Cvičiště

Cvičiště

Cvičiště se nachází kousek od hlavního centra téměř na periferii města.
Je to louka s potůčkem, vybavená dřevěnými panáky a různými prolézačky a hrazdami.

To bude ono?
Balancovala jsem na břehu potůčku. Kočičím krokem, ale hezky opatrně, moje černozlaté kimono přece jen ještě nepotřebovalo vyprat. Různé prolézačky a hrazdy, kterých tu bylo plno, mi připomínaly dětské hřiště spíš než místo na cvičení. Vlastně mě ještě ani nenapadalo, jak by takové cvičení mělo vypadat. 
"Rozcvička?" nadhodila jsem do prázdna a přešla jsem od potoka k jedné z vyšších hrazd. Vyskočit na ni pro mě po dětství stráveném běháním po horách nebyl nejmenší problém. Balanc mi dal chvíli zabrat, protože jsem se hrazdy nedržela chakrou, pouze jsem vybalancovala svou váhu roztažením rukou. Jakmile jsem si byla trochu jistá, založila jsem ruce v bok a zahleděla jsem se do dáli. 
Není odtud špatný výhled. Vlastně by to ani nebylo špatné "doma." Kdyby tedy přidali alespoň jedno květinářství.

Přišel jsem na cvičiště mnohem později než jsem chtěl. Popravdě jsem se ztratil na cestě životem. Necítil jsem to jako výmluvu, jen jsem potřeboval všechny informace vstřebat. Hlavně to, že mám teď někoho na starosti. Vedl jsem tým už předtím, ale nikdy to nebylo takové.
Inemuri už tady byla, jak jinak.
"Už jsem tady, omlouvám se. Jedna paní chtěla pomoci s nákupem, tak jsem jí pomohl a pak se nějak ztratil na cestě životem," dal si ruku za hlavu a uchechtl se.
"Teď se vrhneme na první lekci.." vyskočil jsem do vzduchu a dopadl na vodní hladinu.
"Umíš tohle?" perfektně jsem stál na hladině vody a vybalancoval čakru v obou nohách.

"Děda říká, že ten, kdo má vyšší hodnost, nikdy nechodí pozdě," zasmála se. "Kromě toho jsem raději vyrazila dřív, protože jsem se v hostinci musela zeptat, kam vlastně jdu." 
Improvizace na poslední chvíli mě zřejmě vůbec netrápila, naopak, pocit dobrodružství mi vliv do žil spoustu energie na trénink. Seskočila jsem z hrazdy a dala jsem si záležet, abych dopadla jak ladně to jen jde. Moje balancování na břehu potoka i na hrazdě ale brzy ztratilo na efektu - sensei se totiž umí procházet po hladině vody, jako kdyby to byl pevný povrch.
Sugoii!
"Už jsem to zkoušela, zahlédla jsem to někoho dělat ve vesnici, ale nikdy se mi to nepovedlo," přiznám se. 
Nikdo mi to ani nevysvětlil, takže se mám na co vymluvit, ale raději to nedělám a vyčkávám, že se vysvětlení dočkám nyní. 
Budu umět chodit po vodě!

Trochu jsem se zarazil. Nikdy jsem nikoho neučil, takže moje učení bylo určitě trochu chaotické.
"Doufám, že umíš chodit po stromech...Když zvládáš Shintenshin, měla bys umět i chodit po stromech" zatvářil jsem se zvědavě a nadzvedl pravé obočí.
"Tohle je totiž vyšší level.. Trik je v tom, že kontroluješ čakru ve svých nohách a plně ji kontroluješ. Nesmíš vypustit příliš mnoho čakry, udělá to tohle.." vpustil jsem do chodidel víc čakry než obvykle, tak se začala voda divoce pohybovat sem tam a kolem mě se utvářel vír.
"Nesmíš také použít málo čakry, jinak spadneš.." rovněž jsem ji to náležitě ukázal a skončil tak ve vodě mokrý. Vydrápal jsem se na hladinu, jako kdybych vylézal z něčeho, co má hmotu. Postavil jsem se znovu na hladinu.
"Říká se tomu Suimen Hokō no Gyō..Až se naučíš takto perfektně kontrolovat svou čakru, můžeme přejít na trochu obtížnější techniky, jako je .." než jsem to dořekl objevil jsem se na pevnině hned vedle Inemuri.
"Shunshin.."

Jako kdybych zrovna nemyslela na to, že se nechci vykoupat!
Obzvláště to, jak vylézal z vody tím, že se opřel dlaněmi o hladinu, mi přišlo sureální. Z jantarových očí mi čišel zájem a nadšení. Když se ke mně "přemístil" Shunshinem, přejel mi mráz po zádech - ale takovým tím příjemným způsobem, kdy se vám zvedne adrenalin.
"Chodit po stromech, inu, po jakémkoli pevném povrchu, umím. U toho si spíš nepamatuji čas, kdy jsem to neuměla, vždy mi to přišlo přirozené a naopak jsem se snažila balancovat i bez toho, měli jsme to jako hru, kdykoli jsem byla ve vesnici klanu," vzpomínky na mé tváři vykreslily úsměv. "Suimen Hokō no Gyō," zopakovala jsem po něm název, abych si ho zapamatovala. "To je něco jiného. Možná je problém právě to, jak moc jsem si zvykla na pevné povrchy." 
Musela jsem využít veškerou sílu vůle, abych své myšlenky odtrhla od zbytečného filozofování. Nedá se nic dělat, kdo nic nezkusí, nikam se nedostane.
"Ani málo, ani moc," zašeptala jsem sama pro sebe, když jsem došla k hladině. Nádech. Výdech. Soustředila jsem se na to, jak mi chakra proudí tělem, a potom jsem ji nasměrovala k chodidlům. 

Ne, že bych si nevěřila, ale pro jistotu jsem to nejprve zkusila jednou nohou, abych se nevykoupala hned na začátek.

"To je ono..Věřím tomu, že máš nadání na to, abys tuto techniku zvládla, já si však sednu pod tamhleten strom a dám na tebe pozor!" jen co jsem to řekl mírně jsem do ni vrazil, aby se přeci jenom namočila. Doufal jsem, že umí plavat.
"Doufám, že umíš plavat!" křikl jsem a rozběhl se ke stromu, na který jsem ukazoval. Vytáhl jsem svitek s vodním symbolem. Rozevřel jsem ho a pustil se do čtení.
"Suiton: Daibakufu no jutsu hm?" technika vypadala opravdu dost náročně a silně. Náročná hlavně v to, kolik vody je třeba vyvolat. Dočetl jsem se, že se může voda stlačit a místo vortexu ji vypustit jako vodní kouli.

Sensei mě sice povzbudil, ale pak mě jako správný samaritán strčil do vody. Zapadla jsem do ní až po koleno a před větší katastrofou mě ochránila jenom chakra v druhé noze (té stále pevně stojící na zemi), která mě k ní držela přišpendlenou. 
"Pf!" ohradila jsem se, ale na tváři mi přitom hrál lišácký úsměv. 
Na druhou stranu je mi voda vlastně příjemná...Tak ještě jednou.
Jakmile jsem se namočila, obavy jako kdyby zmizely a pustila jsem se do tréninku bez ohledu na to, jestli budu mokrá. Maximálně jsem trochu litovala, že jsem si před ním nezapletla vlasy do copů, aby se mi tak nelepily k mokré kůži. Délka cvičení mi také nevadila, nikdo učený z nebe nespadl.

Po nějaké době jsem se zastavila a založila ruce na hrudi. Zdálo se mi, že už jsem vyzkoušela celou škálu množství chakry, které bylo rozumné na to aplikovat, a vždycky to bylo špatně. 
Ještě bych mohla zkusit množství chakry měnit... Voda přece jenom dělá vlny a není to úplně stabilní povrch, tak asi nemůžu vysílat stabilní množství chakry.
S novou myšlenkou do mě vklouzla nová vlna energie a s patřičným nadšením a větší sebejistotou jsem tentokrát zkusila hupsnout na hladinu oběma nohama - a patřičně jsem u toho měnila množství chakry dle vln, minimálně jsem se o to tedy snažila.

Koutkem oka jsem sledoval počínání Inemuri. Inspirovalo mě to v to, abych si vyzkoušel sám na vlastní kůži tuhle techniku. Vstal jsem a přeběhl na druhý konec jezera, abych byl dostatečně daleko.
Technika měla spoustu ručních pečetí, to nebylo moc pro mě. Se správným načasováním se to zvládnout dá.
"tygr → vůl → opice → králík → beran → kanec → vůl → kůň → opice → tygr → pes → tygr → had → tygr → vůl → opice → králík → pták!" nic se nedělo, protože jsem si to jen opakoval. Soustředil jsem se na pořádné provedení techniky a začal znovu skládat. Tentokrát pomaleji. S každou složenou pečetí jsem soustředil víc a víc čakry.
"Suiton: Daibakufu no jutsu!" zakřičel jsem a v tom momentě se objevil proud vody, který se začal stáčet kolem dokola. Místo toho, aby se voda začala formovat ve vortex shromáždila se v jakési kouli a vybouchla mi před obličejem. Byla to pořádná rána a já jsem odlétl až na druhý konec cvičiště, směrem k Inemuri. Vyškrábal jsem se na nohy, neměl jsem dostatek sil, abych se postavil, tak jsem si jen sedl a vykašlával vodu, kterou jsem spolykal.

Spokojeně jsem balancovala na vodě. Celý akt vyžadoval maximum soustředění (ve velkém kontrastu k tomu, jak lehce se mi běhalo po stromech a zdech a klidně i hlavou dolů). A víte, co neodpovídá maximálnímu soustředění? Když vám vaše zvědavost nedá spát a musíte při vlastním tréninku periferním viděním ustavičně sledovat, jak cvičí někdo další. Obzvláště, když je ten někdo další osoba, kterou uznáváte a chcete se o ní dozvědět víc, řekněme třeba váš sensei.
Soustřeď se, Inemuri!
Jantarová očka jsem zaměřila na vlastní chodidla a hladinu vody pod nimi. A pak se zase stočily k Yukihirovi. Zavrtěla jsem hlavou a voda se pode mnou nebezpečně zavlnila. Rozhodla jsem se svou vůli nepokoušet, zvědavosti se zkrátka neubráním, a oči jsem zavřela. 

Fungovalo mi to hezky. Tedy dokud se neozvala rána, se kterou Yukihiro-sensei odlétl z druhého konce cvičiště až ke mně. Překvapený výraz na mé tváři jasně říkal, že moje iluze o naprosté dokonalosti lidí jakéhokoli vyššího ranku se právě roztříštila na tisíc kousků. A spolu s ní se roztříštily o moje pokusy o soustředění. A spolu s nimi se ozvalo všeříkající žbluňk a já jsem skončila pod vodou, ani jsem nestihla vykřiknout.

Neměla jsem už energii zkoušet se vytáhnout z vody podobně jako předtím sensei a tak jsem to vzala starým, dobrým vytlapkáním po břehu. Zplihlé vlasy mi visely podél obličeje. Podržela jsem je v rukou, naklonila jsem se zpátky nad vodu a vyždímala jsem je, podobně jako když se ždímá prádlo. 

Pak jsem se usadila vedle Yukihira a zkoumala jsem ho pohledem. Cukly mi koutky úst. 
Já musím vypadat vtipně, že? Ale on taky vypadá vtipně.
A to už jsem se naplno vřele rozesmála.

A to jsem si myslel, že jsem talentovaný a uznávaný!
"No, každý nějak začíná," uchechtl jsem se. Vstal jsem. Sundal jsem si vestu, triko a nechal si jen tílko. Odepnul jsem veškerá ninja vybavení a sundal boty.
Jestli mám být promočený, tak ať to nevadí. Ještě že zdejší vody jsou horké..
"Šup, ještě jednou do vody a tentokrát pořádně!" zavelel jsem a rozběhl se na druhý konec jezera.
"tygr → vůl → opice → králík → beran → kanec → vůl → kůň → opice → tygr → pes → tygr → had → tygr → vůl → opice → králík → pták! Daibakufu no jutsu!" začátek byl stejný. Vodní proud kroužející kolem dokola. Teď jsem se však snažil o něco jiného. Dávkoval jsem čakru pomalu, stejně jako při postávání na vodě. Užíval jsem si jak se vodní proud točí pořád dokola a udržoval ho.

Se svlékáním jsem senseie nenapodobila, ale jedno vylepšení se našlo - než mi trochu proschlo kimono, zapletla jsem si vlasy do dvou copů, díky kterým bude další předpokládané koupání mnohem jednodušší. 
"Jdu na to!" zahlásila jsem stále stejně vesele a vrhla jsem se do dalšího kola trénování.
A to to ani není Jutsu! To by bylo, abych to nezvládla levou zadní.
Opět mi spoustu energie vysávala potřeba sledovat, co dělá Yukihiro. 
To je ale pečetí... Hm. Budu to brát jako trénink! Přece bych měla být schopná běhat po vodě, i když mě něco rozptyluje. Je jenom potřeba na tom vidět positiva.
Rozhodla jsem se si cvičení trochu ztížit tím, že jsem po vodě místo opatrného našlapování začala chodit a později i běhat. Nějaké to koupání si má odvaha vysloužila, ale jak už zmínil sensei, voda byla teplá a vlastně jsem si nemohla přát nic příjemnějšího.
Stejně není nic lepšího, než být kunoichi.

Přestal jsem trénovat Daibakufu a soustředil se na Inemuri. Chvíli jsem ji sledoval, pak se rozhodl vyzkoušet její reflexy.
Poskládal jsem pečeť a mávl rukou. Před mou maličkostí se objevily tři vodní shurikeny. Nebyly tak silné a už vůbec ne nebezpečné. Mizu shuriken!

Shurikeny se rozlétly na nic netušící Inemury. Pokud se nechá zatáhnout, tak se shurikeny jen rozplácnou.

Vzhledem k tomu, že jsem senseie ještě nespustila z očí, jsem jeho pohyb zaregistrovala ihned, ale místo odpovídající reakce jsem ztuhla. Nikdy předtím na mě nikdo nezaútočil. A ještě k tomu jsem netušila, že by shurikeny byly neškodné, kdybych je neodrazila. Pravá ruka mi cukla ke kapse, abych vytáhla kunai a bránila se, a možná bych to i stihla, než by ke mně doletěly, ale celá událost mi tak rozhodila soustředění, že jsem se před shurikeny prostě propadla pod vodu.

Nande?
Sledovala jsem hladinu vody nad sebou, ruku nataženou k hladině. Nechala jsem své tělo klesat pod vodu o pár vteřin déle, než bylo nutné. Jako kdyby se ta vteřina roztáhla do několika hodin, kdy jsem sledovala sluneční paprsky pronikající pod vodu a měla málo a moc času na reakci naráz. Vypustila jsem z úst proud bublin a zabrala, abych se dostala zpět k hladině, aniž bych měla nejměnší ponětí, jestli se Yukihirovi budu moct ještě podívat do očí. Aniž bych nad tím musela přemýšlet, odrazila jsem se tentokrát od hladiny a přímo na ní jsem se postavila. Na Yukihira jsem se dívala, ale do očí ne. 
A teď mě asi vrátí.

Chystal jsem se jí hodit pomocný řetěz, ale naštěstí se vyškrábala sama. Ulevilo se mi. Co bych to byl za učitele, kdybych svého žáka zabil hned při první lekci.
"Výborně, využila jsi prostředí k tomu, aby ses vyhnula odpovídající hrozbě!" zatleskal jsem jí. Nevím, jestli to udělala schválně, nebo ne, ale vypadalo to efektně.

"Omlouvám se, za podlý útok, ale musel jsem vyzkoušet tvé reflexy. Protože jutsu, které se tě chystám naučit, je především založené na rychlosti a reflexích.." postavil jsem se rovně a poskládal pečeť tygra.
"Tato technika je poměrně jednoduchá...Stačí složit pečeť tygra a soustředit čakru do nohou. Kdybych to měl přiřadit k nějaké známé činnosti, tak je to jako..jako běh. Využiješ svou čakru k tomu, abys zrychlila svůj pohyb dalece převyšující vnímání běžného oka.."
řekl jsem a následně i provedl.
"Tato technika je velmi variabilní. Dá se zkombinovat i s vlastním elementem. Já ji kombinuji s raitonem, kdy raiton zvyšuje mé reflexy a působí na nervový systém. Viděl jsem využívat vodu, kdy se kolem uživatele objeví voda..." kolem mého těla se začala zjevovat čakra, která se formovala do jakéhosi brnění. Raitonová čakra však měla červenou barvu. Zvedl jsem ze země kámen a pustil ho. Než dopadl na zem, tak jsem se objevil zpátky před Inemuri. Vypadal jsem jako rudá šmouha. Bylo to efektní a možná jsem se trochu předváděl. Trocha demonstrace nikdy nikomu neublíží.
Raiton no yoroi jsem deaktivoval, abych náhodou nenapustil raitonem vodu.

Výborně? Prosím? Oh... Nu, vlastně to bylo docela efektivní!
Lehce jsem se začervenala nad ne úplně zaslouženou pochvalou.
Budu to brát tak, že jsem si ho všimla rychle. A příště už neztuhnu!
Zaujatě jsem pozorovala jeho demonstraci Shunshinu, Jutsu, které jsem si předtím sama vybrala jako nejstrategičtější další techniku. 
"Takže pečeť tygra," vyzkoušela jsem si, jestli si ji pamatuji správně. Pečetě mi vždycky šly dobře a chakru jsem do nohou soustředila celé odpoledne, byť teď to zase bude něco trochu trochu jiného. "Chakra do nohou a zrychlení pohybu."
Na chvíli jsem se zamyslela, jak si takové zrychlení představit, a nakonec jsem se rozhodla, že to se nepředstavuje, to se musí procítit. Ještě, že procítění chakry je specialita mého klanu, třeba budu mít alespoň malou výhodu.

"Uhm, Yukihiro-sensei?" dovolila jsem si ho ke konci přerušit. "Chápu, že Shunshin nebudu s elementem kombinovat hned, nejdřív se ho musím pořádně naučit, ale já vlastně nevím, jestli nějaký a nebo jaký element vlastně mám?" 
Doteď mě tahle otázka nikdy nenapadla. Jaký mám asi element? 
Možná vodu? Ta je v klanu celkem častá a zrovna dneska jsem si ji dost užívala. Možná na tom, jak je mi příjemná, něco bude, třeba dobře koresponduje s mojí chakrou.

"Ehm..určitě nějaký máš. Každý má nějaký. Je to něco s čím se rodíš. Můj vrozený element je raiton a naučil jsem se používat suiton. S jistou dávkou tréninku bych se naučil i další, ale zatím jsem neměl tu potřebu. Element se dá zjistit takovým kouzelným papírkem. Napustíš do něj čakru a on zareaguje. Uvidíme, zkusím je sehnat, až se naučíš shunshin.." pousmál jsem se a šel jsem na břeh. Sedl jsem si k našim věcem a sledoval Inemuri, jak se jí vede zvládnout trénink.
Musím ji pak vyzkoušet v boji. Její technika Shintenshin je dost užitečná, ale pokud nepřítele netrefí, tak zariskuje. Bude pro ni dost výhodné, když se zaměří i na něco jiného. Rychlost, ninjutsu, taijutsu...Možná má talent na genjutsu? Kdo ví, já ho určitě neměl.

Přikývla jsem na znamení souhlasu. "Hai, hai!"
To by šlo. Element by se mi hodil, přece jen techniky mého klanu nejsou primárně zaměřené na boj a jeho Mizu Shurikeny mi daly jasné znamení, že to ne vždy stačí.
Prozatím jsem pustila svůj element z hlavy a nechala jsem jeho řešení na Yukihirovi. Až uzná za vhodné, zjistíme, co a jak. Teď byl čas pokračovat ve cvičení Shunshinu. Naštěstí už mi po nedobrovolném koupání uschlo kimono i vlasy, copy jsem si ale ještě nerozpouštěla a pro jistotu jsem i poodešla pěkný kus od vody blíž ke stromům, kdybych to náhodou Shunshinem nevybrala. A pak už jsem na nic nečekala.
"Shunshin no Jutsu!" přidržela jsem jednu ruku v pečeti tygra, poslala jsem chakru do nohou jako když běhám po stromech a zkusila jsem se zaměřit na zrychlení a na místo, kam jsem se chtěla přemístit.
Všechno je jednou poprvé!

Inemuri byla šikovná. Její příslušnost ke klanu Yamanaka jí udělal jednu nespornou výhodu.
Uměla hospodařit s čakrou a hlavně ji ovládat. Opravdu mě začalo zajímat, jak to s ní skončí.
"To už..stačí?" opáčil jsem nejistě.
"Tenhle trénink si zaslouží nějakou odměnu, což?" ušklíbl jsem se. Vstal jsem ze svého úkrytu a začal se oblékat. Mou pozornost zaujala jiná osoba, která nás sledovala s jistým zájmem. Bylo to zvláštní, otočil jsem se na ni a zamával ji.
"Halo haloo..ztratila ses?"

Potuloval jsem se po městě zatímco můj klon pečlivě pracoval. Tohle byla asi nejužitečnější schopnost. Zatoulal jsem se na cvičiště. Nakonec jsem byl docela rád, protože jsem viděl někoho, na koho jsem zrovna myslel.
Yukihiro a Inemuri. Náš takový prototyp studenta a učitele. Vztah dosud nevídaný, poněvadž mladí ninjové se učili zásadně v klanových rodinách. Možná to ponese své ovoce, kdo ví.
"Yukihiro, Inemuri!" zakřičel jsem na ně zdálky a trochu se proběhl k nim.
"Mám pro vás misi, vaši první.." dodal jsem tajemně a dal si ruce za záda.

Je fakt, že už jsme trénovali pěknou dobu, ani jsem si (až na únavu) neuvědomila, jak rychle to uteklo.
"Odměnu?" zvědavě jsem na něj upřela jantarová očka.
Poví mi o další technice? Nebo vyzkoušíme, jaký mám element?!
Než jsem stihla vyzvídat dál, upoutala mou pozornost další osoba. Na větvi kousek od nás seděla dívka, které vypadala, že by jí mohlo být podobně jako mně. Zaujatě jsem si ji prohlížela a pak jsem zvedla ruku v jakémsi mávnutí alá pokusu o pozdrav.
Ha! Stejná barva vlasů, stejná barva očí, nás by si někdo mohl splést za dvojčata.
Jako člověka, který měl sice příbuzných spoustu, ale žádné sourozence, mě taková skutečnost obzvláště bavila.
"Hashiro-sama!" Otočila jsem se na dalšího příchozího a po únavě nebylo ani stopy. To je život, pořád se něco děje! Po zmínce o zakázce jsem se rozzářila jako sluníčko a upřela jsem psí oči na Yukihira.
Pěkně prosím? Půjdeme? To může být odměna! Hlavně nic neříkat, je to jeho rozhodnutí. A kdyby náhodou řekl, že ne, nesmím vypadat moc zklamaně, už takhle mi věnoval tolik času!
Nedočkavě jsem přešlapovala na místě.

Moje slova vzbudila v Inemuri dost velké nadšení. Ta holka je snad větší hyperaktivní blázen než já. Než jsem stačil odpovědět ukázal se Hashiru.
"Hashiru-dono," uklonil jsem se. Jeho slova o misi byla docela zajímavá.
"No povídejte, co pro nás máte??" zvědavě jsem si založil ruce na hrudi a pozvedl obočí. Dělám to nějak často, asi budu mít vrásky. Ne nebudu, jsem Uzumaki budu žít věčně!

"Mise je to naléhavá a docela důležitá. Paní Chiyo Chinatsu dříve vlastnila Tsukiyamu, než mi ji prodala," udělal jsem dramatickou pauzu a využil ji k odkašlání.
"Je to velmi stará paní a také velmi štědrá. Abych se dostal k věci, jde o to, že ji utekl mazlíček, prasátko Pepina. Je strašně zoufalá a pokud ji ho hned nenajdete, bude problém. Myslí si, že skončí jako klobásy nebo masová náplň do Gyoza knedlíčků.." řekl jsem vážně, ale měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Mluvil jsem spíše k Inemuri, protože mi bylo jasné, že ninja Yukihirova kalibru, by to zvládl hned.

Byla to příležitost pro Inemuri ukázat, co umí! Byl jsem z toho nadšený.
"Tak jo, Bereme!" vyhrkl jsem nadšeně a otočil se na Inemuri.
"Inemuri, budeš v terénu a misi povedeš. Já budu na střeše hlídat," pousmál jsem se. Možná bych si měl sehnat nějakou knížku, protože se mi to trénování začíná líbit.
"Prasátko Pepina bude brzy nalezena a navrácena paní Chiyo.." uklonil jsem se před Hashirem a společně s Inemuri se vydal na hlavní třídu.