ju tak budú ľudia považovať, že ju budú nenávidieť. Možno tiež nechcela aby bol niekto uväznený v nej. Alebo tomu nerozumela ako ja.
„Hime-sama..“ Začal som i napriek sľubu že jej budem tykať, teraz som si to nedovolil. Najradšej by som nerozprával ale moje ústa sa snáď pohybovali samé. Aj keď som vedel že to budú hlúposti, nedokázal som prestať pretože pri pohľade na ňu sa i obor ako ja rúcal.
„U nás v klane vždy panovala povera. Každý z nás nosí svojich démonov. Tak tomu bolo vždy, nikdy nebol na tomto svete nikto s dokonalou osobnosťou a bez chýb. Niekedy sa prejaví a niekedy nie. Moc, peniaze, pozemky, postavenie. Hocičo z toho to môže vyvolať. Ale najviac to v nás vyvolávajú vypäté situácie, časy kedy sa ukáže pravá tvár. Keď som sem šiel spráskaný ako pes a vyhnaný vlastnou krvou, nemôžem povedať že som o vás nepočul. Všade sa o tom šuškalo. Ľadový démon. Beštia ktorá zabila všetko okolo seba, kúpala sa v krvi, vraždila a mučila. Ľudia tomu verili ale boli tu i mnohí čo nie. Zaujalo ma to, tak isto aj vy. A keď som stretol Hashira a ten mi vysvetlil ku komu vlastne ideme, chcel som sa presvedčiť čo za démona sa skrýva pod touto prezývkou. Myslel som si že zahliadnem ostrieľaného generála topiaceho sa v krvi tých čo mu nevyhovovali. Myslel som si že budem len nejaká jeho zbraň, obyčajný žoldnier ktorému zaplatí aby šiel zabíjať..“ Zastavil som sa a na tvári sa mi na malý okamih usadil slabučký úsmev. Vážne som v tomto nebol dobrý.
„A hľa čo ma tam na moje prekvapenie čakalo? V rozpadnutej a maličkej izbe sedelo malé žieňa, ktoré prišlo o rodinu, o svoje postavenie, moc, reputáciu. A namiesto toho aby od krivdy besnelo a chcelo sa pomstiť, viete čo tá žena robila? Nič. V situácii kedy by každý prepadol hnevu a ukázal svoju tvár, ju ukázala aj ona. Trochu vystrašená žena ktorá sa bála že by pri honbe za svojim cieľom zosadiť zlo mohla ublížiť nevinným. A čo viac, namiesto toho aby ma tá žena len využila ako moja sestra mi ponúkla miesto v jej radách nie ako podriadeného ale ako svojho spoločníka. Tak strašne nesúhlasila s agresiou a násilím až sa jej takmer revolúcia rozpadla v rukách. Otvorene hovorila o sebe a snažila sa s každým spriateliť, byť s nimi zadobre a namiesto toho aby mi vynadala za môj neskorý príchod sa starala či som v poriadku. Ignorovala dokonca v akom stave je ona a jej prvá otázka po prebraní bola na stav jej spoločníkov..“ Zastavil som svoju reč a trochu sa priblížil aby svetlo z okna dopadlo aj na moju tvár v ktorej sa zračila úprimnosť ale tiež neistota. Neistota z toho aby som zase niečo nepokašľal.
„Volala sa Kotomi Yamada. Touto osobou ste a je na vás či ňou i chcete ostať. A je úplne jedno čo alebo kto vo vás je zapečatený. Vy a len vy rozhodujete o svojom osude. Ale ja som ostal sklamaný. Nezahliadol som démona a nevidím ho ani teraz..“ V ten moment som proste a jednoducho pokľakol. Bolo to ako včera keď som kľačal pred strýkom keď sa stal hlavou, pred sestrou keď ho nahradila. Tentoraz som veril že som si vybral správne.
„Keď ste zavelila k útoku na hrad, ukázala ste svoju silu. Tak ju ukážte znova. Verím a viem.. Že pri vás naďalej stojíme.“

pro **Hashiru Senju** Mon Jul 23, 2018 8:51 pm

Ten pohled na Kotomi mě zlomil. Snažil jsem se být silný jako mé pěsti a vydržet, co nejvíce. Jenže stalo se to, že k nám dorazili Kotominy emoce a odhalila nám shinobiho nitro.
Byla zmatená a zraněná.
"My sami určujeme co z nás bude a čím se staneme, proto jsme všichni s tebou, nechceme následovat prokletý osud shinobi." přikyvoval jsem Raijinovi.
"Omlouvám se, je to všechno má chyba. Neměl jsem Vás tam táhnout a vystavit Vás všechny takovému nebezpečí. Neměl jsem tušení..Nicméně stalo se tak. Teď musíme z té situace víc vytěžit. Musíme zjistit, co se přesně stalo a zjistit, jaký to na tebe má vliv a co se s tím dá dělat. Možná v klanu Senju budou mít o tom víc informací..." polkl jsem na prázdno, když jsem si představil Tobiramovu reakci, na můj návrat.
"Kotomi-hime.." poklekl jsem stejně jako Raijin.

pro **Kataro Yamada** Mon Jul 23, 2018 9:52 pm

Pořád jsem trénoval venku, protože jsem se nějak nemohl přemluvit zajít za Kotomi. Byl jsem tam celkem dlouho zatímco ostatní byli všichni kromě Reiza u Kotomi. Styděl jsem se za svou neschopnost, že jsem ji nedokázal ochránit. Sice jsem se před ní postavil jako živý štít, ale k čemu mi to bylo když to bylo k ničemu. Netušil jsem jak se jí vůbec podívat do tváře, když jsem jí tak moc zklamal. Někteří by to možná hodily za hlavu, jak předtím říkal Raijin abych byl silný kvůli ní, tak tohle ale jen tak nejde přejít. Tohle mě dost zlomilo, asi nejsem silný tak duševně jak se zdálo. Nechtěl jsem ale Kotomi ještě víc přitížit. Já se mám starat o ní a ne ona o mě. Nakonec jsem se nějak dokopak k jejím dveřím, ale nedokázal jsem se přemluvit vejít, jen jsem tak nakukoval přes roh aby mě nikdo neviděl, ale mohl jsem jí být na blízku.

pro **Tori** Tue Jul 24, 2018 7:24 am

Nic zajímavého jsem nakonec nenašla. Škoda. Povzdechla jsem si a vykoukla z okna ven. Netušila jsem jestli můžeme z křídla pryč ale bylo mi to jedno. Vyskočila jsem z okna a zamířila k bráně, kterou jsme přišli. U brány jsem se otočila a zadívala se na sídlo. Hmm. Bylo vážně obří, otočila jsem se na patě a prošla okolo stráží na které jsem se zašklebila. "Hned jsem zpět pánové." Pokračovala jsem ještě nějakou chvíli dál dokud jsem nebyla od sídla pár metrů. Zvedla jsem ruce k obloze a přivřela oči. Měla jsem to ráda dramatické. Z mého těla se začaly odlepovat lístky, které se formovaly do malinkých divných motýlů. Když jich bylo dost otevřela jsem oči. "Leťte moji motýlci." Usmála jsem se a oni letěli. Vložila jsem do nich více chakry než normálně a doufala jsem, že to bude stačit. Sledovala jsem jak mizí v dálce a vydala se zpět do sídla. Vrátila jsem se do svého pokoje a sekla sebou na postel. Netušila jsem co bych měla dělat abych se takhle nenudila.

pro **Kotomi Yamada** Tue Jul 24, 2018 3:32 pm

Poslechla jsem si Raijina. Potom i Hashira. A oba přede mnou poklekli. Už během proslovu Raijina se mi stahoval žaludek a rozlilo teplo u srdce. Stavidla povolila a já skryla hlavu do dlaní. Jeho láskyplná slova mi dodávala pocit bezpečí. Lásky a ochrany. Raijin mě viděl jako někoho, koho já vidět neuměla. Byla jsem slabá, ale on mě viděl jako silnou. Zakroutila jsem hlavou. Nechtěl mi dovolit, abych se cítila jako démon, jako příšera. Na oba jsem se podívala. Klečeli přede mnou jako před princeznou, kterou jsem skoro ztratila nárok být.
,,Prosím, povstaňte." zašeptala jsem. V téhle situaci se ve mně vynořila moje šlechtická výchova. ,,Ze srdce vám děkuji za vaši pomoc a za vaši důvěru." utřela jsem si slzy, které tekly dál. Když jsem se na oba dívala, cítila jsem, že to pro takové lidi jsem princezna. Nemůžu to vzdát, když ve mě věří.
,,Vynasnažím se, abych vás nezklamala." ztěžka jsem polkla. Mluvila jsem k nim i k sobě. Oni se mnou měli mnohem větší starosti a přesto se ke mně chovali uctivě a přátelsky. Měla jsem teď pocit, že někam začínám patřit.

pro **Raijin Dreyar** Tue Jul 24, 2018 4:55 pm

Povstal som. V túto chvíľu som sa cítil ako nejaký Lord ktorý práve získal svoj titul. Musím povedať, bol to naozaj príjemný pocit. A dostať ten titul by bol ešte príjemnejší! To by som potom sestre ukázal kto je tu pánom a kto nie! Pozdvihol som rovnako aj hlavu. Moje oči sa zahľadeli do tých princezniných a ja som sa na malý okamih spokojne usmial, načo som si vydýchol. Naozaj som očakával že to svojou rečou viac poseriem ako pomôžem, očividne som jej dokázal aspoň trochu pomôcť. Aby nie, keď už som si ju zvolil za svojho veliteľa tak ju predsa nenechám topiť sa tu v depresiách keď má pred sebou ešte strašidelnú cestu. Aspoň na nej nebude sama a teraz si to už konečne uvedomuje.

„Tak, keď už máme za sebou túto fajne depresívnu chvíľku, môžeme sa rozhodnúť čo sa ďalej bude diať. Sídlo v ktorom sa nachádzame je dosť dobre strážené a potrebovali by armádu aby ho dokázali nejako zdolať. Pri tom má majiteľ dobré kontakty na Dayima tejto zeme takže Reina by si nemala nič dovoliť. Avšak tu môžeme ostať maximálne 3 týždne. Takže, máš 3 týždne na oddych Kotomi..“ Usmial som sa. Snažil som sa v tento moment zľahčiť situáciu, nemal som príliš v láske takéto situácie a vôbec netuším čo sa vo mne vzalo keď som jej toto povedal. Ale tak, vyšlo to a bol som rád. V tom Hashiro navrhol návštevu klanu Senju, načo som len zavrtel hlavou.
„Až tak ďaleko nemôžem ísť, musím ísť niečo.. zariadiť..“ Trochu som sa vyhol odpovedi a pozrel sa smerom k dverám. Aj keď sa Kataro snažil tváriť že tu nie je, vedel som dosť dobre čo tam robí. Skrýval sa akoby mu mala Kotomi odkusnúť hlavu. Vôbec som tomu nerozumel tak som to nechal tak, do jej rodiny som sa nechcel rýpať, i keď chuť ním preraziť stenu som musel dlho predychávať. V tom som si spomenul na Tori, onedlho som jej mal zaplatiť zase a nato som potreboval nájsť náš trezor.
„Naozaj si nič v túto chvíľu neželáš?“ Spýtal som sa znova ale tentokrát som veril že ak bude niečo chcieť, povie mi to. Predsa len po tomto emočnom blesku čo som zo seba dostal by mi neveril len .. každý by mi veril!

pro **Hashiru Senju** Tue Jul 24, 2018 5:08 pm

Vypadalo to, že Raijin zachránil situaci a princeznu před nebezpečím deprese. Reizo ji zachránil život a já byl ten, kdo jen čuměl a válel se v prachu. Sakra, příště to dopadne jinak!!
Povstal jsem, jak Kotomi říkala.
"Ninja není ten, kdo ovládá tisíc technik, ale ten, kdo se nevzdá. Právě sis zasloužila mou doživotní věrnost, Kotomi-hime.." mírně jsem se pousmál.
Raijin si chtěl něco zařídit, já jsem chtěl jít s ním, ačkoliv bych to tady měl hlídat. Nicméně tu byla Tori a Kataro.
"Můžu jít taky?" vypadlo ze mě honem. Momentálně jsem neměl nic na práci a chtěl jsem vypilovat své schopnosti a trénovat další věci..

pro Sponsored content

Sídlo rodiny Date

Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date

Re: Sídlo rodiny Date