Matsumuto - jo

First topic message reminder :

Sídlo, které původně patřilo nevlastní matce Kotomi, Kaie Yamadě. Sídlo odkoupil sám feudální pán jako dárek k výročí svatby. Když byla Kotomi malá, trávila s matkou na hradě hodně času.
Po událostech, které se staly v hlavním sídle, po zradě, kterou její macecha spáchala, sem Kaia uprchla. Strážena Reininými zřízenci.



Podaří se nám ho získat zpět?

Moje wakizashi se střetlo s tělem Hideko, v což jsem sice doufal, ale tušil jsem, že to mé vítězství znamenat nebude. Byl jsem totiž bezruký, ne slepý. Navzdory tomu, že byla Hideko pod nátlakem neustálých útoků, ukázalo se, že její Taijutsu i psychika byly vskutku pozoruhodné, jelikož během svých úhybů dokázala spojit postupně několik pečetí, které zapříčinily vytvoření dotonového klonu, ve kterém se mi právě bořila má zbraň, pustil jsem ji. Řetězy z mého těla vylétly, přestože původní plán o znehybnění Hideko nevyšel a bahnitý klon přede mnou roztrhaly. Všechny čtyři řetězy se vzápětí zformovaly, připraveny Hideko i přes její snahy zadržet, jen těžko by jim dále unikala. Její úškleb jsem samozřejmě zaregistroval, na mé tváři se v reakci objevil podobný, pohrdavý. Můj zájem ohledně jejího života se rázem pozměnil.


Výbuch způsobený v souboji Kotomi a deštníkáře jsem zaslechl, ale v zápalu boje mu nevěnoval pozornost. Byl příliš daleko, aby mě mohl ohrozit. Co však narušilo můj plán si s Hideko nadále hrát, byl chřestot senbonů a zanedlouho následná chakrová elektrická vlna, která se měla rozprostřít po celém bojišti až ke mně samotnému. V reakci na to jsem od Hideko na moment odvrátil pohled směrem k nebi, z kterého padal právě deštníkář, kterému musela patřit zmiňovaná raitonovomagnetická technika. V mžiku jsem se otočil zpět na Hideko, řetězy se zastavily v pohybu k ní a zapřely se namísto toho okolo mě o zem. Věnoval jsem jí ještě jeden pohrdavý úsměv doprovázený faktem, že ji dnes dovolím zbaběle utéct, ale následovaný hned dalším gestem, palcem putujícím přes krk, který značil, že tohle není naposledy, co se vidíme. Řetězy připomínající v tuto chvíli spíše další končetiny se přikrčily a vymrštily mě do vzduchu směrem k padající dráze deštníkáře akorát včas, než mě stihla vlna elektrického proudu zasáhnout. Skutečnosti, že Hideko byla pod zvláštní ochranou, jsem si tedy nevšiml. Jako dělová koule jsem zasáhl deštníkáře zpevněným ramenem do hrudi, což nás vymrštilo společně několik metrů výše a po čase zastavilo naše stoupání, nastal kratičký okamžik stavu bez tíže. Pravou rukou jsem značně rozhozeného a pravděpodobně polámaného muže chytil pod krkem rozhlížejíc se po bojišti ke Kotomi a pak dolů k Nerovi rozmýšlejíc dalších kroků. Byl jsem připraven spolupracovat na popud kohokoliv z nich.

Stihl jsem v těch několika krátkých okamžicích sledovat počínání obou svých přátel, kteří ve mně pro jednou zase vzbudily příjemné pocity pýchy, že mohu sdílet bojiště na stejné straně právě s nimi. Nero mě nepřestával udivovat svou silou, uměním improvizovat a odvahou, jeho poslední krok, při kterém se obalil poskládanou ocelovou kopulí zahrnoval všechny tři zmíněné body. Techniky obrovského rázu, které zde použil, ho evidentně silně vyčerpaly, ze své pozice neměl příliš možností, ale dokázal se adaptovat i za cenu jisté dávky bolesti.

Kotomi v tu dobu prakticky ihned zareagovala na nebezpečí elektrického pole, které se pod námi vytvořilo a tedy zároveň na z toho vyplývající ohrožení, pod kterým se Nero a dříve nebo později i já, nacházel. I když to na mé tváři nebylo znát, uvnitř mě zachvátil údiv ve chvíli, kdy Kotomi jakoby zažehla chakrovým plamenem pocházejícím od známého divokého tvora, kterého jsem před třemi lety uvěznil v jejím těle a který byl podle všeho vlivem Kotomina a Nerova společného tréninku dnes již za jedno s jeho hostitelkou. Zkrotit takovou bestii, jejíž agrese nás tehdy málem stála život, muselo být pro Kotomi neuvěřitelně náročné. A ještě před pár hodinami jsem doufal v to, že Sanbi bude ten, který Kotomi přede všemi zvěční svou dravostí a agresivitou a nebudou s ní nadále zacházet jako s malým dítětem. Realita od představy byla nakonec ale úplně jiná, Sanbi totiž nakonec poklekl před jejím odhodláním, alespoň se to v mých očích v tuto chvíli odrazovalo. Měla na to stát v čele svého lidu, byl jsem v to přesvědčen, opět se u mě zažehla víra v ní a její schopnosti.

Tlakovou vlnou po větrné smršti roztrhala zem pod námi a tím tak narušila smrtící elektrické pole. Síla větru proudící všude do okolí mi zvedla vlasy i nafoukla oblečení, musel jsem před ní přivřít oči a kdybych měl levou ruku, předložil bych si ji před obličej. Můj pohled potom přešel k Nerovi, o kterého jsem měl starost. Ten blázen už se hrnul z kopule ve svém zuboženém stavu a říkal si o další nášup. Pochopil jsem jeho vyzývavý pohled a vrhl doposud držícího deštníkáře Nerovým směrem. Škubající se tělo v tu ránu sestřelila složená ocelová ruka a nehybně ho přišpendlila k zemi, už nehrozilo žádné nebezpečí. Ve chvíli, kdy Nero padl na kolena, můj cíl byl jasný mně i Kotomi. Kontrolovaným pádem jsem směřoval k zemi, znovu jsem se snažil využít chakrových řetězů k co nejmírnějšímu přistání. Nerovný povrch a mé relativně mělké zkušenosti s takovýmto karambolem zapříčinily, že se při tvrdším dopadu ozvalo v mém trupu nepříjemné křupnutí doprovázené mírnou bolestí. Sykl jsem a odkašlal si, bolest nepříjemně dotírala na plíce, ale nešlo o vážné zranění. Řetězy se pomalu vtáhly zpět do mých beder, zatímco jsem se rozběhl k Nerovi.

"Ty tvoje už tak odpudivý oči nevypadají moc dobře, jedno oko na Maroko, zkrvavený, no..." odlehčil jsem provokativním humorem nepříznivou situaci, přičemž jsem mu pomáhal opřít se o jednu ze zemitých zdí, která se zde vytvořila vlivem destruktivních technik. Přestože jsem měl na tváři úšklebek, Nero si mohl všimnout, že je zastíněný obavami. Začínal jsem totiž chápat, že síla klanu Uchiha si bere svou vysokou daň. Bez dotazů či připomínek se moje pravá ruka rozzářila do příjemné tyrkysové barvy, postupně jsem ji přikládal k viditelným ranám, které se na Nerově těle nacházely. V těchto polních podmínkách šlo opravdu o první pomoc, ale dostatečnou k tomu, aby se jeho stav alespoň prozatím stabilizoval.
"Teď vážně, Hashiru by věděl líp, jak s tím naložit," mé oči se střetly s těmi jeho, narážel jsem samozřejmě právě na ně. Poznal jsem, že nejde o běžné zranění, ale o něco komplexnějšího. Hashiru byl lepší a znalejší medik v těchto ohledech. Ruka mi přestala zářit, první pomoc byla dokončena... no, téměř. Rukáv jsem měl již vyhrnutý, ruku jsem pozvedl mezi mě a Nerův obličej. Mohl si i přes své aktuální dvacítky dioptrie všimnout, že předloktí bylo poseto několika jen tak tak viditelnými jizvami od zubů. Chtěl jsem říct, že to je lepší než jakákoliv značka chakra pilulek, ale vyslovit se mi to nepodařilo. Místo toho jsem při té chvilce ticha, s paží nataženou, Nerovi věnoval specifický a vše vypovídající pohled.

Jeho zpětnou narážku jsem slovy nekomentoval, ale mohl si všimnout, že se mi na tváři objevil další úšklebek, když mi rýpanec vrátil. Těšilo mě, že i v tak zuboženém stavu má také chuť vtipkovat. Nad poznámkou o podceňování jsem jen zakroutil hlavou, nepodceňoval jsem se, mé limity mi byly známy. Dokázal jsem mimo jiné také ocenit kvality ostatních a Hashiru byl nejlepším medikem, kterého jsem znal. Našly by se oblasti i v léčení, kde bych věřil více svým schopnostem, ale otázka týkající se zranitelnosti očí klanu Uchiha nebyla jednou z nich.

Přistoupila Kotomi, která si to možná neuvědomovala, ale v tuhle chvíli doplňovala energii nám oběma jen svou přítomností. Nerovi dopřála také komfort něžnosti, který mu já nabídnout nemohl. Sanbiho plášť, který ji stále neopouštěl, vypadal pozoruhodně a budil respekt, stáhl jsem z ní pohled zpět na Nera a pokračoval v léčení, nakonec si Nero i kousl, zatnul jsem pěst. Oči se mi zavřely, představa, že se střetneme pohledem, mě děsila. Riziko toho, že by se oteplilo až příliš a roztála by i samotná Kotomi, bylo příliš vysoké.

Ruka ledové princezny, která se mě dotkla, okamžitě rozproudila chakru tříocasého skrze mé i Nerovo tělo. Cítit takhle jen zlomek Sanbiho moci mě posilňovalo. Nerův stisk mě donutil se zamračit, ruka instinktivně vystřelila a jemně kousavého Uchihu propleskla. "To tě aspoň probere," odvětil jsem mu na jeho omluvu ospravedlňujíc svůj bitchslap. Když se pokusil neúspěšně vstát a pročesal svou rukou vzduch, pohlédl jsem starostlivě na Kotomi. Sice jsem měl páru, ale bylo mi jasné, že za jeho stavem nestál nedávný výchovný pohlavek. "Tak vstávej," podepřel jsem ho pod ramenem a vytáhl ho do postoje, nepříjemně mě přitom píchlo na hrudníku, ale se zaskřípáním zubů jsem to přešel. "A nejen Kazeho, chci je najít všechny," doplnil jsem jeho slova rozhořčeným tónem, v mých očích mohli oba sledovat pomstychtivé odhodlání. Nastavil jsem Nerovi ruku jako návrh k utvrzení našeho společného cíle.


Ať už ji přijal nebo ne, otočil jsem se na oba a pokývnutím naznačil, ať se na deštníkáře podívají beze mě. Mohli pochopit, že jsem potřeboval chvíli k oddychu, opřel jsem se o kus zeminy a začal pracovat na vyléčení svého zranění sledujíc z dálky jejich počínání.

Nerův příslib podáním ruky mě potěšil, splnit takový úkol bych se vydal sice i sám, ale pustit se do toho s někým jako byl právě on po boku, mě naplňovalo snad ještě větším odhodláním. Zatímco jsem se v ústranní léčil, můj pohled těkal mezi Kotomi a Nerem, nevypadali zrovna nejlépe, ale humor i úsměvy, které je ani v takovémto stavu neopouštěly, mě ubezpečovaly, že si poradí. Ohnivá bariéra, která okolo i nadále žhnula se chvíli po Kotomině poznámce rozpustila. Vskutku pozoruhodná technika, vidět ji dvakrát v tak úzkém časovém horizontu a přežít ve zdraví...

Kotomi ke mně poslala roztomilou lištičku, která se mi obmotala okolo krku, rty se mi roztáhly do upřímného úsměvu. Nastavil jsem před rameno, kde měla přední tlapky a hlavu, ukazováček, aby si mě mohla očuchat, nakonec jsme si její packou a mým prstem ťukly na znamení nového parťáctví. Zdálo se, že je natěšená na nějaké to dobrodružství. Pohledem jsem se vrátil zpět ke Kotomi a přikývl na znamení díků. Něco se mi na ní nezamlouvalo, ale nedokázal jsem odhadnout, o co šlo, zdálo se jakoby ve snaze zvednout se táhla tíhu nejen sebe samé. Když Nero odkudsi vytáhl Kazeho a vrátil se ke Kotomi, vnitřně mi to však zvedlo náladu a zároveň přesvědčilo, že to zde opravdu zvládnou.

"Mizíme odsud, tohle se nám uklízet nechce, že Kitsu?" navázal jsem nejprve na naše předchozí vtípky s úsměvem, který se následně zmrazil do vážnějšího výrazu, "dám vám vědět, až... najdu Takumiho." Nevěřil jsem, že ho najdu živého, vlastně jsem ani nepředpokládal, že ho najdu, ale to Kotomi nepotřebovala slyšet. Třeba jsem se mýlil, chtěl jsem se ve svých odhadech mýlit, a to nejen v souvislosti s Takumim. Pěst se mi sevřela, já se otočil a vydal k lesům bez dalších slov s prostým mávnutím ruky na rozloučenou.


přesun