SÍDLO KLANU KANA

First topic message reminder :


Sídlo klanu Kana je přísně střeženo, rostou kolem něj krystalické květiny, které v okamžiku umí reagovat na uživatele a vytvořit kolem hradu pevnou krystalickou bariéru. Pokud se jedna z nich zničí nebo se utrhne, naroste místo ní jiná. Lidé květiny běžně trhají, berou si ji jako symbol vlády Kana a je prostě krásná. V sídle je několik místností, pokojů, hlavní sál, ve kterém se pořádali i pořádají plesy a oslavy, přijímací salonek hned za vchodem do sídla, část sídla určená pro služebnictvo, zbrojovna, tréninková místnost a v nejvyšší části věže pokoj od kterého existují jen dva klíče. Jeden vlastní Reina a druhý ...?

Mazlila jsem se s Xayah a dívala se na Mili, jak nevěděla co říct. 
"Vidíš? Teď radíš. A psychická podpora je také velmi důležitá." pronesu, měla dobré nápady a to se hodilo, navíc byla svá a já nepotřebuju mít kolem sebe posluhovače, kteří mi kývnou na vše, co řeknu. Než jsem stačila říct další věc, vtrhla do pokoje další ženská. 
"Rikoooo!" vypískla jsem nadšeně, chtěla jsem jí obejmout, ale 
"Objala bych tě, ale ušpinila bych si šaty, až se převlíkneš do něčeho čistšího, tak tě umačkám, to ti slibuju." pronesu a zářivě se usměju. 
"Dámy, jsem ráda, že tu obě jste. Mimochodem obě jste chodily s mým bratrem. Takže máte cosi společného." uculím se, musela jsem si rýpnout. 
"Nicméně teď se plní jdeden z mých cílů. Podívejte se, už dlouho tuhle společnost vedli muži, myslí, že je načase to změnit, a vy dvě mi v tom pomůžete. Tam venku je jedno malé Miminko, který si myslí, že mě porazí, ale to je na omylu, já mám vás a společně dokážeme lidem, že my jsem lepší, než klan Yamada. Souhlasíte?" byl to velmi dobrý motivační proslov na mě, ale na lidi budu muset zapůsobit trochu jinak. 
"Vypadáš dobře riko, nějaké nové informace náááhodou nemáš?"

"Dobře no." Pokrčila jsem odevzdaně rameny a sáhla pro černé šaty. Přidržela jsem si je na těle a otočila se na Reinu s nejvíc drsným výrazem. "Co myslíš?" Zeptala jsme se jí a pak se k nám připojila další osoba. Nakrčila jsem trochu nosík kvůli té krvi a pověsila šaty radši zpátky. Nechtěla jsem aby na nich byla krev, i když by se to možná hodilo když chci působit jako někdo kdo lidem naplácá na zadek i za zlý pohled. Když ke mě poprvé natáhla ruku chtěla jsem jí stisknou i přes tu krev ale nestihla jsem to. Mlčky jsem jí pozorovala jak si stahuje rukavice. Koutkem oka jsem se koukla na Reinu když pronášela to s jejím bratrem a nervózně se ušklíbla. Ono se to tak říct úplně nedalo, protože jsem měla všechno v mlze takže se to nepočítá. Poté jsem Rice stiskla už čistou ruku a usmála se. "Milli, těší mě krásná a krvavá Riko." Zašveholila jsem a skoro neznatelně naklonila hlavu na stranu. Poté jsem její ruku pustila a vyslechla si Reinin proslov. "Takže jsme něco jako ženská síla?" Otočila jsem se zase k šatům a stále sledovala ty černé. Mmmm to budu ale kočička.

Spoiler:

U Reiny na stole se objevil malý had, na kterém byl vzkaz.

kód:

přípravy jsou skoro hotové. Ruki.

"Výborně to jsem přesně čekala od vás obou. Takže z té malé démonky si pak klidně udělej cedník to mi je jedno, chci jí mít tady. Takže Riko seznámím tě s mým kapitánem, bude se ti líbit a vydáte se na misi hledání toho Mimina, rozumíme si?" kouknu na ní vážně a jasně ji mimicky naznačím, že Xayah skutečně není určená k tomu, na co jistě myslí. 
A párty bude zítra. Jak jsem slíbila. Přeci jenom rozlučku se svobodou jsem si pořádně neužila, tak ať si užiju vítání do nového světa." mrknu na na to. 
"Mili chopíš se příprav?" usměju se. Velkolepé akce byly v klanu Kana běžné spousta lidí, jídla, pití, drbů a tak. mezitím dojdu ke stolu u okna a zadívám se na hada. Sahat na něj rozhodně nebudu. Jen jsem si přečetla vzkaz a pak se na obě podívala.
"Dámy? Zvu vás na přehlídku svalnatých rukou a hezkých zadků." podotknu ano myslela jsem tím naši gardu samurajů. Nadšeně Xayah pustím na postel, tam se mnou nepůjde a pokynu dívkám, aby šly za mnou. 

Přesun

"Tvé přání je mi rozkazem." Ležérně jsem zasalutovala a zakřenila se. V hlavě jsem už měla menší plán, jen si ho pak budu muset s Reinou potvrdit. "Uuu.." nadšeně jsem zatleskala kvůli těm zadkům. "Může dostat osobní ochranka na hodinu taky osobní ochranku?" Zamyšleně jsem se ušklíbla a následovala Reinu, zatímco jsem v hlavě přemýšlela nad tím co všechno bych s tou svojí ochrankou udělala. Nebylo to nic sprostého! Na 95%..

-přesun-

Jak se tohle mohlo stát, že si toho nikdo nevšiml? Byla jsem tak zaslepená tou vládou a převratem, že jsem si nevšimla toho, co se děje. Rychle jsem se převlékla do základní uniformy. Pobrala svoje vybavení. Ještě jsem nakrmila Xayah a spěšně odcházela ze sídla. 

(přesun)

Loudavě jsem přišla ke strážcům u sídla. "Víš ty kdo já jsem?" Pronesla jsem se zvednutou bradou již po druhé tuto větu a vnitřně mě to velice uspokojilo. Když strážce sklonil hlavu a ustoupil usmála jsem se jako andílek a přestala se tvářit jako mrcha. "Víš." Dovnitř jsem nešla a dál před ním stála. "Mám pro tebe úkol, sežeň víc takových jako jsi ty a trochu tu posilněte hlídky." Mrkla jsem na něj, otočila se na patě a zamířila k těm kytkám co "rostly" okolo sídla. U jednoho takového keříku jsme si dřepla a opatrně se ukazováčkem dotkla krystalu. Oči mi posmutněli a mlčky jsem po krystalu přejížděla. Měla bych si u toho asi vzpomenout na bráchu Reiny, jenže ja vzpomínala na ty dva. Často mi nosili květiny aby mi udělali radost.

Lehce jsem sebou cukla když promluvil a vytrhl mě ze vzpomínek. Zamračeně jsem k němu pootočila hlavu, pokud mě něco dokázalo naštvat bylo to právě to, když mě někdo vytrhl z utápění se v minulosti. Protože já tu minulost milovala. Doslova. Když jsme ale zjistila kdo to je zamračení z mé tváře zmizelo. Vrátila jsem se pohledem ke květině a pomalu se postavila přičemž mi z květu postupně sklouzl prst. "Hmm." Otočila jsem se k němu čelem a vydala se pomalu k němu. Každým krokem se mi oči projasňovaly až z nich ten stín zmizel úplně. "Nemůžeš všechno brát tak jednoznačně. Co když za tím bylo něco jiného než vidina peněz?" Zastavila jsem se kousek od něj a sáhla pro měšec. Natáhla jsem s ním k němu ruku jako jsem tu už dneska udělala. "Bude stačit promiň? Nebo mi na tu holou naplácáš?" Ušklíbla jsem se a trochu naklonila hlavu na stranu. "Nemyslela jsem si, že toho chlapi tolik nadělají když jim někdo sáhne na pytlík." Pronesla jsem skoro s vážnou tváří a pak mi nechtěně unikl tichý smích nad vlastním, neslušným vtípečkem.

"Někdo nemá náladu hm?" Nadzvedla jsem obočí a poté co si měšec vzal jsem ruce strčila do kapes. Jak jsem to dělala hodně často. "Problémy s holkou? Svěř se, poradím. Jsem expert na romantiku." Nenechala jsem se odradit a stále ho sledovala s úsměvem. Po jeho otázce mi úsměv trochu zamrzl. Zrovna tohle jsem nečekala. Mohl by položit snad tisíc otázek a žádná by mě nepřekvapila jako tato. "Proč?" Zopakovala jsem po něm trochu zmateně a pak mi to cvaklo. Na tohle jsem ani nemusela být génius..i když já jím vlastně byla. Nevypadala jsem na to ale byla jsem chytřejší než drtivá většina lidí, které jsem za svůj život potkala. Buď tu přede mnou stál nespokojený poddaný Reiny, který je blázen, že se mě na to ptá když jsem jí kráčela po boku. A nebo tu přede mnou stál blázen, který byl na druhé straně toho co se tu dělo a ptal se mě na tuhle otázku i když jsem kráčela po boku Reiny. úsměv mi postupně zmizel z tváře a v krátkém okamžiku mnou proběhla spousta emocí. Z nějakého důvodu jsem cítila ztrátu. Další. Byl nikým. Jenže mě jeho osoba i za takovou krátkou dobu bavila. Navíc nevypadal jako špatná osoba. Byla jsem ráda, že tu alespoň někoho "znám". Na okamžik jsem uhnula pohledem stranou a zjistila, že v okolí nikdo není. Pokud moje dedukce byla správná, a já si tím byla jistá na 95% tak by dávalo smysl aby se mě zbavil. Vrátila jsem se pohledem k němu a téměř odevzdaně se pousmála. Já se smrti nebála. Svojí ne. "Blázne." Promluvila jsem konečně. Byl blázen když se na to takhle otevřeně ptal a já zjistila co jsem zjistila. Pokud byl všímavější mohlo mu dojít, že to vím. Pokud ne mohl to brát jako urážku. Já to tak ale nemyslela. "Nikoho jiného tu neznám." Odpověděla jsem mu na jeho otázku. "A nesoudím. Do duše člověka nikdo nevidí." Pak jsem zvedla lehce bradu jak jsem měla ve zvyku. "Myslela jsem si, že nejsi odsud." Pronesla jsem suše, nesnášela jsem když mi někdo lhal. A pokud přece jen nebyl odsud..nechápala jsem proč si vybral tak jak si vybral.

Hrklo ve mně jamile se mu v očích objevil sharingan ale pohledem jsem neuhnula. Na to by stejně bylo pozdě. Když se k tomu jeho tomoe roztočili pootevřela jsem ústa jak jsem chtěla něco říct, ale zůstala jsem ticho. Viděla jsem to co chtěl abych viděla a když to skončilo ještě okamžik jsem měla zastřený pohled jak jsem se vnitřně zatoulala. "Jak se to Reině stalo? Jak se z ní stala žena, kterou je teď? Klan Yamada není bez viny." Nechtěla jsem odpověď, zeptala jsem se ho na to aby se nad tím někdy zamyslel. Ustoupila jsem od něj krok dozadu, pohledem jsem neuhýbala. "A ty pro peníze zabíjet budeš? Pro kolik hm?" Další otázka na kterou jsem nechtěla odpověď. "A neopovažuj se si myslet, že ty jsi na té dobré straně. Protože nic jako dobrá strana a zlá strana neexistuje." Ke konci jsem zvedla hlas a zamračila se. "Stejně jako tvá princezna není jen hodná dívka bez poskvrny, ani Reina není zlá žena bez dobroty v srdci." Udělala jsem další krok od něj. Ne, nebála jsem se ho. Prostě jsem chtěla být dál a dál. "No, tak aspoň se ještě jednou uvidíme." Pokrčila jsem nakonec zase s úsměvem a kývla k jeho pasu. "A začni ten měšec nosit jinde...vážně." Vrátila jsem se zpět ke svému bezstarostnému chování, zároveň jsem ale byla celkem našponovaná.

Už jsem nepromluvila. Nechtěla jsem, dokud nezačal mizet. "Ráda jsem tě poznala..." Usmála jsem se. "..a okradla. Klidně se někdy stav na kafe. Meče dáme stranou. Pořád mi dlužíš to naplácání." Neodpustila jsem si dodatek a když zmizel otočila jsem se čelem ke květinám. Chvíli jsem tam tak stála a zachmuřeně zírala na krystal. Pak jsem zničeho nic tleskla a stala se ze mě opět ta energetická, bláznivá osůbka. "No tak jo." Otočila jsem se na patě a rázným krokem šla ke vchodu do sídla. Nikde nikdo. "Tady snad nikdo nepracuje nebo co?!" Křikla jsem i když jsem měla tušení kdo za to může. V sídle prázdno a tak jsem kráčela do ulic pod sídlem, kde jsem odchytila hlídku. No a náhodičká. Byl to ten týpeček, se kterým jsem před tím mluvila. Čapla jsem ho za oblečení a donutila ho aby se trochu předklonil a já mu mohla koukat do obličeje aniž bych zakláněla hlavu. "Chceš profackovat nebo co? Takhle se hlídá?!" Soptila jsem jako ďábel i když jsem věděla, že to prostě není jeho vina. "Ty." Ukázala jsem druhou rukou na jeho kolegu. "Koukej naklusat zpátky k sídlu. A ty.." vrátila jsem svou pozornost k tomu prvnímu. "Koukej sehnat všechny ostatní! Nebo vás napráskám. A ani se nehnete, je vám to jasný?" Zavrčela jsem a pustila ho.
"Jo a ještě.." Zamrmlala jsem a odepla si od boku svitek. Kousek jsem utrhla, něco do něj načmárala a podala mu ho. "Ať jeden z vás ještě najde Daimyo. Šla směr les tuším."
Potom co odklusal hledat ostatní jsem se vydala zpět do sídla. Tenhle konflikt šel přece vyřešit bez bojů. Úplně jednoduše. V sídle se mi po několika trapasech a minutách podařilo najít knihovnu. Vytáhla jsem si pár knížek, nanosila si je do středu místnosti a sedla si na zem. Číst si u stolu nebylo pro mě.

Mlčky jsem dorazila k sídle klanu Kana. Párkrát jsem už procházela kolem. O vyprávění o zdejších květinkách jsem slyšela snad už tisíckrát. Iritovalo mě to. Trhat si je na památku vlády Kana. "Zrádci. Vrazi. Lupiči. Kreté..." Odmlčela jsem se. Nemluvím sprostě, a proto jsem to nedořekla. Nevím, co to do mě vjelo. Nádech. Výdech. Klídek. "Čas zabít Reinu. Hlavně nenápadně." Po několika dnech a pomalu i týdnech jsem se k tomu konečně odhodlala. Potichoučku jsem našlapovala blíž k budově, když se tu najednou objevila stráž. Rychle jsem se zastavila. Lehce povyskočila a jakože se zadívala na tu nádhernou růžovou kytičku v krystalku vedle mě. Nedělala jsem nic podezřelého a tak stráž jen prošla kolem. Samozřejmě že jsem pozdravila. "Fuj." Má maličkost se neudržela, a když ochranka zahnula za roh budovy, tasila katanu a jednu z kytek roztříštila. Narostla nová. Zklamání. Pomalu jsem katanu poraženě zasunula zpátky do pochvy a pokračovala směrem ke vchodu. Inkognito. "Čel spravedlnosti ty bídná... bídná... Čel síle potomka klanu Asagawa ty bídná Kano." V hlavě se mi odehrávaly nejrůznější možné dialogy s Reinou před její smrtí. Nejsem ten typ, co by se musel předvádět, ale informovat Reinu o tom, že umírá rukou dcery jednoho z generálů, které chladnokrevně zabila, považuji za povinnost. "Nadešel tvůj soudný den Káně." Zarazila jsem se. Legraci jsem si z toho nedělala. Jelikož je ale v sídle klanu Kana "jen" Mili, dovolila jsem si odlehčenější atmosféru. Dávala jsem pozor pod sebe, nad sebe, zprava i zleva. Nikdo mě nesměl vidět. Když jsem došla ke dveřím, vyskočila jsem na římsu nad nimi a pokračovala dál k otevřenému oknu napravo. Nebylo daleko a já bylo dost na očích. Musela jsem si pospíšit.

Jaká smůla, že to okno vedlo právě do knihovny kde jsem do sebe drtila všechny dostupné informace. A proč? Vše se hodilo pokud jsem chtěla aby boj skončil dříve než začal. S povzdechnutím jsem odložila knihu a tušku s kterou jsem si hrála jsem zahodila. Zvedla jsem se a popošla k oknu abych se nadýchala trochu čerstvého vzduchu. Prach z těch knih byl hnus. V okně se ale zjevila nějaké dívka. S naprostým pokerfacem jsem jí sledovala a chvíli se mi nedostávalo slov.
Tak co to má tady Reina za stráže...tomu teda nerozumim. Odstoupila jsem od okna aby mohla dovnitř. "Myslím, že se dneska ta fasáda malovat nemá." Předstírala jsem, že nad tím chvíli přemýšlím a pak nadzvedla obočí. "Nic tu k ukradnutí není. Teda asi jo..ale to ukradnu já. Prostě moje teritorium. Zabráno. Označkováno. Kapišto?" Založila jsem si ruce na prsou a pozorně ji sledovala. Ne nebyla jsem hloupá. Tato dívenka tu nelezla po zdi jen tak. Jasná věc. "Oh už vím. Ty jsi můj princ..mm princezna? A přišla jsi mě zachránit z vysoké věže?"

Nešlo vůbec o neschopnost stráží, ale o mé ninja schopnosti. "A je vymalováno." Byla jsem přistižena při činu. Popravdě jsem moc nepřemýšlela nad tím, co se stane, když mě čapnou. Měla to být sebevražedná mise s jediným cílem, zabít Reinu Kanu. "Takhle se k Reině nestihnu dostat včas. Vyřídí mě dřív." Proletělo mi hlavou a místo toho, abych vešla do místnosti skrze otevřené okno, jak jsem zamýšlela, začala jsem pomalu couvat. "Dneska se nemaluje ale jen obhlíží terén k malování. Moc hezká budova. Tak já teda řeknu zaměstnavateli, že to půjde. Na ceně se domluvíte pak s ním." Zajímá mě, kdy Mili přeteče pohár trpělivosti a řekne dost. Nebo bude dál hrát blbou? Být ní tak mě nechám zpátky odejít. Zapomenu, že se něco stalo a žije se dál. Nikdo nemusí umírat. Přesněji JÁ nemusím umírat. "Ne, ne, ne. Kdepak. Já nekradu. Mám živobytí, s kterým si vystačím." Reagovala-li Mili stejně, i když jsem do pokoje nevešla, tohle jsem ji odpověděla. Na poznámku o princezně jsem už nestihla reagovat, protože mě někdo vyrušil. "Co tam děláš?! Říkal jsem ti Kaori, že nemáš blbnout! Okamžitě slez než si tě někdo všimne!" Byl to můj opatrovník. Rodinný přítel. Pekař. Ten který mě dostal z ulice a poslední dny živil. Zadarmo. Nějak se musel dozvědět o mém úmyslu a chtěl mi to dneska překazit. Nevím o tom, že bych se mu svěřovala. "Tohle by si tvá matka nepřála!" Tu si "strejda" všiml paní v okně. "Prosím Vás omluvte ji. Už víckrát to neudělá. Zemřela ji matka. Sám jsem na ní krátký. Nevím, co to do ní vjelo." 20 let. Je mi přesně dvacet let. Proč dělá jako bych byla mimino? Chápu, že se to snaží nějak ukecat, ale takhle mě ztrapnit.

"Mmm..jojo." Přikyvovala jsem hlavou když mi lhala ohledně malování a tvářila se, že to žeru. Tak to máme další na seznam. Sladce jsem se usmála a přišla blíže k oknu, když na ní někdo zavolal. Vykoukla jsem ven a zadívala se na muže dole. "Takový.." mlaskla jsem jako bych hledala správná slova. "...zapamatovatelný obličej, že?" Usmála jsem se na dívku. "V pořádku. V pořádku." Zamávala jsem na chlapíka a pískla na strážného, který obcházel sídlo a teď byl zase blízko tohoto okna. "Za 10 minut všichni u vchodu." Vydala jsem rozkaz. Však já jim to spočítám! Dvakrát za den. "Tak slečno, slezeš sama nebo ti pomůžu?" poklepala jsem prsty na parapet okna a stále se usmívala tak sladce, že jsem mohla být klidně celá z medu. Fuj.

"Děkujeme moc má paní." Vlez doprdelkářský ton a hluboká úklona. "Copak ten člověk nemá žádné vlastní hodnoty? Čest?" Nestačila jsem se divit. Tahle ženská je s největší pravděpodobností komplicem Reiny ne-li ona samotná v přestrojení a on se jí takhle dvoří? Jako ano. Pustila nás. Jashin ji žehnej. Přesto si myslím, že krátké dík a bonboniéra by stačily. "Děkuji. Kdyby jste potřebovala, dáme Vám v budoucnu na malování slevu." Zažertovala jsem, když už jsem byla slezena dole. V bezpečné vzdálenosti, kdyby si to náhodou dosavadní paní domu rozmyslela. "Teď mi prosím řekni, jak si se o tom dozvěděl." Zašeptala jsem k "tatíkovi". Opravdu jsem zvědavá. Neříkejte mi, že mě špehuje. "Včera si mluvila ze spaní, že to dneska už konečně zkusíš. Není toho moc, co by si konečně chtěla zkusit." Pfuu. Ach ano. Jednou jsem se mu vlastně o mém plánu zabít Kanu svěřila. I o neustálém odkládání. Stručně ale. Že si nesmyslné brblání ze spaní spojí s pokusem o atentát, bravo! "Nemám slov. Snad jen děkuji za pomoc ale příště bych si vyprosila aby si neroznášel, že na mě jsi krátký. Vypadám jako puberťák." Tohle mé ego neunese. "Papíček" jen přikývl ještě jednou se za Mili podíval a odešel. "Na shledanou." Už jen slušně se rozloučit a jsme pryč. (Přesun)

Opět jsem přikyvovala a dál se usmívala jako andílek. "Jistě. Možná budu potřebovat vymalovat docela brzo. Když nenajdu tebe, určitě najdu jeho.." kývla jsem směrem k "tatíkovi". "...a ten pak najde tebe hm?" Přestala jsem se opírat o parapet okna a narovnala se. "Mějte se." Mávla jsem na ně a otočila se do místnosti. Můj dosavadní úsměv zmizel a zamračila jsem se. To je mi teda ochrana tady.. Překročila jsem rozložené knihy na zemi a rázným krokem se vydala dolů před sídlo. "Takže pánové." Zavrčela jsem na hlídky, které tam už podle pokynů čekaly. "Přijde vám normální, že si tu lidi lezou po zdech?!" Kaori nebyla první, která se sem dostala jen tak a dělala si tu co chtěla. Goemon jí předběhl, ale o něm jsem se jim zatím zmiňovat nechtěla a tak jsem jim to podala trochu jinak. "To už je druhý člověk dneska! DRUHÝ. Co tu dělá pochybné věci a vy jste bůh ví kde. Takže jestli nechcete viset ze stromu za palce u nohou tak se dáte pěkně dohromady a tohle už se nestane. Je vám to jasný?!" Soptila jsem jako ďábel a přecházela podél řady sem a tam. Docela jsem si to užívala, že nikdo neřekl ani slovo a poslouchají. "Takže..posílit hlídky, dávat pozor na lidi co lezou po zdech a vše podezřelé hlásit. Jasný? A buďte maximálně podezíravý ke všem. KE VŠEM." Pohrozila jsme jim prstem a strčila ruce do kapes. "Jdu si něco vyřídit. Do sídla NIKDO koho 100% neznáte nesmí." Trhla jsem hlavou stranou na znamení, že se mají rozejít a vydala se pomalu pryč. "Jo..a běda jestli tu zase nikdo nebude až se vrátím." Křikla jsem na ně ještě než jsem zmizela úplně.

Vtrhnu do svého sídla. Byla tu cítit panika, jako všude. Proč? Bylo mi to fuk. Dneska ano. Mrzutě jsem šla do svého pokoje. 
"RIKOOO!!! Miliiiii!" zakřičím a prásknu dveřmi. Měla jsem sto chutí někoho praštit. Ty dvě zrovna ne, ale musela jsem se uklidnit a s někým to pořádně probrat, než půjdu za manželem. Musím se prostě uklidnit. Na stolku u okna byla karafa se sakém. Dala jsem si jednu skleničku. A pak ještě jednu. Normálně nepiju, ale teď jsem musela. No takhle mě snad nikdo ještě nikdy nevytočil. Ještě, že to nikdo nevidí. Přešla jsem k váze co byla na stole. ROzčilovala mě a já s ní jednoduše chtěla prašitt o zem. Neudělala jsem to. Hodila jsem jí o zeď. Ta rána musela být slyšet úplně všude. Byla jsem ani nevim jestli rudá nebo bílá vzteky.

Přikradla jsem se do blízkosti sídla a sekla sebou na zadek do křoví. Potichu jsem se zasmála a pak si vyděšeně rukou příplácla pusu. PŠŠŠŠ nikdo o mě nesmí vědět! Zadívala jsem se skrz lístky a větvičky keříku k sídlu, kde byla hlídka. A o kousek dál byla další, vypadalo to, že seřvání pomohlo. Stejně jsem jim hodlala dokázat, že se sem dostane i člověk co je na mol jako já. Velmi, velmi pomalu jsem složila pečeť protože jsem byla paranoidní, že každý můj pohyb je moc nahlas. V tom se vedle mě na zemi objevil můj klon. "Čáááu" zašeptala jsem a potichu se uchechtla. "Ty vypadáš úplně jako já." Vykulila jsem oči a na chvíli si myslela, že jsem se zbláznila. Jenže hned jsem si vzpomněla, že jsem klon udělala já a vzpomněla jsem si i na plán, který jsem před chvíli vymyslela. "A jooo...vlastně. Teda, tak, ty teď odvedeš pozornost...nějak...jo?" Zašeptala jsem a sledovala jak se klon zvedá a stejně nejistým krokem jako jsem měla já jde pryč. Na chvíli jsem se zasekla a čuměla do blba než jsem uslyšela hlasitý, ženský křik. Sledovala jsem jak stráže běží k místu odkud můj klon ječel jak když ho na nože berou a rychle...no pomalu jsem se vyhrabala na nohy. Přikrčená jsem se připlížila k sídlu a připlácla se na zeď. Zvedla jsme hlavu ke stále otevřenému oknu do knihovky a pokrčila rameny. Když to zvládla ta mladá jepice, zvládnu to i já! I opilá! A tak jsem  se s velkou námahou a velmi pomalou rychlostí vyškrábala až k oknu, vpadla jsem dovnitř a sekla sebou na zem. Začala jsem se nahlas smát a znova se postavila. "Budou viset za palceee, budou viset za palceee." Začala jsemtančit vítězný taneček.
Asi bych neměla oslavovat to, že ta hlídka je furt na prd..ale to mě v tu chvíli nezajímalo. Já byla king a oni budou viset za palceee. Najednou jsem přestala tančit jak se mi udělalo zle, protočila jsem oči a svalila se na zem. Á spala.