SÍDLO KLANU KANA

First topic message reminder :


Sídlo klanu Kana je přísně střeženo, rostou kolem něj krystalické květiny, které v okamžiku umí reagovat na uživatele a vytvořit kolem hradu pevnou krystalickou bariéru. Pokud se jedna z nich zničí nebo se utrhne, naroste místo ní jiná. Lidé květiny běžně trhají, berou si ji jako symbol vlády Kana a je prostě krásná. V sídle je několik místností, pokojů, hlavní sál, ve kterém se pořádali i pořádají plesy a oslavy, přijímací salonek hned za vchodem do sídla, část sídla určená pro služebnictvo, zbrojovna, tréninková místnost a v nejvyšší části věže pokoj od kterého existují jen dva klíče. Jeden vlastní Reina a druhý ...?

Pročítala jsem zrovna nějaké ty ekonomické věci města. No tak takhle jsem si to skutečně nepředstavovala, že budu dřepět v kanclu celý dny, možná jsem si to měla promyslet dříve. Vyrušilo mě až zaťukání na dveře. Zvolala jsem dále. Nějaké statistické tabulky, co to bylo? Jako věděla jsem o politice i ekonomice dost, díky otci, který mě nutil toto znát, ale takovýhle věci mi nikdy neukazoval. To si budu muset najmout někoho, kdo mě do téhle problematiky znovu dostane. A ano napadla mě myšlenka, kdyby Takumi ve svém zajetí prováděl tyhle věci on, tak by bylo po problému. Ale........... ne. Rozhodně ne, já to taky zvládnu. Ukážu jim, že i žena umí vést. Musím se s tím poprat.

Ani nevím jestli při čekání na svolení ke vstupu ubyla minuta, dvě. Jak jsem byl zasněn, tak jsem si ani nevšiml povolení ke vstupu, až se ke mě přiblížil jeden ze strážných a chtěl mi sáhnout na rameno. V momentě kdy se natahoval rukou, tak jsem se objevil za ním a jen mu pošeptal do ucha " Nikdy se mě nedotýkej jestli chceš ty ruce použít". Strážce jen hlasitě polkl a šlo vidět, že má strach, koktavým hlasem jen prohlásil " P-Pane Daimyo-sama Vás očekává " po těchto slovech jsem od něj ustoupil a namířil si to přímo do kanceláře k Reině. Lehce jsem jen zaslechl jak si to druhý strážný zamířil k tomu druhému a povídal mu o tom jak jsem divnej no nějak jsem to ignoroval. Stál jsem před Reinou "Zdravím Daimyo-Sama" Mávl jsem rukou vzhůru a díval se po okolí její kanceláře. Ihned jsem spatřil obraz po mé levici a šel se na něj podívat. Mezitím se mi u nohy objevila kočkovitá šelma, nebo bych jí měl nazvat šelmička? Která se o mě začala otírat. Nevím co jsem to měl za zvláštní kouzlo pro zvěř, ale vždy když delší dobu nepoužiji žádné techniky, tak se ke mě zvěř tulí, až je to někdy otravné, když usnu v lese. No když chakru používám, tak na mě syčí, utíká ode mě a bojí se mě.

Skvělé antré, až když mě pozdraví, tak vzhlédnu od těch tabulek. Ruki. Jak jinak. Velmi pohledy Uchiha, ve službách jsme jich moc neměli, ale vždycky mě dokázali nadchnout. 
"Taky tě zdravím. Jak jsme na tom s našimi samuraii?" zeptala jsem se ho a tabulky odložila. Xayah se mu otírala o nohy. Podepřu si znuděně hlavu a sleduju je oba. To je ale mazel. 
"Chtěla bych vidět přehlídku a nové rekruty." podotkla jsem protože to byla jeho práce.

Obraz mě až zas tak moc nezaujal no ta šelmička jo, jen jsem si dřepl a začal jí škrabkat na hlavičce " noo ty si nebezpečná že, nonono jakpak se jmenuješ " furt jsem jí škrabkal za ušima a hlavičkou, pak na mě něco mluvila Reina o Samuraich a přehlídce " Aha tak to byl můj úkol ! Už je mi to jasný " Reina mi dala kdysi úkol, abych se šel podívat na Samuraie a já se měl ohlásit, no jelikož jsem na to úplně zapomněl, tak jsem to neohlásil na čas, jak jsem měl " Jo ti Samuraiové, no takhle potřebují víc tréningu, sám jsem se účastnil jejich cvičení i duelů, bylo to víc než smutné, sice tam bylo pár jedinců, kteří mají potencionál. " V klanu Uchiha jsem byl, jako jeden z nejlepších šermířů, málo kdo se mi dokázal rovnat a zrovna u Samuraiů si člověk řekne, že by měli vynikat no k Reině se mohlo dostat, že na tréningu jsem si zkusil jít sám proti 12 Samuraiům a všichni skončili v bezvědomí, v tomto tréningu jsem nepoužil žádné techniky, sharingan jen to co jsem se naučil vlastní silou. " To co jsme momentálně schopni nabídnout by spíš vypadal jako cirkus, co se týká rekrutu proč by jste tam nezašla a nepoctila je vaší navštěvou? Troufám si říct, že by to zdvihlo morálku " Zas tak strašná ta armáda nebyla, ale organizovat něco ? Já? Jen to ne, tolik práce, málo volného času, proč jsem vlastně na tenhle post kývnul.

Zastavila jsme se před sídlem a i s pytlíčkem si dala ruce v bok. Chvíli jsem si sídlo prohlížela a z nějaké hodně zaneřáděné části mého mozku se začaly drát ven vzpomínky. "euugh" vydala jsem ze sebe znechuceně když jsem si vzpomněla, že mi tu jistá osoba na záchodech držela vlasy když jsem zvracela všechen alkohol, který jsem do sebe nalila na večírku. Radši bych si to nepamatovala dál.. Přestala jsem zírat na sídlo a přiblížila se ke květinám z krystalu. Přejela jsem prstem po květu ale neutrhla jsem ho. Smutně jsem si povzdechla a pak zavrtěla hlavou. Nasadila jsem svůj drzý výraz a kráčela k strážím. Pokusila jsem se projít aniž bych jim něco řekla ale neprošlo mi to. "Hele!" Zavrčela jsem dotčeně a pohodila vlasy. "Copak ty nevíš KDO já jsem?!" Zvedla jsem vyzývavě bradu, vždy jsem si přála tuhle větu říct! "Koukej.." zabodla jsem mu prst do hrudi. "...vzít..." znova jsem do něj dloubla "..mou maličkost..." další dloubnutí "...k REINE!"

"Výborně." Vstala jsem od stolu a vzala mu kotě.
"Dobrá vydej rozkaz ať jsou odpoledne připravení chci vidět souboje a to souboje proti tobě. Musí být připraveni na všechno." Rozhodnu.
"Osobně si vezmi na starosti jejich trénink jsi ndjlepší a já chci mít nejlepší armádu jasné?" Položím mu jednoduchou otázku.
"Jo a jmenuje se Xayah."

Proti mě ? Jakej to má smysl? Proč chce po mě tolik práce? Proč mě tak trestá? Co jsem jí udělal? Tahle slova mi běžela v hlavě. " Se vší úctou jsem ninja, né chůva, majordomus nebo trenér Spíš bych ocenil nějakou misi mimo vesnici " Odfrkl jsem " Ale jak je vaším přáním madam " Poté jsem si vzal z jejího stolu propisku a napsal si na ruku Tréning, samurai, show. Často jsem si psal věci na ruku, protože jsem zapomínal na pro mě nedůležité věci, což v podstatě bylo vše. Poté jsem i s propiskou v ruce odešel z kanceláře, klasicky jsem jí zapomněl vrátit.
/přesun

Očividně můj sebevědomí a nekompromisní přístup přinesl ovoce, protože stráže se po sobě zmateně podívali. "Tak co?" Založila jsem si ruce na hrudi a poklepávala nohou, dávala jsem si záležet abych se tvářila co nejvíce otráveně a dotčeně. Nakonec mi jeden z nich pokynul abych ho následovala. Znova jsem pohodila vlasy a odfrkla si. Chlapík mě dovedl až před dveře a postavil se ke stěně. Vypadalo to, že tu zůstane pro případ kdyby dostal pokyn mě vykopnout ven. Fajn. Podrbala jsem se na hlavě a nejistě zaklepala. Chviličku jsem počkala a poté stiskla kliku. Nejdříve jsem do místnosti prostrčila ruku s pytlíkem čokoládových kuliček a pak jsem nakoukla dovnitř. "Jsem zpět." Oznámila jsem s nejistým úsměvem a vešla dovnitř úplně. Kdo ví jestli si mě pamatuje. "Čokoládu?" Znova jsem potřásla trochu pytlíčkem a přihloupě se usmála.

Tak to bychom měli. Na misi půjde až mi ukáže přehlídku. Za chvili přišel strážný oznámit mi humbuk u hlavního vchodu. Dala jsem pokyn aby záškodníka přivedli.když se objevil ve dveřích pytlíček s čokoládou narovnala jsem se a měla jsem co dělat udržet Xayah v naručí jak chtěla taky.
"Ale ale koho pak to čerti přivedli." Zvolám neutrálně s notnou dávkou zabavy. Vypadala vtipně jako moucha lapená do pavučiny.ale čokoláda!? Velmi dobrá strategie.

"Čerti přivedli jenom prostou a moc moc hodnou Milli!" Zavřela jsem za sebou dveře a uklonila se. "Slyšela jsem.." popošla jsem pár kroků k ní a zase se uklonila. "...že tomu tady teď velí..." opět pár krůčků dopředu a úklona. Celý tento výstup byl takový vtípeček, strašně ráda jsem přeháněla. "...jistá Reina Kana." Narovnala jsem se u stolu a zářivě se usmála. "Tak to gratuluji." Položila jsem před ní čokoládové kuličky. "Doufám, že máš sladké pořád ráda." Pousmála jsem se a pak si všimla čičiny, kterou držela v náručí. Trochu jsem zbledla a nervózně se uchechtla. "Máš to ale...hezkou číču." Zamumlala jsem a ustoupila o krok dozadu. Já kočky nemusela, ty jejich drápky..brr. "Netušila jsem, že je možné aby jsi byla ještě hezčí..ale koukám že je." Znova jsem se na ní přiblble usmála. Dřív když jsem se tu motala tak jsem jí říkala často, že je hezká. Nikdy mé poklony nebrala vážně..proč taky když jsem byla holka co něco měla s jejím dvojčetem? Jenže já dokázala ocenit krásu obou pohlaví..a to všemi způsoby.

Nekale jsem se na ní divala postupně mi ale úsměv povoloval. Pustila jsem Xayah na zem a vzala si čokoladove kuličky.
"Jako vždy to přeháníš, ale děkuji jsi milá jako vždy." Usměju se a postupně jim ty kuličky. Miluju sladké.
"Posaď se." Ukážu na dvě křesla u okna. Sama vezmu pytlíček a jdu si tam také sednout.
"Už jsi se vzpamatovala z toho všeho?" Posadim se a dám si nohu přes nohu a nabídnu jí z jejího pytlíku.

Posadila jsem se do křesla a pohodlně se opřela. "Hezké." Okomentovala jsem výhled a vzala si čoko kuličku. "Hmm" Odkousla jsem si půlku a pokrčila rameny. "Myslíš z toho mého opileckého snu?" Nadzvedla jsem obočí. "Už jsem nějakou dobu..v pořádku. Jestli se to tak dá říct." Strčila jsem do pusy i zbytek kuličky a olízla si prsty. "Občas si dám ale snažím se to nepřehánět. Nebo máš snad namysli to, že jsi tu teď boss?" Zatvářila jsem se zamyšleně abych odvedla řeč jinam. "No musím přiznat, že se z toho ještě vzpamatovávám." Zazubila jsem se a pak zvedla ukazováček. "A nebó jestli jsem se vzpamatovala z tvé nekonečné krásy?" Zasmála jsem se a založila si ruce na prsou. "Nikdy." Mrkla jsem na ní ale hned jsem se začala tvářit vážněji. "Slyšela jsem jen pár drbů ale asi to nebylo jednoduché, dostat se sem." Nadzvedla jsem tázavě obočí. Pokud se rozhodne, že mi o tom nic neřekne..v pořádku. Přece jenom jsem tu hodně dlouho nebyla a nemohla si být jistá co se ze mě stalo.

"Myslela jsem hlavně svého bratra." pousměji se, i když pro mě to bylo stále bolestné téma. 
"Co si slyšela za drby to by mě vskutku zajímalo." vezmu si ještě jednu kuličku a to už se po ní sápe i Xayah. Tak si ji vyzvednu do náruče a položím do klína, samozřejmě, že ona nic nedostane. Čokoláda je nebezpečná pro číču jako je ona. Mili jsem dlouho neviděla, měla jsemjen pár informací o tom,že po smrti bratra se z ní stal jaksitaksi opilec, ale to se dalo čekat, někdo zahání smutek alkoholem, někdo zabíjením vlády. Bylo ale hezké vidět, že se ke mě lidi vrací. Na okamžik mi hlavou projela myšlenka, že ženská vláda by taky nemusela být špatná. Mili i Rika by se hodily jako mí poradci, jen Ruki nám to trochu kazí, ale Ruki je vynikající bojovník a kdo jiný než chlap je schopný dobře namotivovat svoje lidi. Ženskou by sotva poslechli. Je jen pár žen jako jsem já a MIli, kteří se umí postavit zákonu umí se psotavit mužům.

"Ah..jo tohle." Zamrmlala jsem a nijak se k tomu dál nevyjádřila. Nechtěla jsem se o tom bavit. Moje dvě životní lásky jsou bůh ví kde a i její bratr mě opustil tím nejhorším způsobem. Chvilku jsem byla ticho a pak nahodila svůj úsměv. "No, vlastně nic moc. Něco se prý stalo. Díky tomu tu šéfuješ a skoro všichni někoho hledají." Pokrčila jsem rameny a začala si namotávat pramínek vlasů na ukazováček. "Joo a ještě jsem slyšela, že po lese běhá nějaká potvora co žere lidi...Je to pravda?"  Nadzvedla jsem pochybovačně obočí a sledovala tu čičinu. Kdyby se náhodou rozhodla seskočit z klína Reiny byla jsem připravená na útěk.

"Cože? Potvora co požírá lidi?" buď byla stále ještě v lihu, nebo se snažila odlehčit situaci. No nicméně s pravdou ven, že ano. 
"Skoro všichni hledají princeznu  Kotomi, zdrhla. Stalo se to, že jsem uvěznila vlastního manžela, abych tomu tady mohla velet. Potřebuješ slyšet ještě nějaké detaily? Beru si to, co mi klan Yamada vzal a to co mi ani klan Yamada dát nemůže, to si kompenzuju jinde." prohodila jsem celkem chladným tónem. Nebyla jsem na to hrdá, ale byla jsem hrdá na sebe, protože jsem dokázala vstát a říct slovo "NE".

"No fakt, jeden týpek mi to řekl." Zatvářila jsem se dotčeně. "Ale taky si myslím, že kecal...tak jsem ho.." odmlčela jsem se a nevinně zamrkala. "...tak trochu o něco připravila." Zamumlala jsem a zazubila se. No ale díky tomu, že jsem mu šlohla měšec jsem mohla Reině přinést ty čoko kuličky. Takže co jako?! Když mi řekla co se teda stalo přestala jsem si hrát s pramínkem vlasů a zahleděla se na ní. "Ach..krásná a chytrá." Vydechla jsem ze srandy zasněně a pak si stoupla. Přišla jsem blíže k oknu a dala si ruce v bok. "Takže..princeznu jo?" Usmívala jsem se podivně a pak mi to došlo. Zhrozeně jsem se na ní otočila a zalapala po dechu. "Ty..jsi vdaná?" Okamžitě jsem zase přešla ke křeslu do kterého jsem se teatrálně zhroutila. "Ach bože, co to je za nespravedlnost toto?" Zahuhlala jsem a zakroutila hlavou. Chvíli jsem setrvávala ve zhroucené poloze a přemýšlela. Poté jsem se zase vyhoupla na nohy. Přecházela jsem holt stále z komedie do normálu. "Kolik je té princezně? Nějak si nepamatuji, že bych jí viděla. I když se není čemu divit když jsem byla ve stavu v jakém jsem byla že?"

Sledovala jsem její počínaní a nutno říct, že dost překvapeně. Pak když položila několik těch otázek, musela jsem se znovu pousmát. Už chápu, proč jí bratr miloval. 
"Takže ano jsem vdaná, jsem vdaná politicky, tedy k sňatku donucena s vůdcem klanu Yamada, můj manžel korunovaný Daymio je o dvě patra výše uvězněný ve své komnatě. Poprvé jsem ho viděla až u oltáře. Smutné, že?" Postavila jsem se i já a začala přecházet ze strany na stranu. 
"Princezna Kotomi, kromě toho, že mě neskutečně štve, utekla dřív, než jsem stihla zakročit a teď pobíhá tam někde venku, menšího vzrůstu, bruneta, odporně milá a naši lidé jí říkají Sněžný démon. Říká ti to něco? Oddělala mi celou ochranku. Je na útěku a já jí na stopě. Až přijde skončí hůř jak její bratr. Nicméně její bratr je pro mě důležitý, kromě toho že jsem jeho žena, je to také feudální pán a tudíž správce země. Bez něj v téhle zemi neudělám nic, navíc je to rodina. Dokud žije, nikdo na něj nevztáhne ruku. O to se sama postarám." otočím se na ní prudce. Ano mohlo se zdát, že i když navenek působím jako egoistická zrůda, stále mi na rodině záleželo a on te´d byl moje rodina. 
"Od toho incidentu jsem za ním ještě nebyla." doplním poznámku. Měla jsem z něj strach. Co řekne a tak. Neznám ho nevím jak by reagoval. 
"Nicméně, klan Yamada zaplatí za to, co se mému klanu stalo, připravil mě o otce a oba bratry a mě připravil o možnost vdát se z lásky a rozhodnout si o tom sama. Takhle to prostě nenechám." zatnu pěst. Te´d už jsem možná začala působit jako dost velký cholerik a nestačilo by málo a bouchla bych hněvem. Bouchla bych pokaždé když tuto skutečnost řeknu nahlas.

Opřela jsem se zády o zeď, založila si ruce na prsou a sledovala jak přechází. Nezapomněla jsem ale monitorovat i pohyb té šelmičky. Když mi řekla, že manžela viděla poprvé u oltáře zamračila jsem se. "Mm nic." Odpověděla jsem jí na otázku ohledně sněžného démona a zakroutila hlavou. Mimoděk jsem zvedla hlavu ke stropu jako bych snad tak mohla vidět na jejího manžela zavřeného v komnatě. "No..radši za ním nechoď úplně sama." Zamumlala jsem a pohledem sklouzla zpět k ní. Přestala jsem se opírat a popošla k ní. Vypadala jako pochodující, bublající hrnec. "Je mi to líto." Dotkla jsem se její ruky a podívala se jí do očí. Já jsem měla možnost poznat opravdu hlubokou lásku. Plus jsem k tomu poznala později i jejího bratra. Nikdo mě nenutil s někým být protože se to hodilo. "Jsi hodně statečná Reino." Pustila jsem její ruku a zamířila zpět k oknu. "Ne každý by měl odvahu něco udělat...postavit se za sebe." Uznala jsem a zadívala se na oblohu. "Předpokládám, že ta princezna Kotomi je známá tvář, takže její chycení nebude dlouho trvat ne?"

Právěže bych za ním měla jít sama. Pomyslela jsem si. Já ho do toho uvrtala tak i já bych se mu měla později omluvit, nemohl za to. Nebyl to on, kdo přemlouvat ke sňatku. Jeho strůjce byl již dávno mrtvý. Miliino gesto mě velmi potěšilo ač jsem to nedala znát. Naposledy toto udělala matka před obřadem. Stiskla jsem na malý okamžik její ruku jako náznak vděčnosti. Statečná? Nepřišla jsem si tak, spíše rozzuřená. 
"Zabíjela jsem, Mili." pronesla jsem do ticha. Nedívala jsem se na ní, ve tváři se mi objevil stín. "Zabíjela jsem proto, abych se pomstila. Feudální pán, Rada, zabila jsem 11 lidí, kteří rozhodli o mém nynější pozici. Nepřišlo mi to líto. Nelituju toho. Bylo to správné. Chci aby si to věděla ode mě a ne od nějakých pomluv. Narozdíl od té křehulky já zabila vinné lidi. Ona zabíjela nevinné. Desítky nevinných lidí, kteří jen plnily můj rozkaz. Tak podle všeho, kdo je tu větší zvíře? Ona nebo já?" odmlčela jsem se. Musela jsem se uklidnit a dále jsem odpověděla na její otázku.
"Stále nám uniká a ve městě má stále moc lidí, kteří v ní věří a klanu Kana ne. Potřebuju pomoc a mít kolem sebe lidi, kterým mohu věřit a utvrdit vládu jejího bratra ale především klanu Kana. Potřebuju před lidi vystoupit a motivovat je k tomu, že se nic nezměnilo, že vláda zůstává stejná, jen ji už nebude spravovat klan Yamada." otočila jsem se na ní. 
"Pomůžeš mi?" prosík v mých očí nebyl tak znatelný, jak by možná mohla čekat, ale její podpora by se mi opravdu hodila.

"Zabij nebo budeš zabita.." Zamumlala jsem. "Kdyby jsi nic neudělala...zabilo by to tvého ducha. Žila by jsi vůbec?" Nadzvedla jsem obočí a sledovala jak se mraky hýbou. "Co se stalo, stalo se. Možná kdybych tě neznala mluvila bych jinak." Ušklíbla jsem se. "Ale to je tak vždy. Nadržujeme lidem, které známe a něco nás k nim poutá." Povzdechla jsem si a otočila se na ní. "A já ti nadržuju ráda." Zazubila jsem se pro odlehčení situace a po její otázce jsem jí mlčky pozorovala. Když jsem sem přišla, netušila jsem na jaké místo jsem se vrátila. Chtěla jsem se pobavit jako vždy a cestovat dál. Udržovala jsem se takto v pohybu s nadějí, že ty dva třeba někde potkám. Ale doteď nic. Proč bych měla pokračovat? Bylo načase se přestat honit za stíny i když mi toto rozhodnutí rvalo srdce. Fyzicky jsem cítila opět tu bolest. Přiložila jsem si dlaň na srdce a sklonila hlavu. "Bude mi ctí." Vydechla jsem a tím se úplně vzdala naděje, že ještě někdy uvidím mé polovičky. Chvíli jsem nechávala skloněnou hlavu abych zakryla bolest v mém obličeji a pak se uchechtla. "Takže.." Zvedla jsem hlavu již s úsměvem. "...myslím, že by jsi měla něco udělat co nejdříve. Pro lidi ve městě a v okolí. Nějaké oficiální vyjádření, protože to co se teď děje na ulicích je šílenost. Nemůžeš jim dát více času na spekulace a vymýšlení co se jak stalo. Takže být tebou, oblékla bych si ty nejlepší šaty..ehm jedny bych teda taky dala jedné nejmenovaně osobě..." nevinně jsem se usmála a strčila ruce do kapes. "...no a pak bych mazala promluvit k lidu. Jako že vše bude v pořádku, na všem se pracuje, ať se o nic nestarají bla bla"

Vykouzlila mi úsměv na rtech. Ano, další podpora. Takhle se moje ženská aliance co nevidět rozvede. 
"To mám rozhodně v plánu. Tak pojď." vezmu jí za ruku a táhnu jí do prvního patra, kde jsem měla pokoj. Až teprve před velkou skříní se zastavím a otevřu ji. 
"Vyber si co chceš, jen ty korunovační prosím tě ne, byly drahý." roztáhnu grandiózně ruce a sama se pak otočím a dívám se, co bych si vzala já. 
"Neměl by u toho být i můj manžel?" zeptám se jen tak, když postupně vytahuju pár šatů, tak u mě bylo jasné, jaké si vezmu. Musí být bílé jako sníh. Měla jsem tu jedny takové a myslím si, že byly pro tuto situaci ideální. Vytáhnu je a přiložím si je k tělu.
"Co myslíš? Na andělskou mrchu sednou no ne?" mrknu na ní. Takovou dívčí věc jsem strašně dlouho neudělala. Naposledy s Rikou, než byla poslaná na misi před svatbou. 

šaty:

S úsměvem jsem se nechala nasměrovat do jejího pokoje před obří skříň. "Páni.." Vydechla jsem a valila oči na ty kousky. Tohle jsem si nedokázala představit ani ve snu. "To je.." opatrně jsem sáhla na šaty a ta látka byla jemná jak obláček. "..neuvěřitelný." Vydechla jsem okouzleně. Ve společnosti těchto kousků začala napovrch vyplouvat má ženská stránka, která tohle milovala a snila o tom. "Jo..." zamumlala jsem když se zeptala na manžela a začala jsem zase vnímat ji. "To by asi měl, rozhodně by to vypadalo lépe a podkopalo by to jakékoliv tvrzení s kterým by přišla princeznička. Pokud vedle tebe bude stát její bratr myslím si, že nemá šanci." Přikývla jsem. "Pokud by to byl problém, vždy se dá použít jutsu ne?" Dodala jsem a zaměřila se na šaty, které si vybrala. S širokým úsměvem jsem naklonila hlavu na stranu a přimhouřila zamyšleně oči. "Perfektní. Nevinnost sama." Odsouhlasila jsem šaty a sama začala opatrně vybírat. "Mám vypadat...taky nevinně?" Zamyslela jsem se. "Řekni mi ty jak mám působit. Já bych byla v tomto neobjektivní." Zazubila jsem se a zakotvila pohledem u černých šatů, které byly lehce..um agresivní. Vypadala bych vedle ní strašně drsně.

"Vezmi si takové ve kterých se budeš cítit na pozici osobního strážce a poradce Daymio." usměju se na ní a dám si tyto šaty bokem. A sleduju co si vybere ona. Ano manžel by měl být u toho.
"Jen si nejsem jistá, jak to vezme, on souhlasit podle mě nebude. Bude naštvaný a bude to odmítat. navíc mám strach za ním jít, ale rozhodně za ním musím sama." řeknu a dám si ruce na boky. V té chvíli se pootevřely dveře a dovnitř vběhlo moje kotě. Překvapilo mě za jak krátkou dobu vylezlo schody. Šikovná kočička. Nastavím jí ruce a ona mi po nách vyšplhá do náruče. 
"Jmenuje se Xayah. Dostala jsem jí den potom, co jsem manžela uvěznila. A dostala jsem ji od něj, jako svatební dar." 

"Dobře." Zamumlala jsem s pohledem stále na černých a pak mi došlo co řekla. "Co?" Otočila jsem na ní zmateně a chvíli nenacházela slova. "Já..? Co? Reino, jsi si jistá? Sice jsem říkala, že to pití mám pod kontrolou ale popravdě...občas škobrtnu. A moc toho o politice nevím. A hlavně mám nenechavé prsty." Koukla jsem se na ruce a poprvé se za to trochu zastyděla. "Zrovna dneska jsem okradla jednoho týpka. Ale je pravda, že nebyl odsud." Znova jsem na ní upřela pohled. "Rozmysli si to, jestli chceš mít opravdu oficiálně po boku někoho jako jsem já. Pokud vezmeš své rozhodnutí zpět, nebudu ti to mít za zlé. Naopak to pochopím." Ujistila jsem jí. "Co se týká manžela..jak jsem řekla, může to zajistit jutsu. Je spoustu cest jak zajistit jeho přítomnost. I vzhledem k tomu, že jediné co potřebujeme je aby nic neříkal a jen ti stál po boku." Ani mi nedošlo, že už jsem přešla na "co potřebujeme" ne "co potřebuješ". "Pokud ale nejdříve chceš zkusit tu jemnější cestu, tak za ním jdi. Ale připrav si dopředu co mu řekneš aby jsi tam nezamrzla." Když do pokoje vběhla čičina nervózně jsem se pousmála a klidila se jí z cesty aby mohla přímo k Reině. "Ahoj Xayah, buď na mě prosím hodná a ty svoje drápečky nech zatažené."