Sídlo rodiny Date

Skoro jsem zase usnula ale najednou se ke mně dostala informace od špiónků. Otevřela jsem oči a zahleděla se do stropu. Chvíli jsem přemýšlela co s tou informací mám udělat a jak se vůbec  zachovat. Jenže tohle bylo jenom jednou za život. Zamračila jsem se a začala vztekle křičet. Potřebovala jsem ze sebe dostat ten divný pocit, který se mi vůbec...ale vůbec nelíbil! Bylo to k zbláznění! Nejraději by jsem to tu rozkopala kdybych mohla. Posadila jsem se a zadívala se na dveře. Ještě jednou jsem si zakřičela, pak jsem se vztekle postavila a vystřelila z pokoje. Skoro jsem vrazila do nějakého sluhy, který zrovna někam kráčel plnit někomu jeho přání nebo co. Čapla jsem ho za ruku a stáhla ho o krok zpět když mě míjel abych mu viděla do tváře. Musela jsem se tvářit jak pekelnice protože zbledl. "Okamžitě, mě zaveď do kuchyně." Zavrčela jsem a následovala ho. Cestou jsem si pořád něco mrmlala pod nos. Něco na způsob proč se na to nevyprdnu a bla bla.
Vešla jsem do kuchyně a nevšímala si pohledů všech kuchtíků okolo. I takhle naštvaná jsem prostě byla kočka no. Zamířila jsem ke stolu, kde se chystalo jídlo pro bůh ví koho a ukázala na zákusek. Byl to jablečný koláč. "Pro koho to je?" Otočila jsem se na ně a nadzvedla obočí.
"Pro pána domu."
"Chmm..blbý." Čapla jsem koláč a kráčela pryč. "Udělejte mu jiný. Zdar." Opustila jsem kuchyni a mířila chodbou ke dveřím kde stál další člen té divné skupinky. Zastavila jsem se u něj a kriticky ho sjela pohledem od hlady až k patě aby to bylo vidět. "Tak ty jsi její bratranec jo?" Ušklíbla jsem se a odpověď jsem nepotřebovala. Pamatovala jsem si to, Kotomi ho představovala než jsem odešla z hospody. "No..možná kdyby jsi se přestal litovat, že jsi nedokázal tohle a tamto ty hrdino.." odmlčela jsem se a zamračila se. Znova ten pocit.. "Hm..tak by jsi věděl, že má tvoje milovaná Kotomi narozeniny." Zavrčela jsem a volnou rukou ve které jsem nenesla dort ho odstrčila stranou. "Ty jedna rodino. A teď se lituj!" Zasyčela jsem, stiskla kliku a vešla dovnitř. Dveře jsem nechala otevřené. Zastavila jsem se po pár krocích a na všechny v místnosti jsem se koukla. No popravdě bych teď nejraději utekla. Zatnula jsem zuby a věnovala Kotomi jeden hrozivě zamračený pohled.
Začala jsem k ní kráčet, jako bych po ní každou chvíli chtěla skočit a uškrtit jí. Místo toho jsem jí na stolek vedle postele položila koláč a promnula si zátylek zatímco jsem ten koláč pozorovala.
"No..tak asi.. všechno nejlepší Kotomi." Pohled jsem přesunula k ní a pokusila se o úsměv. "Teď už jsi žena..teda asi uplně ne..ale chápeme se. To taky přijde." Zahlásila jsem a bylo mi absolutně putna, že jsou tu ostatní.

Když mi Raijin vysvětlil naši situaci, povzdychla jsem si. ,,Tři týdny...Dobře." přikývla jsem a dodala: ,,Je mi líto, že vám přidělávám starosti." otřela jsem si zbytky slz z tváře a položila si ruku na břicho. ,,Nejradši bych vstala hned." prohlásila jsem. A i bych to udělala, ale sama jsem věděla, že momentálně se mi i hůř dýchalo, natož abych pochodovala po pokoji. Zjevně oba měli ještě co na práci. Nechtěla jsem se ale vyptávat.
,,Jistě...Zařiďte si, co potřebujete. Já....Momentálně asi nic moc nezmůžu." kysele jsem se zašklebila. Natáhla jsem se pro sáček s gumídky a zaslechla hlasy na chodbě. A pak opět přišla Tori. S koláčem v ruce. Postavila ho na noční stolek a popřála mi. Asi ne úplně nadšeně, zjevně se přemáhala. Zapomněla jsem, že mám narozeniny. To...jsem spala tak dlouho?.. Zírala jsem na ni jako na zjevení, přecházela pohledem z koláče na na ni. A zase se mi hrnuly slzy do očí. Ne, před ní jsem brečet nesměla, nechtěla to. Navíc když zmínila tu intimní věc, proti své vůli jsem zrudla.
,,Umm....Děkuju, Tori." koktala jsem. ,,Já jsem...na ně zapomněla."

Viděl jsem na Raijinovi, že není příliš nadšený, asi jsem dostatečně neprokazal svou hodnotu.
"Do klanu jít nemůžu, jsem pro ně mrtvý. Nikdo nemůže jen tak opustit svůj klan.." Pokrcel jsem rameny.
"Vím, že na to nevypadám, ale jsem i dobrý stopař." Pousmál jsem se. Bylo to tak, jak znělo mé jméno. Senju - klan tisici zručností.
"Kotomi, teď je kam nepujdes, za chvíli se na tebe podivam a musim tě zkontrolovat," řekl jsem poněkud přísným hlasem.
Pak přišla Tori se svým výrazem, který mě rozesmál. To je ale herečka!
"Otanjoubi Omedetou!" Poblahopral jsem Kotomi. To že si člověk najde čas i na narozeniny, bylo úžasný.

Když jsem tak poslouchal za dveřmi sbírajíc odvahu a chtěl jsem právě vyrazit za ní tak mě najednou zjebala jak malé děcko zrovna ta, která se na nás původně vykašlala. Ani neznám její jméno pravduříc. Možná bych se měl pak zeptat, ale to se ještě uvidí. Když tak vykládala o narozeninách tak mi to došlo, že kvůli té události jsem jí nebyl schopen předat dárek, který mám doma. Musím proto splašit někde nějaký nouzový dárek. V rychlostní shánění dárků jsem byl docela jednička, jelikož už se párkrát stalo, kdy jsem musel na rychlo sehnat nějaký dárek pro Kotomi. Když jsmě byli malí tak jsem jí upletl věneček z květin ze zahrádky, která byla v takovém skleníku shovaná před sněhem. Než mě Kotomi stihla spozorovat tak jsem se vytratil. Nejdřív jsem prošmejdil barák a našel nějakou bonboniéru. Možná ji tu měl někdo ukrytou, ale našel jsem ji ve spižírně, snad nikomu nebude chybět. Pak už chyběla ještě jedna věc a to byly květiny. Vyletěl jsem ven a koukal po záhonech a nějakých pěkných květinách. Když se mi podařilo vše sehnat tak jsem se najednou objevil v místnosti vedle Kotominy postele podávajíc s úsměvem kytici a čokoládu. " Není to sice to co jsem pro tebe měl původně, ale krásné narozeniny Kotomi. Je skvělé mít tě zpět. " Sám jsem netušil jestli jsem se nutil do úsměvu nebo ne, ale já jsem taková složitá osobnost. Nejspíš jsem prostě přepnul pro Kotomi. Přeci jen Raijin a tamta měli pravdu a musel jsem se vzchopit.

"Jo..neni za co." Znova jsem si promnula zátylek, necítila jsem se příjemně. Tohle pro mě byla nová situace. Raijin mě k tomu ještě poplácal po hlavě, nejdřív jsem netušila co mám dělat ale po tom co se zeptal na ten koláč jsem se rozhodla zaútočit zpět a vyhnout se odpovědi.
Otočila jsme na něj hlavu s hrůzným výrazem a zadívala se mi do očí. "Ještě jednou a přísahám bohu, že ti tu ruku uhryžu i kdyby to trvalo milion let! To, že jsi ty obří neznamená že já jsem děcko." Zavrčela jsem a rukou tu jeho odstrčila pryč. "A vůbec. Je jedno odkud je snad ne? Princezna má narozeniny." Odsekla jsme a pohodila vlasy. Udělala jsem krok ke dveřím protože jí Hashiru chtěl prohlédnout ale objevil se její bratranec. Nakrčila jsem nos což bylo u mě znamení toho, že jím z nějakého důvodu opovrhuji. Jenže to mě rychle přešlo. Překvapeně jsem zamrkala. Přinesl dárky. Střelila jsem pohledem na Raijina, zpět na Katara a dárky a zpět na Raijina. Muselo být jasné, že to vzal ze sídla stejně jako já ten koláč. No nemohla jsem. Vyprskla jsem smíchy a klopýtla ke dveřím kde jsem se rukou opřela o futra. A dál jsem se smála, nepokoušela jsme se to zadržet jako Raijin před tím. Než se Raijin naděje, tak mu to tu všichni rozkradou. No dál jsem řvala smíchy a nemohla jsme přestat.

Po blahopřání Tori se přidali i Rajin s Hashirem. Oběma jsem jim poděkovala a usmála se na ně. Dojali mě tím. A potěšili. Takto nadšený úsměv jsem věnovala speciálně Tori. Tušila jsem, že nebyla nijak nadšená, ale přesto to udělala. Vážila jsem si toho. Svůj pocit dala najevo po tom, co ji Raijin potlapkal po hlavě. Jejich duo mě rozesmálo. To bylo to, co jsem potřebovala. Uvolněný smích.
,,Vemte si z toho koláče taky." ukázala jsem na dortík, který Tori donesla, abych je od sebe odtrhla. Po Hashirově poznámce jsem nadzvedla obočí.
,,Co znamená prohlédnout?" přitáhla jsem si deku blíž k tělu. To už se Tori chystala k odchodu, ale zastavil ji Kataro, který se zde objevil. S dárky k mým narozeninám. Nějak jsem si nedokázala představit, kde je vzal. Napadlo mě, že Tori ano, protože dostala hrozný záchvat smíchu a Raijin naopak vybuchl. Vlastně skoro doslova. Odpochodoval z místnosti. Stihla jsem se na Katara usmát, poděkovat mu a už ve zvenku ozvala rána, až jsem sebou trhla. To snad...Unaveně jsem si promnula spánky. Vážně nevypadáme jako rebelové, přesně jak si to Tori myslí. Spíš jako banda komiků....Nebezpečných komiků. Prohlédla jsem si je jednoho po druhém a povzdychla si. Tohle bude ještě běh na dlouhou trať.

Prudce jsem vystřelil do sedu a prohlédl si nejdříve své ruce. Byly obandážované, stejně jako většina těla, jak jsem vzápětí zjistil. Poléval mě studený pot, košile, do které jsem byl oblečen, i místo pode mnou byly mokré. Rozhlédl jsem se po místnosti, která připomínala zámecké komnaty z příběhů, jež jsem tolikrát slýchával. Trvalo mi, než mi seplo, co se vlastně děje. Přehodil jsem nohy z okraje honosné postele, můj zrak spočinul na otevřeném oknu s výhledem do krásných podlouhlých zahrad. Bylo ticho a klid. Jsem v bezpečí? Pak ve mě zatrnulo. Jak jsou na tom ostatní a... Kotomi? Přes křeslo leželo složené hedvábné kimono, shodil jsem ze sebe promáchanou košili a oblékl si ho spolu s čistým prádlem. Vstávání ještě doprovázely mírné tupé bolesti, ale nic, co by mi bránilo v pohybu. Zaměřil jsem se na známé chakry, prostoupila mě pak mírná úleva. Z pokoje jsem vyšel opatrným krokem na kolosální chodbu a pokračoval jasným směrem. Náhle se ozvala obrovitá rána a následný otřes zdejšími základy. Rozhodilo mě to, raději jsem přidal do kroku a za chvíli byl u vchodu do místnosti, kde se nacházela celá parta, tedy momentálně až na Raijina, kterého jsem tu však ještě před pár minutami cítil. Opřel jsem se jednou rukou o futra a druhou zamával na pozdrav s širokým úsměvem. "Hoj!" Vidět je všechny živé a v pohodě, mě úplně zbavilo veškeré dosavadní tíhy.

Začal jsem se smát při pohledu na Tori, Katara a Raijina. Za chvíli se Raijin zdekoval a vybouchl vzteky. Doslova.
Ušklíbl jsem se. Ten toho nadělá..
Poskládal jsem pečeť a záhon květin se obnovil do původní podoby. Něco takového, byla pro mě hračka. Namířil jsem rukou na Kotomi a v ruce ji začala vyrůstat kytice růží mnohem hezčí a větší než ta, kterou přinesl Kataro.
"Myslím, tvá zranění princezno," pousmál jsem se a rázem dorazil Reizo.
"Vítám tě zpět.."

Ještě chvíli jsem se smála když Raijin vyletěl z pokoje a pak se beze slova vydala za ním. Jenže on už si to pochodoval venku někam pryč. Zastavila jsem se u okna, otevřela ho a opřela se o parapet. Pobaveně jsem si podepřela hlavu a sledovala jak pochoduje kdo ví kam. Chmm a tak se Rajin zbláznil. Zakroutila jsem hlavou a znova se musela zasmát tomu co se stalo. Jenže najednou se ozvala rána a sídlo se zatřáslo.
Překvapeně jsem zamrkala a sledovala směr jakým Raijin odešel a odkud se na obloze objevil blesk. Z nějakého důvodu jsem ucítila obrovský příval adrenalinu a s fascinovaným pohledem jsem zírala na místo, kde před tím byla hora. Dokonce jsem se z toho i začervenala.
Neváhala jsem ani minutu a vyskočila z okna s obrovským a nadšeným úsměvem. Skoro jsem utíkala ale vydžela jsem to a rychlím krokem mířila k tomu místu. Když jsem tam konečně došla zastavila jsem se pár kroků od toho, kdo sám vyzmizíkoval skálu. Neměla jsem slov takže jsem tam jen stála aby se svým vztekem nebyl sám, já sama se snažila vyrovnat s tím adrenalinem který ve mně Raijin tímhle vyvolal. Kdyby tu byla furt ta skála tak z ní normálně skočím a budu se u toho smát jak blázen.

Tori opustila pokoj hned za Raijinem a já si povzdychla. Zase. Spravil to až Hashiru, který mi vykouzlil úsměv květinou. Nádhernou květinou. Kluci se předháněli, kdo mě lépe obdaruje. Když Hashiru zopakoval, že mě prohlédne, deku jsem k sobě přitiskla. Vím, že je to v podstatě doktor, ale....Jsem holka a byla jsem zraněna na intimním místě. Nestihla jsem zaprotestovat, ve dveřích se objevil Reizo. Srdce mi poskočilo v hrudi. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem ho viděla v pořádku. S úsměvem nás pozdravil, ale já mu mohla opětovat jenom kývnutí hlavy. Je v pořádku. Je v pořádku. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Celou dobu jsem se na něj těšila a myslela na něj a teď nejsem schopna se na něj pomalu ani podívat...Vlastně ne, spíš jsem ho z očí nespouštěla. Prohlédla jsem si ho v tom kimonu a zkoumala, jak na tom asi je. Ale nic jsem neshledala.
,,On je tvá slabina?" ozvalo se uvnitř mě zavrčení. V tu chvíli bych ráda věděla, jak se té věci odpovídá. Potrefená husa nejvíc kejhá, napadlo mě. Asi bych neměla odpovídat...Nakonec jsem se aspoň pousmála.

Mlčky jsem sledovala jak se snaží si obvázat ruku a zakroutila hlavou. Na jeho otázku jestli si toho všimli jsem jen pokrčila rameny.
"Kam jdeš? Nenechávej mě tu s nima." Zamračila jsem se s ohlédla se k sídlu. Nechtěla jsem tam být. Unudila bych se k smrti a nebo bych umřela na to jak by to bylo nepříjemné.
"Zvláštně?" Zopakovala jsem a zatvářila se, že nevím o čem mluví. Došla jsem k místu kam odhodil tričko a zvedla ho. "Můžu ti to zavázat jestli chceš." Poznamenala jsem, kývla jsem k jeho ruce a pak si ho prohlídla celého. Koledoval si o to když se tu svlékl.. tak co.

Tori zmizela skokem z okna pryč, ani se neohlédla a nepozdravila. Zasmál jsem se drbajíc se na zátylku. A to jsem jí chtěl poděkovat, protože i když si toho moc nepamatuji zrovna zřetelně, vím, že mi byla první na blízku. Zaostřil jsem pak směrem, kterým se z okna vydala a zkoumavě se zamračil, z dálky se ještě valil prach a linula se poslední ozvěna hroutící se skály. Co víc, objevovaly se tam i žluté záblesky. Eh... že by- to byl...? Následně mě pozdravil Hashiru a já se pozorností vrátil zpátky do místnosti vrtíc při tom hlavou. "Jsem rád, že vás zase vidím," pověděl jsem s již navráceným úsměvem, kývl jsem i na Katara. Kotomi jsem věnoval milý pohled a pousmál se tak trochu jinak než předtím. Prohlédl jsem si okolí jejího lůžka a spatřil dort, kytici i bonboniéru. Další velkou kytici měla zrovna v ruce, zdálo se mi jakoby zrovna rostla, když jsem vešel do pokoje. Hashiru, další opravdu výjimečná schopnost, a tak krásná. Proč ale najednou tolik slávy? Evidentně to byly dary pro Kotomi. Vlastně jsem nevěděl, jestli má narozeniny, tohle jsme nikdy neprobírali, ale přišlo mi to jako nejpravděpodobnější možnost. "Všechno nejlepší, princezničko," pronesl jsem jako bych si byl jist, že mám ve svém úsudku pravdu. Ve skutečnosti však má slova zněla nervózně a nejistě. Navíc o lecčem vypovídal i teď již pokřivený úšklebek. Poté se dostavil i trapný pocit z absence jakéhokoliv dárku, a tak jsem tam tak postával, stále opřený o futra s tím přiblblým šklebením. Nevěděl jsem, jak z této situace pryč, nedávná událost tomu také nepomáhala. Jak na ni navázat jsem také nedokázal vymyslet, ale v hlavě mi to leželo stále. Jak dlouho jsem vlastně spal?

Chvíli jsem pohledem prejizdel z Reiza na Kotomi. Hmm...něco se mezi nimi stalo, když jsem tady nebyl..
S mírným úsměvem jsem se uklonil a pomalu vychoval z místnosti.
"Já vás nechám chvíli osamote.." zahlesl jsem a odešel ven za nimi na horu kamení.
Rozhlédl jsem se kolem a spatřil Raijina s Tori.
"Páni," uznale jsem přikývl, "já ti to osetrim.." Šel jsem blíž k Raijinovi s úmyslem mu vyléčit ruku.

"Půjdu." Oznámila jsem mu okamžitě. Kdyby se nevrátil kdo by mě platil?! Tak jsem si to aspoň sama odůvodnila. Vážně jsem tu nechtěla zůstat a hlavně někdo musí hlídat tuhle horkou hlavu né? Po jeho hloupé otázce jsem se zasmála. "Ach..jsi skoro jako Kotomi..." Poznamenala jsem, a když mi došlo proč jsem to řekla překvapeně jsem zamrkala. "Ty jsi nikdy.." odmlčela jsem se a vlastně jsem si povídala spíše pro sebe. Pochybovala jsem, že by si dal dohromady o čem tu mluvím. A zase jsem neměla slov. To už ale přišel Hashiru a chtěl Raijina vyléčit. Ten se ale samo sebou nenechal. Protočila jsem očima a zakroutila hlavou. Založila jsem si ruce na prsou přičemž jsem ho probodávala pohledem. "Dostane se tim tam infekce, ta ruka ti oteče, bude kekelná a nakonec ti upadne." Vymyslela jsem stupidní scénář ale kdo ví! Třeba se to může stát.

Pod dekou si hrála s prsty, jak jsem byla nervozní. Jeho pohled i úsměv byl...jiný. Popřál mi k narozeninám. Provokačně, jako obvykle. Aspoň tohle zůstalo stejné.
,,Děkuju." usmála jsem se přeci jen trochu veseleji. A pak bylo zase ticho. Sledovala jsem záhyb deky, pak zase Reiza a Hashira. A tak pořád dokola. Nakonec se odpojil i Hashiru. Kývla jsem mu na pozdrav a zavolala za ním ještě jedno díky. ...Ticho, které trvalo pár minut, mě drásalo. Snad bych radši i hlas sanbiho...Nakonec jsem to nevydržela. Odkryla jsem se, pootočila a spustila nohy z postele.
,,Půjdeme se trochu projít. Potřebuji čerstvý vzduch." rozhodla jsem se. Sice mi zakázali jít z postele, ale...Musela jsem na chvíli pryč. Se zapřením rukou jsem se postavila a musela se přidržet nočního stolku, jak se mi zamotala hlava. Usykla jsem bolestí, až jsem chvíli viděla dvě tři hvězdy, když jsem se narovnala. No, nebyla jsem úplně zahojená. Natáhla jsem se pro župánek, který byl hned vedle nočního stolku a oblékla si ho. Nazula jsem si pantofle.
,,Můžeme jít." přitáhla jsem si látku k tělu a zakryla tak pyžamko, které jsem pod tím měla.

Odrazil jsem se od futer, abych uvolnil prostor Hashirovi. Kývl jsem mu na rozloučenou, i když se mi z části nelíbilo, jak všichni postupně odchází. Znamenalo to, že musím vymyslet, co se bude dít dál. Nakonec to Kotomi rozhodla za mě. Čerstvého duchu jsem se také nemohl dočkat, i když mi stále chyběly síly, krátká procházka mi uškodit nemohla, spíše naopak. Se silami jsem na tom nebyl špatně sám, Kotomi bolestivě vstávala a já od ní na okamžik odvrátil pohled. Mohlo to celé dopadnout jinak, ale teď už bylo pozdě přemýšlet nad tím, co by kdyby. Zatnul jsem pěst a negativitu potlačil. "Když můžeme, tak jdeme," nakonec jsem k ní váhavě přistoupil a nabídl rámě, aniž bych se jí přitom díval do očí. Vyrazili jsme kupředu dlouhými chodbami až ven na zahrady přilehlé ke křídlu budovy, kde jsme byli ubytování. Přírodu jsem nejvíce obdivoval ve své přirozené kráse, ale i tyhle kultivované prostory byly něco úchvatného, se zájmem jsem se rozhlížel do všech stran, až jsem očima spočinul na princezně. "My dva si asi příliš nepovíme, co se tam vlastně stalo," pověděl jsem klidným hlasem s úšklebkem na rtech, zatímco jsme se procházeli cestičkami.

Uhýbal očima. To bylo to jiné i při úsměvu. Mrzelo mě to. Zvláště když jsem měla pocit, že já ublížila jemu. Přijala jsem nabídnuté rámě. Omluvně jsem se na Katara usmála.
,,Půjdu se jen projít, nemusíš mít strach." mávla jsem mu a zůstala zaklesnutá do Reiza. Prošli jsme dlouhou cestu, než jsem se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Šla jsem pomalu, ale chůze nebyla tak hrozná. Stačilo nedělat prudké pohyby.
,,Upřímně...Nepoví nám to nikdo." pokrčila jsem rameny. Před námi jsem zahlédla krásnou kašnu, která tvořila nespočet malých i větších vodopádů. Zatáhla jsem Reiza směrem k ní. Bylo to dobré místo na posazení se. Místo, kde budeme mít klid a kde budeme sami.
,,Ptala jsem se na tuhle otázku ostatních. Vyhýbali se tomu jako čert kříži. Všichni." povzdychla jsem si. Chápala jsem je, nebylo o co stát. Pohled to určitě nebyl příjemný.
,,Po tlakové vlně mě v podstatě zabil dráp sanbiho." přiložila jsem si ruku k hrudi. ,,Nevědí, jak se ti to podařilo, ale zachránil jsi mi život. Spoutal jsi mě se sanbim. Vtáhl jsi ho do mně." olízla jsem si suché rty.

Svou opatrnou chůzí jsme téměř připomínali páreček důchodců na procházce, nad představou jsem se zašklebil. Z dálky na nás mávl, pravděpodobně, místní obyvatel, byl to vlastně první člověk, krom mých přátel (?), na kterého se mi podařilo narazit, proto jsem mu pozdrav rukou oplatil. Nevěděl jsem, kde se nacházíme, ale vzhledem ke klidu všech ostatních, má ostražitost polevila a já zůstal klidný. Mohla to být známost Hashira či Raijina, došlo mi, že oba mají své konexe mezi bohatšími vrstvami. Kotomi mě pak dotáhla k obdivuhodné fontáně. Až při posazení jsem si teprve s údivem všiml, jak je celé sídlo honosné. "Asi to v nás všech zanechalo zvláštní pocit," odpověděl jsem na její první věty. Ta událost byla stále čerstvá, i když to v nás možná vyvolávalo pochmurné myšlenky, přišlo mi, že mi všichni zúčastnění více přirostli k srdci. Ve chvíli, kdy začala stručně popisovat celou událost, v hlavě mi probleskl jak onen zamlžený okamžik, tak i dnešní sen. Hleděl jsem před sebe na neurčité místo a periferně sledoval, jak si vítr pohrává s květinami a keři vysazenými podél cesty. "Ty řetězy jsou schopností po otci, neuměl jsem je nikdy pořádně ovládat. Nevěděl jsem ani, že takovou sílu skýtají," odmlčel jsem se, z předklonu se narovnal a otočil pohled ke Kotomi, "nemohl jsem tě nechat zemřít, Kotomi. Ať to stojí, co to stojí..." Položil jsem jí opatrně ruku na břicho a zavřel oči, přítomnost Sanbiho vůči mně nenávistně rezonovala. Viděl jsem se s ním naživo, i v nitru, spoutal ho a vzal mu svobodu. Dalo by se říct, že nejen jemu, ale i jí. Co to pro nás všechno teď znamená? To, že tato bytost ovlivní budoucí chod věcí, bylo nevyhnutelné. Nadechl jsem se a koncentroval. Z dosavadní temnoty se vynořil obraz spoutaného monstra, stál jsem před ním nehybně a hleděl mu do zlověstných očí, jež mě probodávaly...

Když jsme se posadili, trochu jsem se uvolnila. Chůze byla v téhle chvíli trochu namáhavá, není divu po několika dnech v posteli. Rozhlédla jsem se kolem nás. Připomínalo mi to zahradu u nás. Taky byla tak velká a bohatá. Za hlavou mi zurčela voda, nutno podotknout že ledová. Neodolala jsem totiž, abych rukou její teplotu neokusila. Poslouchala jsem zatím Reiza, který mi o schopnosti vyprávěl.
,,Takže jimi můžeš spoutat i takového démona." naklonila jsem hlavu na stranu. Představa to byla neuvěřitelná. A kdyby to ostatní neviděli naživo a já sanbiho neměla v sobě, těžko se by tomu věřilo, že něco takového vůbec jde. Když pomineme, co se stalo, tak to bylo vlastně úžasné a nebezpečně silné. Kousla jsem se do rtu. Nemohl jsem tě nechat zemřít, řekl mi. Zahřálo mě to. Stejně jako ruka, kterou mi položil na břicho, a to i přes dvě vrstvy oblečení. Lehce jsem zrůžověla, poposedla jsem si blíž k němu a opřela se. Hlavu jsem si položila na Reizovo rameno a zavřela oči. Věděla jsem, že se snaží vidět sanbiho.
,,Jeho nenávist je stejně tak obrovská jako jako jeho síla. Drtí mě to, až to pociťuji na vlastním těle." pronesla jsem polohlasně, zatímco se Reizo soustředil na želvu uvnitř mě.
,,Děkuji, Reizo." hlas jsem ztišila až na šepot. Do zavřených očí se mi draly slzy, které jsem se snažila udržet. Teď jsem se ale mohla úplně uvolnit, v jeho blízkosti.

Přikývla jsem, však jsem žádné věci neměla! Nechala jsem je v Shimo no kuni. Jediné co jsem měla u sebe bylo pár věcí v kapsičkách. Každopádně jsem se hodlala minimálně převléct. Tohle oblečení bylo sice krásné ale nepraktické. "Ale nic. To nech být." Mávla jsem rukou na tváři se mi objevil vševědoucí úsměv. Pokud mě bude někdy v budoucnu hodně štvát tak vím jak mu to vrátit! "No jasně, že může!" Zatvářila jsme se zase vážně stále měla ruce založené na hrudi. "A co pak budeš dělat bez ruky hm?" Spustila jsem ruce podél těla. "Koukej si to nechat ošetřit." Zahrozila jsem mu a vydala se k sídlu ať mu to Hashiru může v klidu vyléčit. Doloudala jsem se dovnitř a chvíli trvalo než jsem odchytla dalšího sluhu nebo kdo to byl. Poručila jsem si jiné oblečení a jídlo s pitím sebou. Převlékla jsem se do oblečení, které se nejvíce podobalo tomu co jsem měla před tím než jsem sem přišla, hodila zásoby do batůžku a zastavila se u velkého zrcadla v mém pokoji. Vytáhla jsem z kapsičky červenou rtěnku, kterou jsem nosila vždy a všude. Rtěnkou jsem zvýraznila rty, schovala jí zase do bezpečí kapsy a chvíli se jen tak prohlížela.