Sídlo rodiny Date

Jak jsem čekala, Kenjimu se na chvíli změnil výraz v obličeji. Docela se kontroloval. Zaťala jsem ruku v pěst a raději si ho poslechla. A překvapoval mě čím dál víc. Bodlo mě u srdce, když zmínil Takumiho. Samozřejmě, že jsem ho chtěla zpět..
,,Nevěřím ti." vydechla jsem nakonec. ,,Věřím ale, že jsi šílený a snad i schopný bodnout kudlu do zad Reině..."odmlčela jsem se a přemýšlela, co říct. Měl pravdu, že jsem naivka a...i když jsem strašně chtěla Takumiho zpět, nemohla jsem na to kývnout.
'Ty ale kývnout chceš, holčičko.' Sanbi měl pravdu..Ale co chci a co bych měla udělat, to jsou dva rozdílné pojmy. V mé situaci ano.
,,Je to fér nabídka." přistoupila jsem o krok k němu a mávla na stráž, která vážně zůstala poblíž a přišli hned. Odpečetili jeho ruce. ,,Nemůžu ti na ani ale odpovědět hned." zaklonila jsem hlavu, abych se mu podívala do očí. Představa, že bych měla zpět bratra, byla tak lákavá. Věděla jsem, že musím pokročit. Postoupit dál.
,,Máš pravdu, že mám své plány. A brzy se o nich dozvíš." neusmála jsem se, tentokrát ne. Dívala jsem se rozhodně.
,,Poté přijď znovu. Potom ti budu schopna s jistotou odpovědět." Nebyla jsem si jistá, co si o téhle odpovědi Kenji pomyslí. Zda za mnou přijde znovu, nebo naopak budeme stát proti sobě. Teď jsem každopádně odpovědět nemohla.
,,Děkuji ti za informace z města. Nečinná určitě nezůstanu." otočila jsem se k Hashirovi a převzala si od něj svitek.A zároveň kývla hlavou směrem k sídlu, s náznakem, že má jít se mnou.
,,Určitě se brzy uvidíme." rozloučila jsem se s ním, čímž jsem mu dala příležitost, aby odtud odešel,bez nějakých problémů. Já sama se vydala do sídla, rozhodnutá začít jednat.

Štrádovala jsem si to dál sídlem a tentokrát narazila na dalšího Yamadu. Zastavila jsem se před Kotomi a prohlídla si jí. "Takže to schytal jen tvůj ochránce hm?" Ušklíbla jsem se a zakroutila hlavou. "Nebo někde zase leží i Reizo v kómatu?" Začala jsem si hrát s pramínkem vlasů a podivně se usmála. "S kým jsi mluvila?" Sice mi do toho nic nebylo ale zvědavost stále přetrvávala. A tahle chakra byla trochu podobná paničce z města, proti které Kotomi přece chtěla jít.

Utápěla jsem se v myšlenkách. Reina, Sanbi. Potom Goemon a teď Kenji. Na jednu hlavu toho bylo příliš. Zvlášť na někoho tak slabého a naivního, jako jsem já. Zašklebila jsem se na sebe, když jsem hodila pohledem do okna, kde se objevil můj odraz. Dívala jsem se na osmnáctiletou holku, která vedla válku. Smutné, unavené oči, povadlý úsměv. Vůbec bych sama sobě 18 nehádala. Povzdychla jsem si a pokračovala v chůzi. Potřebovala jsem promyslet další krok. Nějak jsem se už musela hnout. Z tohohle místa, z tohoto dna, na kterém jsem se nacházela.
Všimla jsem si další chakry, která tu už nějakou dobu chyběla. Zvedla jsem hlavu před sebe a došla až na krok k Tori. Na její otázku jsem zakroutila hlavou.
,,Reizo je v pořádku. Zraněný byl Kataro." odpověděla jsem. Vzhledem k tomu, že se ptala cíleně, tak jsem neměla důvod hledat výmluvu nebo souboj zamlčet. Podívala jsem se za ni.
,,Kde je Raijin?" zeptala jsem se na oplátku já jí a podívala se jí do očí. Prohlédla jsem si ji. Něco se jim na jejich cestě stalo, ale nedávala to najevo. Všimla jsem si přívěsku, který měla na krku, ale nijak jsem to nekomentovala.
,,Kenji." odpověděla jsem nakonec i na její poslední otázku. Příjmení jsem si zatím nechala pro sebe. Určitě jsem ho neviděla naposledy. Příště bude dost času na vysvětlování. ,,Jeden známý. Povedlo se mu mě tu najít. Hodili jsme řeč a on mi mezitím vysvětlil, jak se věci mají ve městě...a tak." povytáhla jsem koutek rtů v pokřivený úsměv. Že jsem dostala nabídku na spolupráci a dostat Takumiho ze spárů Reiny, jsem si také nechala pro sebe. Sladká nevědomost, říká se.

"S kým jste bojovali?" Položila jsem další otázku a dál si hrála s pramínkem. Kenjiho jsem nekomentovala, pokud ji tu ale dokázala ta osoba najít něco bylo špatně. Nebylo to tu zas tak bezpečné, plus ten boj co tu proběhl? Někdo má problém.
"Nevim asi furt na místě vašeho boje." Pokrčila jsem nezaujatě rameny. "Nebyl moc rád." Dodala jsem a přestala si hrát s vlasy. "Co chceš dělat dál? Financování už máš." Prohodila jsem hořce a opřela se ramenem o zeď, stejně jako při rozhovoru s Katarem. Jejího pohledu na můj krk jsem si všimla ale opět jsem se rozhodla na to nijak nereagovat. Proč bych taky měla hm?

Uhnula jsem pohledem, když přešla rovnou k věci. Trochu jsem si přišla, jako když se zpovídám a lžu vlastní matce. Nebo starší sestře. Přesně tak se ke mně Tori chovala. Někdy. Zrovna teď ano.
,,S jedním....Uchihou a nějakou jeho raitonovou slečnou. Chtěli si mě otestovat. Jako první jim do rány přišel Kataro...Myslím." povzdychla jsem si. Měla bych za Katarem zajít.
Na poznámku o Raijinovi jsem pouze otevřela pusu a pak mi sklaplo. Mrzelo mě, že jsem udělala tu spoušť, ale...No, asi jsem moc výmluvu neměla, kromě toho, že mě napadli první. Místo toho jsem se snažila nějak zareagovat na její další otázku.
,,Chci jít na hrad. Získat ho zpět. A začít...bojovat. Ubránit město a....No...zní to bláhově, ale je toho ještě spousta." vzdychla jsem nakonec, ale podívala se na Tori rozhodnýma očima. ,,Určitě se chci přestat schovávat."

"Takže to byla holka." Přimhouřila jsem oči a zamyšleně jí sledovala. Kataro dostal na zadek od holky! Už jsem si představovala reakci Raijina až se to dozví. Pobaveně jsem se ušklíbla a zakroutila hlavou. "Tak to jste asi neprošli hm?" Netušila jsem proč tu někdo chtěl tuhle bandu testovat a bylo mi to tak nějak jedno. Když mi ale začala odpovídat na mou popslední otázku postupně můj úsměv zmizel. "Jak chceš bojovat? Nebo spíše s kým? S Katarem, kterého dostala holka? S Hashirem, který chodí pozdě? S Reizem, který se složí jakmile se ti něco stane?" Pokládala jsem jí otázky a ta nejdůležitější přišla v zápětí. "S Raijinem?" Odmlčela jsme se. "Na kterého teď čeká celé město? Měl by se starat o svoje lidi, ne nasazovat krk v jiné zemi." Dala jsme si ruce v bok. "Řekl ti ten Kenji jak to vypadá v hradu? Kolik je tam lidí schopných boje? Kdo proti tobě bude stát? Nemůžeš je tam poslad na slepo." Byla jsem naštvaná, protože jsem stejně věděla, že všichni ostatní na tenhle plán kývnou. I Raijin.

,,No.." odmlčela jsem se. ,,Neprošli. Tohle.." ukázala jsem na břicho, kde byla schovaná pečeť. ,,..chtělo ven. Nemáme se zrovna v lásce." takhle jsem si hrála na hrdinku, ve skutečnosti mě to děsilo. Víc jsem nad tím ale dumat nestihla, Tori se rozohnila. Když mi udělala výčet bojovníků, na vteřinu jsem zapochybovala, že to zvládnu, ale..Semkla jsem rty.
,,Musím něco udělat!" zvýšila jsem lehce hlas. ,,Nechci nechat všechny dělat to za mě. Je moje zodpovědnost pokusit se o záchranu bratra, o ochranu města, země." hlas se mi třásl. Kenji měl pravdu, nemohla jsem sedět na zadku a čekat, až to někdo vyřeší za mě. Reina sílila, veřejné mínění se více a více hlásilo k Reině.
,,Nejsme tak neschopní, Tori. Vím to." vydechla jsem. ,, A Raijin...Potřebuji ho v tomhle boji. Každou pomocnou ruku potřebuji. Nutit ho ale nemůžu." zavrtěla jsem hlavou. Přesto jsem doufala, že po tom, co mi řekl, po jeho milých slovech, se ke mně neobrátí zády.
,,Něco o tom hradě vím. Znám ho. Ale..." kousla jsem se do rtu. ,,Hashiru mi o něm získal podrobné informace, jenomže ty byly zničeny při boji se sanbim." povzdychla jsem si. ,,Takže...před bojem potřebuji udělat nějaký průzkum." přiznala jsem. V tu chvíli jsem si vzpomněla ještě na....jednu skupinu lidí. Musím ho najít.

Při tom jak zvýšila hlas jsem zatnula zuby abych to neudělala taky. Pak by to tu skončilo ječením. "Neříkej, že ty se pokusíš zachránit bratra, že ty ochráníš město, zemi. Budou to oni a i tak to budou dělat za tebe." Při slovech, že Raijina v boji potřebuje jsem potichu zavrčela. "Potřebuješ? Jsi sobec. Právě jsem ti řekla, že na něj čeká celé město, jeho lidi. A ty upřednostníš údajně město, které je tvoje ale vůdce má. Někdo se o ně stará, to o Raijinově městu říct nemůžu." Začínala jsem mít čím dál tím větší vztek a opět to bylo kvůli tomu, že jsem sakra věděla jak tohle dopadne! I přes to, že je to stejně debilní nápad jako byl ten Raijinův do toho půjdou. Vesele budou skotačit vstříc smrti a pro co? "Půjdou s tebou. Ale není to fér." Přiznala jsem nakonec a založila si pro změnu ruce na prsou. "Průzkum." Vyhrkla jsem pohrdavě to směšné slovo. "A zase jsme u toho. Koho tam chceš poslat hm? Kdyby nebyl Raijin tak nápadný tak jeho že? Protože ho nemáš tak blízko k srdci jako ostatní a proto to můžeš risknout hm? Nech Raijina rovnou naběhnout do hlavního města." Zle jsem se usmála. "Je postradatelný ne? Narozdíl od Reiza, Katara, Hashira." Odmlčela jsem se a dívala se jí do očí, přímo jsem jí propichovala. "Nikdo z nich se tam nedostane líp než já. Nedovolím ti aby jsi je tam poslala na smrt. Pochybuji, že to tam nikdo nebude bránit, ba naopak. Pokud je Reina chytrá bude vědět, kde jsou jednotky potřeba." Vlastně mohla je tam poslat na smrt...ale Raijina teda ne! Nehodlala jsem riskovat to, že padneme do pasti a budu sledovat další jeho boj, ve kterém se zničí.

Hlas se mi vážně třásl. Nejen hlas, ale i ruce. Do očí se mi tlačily slzy. To, co Tori říkala, mě bolelo. Já jsem přece nebyla sobecká.
,,Tak jako má Raijin co a koho chránit, já to mám taky, Tori." spustila jsem zoufale. ,,Říkáš, že toho sama nejsem schopna, když chci ale pomoct, obviníš mě, že je pošlu na smrt. Co mám potom dělat?" zaťala jsem ruku v pěst a odvrátila od růžovlásky pohled. Ne, neplánovala jsem tam poslat nikoho ze své party, z lidí, o kterým jsem byla přesvědčená, že jsou mí přátelé, ale neměla jsem sílu jí to vymluvit. Ani chuť. Od počátku mě viděla jako sobeckou, slabou holku, už jsem jí to vymlouvat nechtěla.
,,Proč myslíš, že tam pošlu tebe? Tak jako ty bráníš Raijina, on bude bránit tebe." nakrčila jsem nos. Došlo mi, že mezi nimi bylo něco víc. Jinak by ho takto nehájila. ,,Měla bych lidi, kteří by to mohli udělat.." byla jsem přesvědčená, že je znovu poprosím o pomoc. Tori tam jít nesměla.

"Nebreč." Utrhla jsem se na ní. "Máš silné řeči o odpovědnosti a pak tu budeš brečet?" Neměla jsem ráda pláč. A to jsem pár dnů zpět ronila přímo potoky slz. Nad tou vzpomínkou jsem se zamračila ještě víc. "Já se tě ale neptám Kotomi. A rozkazy od tebe taky nepřijímám. Pokud někam chci jít, tak půjdu." Oznámila jsem jí. "Raijin to vědět nemusí. Pokud bude vše v pořádku dám vědět. Jestli ne.." Pokrčila jsem rameny. "..tak dělej, že jsi o tom nevěděla. Pokud mu to ale přece jen řekneš, než tam vyrazím tak si mě nepřej." Pohrozila jsem jí už s normálním výrazem. "Neměl by to být problém, mám znak města, fyzické útoky na mě neplatí a dokážu být nenápadná." Pokrčila jsem rameny, už jsem byla rozhodnutá.

Skoro jsem zapomněla dýchat při představě, jak by Raijin mohl zuřit, kdyby se dozvěděl, kam a co šla Tori dělat. Dopředu jsem si podepisovala ortel smrti, když jsem o tom věděla.
Slzy jsem zatlačila. ,,Bude z toho problém, Tori...Nechci, abys tam šla." nepřikazovala jsem jí to, spíš prosila. Nejen kvůli Raijinovi, ale i kvůli ní. Poslat ji tam úplně samotnou, bylo jako poslat ji na smrt. Když jsem myslela na průzkum, určitě jsem ho nechtěla takhle. 'Dělej, žes o tom nevěděla..' nedovedla jsem si představit, jak bych tohle mohla dokázat.
,,Hrad je dobře zabezpečený, Reina stráž určitě posílila. Hradu velí sám velitel samuraiů. Je to takový generál hradu. Nevím ale, kam jsou stráže rozmístěné a jaké mají schopnosti." prozradila jsem jí, ale...
Věděla jsem, že se jí to nebude líbit. ,,Nechoď tam, Tori. Ne sama. Seženu ještě další lidi, kteří nám pomůžou."

"Nevěříš mi, že to zvládnu nebo co?" Zatvářila jsem se uraženě. "Nebo se bojíš? Toho kdo ti zařídil, že máš kde spát a za co nakoupit ardámu?" Ušklíbla jsem se. "Fajn..nepůjdu sama. Sežeň někoho dalšího" Rozhodila jsem rukama. "Když chceš mít u Raijina čistý štít tak prosím." Lhala jsem, a lhala jsem dobře. Neměla jsem s tím problém. "Ale nebudu čekat týden na to než někdo dorazí nebo ho seženeš." Oznámila jsem jí. "Furt ale platí, že nikomu neřekneš o čem jsme se bavily. Pak mu to řeknu sama že tam jdeme dopředu."

Přemýšlel jsem o Kenjim a jeho nabídce. Rozhodně jsme mu neměli věřit, ale mohli jsme se pokusit o domluvu.
Ve mě bojovaly dvě části. Jedná ta, která chce pomáhat a ta, která chce ničit. Bylo by fajn ukázat, že Kotomi na svůj lid nezapomíná. Ale taky by bylo fajn dobýt hrad, když bude většina lidí pryč..
Šel jsem ke Kotomi a celou dobu stal ve dveřích a poslouchal.
"Ne, půjdu tam já. Jak říká Tori, je to moc riskantní a já jsem jediný, kdo to může přežít, kdyby náhodou..." Šel jsem k ní blíž pevně rozhodnuty.
"Už jsem tam jednou byl. Znám tajný vchod...a použiju tohle
.." Ukázal jsem palcem na pečeť na čele.
"Dokončil jsem techniku.." Dodal jsem tajemně.