Hlavní brána

First topic message reminder :


Brána do samotného města. Je přísně střežena, na cimbuří jsou umístěni lukostřelci a bez povolení nikdo nesmí vstoupit.

Celou cestu jsem šla mlčky, nechávala jsem si vše pro sebe, dokud nepromluvím s Takumim. Nicméně jsem neskrývala štěstí a dobrou náladu. U brány jsem se na ty dva otočila. 
"Sežeňte mi mého bratrance Kenjiho, prosím, a pak Mikoto dej si chvíli volno, vím, že jsem tě vzala na rychlo a nestihla sis odpočinout." kývnu na ně a vyrazím směrem k sídlu, nutně jsem si potřebovala s Takumim promluvit,

Cítil jsem se dost mizerně, že jsem nesplnil misi, kterou nám Reina svěřila. Nakonec si zjistila informace nějak sama, přičemž tahle mise bylo pro nás a ona byla jako dozor. Kdo by čekal, že ji tak zklameme. " Dobře. Jdu ho najít " Poté jsem se vydal někam do neznáma. Netušil jsem kde ho mám hledat, alkohol trochu začínal účinkovat a mé myšlení bylo poněkud zamlžené, avšak pořád jsem byl schopný nějak schopně myslet.
/přesun

Dlouho jsem se rozmýšlela kam nakonec půjdu. Vybrala jsem si bohaté a mocné město, kde budu moci uplatnit svůj plný potenciál. Byla jsem oblečena ve svém černém pláštíku a šla s davem přes bránu. Vypadala jsem celkem jako normální turistka.

Na rozdíl od svých "kolegů" jsem nikam nespěchal a tak, zatímco jim mohla cesta trvat přikázaných deset minut, já k bráně došel po dobrých patnácti. Nijak mě to ale netrápilo, jelikož jsem stejně byl sám v týmu, což ze mě dělalo i jeho velitele! A jako velitel jsem neměl potřebu potrestat svou nedochvilnost. Když jsem ale nakonec došel až k samotné bráně, měl jsem už poměrně čistou hlavu, nezkalenou pitím a ani tím neskutečným podrážděním nad existencí toho podivného stvoření. Jenomže, co osud nechtěl, jen co jsem k bráně došel, musel jsem řešit své vlastní záležitosti a nějakou misi a záchranu země jsem úplně, ale úplně vypustil... ono, když vaše stráže zastaví vaši dodávku "materiálu" a pak jí zabaví, aby vám jí předali, tak z toho vznikne opravdu zajímavá situace, která si prostě pozornost žádá. A tak, zatímco jsem těm neschopným ignorantům promlouval do duše a div je tam nezkopal na jednu hromadu, tak jsem zkrátka a jednoduše úplně zapomněl, že bych měl někam jít... namísto toho jsem po vydání rozkazů zabral místo ve strážné budce, kde jsem s nohama opřenýma o okénko vyčkával, než se ti matláci vrátí nebo pro mě někdo nedojde. Přeci jen, mou prací je chránit město a... zrovna odtud se mi chránilo opravdu dobře!

Ani já sám nevěděl, proč jsem jí vůbec ještě trpěl... měl jsem už tolik příležitostí jí jednoduše přeseknout, překousnout jí tepnu, nebo jí zkopat do kuličky, že být to kdokoliv jiný, byl by mrtvý aspoň pětkrát. Z nějakého mě její samotná existence ale fascinovala... možná to bylo tím, že podobně jako já nebyla úplně člověk, i když jsem si pořád stál za tím, že pro dvě příšerky není tohle město dost velké!
Když na mě však následně opět zavrčela, vrátil se do mé tváře onen klasický úšklebek, se kterým jsem jí dál pozoroval, zatímco se má ruka ležérně opřela o rukojeť katany. "Heh, jako kdybych o to stál" odfrkl jsem si a jen tak ledabyle pohodil rukou, načež jsem se jí zpříma a možná lehce výsměšně zadíval do tváře. "Stačí mi vědět, že jsi co jsi" prohodil jsem velice provokativním tónem, který doslova pálil na jazyku určitou výzvou, ale... tu už jsem si nechal pro sebe. Nějak se mi začínalo líbit jí provokovat, byla to příjemná změna oproti tomu, když vytáčela ona mě. Zvykl bych si na to!
"Vážně? A to s čím ti jako pomohli se smířit? Že pro ně nejsi víc, než obyčejná kočka? Že jsi jen hračka, kterou zahodí, až je přestane bavit?" povytáhl jsem tázavě obočí, přičemž na mé tváři tancoval onen provokativní a sebevědomý úsměv. "Nejsme pro ně nic víc než zbraň" dodal jsem lehce odlišným tónem, než předtím. Jako kdyby mi tato slova pouze proklouzla a já si toho snad ani nebyl vědomý. Než jsem si to ale stačil uvědomit, natož reagovat na její další slova, už jsem jí měl na rameni a cítil ostrost jejího drápu kdesi na svém krku. Na mé tváři se v tu chvíli objevil široký, skoro až spokojený úsměv, jako kdybych si to vlastně užíval... jako kdybych neměl strach, že mě vážně podřízne... jako kdyby mi to bylo jedno, nebo jí zkrátka nebral vůbec jako hrozbu. Pravda byla taková, že jsem jen nevěřil, že na to má. V tomhle jako já nebyla, nebyl to vrah, na to vypadala ještě moc nezkaženě světem venku. A tak, když mi následně tak šeptla do ucha, neubránil jsem se menšímu ušklíbnutí. "To se ještě uvidí" bylo vše, co jsem jí pobaveně šeptl zpátky dřív, než mi stačila po kůži přejet svým drápkem, o který jsem se nešťastnou náhodou taky trošku řízl, čímž se i na mém krku objevila ona menší ranka, ze které mi po krku začal ztékat pramínek horké krve. A jelikož seskočila prakticky přede mě, měla onu ranku div ne doslova před nosem, aby jí dráždila. Možná to byl záměr, možná jsem byl jen zbrklý, ale... ta ranka tam prostě byla a já nevypadal, že s ní hodlám něco dělat. Vlastně jsem spíš jen tak sledoval naší kočičí slečnu, co bude dělat dál. Jako kdybych jí k něčemu snad i pobízel.