Matsumuto - jo

First topic message reminder :

Sídlo, které původně patřilo nevlastní matce Kotomi, Kaie Yamadě. Sídlo odkoupil sám feudální pán jako dárek k výročí svatby. Když byla Kotomi malá, trávila s matkou na hradě hodně času.
Po událostech, které se staly v hlavním sídle, po zradě, kterou její macecha spáchala, sem Kaia uprchla. Strážena Reininými zřízenci.



Podaří se nám ho získat zpět?

Nespokojil jsem se s ani jednou odpovědí sourozenců. Že střetnutí nebylo zbytečné, ale situaci se opět rozhodl vzít do svých neschopných rukou, namísto aby využil možnosti spojit se s Kotomi? Že nechce vládnout, ale tolikrát měla možnost ustoupit do ústranní, když Reina a tím pádem její pomsta zmizela? Správná chvíle jen tak nenastane, musí se aktivně hledat. Je špatné hnát se za jediným řešením, proč nezvážit alternativy... Moje uvažování nebylo bezchybné, příliš jsem byl ovlivněn emocemi a racionalita ustupovala.
Těžko jsem hledal slova a způsob, kterými bych Kotomi odpověděl a než se tomu tak stalo, princezna se již dala do pohybu, načež byla zastavena trojicí z Kuroi Hitsuji. A následně se vše semlelo až do této chvíle. Zaskřípal jsem zuby, moje rozhořčení tihle svým jednáním násobili. Jak nám tohle mohlo ujít, ve vlastním hradě, vlastní lidi. A pro co? ... Itsuki ...
V hlavě jsem mapoval prostředí a současnou situaci, ve které jsme se nacházeli. Musel jsem adaptovat svůj styl boje kvůli absenci levé ruky. Vezmi odsud Kotomi? Zachraň Takumiho. Ne... Probleskla mi hlavou Nerova žádost, když jsem sledoval rozzuřený výraz na tváři ledové princezny... sněžného démona. Cítil jsem Sanbiho přítomnost, přeci jenom jsme měli neoddělitelnou společnou minulost. Moje řetězy byly ty, které ho uvěznily.
"Kotomi nebude utíkat!" oponoval jsem razantně Nerovi vzápětí, ale slova směřoval od počátku spíše ke Kotomi, "může teď ukázat, že není slabá princeznička! Stále čeká na nějakou chvíli, ale nikdy sama neudělá potřebný krok. Nemůžeme ji jen vodit za ručičku...!"
Chtěl jsem pro jednou Kotomi vidět zuřit. Dospět? Byl to dobrý nápad? Věděl jsem, že na zkrocení bytosti v jejím nitru pracovali intenzivně... s Nerem. Matsumoto-jo bylo příjemné a hezké místo.
"Přece nenechá umřít dalšího člena rodiny!" křikl jsem dodatečně, v hlase nic poznat nebylo, avšak v duchu jsem cítil, že toto již zašlo příliš daleko. Na Kotomi bylo reagovat, jasné bylo, že se neplánuji vydat za Takumim a ani tady nechat Nera samotného, aby se sám předváděl. Byl jsem ochoten krýt Kotomi v cestě za bratrem, kdyby se pro to rozhodla, ale bylo nadmíru jasné, že se tomu trojice žoldnéřů pokusí zabránit. Stál jsem připraven defenzivně reagovat, případně podpořit něčí útok. Také jsem se nacházel velice blízko okna směřujícího do zahrad, takže i další varianta reakce byla v záloze.

Věděla jsem o sobě, že jsem horká hlava. Zaútočit jen tak z ničeho, sama bych to do sebe neřekla. Setkání se starším bratrem po několika letech rivality bylo pro mě příliš emočně náročné. Nečekala jsem však, že bych je tímto útokem zasáhla. Chtěla jsem se pro jistotu dostat co nejdál. Horší bylo, že jsem málem zasáhla i Nera. Kso, soustřeď se, než to ještě zhoršíš! Nadávat v duchu jsem si klidně mohla, ale situace pro mě nabírala horší a horší směr. Kluk s brýlemi prostě jen tak nechal moje jehlice vypařit. Tohle bude oříšek, nechá můj led zmizet jako páru nad hrncem...A ještě k tomu ta poznámka.
,,Ale fuj." zašklebila jsem se automaticky, aniž bych nad reakcí nějak víc přemýšlela. Byla jsem trochu ráda, když ho Hideko zastavila, jenže to už se na nás řítily shurikeny. Vzhledem k tomu, že i Nero se dostal do naší blízkosti, postavila jsem kolem nás tří ledovou stěnu. Bylo znát, že jsem měla svou chakru pomíchanou se sanbiho. Shurikeny se měly těsně před střetnutím s námi zabořit do ledové stěny, načež se stěna roztříštila jako sklop na spoustu malých či velkých střepů.
,,Pokud Takumimu nebo nám ublížíte, nebudete o nic lepší, než Reina a všichni ti, kteří usilovali i život klanu Yamada a co zabíjeli nevinné lidi v téhle zemi.." odmlčela jsem se, abych nabrala dech a mohla pokračovat. Jenže mě překvapila Reizova reakce, když po něm Nero chtěl, abychom odtud utekli. Sebralo mi to veškerá slova, která jsem měla překvapená. Zato ta jeho bodala jako střepy, které po mé stěně zůstaly. Po pár vteřinách nevěřícného zírání na jeho nazlobenou tvář, se moje rty zúžily do úzké čáry. Vztekem, který se ve mně nahromadil. Nenechá umřít dalšího člena rodiny? Takže mohu za to, že zemřel otec? Byla moje vina, že zemřel Kataro? Bude moje vina, pokud se Takumimu něco stane? Mé nitro hořelo. Plálo vztekem a chakra, jíž jsem nechala pomalu sálat okolo sebe, už nebyla moje vlastní.
,,Uklidni se. Moc dobře víš, že se tě snaží vyprovokovat!" zahřměl Sanbi podruhé a tentokrát mocně, až jsem se zarazila.
,,Jenže má pravdu. Všichni bojují za mě a co zmůžu já? Sledovat, jak mi před očima všichni umírají?" hlesla jsem, stále zuříc.
,,A co zmůžeš tím, že se necháš ovládnout vztekem. Tím nikoho neochráníš, právě naopak." nikdy bych nečekala, že zrovna tříocasý démon, který hnízdil v mém těle, mě bude poučovat o reakci vyvolané vztekem a nenávistí. Vzpomněla jsem si na slova, která jsem Reizovi kdysi řekla. ,,Netoužím po pomstě. Chci jen, aby vše bylo jako dřív"
Zlostně, ale pevně jsem se na Reiza podívala. ,,Opravdu mě vidíš v tak slabém světle? To mě upřímně mrzí, Reizo." pohled mi sklouzl na místo, kde míval zdravou ruku. V určitém ohledu měl pravdu, ale....12 měsíců prožité s Nerem na cestách mě naučily mnohému. To nejdůležitější bylo, že nejsem sama. Svůj život jsem svěřila do rukou Nerovi a to i v tomto případě, ať už se bude dít cokoliv.

Podařilo se mi přimíchat olej do vroucí vody, na Kotomi bylo znát, že ji moje slova zasáhla. Nebylo se čemu divit, emoce v ní vřely už jen z očekávání ze setkání s jejím bratrem a pak vše příliš rychle vyeskalovalo do současného stavu. Otočila se na mě se slovy, na které jsem v tuhle chvíli nemohl najít odpověď. Věděl jsem však, že ji chci vidět silnější a ráznější. Za ty tři roky už nebyla tou mladičkou, nevinnou a bojácnou princeznou. Nemohla být. Mrzelo mě tedy uvnitř, že jí má slova působila bolest, ale nedával jsem to znát a jen jí s chladným výrazem hleděl do očí, dokud sama zrakem neuhnula. Nerovo okřiknutí mě utvrdilo v tom, že teď není čas na řeči ani přemýšlení. Bylo potřeba jednat.
Jeho značení, které na mě poukázal, dávalo jasný smysl. Z našeho postavení v Kotominých řadách a ze společných bojů jsme měli nacvičenou komunikaci a signály, které byly vlastní jen nám. Proto jsem jednal přesně tak, jak Nero předpokládal. Ještě než se stihla zcela roztříštit stěna, nadechl jsem se a vyplivl jedovatý mrak, který okamžitě začal pohlcovat místnost. V návaznosti na to, ve chvíli kdy se roztříštila okna a věděl jsem, že Kotomi s Nerem opustili místnost, následoval jsem je ven na otevřené prostranství.

Situácia pre troch shinobi nevyzerala dobre. Spolupráca Kotomininej skupiny ich trocha zaskočila a nebyť pohotovej reakcie tichého "stredného" člena, pravdepodobne by sa nejeden z nich buď priotrávil, alebo by bol spálený na popol. Ten ale pred nich stihol predstúpiť, rozrolovať zvitok o niečo viac a behom chvíľky už s vlastnou skrvavenou rukou zatlačil zvitok do zeme. Okolo trojice sa vytvorila pomerne veľká ocelová kupola, ktorá zakrila podstatnú časť chodby. Vlastne by sa cez nich nedalo prepchať, ak by sa o to poniektorý z trojice shinobi pokúsil. Najprv ju zaplavilo more plameňov, následne ju obklopila clona podivného dymu. No to sa už Kotominin tím vydal k oknu a zanechal trojicu v chodbe.




Mali priestor k tomu dopadnúť na zem, či na strechu, už od ich uváženia. Z okien sa ale nikto nehrnul. Pravdepodobne nikto nebol tak hlúpy, aby riskoval niektorú z nepríjemných techník mladého Uchihu, alebo aj ľadovej princeznej samotnej. Nastalo ticho, ako ticho pred búrkou. Vzduch oťažel atmosférou ktorá naznačovala, že tento konflikt ani zďaleka nebol u konca.

Z oblaku jedového dýmu jsem oknem vyletěl ven na přede mnou tvořící se plochu, setrvačnost skoku mě poslala skluzem směrem ke Kotomi. Abych se zastavil a srovnal svůj pohyb, využil jsem chakru v nohách, ale i jednoho kunaie zpoza opasku, který jsem pro úplné zastavení zarazil do ledu. Kotomi si rýpla, vrátil jsem jí to zase zpátky, ale tentokrát s drobným úsměvem: "Vidíš, že to jde." Nad Sanbim neztratila kontrolu, ale dělal ji silnější, bylo vidět, že jejich trénink opravdu k něčemu byl.
Nero si našeho jednání musel všimnout, jen co jsme společně s Kotomi dokončily pečetě, zdravou rukou jsem před zahalením mlhou a sněžnou bouří mávl směrem k Uchihovi signál. Poté nastala šedobílá tma. Za moment se však začala blížit větrná vlna z nedalekých lesů, která zákonitě naši clonu musela rozmetat. Byl čas se na situaci adaptovat.

 Nastalo ticho. Najprv hmla, ktorá sa následne premenila vďaka Kotomi na niečo.. jemnejšie, krajšie.. no nakoniec tak či tak odfúknuté samotným kapitánom Kuroi Hitsuji pravdepodobne bez toho, aby si to sám uvedomil. Trojica sa nejaký čas neobjavovala. Nero si však hlavne vďaka sharinganu mohol všimnúť pohyb v okne, z ktorého pred chvíľou vyskočili. 


Dala práve Hideko facku okuliarnikovi? Frantické rozhadzovanie rukami, doľahla k nim možno až trocha pridusená hádka. No a nakoniec sa v okne objavila hlava Kazeho, okuliarnatého a ukecaného člena Kuroi Hitsuji.
"Etoo.." rozhliadol sa po priestranstve, až kým nenarazil na Kotominin tím. Povzdychol si, pretiahol sa cez okno a následne sa posadil na strechu. Na tvári sa mu objavil úsmev, rozhodenie rukami. 
"Keďže som si vytiahol najkratšiu zápalku." Poukázal na kus drievka, ktorý snáď nebolo vidieť ani sharinganom. Kotominin tím si však mohol všimnúť stále otlačenú dlaň na jeho tvári - toľko k zápalke..
".. tak som bol poverený ehm diplomatickým." Spravil neurčité gesto. ".. neviem čím." Dodal. Poškrabal sa na brade a nebyť okuliarov, pravdpeodobne by bolo vidieť jeho skeptický pohľad. Zakašľal, striaslo ho, pošúchal si ruky. 
".. pojebaná zima." Kaze si zamrmlal popod nos.


"Hime, prečo si takýmto spôsobom komplikovať život?" Spýtal sa, opierajúc si hlavu o vlastnú dlaň. "Však sme si navzájom toľko krát zachránili prdel.. teda, nie vy konkrétne ale .." Poukázal rukou na Reiza. Bolo z jeho strany počuť smrknutie, kýchnutie, ďalší príval nadávok na zimu.

Jediný, kdo ze všech třech vykoukl, byl brejloun, který následně nepříliš nadšeně vyskočil na střechu hradu a začal hovořit. Jeho zbytečné poznámky mě akorát více rozčilovaly, odmítal jsem mu věnovat pozornost a jakkoliv reagovat. Takové povinnosti mě navíc zbavila Kotomi, která ještě nějaké ty nervy měla a hodlala s našimi nepřáteli konverzovat. Kuroi Hitsuji neměli v mém srdci významné místo, já byl externím žoldákem a s nimi spolupracoval jen zřídka. Na potápěče jsem ani nehleděl, namísto toho jsem bedlivě sledoval místnost skrze roztříštěná okna ale i okolí hradu, kdyby hodlali použít nějaký překvapivý útok ze zálohy. Nemohli jsme si být ani jisti, jestli tu jsou pouze oni tři.

Kaze seskočil a vydal se na úprk k Takumimu, byl volavkou? Ne, skládal pečetě, šlo o komplexnější plán. Šlo přeci jen o trojici shinobi, kteří spolu byli zvyklí spolupracovat stejně jako my. Nesměli jsme je podcenit, Nerova poznámka mě utvrdila v tom, abych zůstal v neustálém střehu a nepolevoval, děj se co děj. Nero následně prakticky roztrhl zem směrem k brejlounovi a tím to nekončilo, šlo o neuvěřitelnou techniku, kterou jsem ještě neměl možnost vidět. Na to, jak byl Neru mladý, sálala z něj ohromná síla a zkušenost, čímž si dozajista vysloužil respekt. Jsou si s Goemonem podobní, Uchihové.
Přiložil jsem pahýl na pečeť na ruce sledujíc skrze cítění chakry lokaci zbylých dvou protivníků.

Vzhledem k tomu, že jsem s trojicí našich nepřátel za poslední dny trávil více času, nebylo pro mě problémem rozpoznat jejich chakru v zápalu boje a jiní vzdálení shinobi mé cítění tak příliš nenarušili. Na útok seshora jsem díky vědomosti o lokaci creepy chlapíka byl včas připraven. I to byl důvod, proč jsem se předem pahýlem dotkl své pečetě na pravém předloktí. Vyvolal jsem již připravený Fuuma Shuriken, což mi umožnilo ho okamžitě v jednom pohybu vrhnout po prostředňákovi. Obloha byla možná poseta několika deštníky, žádný chakrou nezářil tak jako právě jejich tvůrce. Senbonové sprše jsem ale tak rychle zabránit nedokázal, minimálně do doby než nepřítel reagoval na přilétající projektil a držel pečeť, nezbylo tedy než ji nějakým způsobem zblokovat. Věřil jsem schopnostem Kotomi, že se postará o sebe či Nera, teď bylo důležité zachránit vlastní krk a zároveň reagovat i na Hideko bořící ledovou stavbu. To už mě Kotomi brala po vytvořené klouzačce, která začala praskat, pustil jsem se jí, tasil své wakizashi a zarazil ho při sjíždění tak, abych se v řezu ledem přetočil pod něj a blokoval tak salvu senbonů. Větší kus ledu nakonec praskl od celé konstrukce a já se od něj odmrštil tak, že se vrhl na Hideko. Přeskakoval jsem po bortící se ledové stavbě směrem k stříbrnovlasé protivnici, mohla si všimnout, že Wakizashi zářilo chakrou. Ohromný výbuch přicházející z lesa mi naháněl husí kůži. Mikoto... Takumi.

Hideko obranná pozice mi vnuknula vzpomínku na posledního gumového protivníka, který zaujal podobný postoj a při vykrývání veškerých mých útoků analyzoval pohyby a snažil se najít slabinu, kterou šlo potrestat. Její postoj k našemu souboji se však nezdál až tolik vypočítavý, šlo skutečně jen o to nás tu zdržet? Sice jsem neměl v plánu tento střet příliš protahovat, ale moji protivníci si neuvědomovali, že já nad Takumiho životem rezignoval a tudíž odsud nespěchám. Jakékoli myšlenky na záchranu Kotomina bratra mě opustily ve chvíli, kdy jsem zaregistroval sílu technik devastujících rozměrů, které zasáhly až do našeho bojiště. Něco takového Takumi nemohl přežít a pokud ano, tak už je stejně příliš daleko na to, abychom ho dostihli. Sic jsem si přál, aby Takumi a ... Mikoto byli v pořádku, nemohl jsem se tím však v tuto chvíli zaobírat.
Od útlého věku jsem opovrhoval feudálními mocnostmi. Můj příběh zde v Shimo no Kuni začal tím, že jsem se jedné takové feudální dívce rozhodl dát šanci ukázat mi, že mé předsudky jsou mylné. Dnes mohu říct, že něžná Kotomi je skutečně jiná, princezna, pro kterou životy nejbližších znamenají svět, Takumi, který sic vyobrazen ve špatném světle, své činy vždy směřoval k vyššímu dobru, pro lidi, pro prosperitu země. Oba mě přesvědčili o tom, že jsem nesprávně přisuzoval zkaženost kastě člověka. Jde totiž o člověka samotného, nikoliv jeho postavení. A kroky, které Kuroi Hitsuji právě praktikovaly, mě v tuto chvíli znechucovaly a já chtěl vědět, proč jsou tihle tři a další přesvědčeni o tom, že jednají správně.

Své údery wakizashim jsem stupňoval jak v rychlosti tak i v síle, což způsobilo, že některé z úderů holt musela Hideko namísto úhybu blokovat svým brněním. Při prvním nárazu mi došlo, že jde o variaci techniky, jež je velice podobná té mé. Hideko však evidentně nepočítala s tím, že mé wakizashi před dalším střetem začalo zářit chakrou fuutonové podstaty, která její kamenné brnění při prvním zásahu nebezpečně narušila a další zásah dokonce prošel téměř zcela skrz. S vidinou toho, že má technika funguje, jsem v návalu úderů pokračoval. Neměl jsem však v plánu Hideko usmrtit, i když jeden z dobře mířených úderů by pravděpodobně fatálních následků docílit mohl. Namísto toho jsem plánoval využít skutečnosti, že Hideko se najednou musela nějak vypořádat s příchozím úderem a zároveň tedy zjištěním, že její brnění, natož po několika úderech narušené, již není dostatečné. Do této svízelné situace se dostala sama svým pasivním postavením a já neplánoval jí dát prostor k úlevě, natož k nějaké technice. Pokud by se snažila nějakým způsobem zabránit příchozímu seknutí mířenému mezi její krk a levé rameno, hodlal jsem tuto chvilku využít vystřelením řetězů z trupu, které by ji přes ruce, tělo a nakonec i nohy svázaly do nehybného stavu. Bylo na ní se rozhodnout, jestli přijde k nepříjemnému zranění nebo spadne do další připravené pasti.