Hlavní třída

First topic message reminder :

Hlavní třída

Hlavní třída vede celým městem od přístavu po hrad a pokračuje k severní bráně.
Najdete zde spoustu hostinců, horkých pramenů, stánků s knedlíčky, ramenem, sushi a saké bary. Je zde poměrně živo, ale je třeba se obávat kapsářů a různých zlodějíčků.

Tohle byla mise za všechny pras..prachy.
Ať se to praseti líbilo nebo ne, můj čakrový řetěz vystřelil rychlostí blesku a uvázalo se mu kolem krku. Mírně jsem za něj zatahal, abych si ho přitáhl k sobě. Vzal jsem ho do náruče a pevně ho držel.
"Zkus. Jen to zkus a bude z tebe slanina!" zasyčel jsem hrůzostrašně.
"Dobrá práce Inemuri," pochválil ji s úsměvem a s pevně svázaným prasetem jsme se vydali do obytné čtvrti zanést prase paní Chiyo.

"Kví kví.." zakvičelo prasátko smutně. Vypadalo vážně roztomile a hrozně smutně. Možná by se jim mohlo zželet a uvolnit mě. Nic takového se určitě ani neočekávalo. Čakrový řetěz mě držel zkrátka.
Jen počkejte, já jednou uteču a tu bábu sežeru! Já už k ní nechci jít zpátky! Snad jen umřu dřív než ona..

Pochvala mě trochu uklidnila, přesto jsem se však držela v dostatečné vzdálenosti za nimi a ani to zamračení mě úplně nepřešlo. Možná pomůže procházka vesnicí. S kvíkáním jsem vůbec nesoucítila. 
Pf. Má být rádo, že vážně neskončilo jako slanina.

// Přesun

Maličká Katsuyu, osobní summon Hashira konečně našel Toshia Toppu, nového člena Tsukiyami.
Připlazila se k němu a jemným hlasem, který zněl poměrně urgentně vychrlila.
"Toshio-san, Hashiru-sama vás žádá, abyste okamžitě přivedl Kagayaki Rin, jeho starou známou! Nachází se v Oblačném údolí na východě Kaminari no Kuni u moře," mírně se naklonila, až to vypadalo jako úklona. Katsuyu byla velmi zdvořilá a miloučká ke každému.

"A to jsem se zrovna chtěla zeptat na své nové techniky! Tedy pokud se mi povedou, až si je poprvé zkusím."
V nemocnici jsem trénovat nemohla a teď už jsem se nemohla dočkat, ale nutno říct, že i mně se zvuk shamisenu líbil a na chvíli jsem se do písničky zaposlouchala. 
"Škoda, že je tak smutná."
Jantarovýma očima jsem si umělce prohlédla. Nezdál se mi o tolik starší než já, ale ani se mi nezdál jako shinobi. Zkusila jsem se pro kontrolu soustředit na jeho chakru, jestli ji jako začínající senzibil nezachytím a nepotvrdím si svou hypotézu. Víc než on sám mě zaujalo, že s ním Yukihiro-sensei šel navázat konverzaci. 
"Jak to dělá, že i když ví, jak umí být svět shinobi krutý, stejně všem věří?"
Kdysi absolutní důvěra mi teď nějak nešla do hlavy. Chtěla jsem z jednoho extrému přeskočit do druhého a přestat všem věřit a on mě zas a znovu stahoval zpátky do důvěry, o které už jsem věděla, že mi může ublížit.
"Ohayo," pozdravila jsem nakonec též, ačkoli o něco méně formálně.

Jakmile jsme popošli blíž, všimla jsem si jeho katany.
"Tak přece jen shinobi." 
Pohledem jsem těkala ze zakrváceného senseie na zpěváka s katanou.
"Oba vypadají víc jako shinobi než já."
Nakrčila jsem nosík a snažila jsem se, aby na mě chvilková nespokojenost nebyla znát. Byla to ale pravda. Sice jsem u sebe měla základní ninja výbavu, ale po pobytu v nemocnici, kde jsem měla veškerý servis a luxus každodenní horké sprchy jsem tu vedle nich stála v čistém oblečení, voňavá, dlouhé světlé vlasy mi v zářivých vlnách spadaly přes záda a moje obvyklé kimono s ručně vyšívanými květy mi na "nebezpečnosti už od pohledu" taky nepřidalo. 

Ten kontrast ve mě probudil potřebu se trochu vytáhnout, ukázat, že jsem taky kunoichi. Ještě jednou jsem se plně soustředila na své senzibilské schopnosti, tentokrát jsem i zavřela oči, aby mě nic nerozptylovalo. 
"Jsi shinobi, že ano?" znovu jsem jantarové oči otevřela a upřela jsem je přímo do těch jeho.
Byla jsem si tím absolutně jistá, měl rozhodně víc chakry než někdo, kdo by ji nikdy nepoužíval, byť stát hned vedle senseie, se kterým jsme se ani jeden s ohledem na chakru nemohli zdaleka porovnávat, mi stále trochu oslepovalo onen "šestý smysl", kterým jsem ji teď díky Kanchi no Jutsu a možná i díky příslušnosti k mému klanu dokázala vycítit.
"Možná proto k němu sensei šel. Ne vždycky vidíte shinobi vystupovat jako zpěváky, no ne?"
Úsměv mi ztuhl na rtech, když mě napadlo, že se třeba snaží infiltrovat Tsukiyamu, mohl by představovat bezpečnostní hrozbu. Odolala jsem náhlé potřebě o pár kroků ustoupit, ale zdálo se, že jsem připravená to každou chvíli udělat.

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem se ocitla v jeho písničce. Nemohla jsem mu to mít za zlé, především proto, jak příjemný měl hlas a jak hezky o mně zpíval, ale rozhodně to bylo nečekané.
"Oděná v kráse květů, huh?"
Ještě jsem ani nestrihla ten kompliment vstřebat a už mi vysekl další poklonu, slovní i doslovnou. Tváře se mi okamžitě zabarvily červánky.
"Ettoo... Arigato," kompliment se mi nepřijímal lehce. Oproti posledním misím a zraněním na těle i na duši byly jeho zpěv a milá slova ostrý konstrast.
"Takhle jsem musela na senseie působit já." 
Lehce jsem se pousmála.

"Slečna má i jméno. Inemuri. Yamanaka Inemuri." Oplatila jsem mu vkusnou úklonou, když mi na rameni přistála senseiova ruka. Jen jsem na jeho slova přikývla. Za chvíli se znovu uvidíme, nepovažovala jsem tak za důležité se rozloučit.
"Nového kamaráda?" 
Měla jsem pocit, že to sensei dělá kvůli mně. Abych přece jen nepřestala důvěřovat lidem. Nebyla jsem si ani jistá, jestli se s naším novým známým nedomluvil předem, ale zároveň jsem si nechtěla namlouvat, že se celý svět točí jen kolem mě. Rezignovala jsem.

"Smím tě... pozvat na náš trénink? Ale právě mně propustili z nemocnince a Yukihiro-sensei se sotva vrátil z mise, musel bys na nás jít lehce," pokrčila jsem rameny.

"Kuro," zopakovala jsem, abych si to zapamatovala. "To se mi líbí."
"Tulák" mi přišlo trochu necitelné a i když i Kuro znělo poněkud "temně", bylo mi to rozhodně příjemnější. Docela se to k němu hodilo, k jeho tmavým vlasům a melodickému tónu hlasu.

"Jako kdybych ho zvala na rande!" začervenala jsem se nad jeho dalšími slovy a zdálo se mi, že i on trochu znervózněl. Pohodila jsem blonďatými vlasy a na chvíli jsem úplně nevěděla, co se sebou, kam s rukama, co s výrazem. Ve výsledku jsem se jen jemně usmívala a přes nervozitu se zdálo, že se v jeho společnosti pomalu začínám trochu uvolňovat.
"Když se i zapojíš, možná bude i nějaká ta sladká odměna, Yukihiro-sensei je skvělý," pokrčila jsem rameny a hodila jsem tíhu za případnou další aktivitu a její financování na zde nepřítomného senseie.
"Bolestné, no ne?"
Jakmile se sbalil, vydala jsem se směrem ke cvičišti. Dávala jsem si ale pozor, abych nešla před ním, ale vedle něj. Necítila jsem se na to mít někoho cizího jen tak za zády.

// Přesun

Spoločne sme vkročili do rušných ulíc tohto mesta, ktoré som ešte stále veľmi nepoznala. Nechodila som veľmi medzi ľudí, a tak som nemala ani predstavu o tom, čo všetko v týchto uliciach sa dá nájsť, mimo pár obchodov, do ktorých som občas zašla. Zastavila som sa v nejakom obchode, aby som si kúpila nejaké sladkosti, ako vždy, a samozrejme, ponúkla som aj Sayokua, aby sme si tak spríjemnili dlhú cestu za obchodom, ktorý chcel navštíviť.
"Hmmmm...obľúbené? Ani nie, ale priznám sa, že uprednostňujem jedlá z rýb a morských plodov," pousmiala som sa. Bol to zvyk ešte z môjho domova, keďže sme bola prímorská oblasť. Na tejto ulici, na ktorej zrejme stálo veľa reštaurácií, bolo cítiť mnoho zaujímavých vôní, medzi nimi aj tie známe, ktoré sa mi s ostrovom spájali. Nebola som však hladná, inak by som sa iste niekde zastavila a objednala si niečo.
"Povedz mi, Sayoku-kun...aká je tá Ame, odkiaľ pochádzaš? Moc si mi o nej ešte nerozprával a ja miesta mimo môjho domova a Tsukiyami moc nepoznám," opýtala som sa ho so značným záujmom. Bola som zvedavý človiečik.

Každou další minutou jsme míjeli nespočetné množství obchodu a restaurací. Každou další minotou jsme se přibližoval víc a víc do samotného centra. Po chvilce jsme se zastavili u jednoho z obchodu, ale takřka okamžitě jsme opět vyrazili.  „Nejspíš má ráda sladké“ pomyslím si u obchodu s těmito pochutiny. Naše tempo bylo docela slušné, tak za chvíli bychom měli dojít k obchodu s kimony. Při oznámení že Yoko preferuje jídla z ryb jsem dostal husí kůži.
V minulosti jsem měl takové jídla rád, ale od poslední rodinné oslavy jsem nemohl ryby ani cítit.  „Jednou jsem na rodinné oslavě ochutnal tak pikantní sushi, že od té chvíle takové pokrmy nesnesu.“ dodám s plnou vážností. Kuřátko, prasátko nebo telátko mi chutnalo mnohem ale mnohem více. Ještě teď mi bylo po této představě špatně.  Po vznesení otázky na Ame no Kuni jsem se trošičku zarazil. Zodpovězení této otázky by bylo mnohem snažší, kdybych se jí rozhodl lhát. Nebyli to žádné tajnosti, ale spíše těžké hledání pozitivních věcí na zemi z které pocházím. „Ame je mnohem kulturnější než Tsukiyama.“ dodám přičemž se zamyslím v čem přesně.
„No...“ poškrábu se na hlavě. O ekonomické oligarchii a velké chudobě mezi běžným obyvatelstvem jsem se příliš zmiňovat nechtěl. Proto jsem se rozhodl že vypíchnu pouze kulturní zajímavosti. „Lidé u nás nosí velmi odlišné oblečení. Běžný obyvatele Ame no Kuni nosívají slaměné klobouky a volnější oblečení,“ pronesu důrazně. „Mnoho Shinobi z Ame no Kuni nosí k těmto kloboukům plynové masky.“ Bylo to z důvodu velkého vlivu klanu Sansho na běžné obyvatele. Specifické Dokujutsu donutilo Shinobi sloužící klanu Sansho nosit plynové masky aby neumírali na vlastní techniky.  „Pokud budeme mluvit o počasí tak u nás neustále prší.“ povzdychnu si. Přiliš slunných dní jsem si v Ame za celý život neužil. Možná proto se mi dneska zdálo o takovém podobné dni. „Ty si vyrůstala na ostrově ne?“ přičemž se usměji.
Dost možná problémy s přeháňky znala také.  „Máš nějaké dobrou historku z tvého domova?“ zeptám se ze značným zájmem.  Nadále pokračujeme ve stejném tempu směrem k obchodu. Během pár minut bychom měli na obchod s kimony narazit.
_______________
*Dokujutsu* - techniky založené na jedů

"Oh," uchechtla som sa, aj keď Sayoku sa pri svojej historke tváril veľmi vážne. "To je škoda, že si na Sushi zanevrel len kvôli tomu. Sú omnoho chutnejšie a menej pikantné varianty, možno ti niekedy urobím, ak budeš chcieť," navrhla som mu. Jedlá z rýb a morských plodov boli mojou špecialitou. Nebola som možno úplný šéfkuchár, za to som však mala roky praxe. So záujmom som ho počúvala a predstavovala si, ako to tam asi musí vyzerať. Už len z názvu sa dalo vyplynúť, že to nebude dedina, v ktorej svieti každý deň slnko a panuje pekné počasie, avšak niekoľko vecí ma viditeľne prekvapilo.
"Plynové masky?" Opýtala som sa. Nebola som znalá moc toho, čo sa jeho klanu týka, keďže v Tsukiyame som žila len jeden mesiac a náš ostrov bol tak izolovaný, že som o vonkajšom svete vedela ozaj pramálo. Pri jeho otázke som len zľahka prikývla, a následne sa zamyslela.
"Historku...," odmlčala som sa na chvíľu. "Mala som raz pomáhať variť na veľké každoročné oslavy, ktoré sme tam mali, keďže sa nestíhalo, a povedzme, že vtedy som ešte taká zdatná vo varení nebola, lenže bola som vždy tichá a bolo mi blbé protirečiť, tak...povedzme, že tým, ktorí ochutnali to, na čom sa podieľala, nebolo zrovna najlepšie ešte pár dní potom," zaškerila som sa pri tej spomienke, keď sa hromadne riešilo, čo sa stalo a hľadal sa vinník. Nikto však na vtedy nevinnú Yoko neukázal prstom. "Možno teraz mi to príde úsmevné, ale vtedy som sa neskutočne bála prúseru a toho, že dostanem výprask od mamy," dodala som ešte s úsmevom.