Matsumuto - jo

First topic message reminder :

Sídlo, které původně patřilo nevlastní matce Kotomi, Kaie Yamadě. Sídlo odkoupil sám feudální pán jako dárek k výročí svatby. Když byla Kotomi malá, trávila s matkou na hradě hodně času.
Po událostech, které se staly v hlavním sídle, po zradě, kterou její macecha spáchala, sem Kaia uprchla. Strážena Reininými zřízenci.



Podaří se nám ho získat zpět?

"Můžeš." Odpověděla jsem Sayori, zatímco stráže odcházely. Její prosba mě překvapila. Čekala jsem, že se dříve nebo později na mě obrátí s prosbou o pomoc, ale nečekala jsem, že u mě rovnou bude chtít zůstat. "Má to ale jeden problém." Když jsem hledala na forku, kde po dvou letech skončilo mé ubytování, našla jsem ho v Hikone-gai, kde momentálně sídlí Reina Kana, takže destinace nedosažitelná. "Taky jsem bezdomovec." Snažila jsem se znít nevinně. Koneckonců jsem o střechu nad hlavou nepřišla žádnou exekucí a podobně, takže jsem nevinná i byla! "Bydlela jsem v pekařství u rodinného známého. Jídla a pití vždycky bylo dost, ale je to v Hikone-gai, které teď patří klanu Kana." Má nenávist k Reině neznala mezí. Zabila mi tátu a teď (2 roky zpátky) mě i připravila o střechu nad hlavou a kontakt s člověkem, u kterého jsem v podstatě vyrůstala. Přes všechno co jsem ke hlavě klanu Kana cítila, nedala jsem na sebe nic znát a jen se zase usmála. "Tak pojď. Něco vymyslíme." Otevřela jsem dveře a vybídla Sayori k odchodu. Stráže před dveřmi už nebyly. Mise byla splněna a tak šli sdělit podrobnosti Kotomi-hime. Mě nezbývalo nic jiného než čekat na další princezniny instrukce, ale chtěla jsem ať se Sayori nadýchá čerstvého vzduchu, a proto jsem se ji na vlastní zodpovědnost chystala vyvenčit.

Maličká Katsuyu se objevila před Kotomi za sněhové bouře zrozené, Nezmrzlé, Matkou sněných lišek, královnou Shinobi, vojáků a obyčejných lidí, Daiymyo, Haha(matka), Stříbrnou paní, Lamačkou řetězů, královnou Shimo no Kuni a princeznou Matsumoto-jo.
"Hime-sama," mírně přikývla a na jejích zádech byl přivázaný maličký svitek.

OBSAH SVITKU:

V hlavním městě bylo i po bitvě potřeba Kotominých jednotek, a tak tam spolu s výše postavenými autoritami zůstali k výpomoci, V plánu bylo, že se budou po částech vracet, dokud se tamější situace zcela nestabilizuje. Před odchodem do Matsumoto-jo, který Takumi po dořešení svých administrativních záležitostí vyhlásil, jsem se věnoval zraněným a koordinoval jejich transport z polní nemocnice do lepších podmínek ve městě. Tuto zodpovědnost jsem nakonec předal Aori, schopné medičce, která mi po celou dobu důkladně asistovala.

A najednou jsme byli na cestě, držel jsem se vpředu a zaobíral se vlastními myšlenkami. Za mnou Takumi, který přestože nahodil před svými lidmi masku schopného vůdce, teď před setkáním s jeho milovanou sestrou opět vypadal vcelku sklíčeně. Za ním jako ocásek Běloočko, která mi při ošetřování nepřišla nijak významná a považoval jsem ji za podprůměrnou Kunoichi, ale evidentně měla v Takumiho řadách své místo a ty její oči měly něco do sebe. Koneckonců moje úvaha o ní mohla být pravdivá, jelikož další trojice Takumiho elit v našem putovním zástupu také nevypadala zrovna nejschopněji... vlastně až na toho veprostřed, ten působil, že se o sebe dokáže postarat. A Itsuki. Takže je vlastně jasné, proč jsem si udržoval ten neustálý náskok.

Konečně jsme překročili most k sídlu a nechali se odbavit směrem k hlavní budově, kde už jsem dopředu vyhlížel nedočkavou Kotomi. Mezitím jsem přátelsky konverzoval s jedním ze strážců, kteří nás doprovázeli. Byl to takový trouba, který velice rád povídal o svém životě. Pokračovali jsme honosnými chodbami, když v tom strážný, po svém rozhořčeném monologu o manželce, mimoděk dodal: "... princezna tu samozřejmě stále není, takže si prozatím můžete odpočinout zde." Zastavil se u zdobených dvojitých dveří a otevřel je.

"Ale Fujito, však víš, že se spolu stejně vždycky zase udobřít-- princezna tu není?" neformálně jsem mu na jeho stěžování odpovídal než mě stihl zaskočit. Není. Poté jsem se na vteřinku ohlédl za sebe na své společníky a zase se obrátil na strážce Fujitu s velmi specifickým výrazem a vědomím, co mě tady teď čeká. "Není Reizo. Na stole máte čaj a občerstvení, registrovali jsme vaši návštěvu dopředu. Kdybyste cokoliv potřebovali, nebojte se na kohokoliv v budově obrátit. Teď mě prosím omluvte," instruoval nás a bez prodlevy odešel. Ještě jsem jeho směrem zlehka zoufale hmátl rukou do prostoru. Nakonec jsem se oklepal, zhluboka nadechl a vkročil do místnosti.

Jednalo se o menší společenských sál, na královské poměry jak jinak než oslnivě vyzdobený. Stěny lemovaly police plné knih, dřevěnou podlahu zdobil uprostřed místnosti huňatý bílý koberec. Tam se nacházelo také posezení, příjemná křesla s místem akorát tak pro celou naši družinku, konferenční stolek se zmiňovaným čajem a sladkým i slaným občerstvením. Místnost osvětloval křišťálový lustr ale také sluneční svit skrze dvě obrovská okna vysoká od země až ke stropu. Před posezením jsem se otočil na své společníky a neurčitě se porozhlédl po prostoru. Pak jsem pokrčil beze slov rameny, posadil se do jednoho z křesel a nalil si šálku čaje.

Tak jsem seděl popíjejíc čaj, sem tam jsem zlehka usrkl, abych prořízl to úmorné ticho. Nakonec jsem šálek s čajem položil zpátky před sebe na konferenční stolek a ve stejném pohybu rovnou sáhl po sladké žvýkavé jednohubce, kterou jsem rovnou poslal chřtánem do břicha, civilizovaně samozřejmě. Opřel jsem se do křesla, pravou rukou poťukával rytmicky po opěrce a levou rukou si ze zvyku podložil bradu. Teda, aspoň jsem se o to pokusil, než mi došlo, že to nejspíš nepůjde. Na vteřinku jsem s pahýlem dlouhým po loket vymýšlel způsob, jak si hlavu podložit, ale bylo to marné. Přelétl jsem očima po společnících, zrak mi spočinul na tom "veptrostřed", probodával mě pohledem. Ten člověk vypadal jako kdyby protočil oči v sloup a pohrdavě si odfrkl, aniž by to skutečně udělal. Prostě tam jen tak stál a hleděl, až mě to nepříjemně rozhodilo, a tak jsem raději pohledem zabloudil jinam. Na Mikoto, která v ten okamžik zírala kamsi do místnosti. Ta holka proti mně něco má. Usoudil jsem, že je na mě z nějakého důvodu naštvaná. Někdy chlap prostě pozná, že ženský něco provedl, i když vlastně nic neprovedl. Tiše jsem si smrkl a odhodlal se k pokusu o icebreaker, už mě to tu dusilo a ona i přes její úprk z polní nemocnice vypadala jako nejnormálnější ze zdejší skvadry. Trhavě jsem zamával tak, abych přilákal její pozornost, jméno jsem neznal a přišlo mi to z nějakého důvodu lepší než "hejtyjovat". "Kdybych věděl, že jsi tady Takumiho pravá ruka, tak si s tím zákrokem dám větší práci," zašklebil jsem se napůl pobaveně a napůl úzkostlivě. Naštěstí seděla hned vedle a ne křížem, ale slyšeli to pravděpodobně stejně všichni.

Do jisté míry se zprvu zdálo, že jsem probudil náměsíčného z noční můry a možná tak učinil nerozumný krok, ale nebylo to tak zlé, naopak. Byl jsem nakonec neskutečně vděčný za to, že přistoupila k mému návrhu konverzace, protože ještě jeden vzájemný pohled s podivínem "z prostředka", musel bych asi ze sálu utéct. Místo toho jsme se tedy očima setkali s Mikoto. Zaujaly mě více než předtím, přitahovaly na sebe pozornost v dobrém slova smyslu, vypadaly tak... čistě. Žádné nevkusné červené skvrny a točivé panenky. Také jsem se posadil jinak, opřel jsem se o opěrku směrem k ní, abych přirozeně naznačil, že jsem otevřený konverzaci. S tou pravačkou mi vypálila rybník, jelikož jsem dopředu kalkuloval s použitím podobné narážky. Nad její poznámku jsem se musel upřímně pousmát, o to víc mě pobavila tím, že to pronesla naprosto neutrálně.
"No pochopitelně," přitakal jsem jí s trvajícím úsměvem. "Jo tak v rámci možností," zopakoval jsem po ní žertovně a klidněji dodal, "v pohodě, neočekávám za svou práci vavříny. Ale podivila jsi mě tím, jak ses postavila tak rychle na nohy. Takhle motivovaného vojáka jsem dlouho neviděl." Slyšel jsem ji předtím vyslovovat ve stanu Takumiho jméno, bylo až neuvěřitelné, že ten zlomený muž, který se mi zpovídal na lůžku, má tak věrného následovníka.
"Co ruka" byl poněkud zajímavý způsob, jak se optat bezrukého na jeho stav, ale originalitu jsem s úsměvem ocenil. Zamával jsem pahýlem, prohlédl si ho a zcela vážně s kamenným výrazem pronesl: "Co si budem, ještěže to nebyla ta pravá." Narážku na předchozí téma jsem musel využít, když mi předtím tak nahrála. Pohled se mi stočil zpět k Mikoto, na kterou jsem se následně zazubil. "Reizo," představil jsem se a přes opěrku jsem natáhl zdravou ruku k běloočce.

Mikoto si po celou dobu už od našeho prvního setkání, kdy jsem ji důkladně vysál, zachovávala velmi seriózní a neutrální poker face zcela potlačující jakékoli emoce. V podstatě jen na moment jsem u ní v polní nemocnici zahlédl obavy až strach, které však vzápětí opět zamaskovala kamenná tvář, kterou si udržovala po celý čas našeho putování až do této chvíle. Výraz bez emocí najednou vystřídal jemný úsměv a mě to upřímně potěšilo, navzdory tomu, že se z něj skutečné myšlenky bělooké dívky nedaly snadno číst. V důsledku závažnosti posledních dní, jsem se totiž takhle přátelsky pobavil naposledy s Haruem. Při vzpomínce na něj jsem letmo vzhlédl ke stropu a tím mu symbolicky poslal pozdrav tam nahoru.

"Ach, ano, můj lékařský um je obdivován široko daleko. A co teprve teď, až teď získám titul nejlepšího jednorukého medika planety," pronesl jsem nejdřív seriózně, ihned po dokončení poslední věty se však můj výraz proměnil opět v úšklebek. Pravdou bylo, že jsem odjakživa špatně snášel komplimenty a nevyžadoval je. Místo díků jsem většinou odpovídal sarkasticky či chvástavě a jak jinak než s humorem, přišlo mi to přirozenější.

Dále jsem jí naslouchal a zasmál se potom, co mě srozuměla s tím, že bych vlastně mohl být úplný Casanova, kdyby se rozkřiklo, že jsem takovej hodinovej manžel mezi ninjama. Mikoto si asi neuvědomovala, že tím způsobem, jakým to podala, by mohla v leckterém muži vzbudit naděje, že se do kroužku ručních prací klidně taky přihlásí, kor když celý proslov korunovala mrknutím. Anebo si to uvědomovala. Tak jako tak mě to o to víc pobavilo.
"Prosím ne, nic nerozšiřuj, nerad bych potom lovil po bytech škůdce a řešil každou migrénu či jiné potíže svých obdivovatelek," stihl jsem se zazubit než mi Mikoto podala levačku a zavtipkovala. Pohlédl jsem jí do očí a pobaveně pokyvoval hlavou, než jsme si potřásli. Okej. Ruku jsem jí však nepustil, naopak tvrději sevřel a přitáhl si Mikoto blíž. "Až mi příště skončíš pod rukou, dvakrát si rozmyslím, jak budu postupovat," pronesl jsem tišeji, ale zlověstným tónem a s výrazem značícím jasnou výhružku. Tato maska mi vydržela jen pár vteřin, načež mi cukl pravý koutek a ústa se následně rozšířila zpět do úsměvu. Do jaké míry jsem to celé myslel vážně anebo z vtipu, bylo těžko odhadnutelné. Ruku jsem pustil a zase se odsunul na původní konverzační vzdálenost.
"Čaj či dezert, Mikoto?" vztyčil jsem pahýl směrem ke konferenčnímu stolku, ke kterému jsem se poté nahnul, abych mohl obsloužit.

"Tak samozřejmě, tohle rčení je ostatně dlouhé roky zároveň i moje motto," odvětil jsem neutrálně snažíc se udržet od smíchu. Mikoto se zjevně bavila a já taky, jak musela vypadat naše konverzace pro ostatní tiše přísedící společníky, to jsem si raději odmítal představovat.
"Jsi zákeřná," přimhouřil jsem vůči ní oči, na tváři se mi střídal výraz zájmu i podezřívavosti. "Ale s chutí do toho, klidně mi udělej ze života peklo, jsem na to zvyklý a rád žiju nebezpečně," odvětil jsem jí s lehce provokativním úsměvem. Nemohl jsem na základě takové výhružky ukázat slabost, ale zároveň jsem hlavně narážel i na to, že se sama označila za nebezpečnou. Dokonce mě snad i pomalu přesvědčovala, že by opravdu nebezpečná býti mohla.
Když pak vůči mně zrcadlově obrátila hrozbu, musel jsem uznat, že zněla přesvědčivě, bylo to její schopností nahazovat neutrální až děsivé grimasy ale i jejím hlasem, který k celé té "póze" náramně seděl. Že by mě to však vyvedlo z míry, to se říct nedalo. Chtěl jsem si okamžitě rýpnout nazpátek, ale neodvážil jsem se zariskovat, že její pohár trpělivosti přeteče... ženy obecně zmiňovaný pohár mívaly tuze mělký.

Určitou formu limit testingu jsem ale definitivně vyzkoušet chtěl. "Čaj?" chopil jsem se konvičky, nalil opatrně plný šálek čaje, konvičku položil a převzal horký nápoj. Následně jsem se pohodlně položil do křesla a z šálku upil. "Posluš si," s šálkem v ruce jsem poukázal opět ke konferenčnímu stolku a svůj cukavý úšklebek následně schoval v dalším napití.

Popravdě jsem nebyl na jisto přesvědčený, jestli její herecké výkony stály za starou bačkoru nebo byly uměleckým vrcholem. Dala do toho však srdce, a to se muselo ocenit. Při jejím teatrálním výstupu jsem letmo přejel po tvářích našich společníků, no, po zbytek dne už to radši neudělám. Z naší dosavadní interakce jsem bezpečně mohl usoudit, že Mikoto rozhodně nebyla žádný andílek, což mi potvrdila její evidentní odplata za můj předchozí vtípek s čajem. Kdybych nebyl dopředu ostražitý s vědomím, že se pokusí opět o nějaký comeback, nejspíš bych instinktivně do šálku s horkým nápojem švihl, že by přistál Takumimu v klíně a bylo by po jednání hned po tom, co by mu roztál rampouch. No co, byl jsem si vědom toho, jak je Kotomina kůže chladná, tak jakej to asi muselo mít efekt na Takumiho násadu. V reakci na její pokus mě vylekat jsem navzdory zmiňované připravenosti stejně zlehka ucukl a věnoval jí obratem pobavený úškleb kývajíc nevěřícně hlavou.
Nejprve jsem si odsrkl ze svého šálku a hledíc před sebe do místnosti klidně pronesl: "Pes, co štěká, nekouše."
Když už jsme jednou zmínili to přísloví, tak proč na to nenavázat. Poté jsem si Mikoto několikrát přeměřil od shora dolů, znovu usrkl a hledíc jí neohroženě do sněhových očí dodal: "A štěně taky ne..."