Cvičiště 1

Pokud Vám nestačí tréninkové středisko, zajděte na obří širé pláně na cvičišti 1.

Objevil jsem se na starém cvičišti č. 1. Byl tady klid, všichni radši využívají prostředí střediska. Já mám radši klid a prostor. Navíc to co tady hodlám dělat, by středisko poškodilo. Vytvořil jsem speciální pečeť. "Hiraishin Kuchiyose!"
Během chvíle se objevil velký pradávný svitek, ve kterém byly sepsány všechny techniky Mokutonu samotným Prvním Hokagem. Svitek jsem otevřel a našel na poslední vrcholnou techniku mokutonu. Pro vytvoření něčeho takového, jsem musel zesílit. Zavřel jsem oči a začal přijímat senjutsu čakru. Během chvíle bylo hotovo.



Vstal jsem a spojil ruce. Začal jsem uvolňovat čakru.
"Senpou Mokuton: Shinsuu senju!" země se začala třást, kořeny začaly vyrůstat na místě, kde dřív nerostly. Podle popisu se každou chvíli měla objevit obří socha, která byla větší než samotní bijuu a hory. Objevil se kouř velký kouř, který mě zahalil. A to bylo vše.


Hned jsem se ze svého neúspěchu vzpamatoval. Rozhlédl jsem se kolem, abych se ujistil, že tu nikdo není. To bylo trapné. Udělat chybu začátečníka...Měl bych se pořádně potrestat.
Zkusil jsem to znovu. Vypadalo to, že jsem čakru uvolnil moc rychle. Soustředil jsem se a vyhnal z hlavy všechny myšlenky. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku. Vytvořit bojeschopnou sochu.
"Senpou mokuton: Shinsuu senju!" uvolnil jsem hromadu čakry v jednom okamžiku a zformoval ji v sochu. Objevila se dým jako při kuchiyose. V dýmu se objevovaly obrysy dřevěné sochy. Nebyla tak velká, ani tak mocná. Byla to socha bez rukou, jen velký sedící mnich.
"Kso, ale začátek dobrý.." uvolnil jsem techniku a utřel si pot z čela. Nehodlal jsem se vzdát, dokud tu techniku neovládnu.

Trénoval jsem další kolo. Nevzdal jsem se snadno, ale tentokrát jsem si ukousl daleko menší sousto. Zmenšil jsem množství čakry a chtěl vytvořit sochu daleko menší. V předchozích pokusech jsem byl velmi zbrklý a neopatrný. Neuvědomil jsem, že jsem vyčerpal téměř celou senjutsu čakru.
Chystal jsem se na další pokus, kdežto jsem vycítil přítomnost další osoby, blížící se na cvičiště. Moc dobře jsem tu osobu poznal. Právě toto jsem na sennin modu miloval nejvíc. Mohli jste být propojeni s každou milovanou osobou ve vašem dosahu. Možná právě tento pocit navedl Rikudou Sennina na vytvoření Ninshu.

"Když to tu zničím, znovu to postavím," ušklíbl jsem se a otočil se na příchozího. Dlouho jsem ho nevěděl, jeho přítomnost byla pro mě velmi osvobozující.
Jeho poznámka ohledně stovky mě pobavila. "Až nějaké peníze u sebe mít budu, předám ti je," přeci jenom, když jste Hokage a spoluzaložil jste toto místo a nový světový pořádek, něco jako peněženku a peníze nosit opravdu nemusíte.
"Co ti to tak dlouho trvalo? Neříkej mi, že si se zase zranil?"
popíchl jsem ho přátelsky tentokrát já.

"No, kdo říká, že to tady bude stejné, až to znovu postavím?" pokračoval jsem s popichováním. Měl jsem spoustu přátel, ať už to byl starý a rozpadlý tým 7, sourozenci či kolegové z práce. S jedním člověkem, jsem měl však velmi specifický vztah. Tím člověkem byl právě Akio. Vždy jsme se podporovali, trénovali spolu a díky naší rivalitě, jsme se postrkovali kupředu a společně jsme zesílili. Byli jsme jako Naruto a Gaara našeho věku.
"A proto potřebuji asistentku. Kdybych ji měl, tak bys ty prachy už dávno měl," na peníze jsem byl lempl. O rodinné finance se staral Seito nebo Yukihiko. Co jsem chtěl, jsem dostal i bez peněz. Navíc, tato vlastnost, se promítá i do práce, téměř vždy zapomenu podřízeným za misi zaplatit.
Teprve co přiznal, že se zranil, jsem si ho pořádně prohlédl. Jedním okem sice nevidím tak dobře, jako ostatní se dvěma, ale i přesto mi neušel pohled na jeho oblečení.
"Co se stalo?" pohlédl jsem mu do očí. Byl jsem vážně zvědavý. Ostatní kagové si užívali mise a akce, zatímco já jsem tvrdnul na židli.

Ani jsem si neuvědomil, že už je tolik hodin a jak ten čas uběhl. Najednou jsme tam stáli ve tmě. Sennin mod už dávno vypršel a já jsem přešel blíž k Akiovi.

"Půjdem na univerzitu a nabereme nějaké mladé studentky na stáž. Budou nám dělat asistentky rádi a zadarmo," navrhl jsem. Mohlo by to projít i u prezidenta, žádné peníze z rozpočtu navíc.

Založil jsem ruce na hrudi a vyslechl si, co měl na srdci. Mezitím co byl pryč, jsme získaly nové informace.
"Já vím něco, co ty ne. A věděl bys dřív než já, kdybych byl já na frontě a ty v kanclu," začal jsem opatrně. Pravda byla taková, že jsem mu to mohl sdělit v průběhu jeho mise
"Akio, sice se konflikt na Šnečí linii děje na hranicích s Getsugakure, ale naši ANBU zjistili, že se jedná o pořád stejného nepřítele. Teroristická organizace Seikyo Tachiban se činí. Nemohu to říct veřejně, nemám pro to žádný důkaz, ale myslím si, že ne Getsu, ale Taki! S Getsuji Renpo nejsou žádné problémy, nebo alespoň nebyly." ztišil jsem hlas.
"Podle naší blížící se dohody s Oto no kuni o připojení k Rengo, soudím, že se Taki bude mstít. Odplata přijde.." postavil jsem se vedle Akia a pohlédl na nebe.
"Tobiru byl zajat Seikyo Tachiban.." řekl jsem tiše.
Měl pravdu, něco nepěkného nám klepe na dveře.

Prohlédl jsem si předmět, který patřil Seikyo Tachiban. Kde měla tato organizace konce?
"To už je dlouho, svět zapomíná rychle. Vedení Taki se změnilo...Vždyť jsi u toho byl," mávl jsem rukou, jako kdybych odháněl mouchu.
"Spíš si myslí, že jim krademe území. Jenže vůdkyně Oto no Kuni sám přišel, nemůžeš terorizovat lidi na věky, přijde čas, kdy si to nenechají líbit..." neměl jsem Takigakure rád. Nevěřil jsem jim, protože jsem byl u toho, kdy jejich vůdce odhodil několik meteoritů na zemský povrh. Ani jejich vyrovnání s minulosti neproběhlo tak, jak by mělo. Něco u nich smrdí.
"Tobiru byl na misi v Tanzaku-gai. Město zcela ovládli Seikyo Tachiban. Tobiru s malou divizí se snažil město osvobodit a nepodařilo se. Jeho divizi vyvraždili a Tobiru vzdoroval několik dní, až ho nakonec zajali. Před několika hodinami se vrátil Žabí posel se zprávou. Poslal jsem tam dva týmy a jednu divizi." sevřel jsem ruce v pěst. Nemoci ochránit vlastního syna je hrozný pocit..

Za túto noc sme poriadne zistili len jednu vec. Že to ide boh vie kam. A okrem toho sme zistili že som fakt hladný a to v momente ako sa ozval môj prázdny žalúdok. Nie že by som nejedol, ale nejedol som. Či už to bolo zapríčinené nemožnosťou jesť počas bitky, alebo dlhou cestou späť, kde som sa nikde nezastavoval aby som tu bol najskôr, alebo jednoducho tým že som bol nezodpovedné dieťa, ktoré nemalo tendencie riešiť seba a tým pádom ignoroval úplný fakt že som obyčajný človek ktorý bez jedla dlho nevydrží a po využití čo i len trocha čakry strašne oslavne, vedel som že skôr než pôjdem do kancelárie vyspávať do kresla, budem musieť skočiť na poriadny steak.

"Jedenásť rokov mi nepríde dlhý čas na zabudnutie obetí." Odsekol som podráždene, pričom som sa zhlboka nadýchol. Niekedy za mňa naozaj príliš hovorili emócie a že som ich za posledné roky nastriadal dostatok. Vedel som že sa musím ukľudniť a tak som z vrecka vytiahol umelý míček, ktorý som si váľal v rukách, snažiac sa príjsť na iné myšlienky. Avšak všetky moje myšlienky boli zamerané na jedinú vec.
"Malú divíziu, to bolo riskantné. Nechcem podceňovať tvojho syna, je talentovaný ako ty, ba priam, povedal by som že možno príde čas kedy ťa predbehne. Avšak ja som videl čo dokážu.. To je jedno, koho si tam poslal?" Spýtal som sa celkom vážne. Ani som sa tu neusadil a už som premýšľal nad tým že sa tam vydám. Nemohol som tu ostať sedieť, nie keď syn môjho najbližšieho priateľa sedí niekde uväznený. Aj keď, vychladol som keď som zahliadol ako zovrel päste. Nestávalo sa že by práve on zo seba púšťal moc emócií. Tie dokázal kontrolovať.
"Nezájdeme na pohárik?" Spýtal som sa už vľúdne a pousmial som sa. Aj keby som chcel niekam ísť, prv musím dostať do poriadku tohto tu.

"Mě taky ne.." pohlédl jsem do očí Akia. A uvolnil pěst.
Bůh ví, že mě přítomnost přátel dokáže vždy uklidnit.
"Poslal jsem tam Seita, Terumi Katara, Hashira jeho kamarádku Uchiha Ririchiyo a jednoho Hikaru Hyuugu na průzkum..Kdyby se cokoliv stalo, přivolají mě," byl jsem přesvědčen, že se nic nestane a že se brzo vrátí.
"Jestli se něco stane, naučím se edo tensei, vypěstuji si vlastní rinnegan a oživím je.." ušklíbl jsem se. Myslel jsem to však vážně, byl bych toho schopen, překročit všechny hranice a limity, abych zachránil své syny.
"Akio, moc rád."

Uceni techniky Byakugan Hijutsu: Jūkenhō Hōfuku
Me kroky me zavedly az sem a abych rekl pravdu vyhovovalo mi to mnohem vice. Vetsina trenovala uvnitr a ja byval a trenoval sam. Tudis toze sem malo kdo chodil me tesilo. Aktivoval jsem Byakugan. A zilky naskakaly kolem mych spanku. Zacal jsem koncentrovat cakru do rukou a nohou v takovem mnozstvi ze to slo az videt.  Pak prislo nekolik uderu a kopu. Normalne by nekdo rekl ze je to zbytecne ale ucel byl jiny. Pozorne jsem se dival na mista kde jsem uderil ci kopl. Videl jsem male zbytky cakry ktere posleze zmizely. "Sakra tohle nebude tak jednoduche." Rekl jsem jenom tak do vetru a posleze pokracoval v treninku. Asi po pul hodine kopani a a mlaceni do stromu jsem sesunul k zemi a z tezka vydechoval. rekneme ze tohle byla prilisna spotreba cakry na  mou malou  zasobu byla velka  videl jsem neco ale s vysledkem jsem opravdu spokojen nebyl.  Po chvili premysleni jsem  padl na zada a usnul jako by se nic nedelo.

Kdyz jsem se probral tak jsem vyrazil na prohlidku vesnice

(presun)

Poslední dobou byl ve vesnici celkem klid a nebylo co dělat. Mise taktéž nějaký čas nebyly což bylo zvláštní. Uprostřed revoluce a žádná práce k dispozici. Nejspíš všichni potřebovali po dlouhé době dovolenou. Bylo by však dobré s někým známým pokecat, jenže dlouho jsem nikoho známého neviděl. Našel jsem si proto nějaký strom a vyšplhal do koruny stromu. Tam jsem se pohodlně usadil na pěkně tvarované větvi a meditoval jsem. Kdo ví, třeba dosáhnu osvícení i když nejsem moc věřící.