Uzumaki přístav

Seděl jsem na jedné ze střech skladu v přístavě. Čekal jsem než se dostaví mí kolegové, kterým jsem poslal zprávu o srazu. Přemýšlel jsem jaké budou osoby, s kterými budu spolupracovat. Vytáhl jsem si meč a díval se na něj, v jeho odlesku jsem se díval na svůj odraz.

Provoz byl šílený, spousta lidí, pár turistů, mnoho obchodníků... Po chvilce bylo zataženo a vypadalo to na déšť no díky bohu se nic nestalo, po chvilce na mě zavolala nějaká osoba. Pořádně jsem se podíval a seskočil ze střechy k ní, stála ještě vedle něj dívka. Ihned jsem poznal, že je to Tsuchikage " Tsuchikage-dono, zdravím Vás, vy se účastníte téhle mise? " Poté jsem se pootočil k Ryu a pousmál se na ní " Ahoj jmenuju se Ruki, těší mě " V moment kdy jsem slyšel jméno Uchiha, tak jsem si vybavil ten legendární moc, holčina vypadala jako běžný člověk, ale pravděpodobně nese na bedrech velkou tíhu, jelikož Uchihů už není tolik. " Tsuchikage-dono čekáme ještě na někoho? Konvoj už je téměř připravený k odjezdu " Poté jsem jen lehce pootočil hlavou, abych ukázal kde se nachází.

Me kroky me dovedly az do pristavu. preci jenom se zde take talo sehnat nekdy i neco neobvykleho, tedy pokud vite kde jit a koho se zeptat. nejde o nejake zakazane zbori ale nekdy i neco velmi ceneho ce nekdo nasel na svych cestach. Prisel jsem zde jako kazdy rok touhle dobou. Preci jenom nekdo mohl  myslet ze jsem se zblaznil ale preci jenom  zde se daly sehnat i vzacnejsi kvetiny. Ktere jsem ziskaval pro mou zesnulou sestru tedy lepe pro jeji hrob. Nedaleko od  Tsuchikageho a ostatnich jsem zahledl znamou tvar.  Nakonec jsem se vydal tim smerem a nakonec jsem se dal i do reci. Nebo spise jsem nejdrive naslouchal. "Zdravim te Hikaru, je to uz dlouho. Co shanis tentokrat." Muz se zvidave zeptal noma odpoved byla jednoducha. "Tak jako kazdy rok kvetiny co jineho." Muz se nevyptaval a vytahl buket prenadhernych lilii. "Boudou stacit tyhle?"kratka otazka. byly nadherne takze \de nebylo co resit. "Ano ty jsou presne co jsem hledal." kradka odpoved a to bylo vse. Presel jsem k jendomu prazdnemu molu a dival se na horizont a sledoval odrazy slunce  na hladine. "Jsem vazne ubohy ze Hikari" Rekl jsem tise do vetru. A dale sledoval hladinu.

Mel jsem pocit ze me nekdo jakoby sledoval aktivoal jsem Byakugan a vsiml jsi Tsuchikageho, jak neco rila o treninku vic jsem nedokazal zjistit jelikoz jsem jej ani neslysel. Nakonec jsem se priritil k tymu ktery jsem ani nevidel. "No rekneme ze trenink jsem si vedl sam. Muj takzvany Sensei nekam zmizel." Mohl jsi vsimnout Bugetu co jsem mel v ruco no mohl jsi myslet ze jdu na rande nebo neco ale skutecny duvod neznal nikdo. A ani jsem jej nehodlal sdelovat.

Asi situace na hranicích vážná, když posílají osobu vašeho postavení, ale máte pravdu cesta bude dlouhá měli bychom vyrazit co nejdříve, na bojišti je každá sekunda cenná. " Před nedávnem jsem si četl spíše milostný příběh, kde právě jen jedna malá karavana způsobila prohranou válku, nevím zda to mělo něco naznačovat, ale chtěl jsem vyrazit co nejdříve. Když jsem se podíval na Ryu vypadala slabě, avšak nesuďte knihu podle obalu.

"Hikaru, vyhľadáš Toshia Toppu. Je to jonin, v súčasnosti by sa mal nachádzať v dedine. Bude to tvoj dočasný sensei. Ak by si nevedel, ako vyzerá, zájdi si do hlavnej budovy a popros sekretárku o kópiu jeho fotky." Nemohol som si dovoliť ďalšieho genina v tíme. Ryu nepoznala Rukiho schopnosti a naopak. Vlastne ani ja som toho o Rukim veľa nevedel. Z jeho zložky som vyčítal iba základné informácie a pozrel si fotku, aby som ho vedel nájsť aj v takomto dave. "Áno, súhlasím, mali by sme už ísť." Otočil som sa k Ryu. Do ruky som zobral výbušný íl a vymodeloval z neho malú sovu. Ryu už techniku poznala, takže vedela, čo bude nasledovať. Keď sa sova zväčšila naznačil som jej, aby na ňu nasadla. "Ryu, budeš hliadkovať zo vzduchu. Kolóna je veľmi dlhá, iba zo zeme ju neustrážime."

"Hai." Kratka prima odpoved. No nebylo co vice dodat. pote jsem se otocil a vydal se smerem k vladni budove. no nikam jinak jsem poslan nebyl.
(Presun)

Jen jsem přikývl a vyrazil s konvojem (přesun)

Přišel jsem k přístavu jako první a vyčkával na příchod mých dvou kolegů, akorát se bude dost špatně bojovat v tomhle sestavení. Většinu odřu já, protože Hikaru je gennin a Hashiru je medik. Posadil jsem se na molo a zatím vyčkával jejich příchodu. Měli spoustu času, takže si mohli ještě něco zařídit a vybavit se.

Opet jsem se ocitl zde v pristavu. no nakonec me kroky zamirily k brane. Kde jsem se rozhodl pockat na ostatni nez se vydame na misi. No rekneme ze jsem si vazne nebyl jisty co timhle hokage sledoval. Uz vubec ne tim ze posle genina na S-rank misi. Ale bylo to jeho rozhodnuti a ja jej musel respektovat.

Dorazil jsem na místo setkání o něco později. Přeci jenom, učil jsem se A-rank techniku letem světem.
Docela mě mrzelo, že s námi nešel můj tým. Byli jsme perfektně sehraní, i když jsme dlouho nebyli na misi.
"Jsem tady Taichou!" řekl jsem Katarovi energicky a sevřel ruce v pěst až mi zapraskaly klouby. Možná mě mohl podceňovat, byl jsem přeci medik, pravidla říkala, že medik musí stát vzadu a umřít jako poslední. Jenže jsem měl učení Tsunade-sama a byl jsem dědic mokutonu. Byl jsem připraven na boj, jako nikdo jiný a svou monstrozní sílu skrýval lidem, kteří mě neznali.

Po nějaké době jsme se tu nakonec sešli všichni a loď byla připravená k vyplutí. " Tak nastupovat. Nebo chcete do Tanzaku doplavat? " Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem mít takovou poznámku. Trochu odlehčení atmosféry předtím než budeme na hranici pekla shinobi. Kdo ví co nás tam v dáli  čeká a co budeme muset udělat abychom se všichni vrátili společně zpět. Já jsem šel na příď a užíval si mezitím výhled. Samozřejmě jsem naslouchal i těm dvoum a čekal jsem, že mi o sobě i něco řeknou, než tam doplujeme.
/přesun

Nastoupil jsem do na lod a nalsedoval Katara no momentalne jsem nemel co rict. Uz to bylo velmi dlouho co jsem vubec opustil vesnici. To bylo vse co jsem myslel a vzpominal.

"Jasně že ne," ušklíbl jsem se nad Katarovou poznámkou a nastoupil na loď. Už dlouho jsem nebyl mimo město a do Hi no kuni. Když jsem tam byl naposledy, byl jsem malé dítě a už si to ani nepamatuji. Zhluboka jsem se nadechl a užíval si mořský vzduch.
"Ach moře, kdyby se nejednalo o misi, byl by to příjemný výlet.."
/přesun

Objevil jsem se v přístavu, kde už na mě netrpělivě čekala menší divize. Hlavní členové však stáli vpředu. Členové týmu Nara, Yamanaka a Akimichi. Byli tu však i další lidé. Medici, specialisté na boj z blízka a z dálky, dobří stopaři, ale hlavně byli všichni schopní bojovníci. Bude to těžký boj, ale věřím, že to všichni zvládneme.
Nejsem na moc veliké proslovy, takže jsem se na všechny podíval a rychle spustil. ,,Víme, proč tu všichni jsme. Bude to těžké, ale když do toho všichni dáme maximum, tak uspějeme. Neúspěch si ani nepřipouštím." Nekompromisně jsem se ještě jednou na všechny podíval a nastoupil jsem na loď. Měli jsme tu nejrychlejší loď, která byla zrovna k dispozici, takže cesta uběhne rychle. Po cestě jsem přemítal nad tím, jak se asi daří týmu jedna, který už vyrazil na záchranu Tobira.(přesun)