Severozápadní přístav

First topic message reminder :

Ač se to nezdá severozápadní přístav je pro Shimo no kuni stěžejní bod, protože odtud se do celé země díky rybolovu a lodí přijíždějícím z velké dálky dostávají zásoby jídla, ryby, nerostné suroviny a další potřeby. Přístav je přísně střežen a nesmí se zde bojovat. Je to poklidné místo, pokud se někdo řídí základními pravidly. 
1. Pracuj poctivě
2. Pomáhej pracujícím starcům
3. Podnikání je vítáno 
4. Žádné zbraně ani násilí 
Poslední bod je velmi specifický, přístav je totiž jako jediný v zemi ohraničen velkou kamennou zdí, kde je jedna brána. U té se odezvdávají zbraně do jistých skříněk, od kterého dostane účastník klíč. Pokud přijede loď i jejich majitelé mohou na pevninu vstoupit pouze bez zbraní. Na tomto místě je velká koncentrace pracujících lidí. Zde se nachází nejvíc pracovních nabídek. 
(akorát si odmyslete tu zelenou trávu, přístav je zasněžený a pravidelně je tam teplota kolem nuly. Jsme ve Sněžné zemi přece a od vody jde největší zima.)

Už jsem zdravou rukou odhrnoval plachtu při vstupu a vykračoval ven, když v tom mě Takumi oslovil hlasem, který zdánlivě nepříslušel vládci vítězné armády. Pozastavil jsem se stále směrem ze stanu a vyslechl si veškerá jeho slova. Plachtu jsem nakonec pustil, otočil se směrem ke zdrcenému Daimyovi a dvěma delšími kroky se přiblížil k jednomu z trámů, které celý stan držely a opřel se o něj, přičemž jsem letmo přejel pohledem přes strážce, co tu stále postával, až na Takumiho. "Když slibujete," jednoduchou odpovědí jsem mu potvrdil jeho domněnky a naznačil mu, že mu žádanou chvíli věnuji. K tomu ani samotná věta nebyla nutná, bylo vidno, že si mou pozornost získal. Ze zvyku jsem si prokřupával v klouby na prstech ruky, na tváři mi zůstával neutrální výraz, který značil únavu psychickou i fyzickou. Všichni jsme vypadali podobně zmoženě a mně už to začalo lézt na nervy, vyčaroval jsem tedy na truc menší úšklebek na tváři po krátké pozitivní vzpomínce na to, jak celé moje dobrodružství v Shimo no Kuni vlastně začalo.

Pozoroval jsem odcházet strážce, který mě nejistě prohlížel očima než definitivně opustil stan. Věnoval jsem mu takový nepatrný zlověstný úsměv, abych chudáka ještě znejistěl. Klasicky jsem ventiloval nadcházející ne zrovna příjemnou atmosféru svým humorem. Pohledem už jsem se k Takumimu neotočil, hleděl jsem soustředěně před sebe a naslouchal. Zprvu mě jeho výlev příliš nebral, upřímně jsem na jeho sebelítost neměl zrovna náladu, a tak nechybělo málo, abych si otráveně odfrkl a vyjádřil nezájem s apelem na to, aby Takumi přešel rovnou k věci. Odpustil jsem si to a nechal ho pokračovat.

Pak začal hovořit o Kotomi a o svých selháních. Nakonec jsem pohled sklopil na moment k zemi a po chvíli ho obrátil k Takumimu. Vypadal tak křehce, slabě a nešťastně, že jsem nakonec jeho slovům, nebo spíš emocím za slovy, uvěřil. Byl zkrátka někým, kdo se snažil pro vyšší dobro konat menší zlo, ale přes všechno úsilí stejně nedosáhl vysněných představ. Uvědomoval jsem si, že bych se v jeho kůži a v jeho pozici nacházet nechtěl. Zároveň se mi do hlavy vmísila myšlenka, zdali by vůbec Kotomi či kdokoli jiný dovedl Takumiho "práci" odvést lépe. Něco mě však zajímalo. Jeho monolog jsem nepřerušil a nechal ho dokončit vše, co měl na srdci. Zamyšleně jsem pokýval hlavou, klidnými kroky před něj předstoupil a podíval se mu shora do očí. "Povězte mi jedno, Takumi. Kdybyste mohl tento život, svůj status a bohatství vyměnit za jiný... za život prostého obyvatele Shimo no Kuni. Udělal byste to?" pronesl jsem naprosto seriózně s neutrálním výrazem v obličeji. Nehledě na jeho odpověď, neprojevil jsem viditelnou reakci a po krátké odmlce pokračoval k předchozí věci.

Můj názor na celou situaci byl nepodstatný, kdo jsem byl, abych ho dál soudil. Vyžádal si ode mě, abych ho spojil s Kotomi, což mělo směřovat k tolik očekávanému diplomatickému jednání, které jsem považoval za stěžejní od počátku Takumiho převzetí moci. To jsem tedy hodlal zprostředkovat. "Ke Kotomi vás dovedu, věřím, že tentokrát jste se rozhodl správně," nabídl jsem mu pravou ruku, abych mu pomohl vstát z lůžka, přičemž zpoza pláště vykoukl můj pahýl, "a teď se vzchopte. Lidi tam venku si zaslouží silného vůdce."